Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+14 neviditelných
temno
datum / id23.11.2017 / 483457Vytisknout |
autoragáta5
kategorieJen tak pro radost
zobrazeno390x
počet tipů8
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
temno

Temno.


Stojím před budovou firmy a čekám. Jsem zvyklá parkovat výš na parkovišti, ale tentokrát mě vyzvedává Raduš a jedeme do Ústí. Čekám pár minut. Že by zaparkovala na parkovišti? Vydám se svižným krokem do kopce.  Dneska mi to moc nedejchá, říkám si nahoře.  Musím ještě brnknout klukovi, aby nepřikládal do kamen nebo vyhoříme. Trošku jsem ten komín podcenila…
„Kde trčíš?“ telefon.
„Na parkovišti.“
„Jsem u budovy,“ naštvanej tón. To bude jízda.
 „Seš blbá nebo co, říkala jsem ti, že budu stát před budovou.“
Mlčím. Houby říkala, blbá nejsem.
*
„Koupila jsem pivo a čučo. Měli takový banánový, to ty ráda.“ máme poker u mě doma, tak si to Ústí vyžehlím.
„Do hospody si můžeš vzít tak akorát cigára,“
„My jdeme do hospody?“
Podívá se na mě jako na debila a neříká nic. Myslí si snad, že jsem sklerotik? Jsem sklerotik nebo je ona sklerotik? Tutově ona, protože já nic nezapomínám, mám paměť jako slon. Pamatuju si i šaty, který měla máma na mý promoci. Pamatuju si den i hodinu, kdy se mi narodily děti a kdy mě opustil manžel, no to se asi nepočítá, protože to byl den, na kterej se nezapomíná…, pamatuju si jeho narození, jeho den maturity, jeho číslo košile.. do prdele, pamatuju se i na narození jeho mámy a táty a báby, na ty červený růže, co nedala do vázy a stály pět set šedesát káčé!!
*
„Kde si?“
„Kde asi, čekám doma, je pět.“
„V půl pátý jsme se měli sejít u kostela, jsou tu už všichni.“ 
Všichni -  to jsou holky z gymplu, dneska zasloužilé babičky.  Jituš, co nevidí na krok, ale běhá jako čamrda, občas i do zdi. Květuš, letos už má hůlku, ale myslí jí to jako na střední, krásná Pavla,  vypadá jako naše dcera, jen ta paměť, tu má samou díru, ale je tak mile popletená, že to lidí nutí jí obskakovat ještě víc a Raduš generál, ta se změnila nejmíň. Ono jí to generálování svědčí.  Možná je něco v tý povaze, co člověku nedá zblbnout. Všechny rovná do latiček, organizuje, zapisuje.  No a já. Vržou mi kolena a šplouchá na maják. Ještě před rokem bych dala ruku do ohně za to, že v tom jsem nevinně a že to na mě okolí jen hraje. Schovávání klíčů třeba, nezavírání dveří do sklepa,  pletení hodin, kdy já někde stepuju a druzí ještě doma popíjejí kafíčko nebo naopak.
Tuhle sedím v dílně, matlám si tam hlínu a najednou ve dveřích syn s celou rodinou a že prej, co blbnu. Koukám jako sůva. Byli jsme domluveni, že jedeme do Prahy.  Tak jsem jen tak koukala z jednoho na druhýho, byli v převaze a tak jsem si mlčky  ošplouchla ruce a jelo se. V Praze mě nějak moc hlídali, syn mě pořád držel kolem ramen, asi se báli, že se jim ztratím.
Vnuk tomu nasadil korunu.
„Neboj, babi, já se o tebe budu starat.“ Miláček. Syn tvrdí, že si to mám užívat, tu záměnu rolí. Hm.

 

Nikam nejdu, přemýšlím, jak z toho ven. Když se tady zabarikáduju, nikdo nebude tušit, že mi fičí na maják. Jo, ale nejdřív zavolám kominíka, aby mi zrevidoval ten komín, a pak už se zabarikáduju.
 „Kde si?“
„Doma.“
„Jdu pro tebe.“
Sedím v obýváku u vyhaslých kamen.
„Ten kominík nedorazil?“
„Nemůžu najít jeho číslo,“ pokrčím rameny, na který natahuju deku. Trošku táhne.
„Ty vole, tak si najdi jinýho, ne?“ Ještě, že jí mám.
„Holka, já ti pořád mám takovej zmatek v hlavě,  jak se toho nakupí víc, jsem z toho dočista v prdeli.“
Raduš se na mě mile podívá.
„Hele, nic si z toho nedělej, teď si vyzkoušíš roli chlapa, ti taky dokážou myslet jen na jednu věc.“
„A tady máš diářek, všechno si zapisuj hned, jak to uslyšíš a nos ho u sebe,“ tiskne mi do ruky barevný notýsek i s tužkou.
„… a pojď už, holky čekaj.“
Kdysi mi máma říkávala, počkej, jednou pochopíš. Jestli to se mnou půjde tímhle tempem, pochopím tak akorát prd.


Sklep.

V zatuchlých škvírách se táhnou lana smotaných pavučin, pavouci jsou pravděpodobně mrtví v hromádkách odloupané malty na vlhké zemi. Zatuchlost mi leze do nosu, oblepuje svetr a kalhoty. Vzpomínám na suchý sklep v paneláku, desítky trubek, zahřívající staré krabice a lyže. Táta tam sedával a opravoval pruty.  Necítila jsem nic, jen jeho startky, které tajně kouřil na malé stoličce a tajnůstkářky ke mně zvedal hlavu. 
V tomhle sklepě je cítit plíseň v kamenech, ve stropě, všude. Smetávám stěny, rýpu do spár. Měla jsem si vzít respirátor, teď budu plesnivá.  Plním pytle zkaženou omítkou a myslím na žížaly, které jsme tady kdysi chovali – kalifornské – a krmili je odpadem ze stolu, skořápky, salát, pytlíky od čaje... Spíš jsme je pěstovali jako zeleninu a ony rostly a množily se šílenou rychlostí. Málem jsme zbohatli. Takhle kdyby se množili lidi, tak by se zeměkoule utrhla, spadla někam do prostoru a ztratila zemskou přitažlivost. Dneska bych plavala kolem a nebolely mě ty zatracený kolena.
Tak poslední pytel a mám hotovo. Ještě vytřít a zítra sehnat nějaký nátěr na ty stěny. Možná nechám vyvrtat jeden průduch na protější zdi. Kdysi tam byl, ale můj aktivní exmanžel ho zazdil, že není potřeba. Není, není, není?


Sedím na prvním schodě a otvírám monolog o plísni na plicích. Co když tohle je ten začátek mýho konce? Plíseň se teď rozleze do všech buněk a bude tam růst jako ty žížaly. Nejdřív budu jen pokašlávat, vysmrkávat a pak to přijde. Sekne to se mnou u kafe ráno v osm a bude konec.


Vstanu a jdu roztřídit šanony, aby mladý věděli, kde co mám. Hezky to popíšu, pojistky, spoření, smlouvy na barák…


Projdu kuchyní a cejtím, jak jde za mnou i ten puch ze sklepa. Zamířím ke koupelně. Stáhnu ze sebe všechny věci a házím je do pračky. Vracím se do kuchyně. Nejdřív si udělám kafe. Postavím vodu. Za oknem mňoukne Douchová. Ještě nakrmím kočky. Vycházím ven v kalhotkách. Čert se mi otře o nohy a Douchová pozdraví krátkým mňoukem.  Zasměju se. Kašlu na šanony, jdu udělat tu lampu, co jí mám tejden v hlavě. Hodím na sebe čistý šaty a jdu na to. Rozpářu balík hlíny a řežu pláty…

 


Svítání.

Je mlha. Kupodivu mě rozveseluje. Miluju ticho před prvním klapnutím konvice, kočičí oči, které mě provází do všech místností. Tu jejich nedočkavost, kdy otevřu dveře na druhým konci baráku a dám jim konečně nažrat.
Ale nejvíc miluju ten pocit, když si sednu odpočatá po noci, zahýbu prsty a nic mě nebolí. To se to pak tvoří a počasí je tak nedůležitý. 

Střep na stole zavadl, můžu začít vyškrabávat. Podívám se oknem na zahradu.
Zahlídnu u plotu souseda. Je skřivan jako já. Zvedne ruku a zamává. Tak zvednu ruku a taky zamávám.

 

 

V temným sklepě čekám na západ slunce.

 

Nastříkaný stěny "voní" savem a ještě něčím. Skládám deku a sedám si na poslední schod. Kdysi dávno měl táta na posledním schodě basu piv. Ne na mým schodě, ale na zahradě v takový boudičce, kam se vešel starej gauč a otlučenej botník. Na zemi uprostřed místnůstky umakartovej dekl a pod ním dřevěné schůdky do sklípka. Klíčily tam vždycky brambory a mrkev v písku a na posledním schodě basa.

"Jdu pro brambory," hlásil vždycky před setměním a máma mezi květákem jen mávla rukou. Mávla tak nějak zvláštně - jako by prstama chňapla po boudě a stáhla ji pod zem. Otočila se zády a sledovala západ slunce. Když zaslechla otevírání lahve, trhla sebou.

Táta vzal kladívko a odešel za chatku. V osmdesátým třetím jsem se tam šla podívat. Pěttisícšestsetdevadesátčtyři víček, pět tisícšetsetdevadesátčtyři hřebíčků. Pracoval ve Šroubárně, nosil si je po kapsách domů a pilně je zatloukal do chatky.  A máma koukala na západ slunce..

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

24.11.2017 07:33:14agáta5

tak já mám trpělivosti dost, ale na tohle určitě ne.. to bych nedala :))

24.11.2017 06:59:23gabi tá istá

to si ma sklamala, agátka, som si predstavovala, ako ideš prštekom klinček po klinčeku a pri 568 sa zasekneš, zabudneš číslo a musíš ísť odznova

24.11.2017 06:08:08agáta5

gabi, ale to víš, že jsem je nepočítala, táta si číslo zapisoval :) aby prý máma měla jasný důkaz, že je alkoholik :))  nejsem moc dobrá na matiku, ale tuším, že to s ním tak špatné nebylo :)

 

lastgaspe, tak to mě těší... když o tom tak přemýšlím, občas jsem mimo naši soustavu... ale je fakt, že ta blbost se zeměkoulí, ta mi prošla :))) já mám někdy nápady jako můj vnuk a vidím věci mimo normální myšlení ..  z devadesáti devíti procent je moje psaní pravdivé :) to je holt život :) děkujuu... jen škoda, že jsem se ještě nenaučila psát mimo svý prožitky, ale třeba ten čas ještě přijde

 

 

Goro ne Plha, ale Legát .. proč jsem asi agáta no?

Evžo, to jsme dvojka, že jo ? :)

 

23.11.2017 22:37:03lastgasp

Agáto, sedím na zadku Pro mě jsi objev, který se stále zvětšuje až mimo naší soustavu. Zbožňuju tě již jen pro to, že tu rozjíždíš takovou ekvilibristiku a na každého máš čas s odpovědí. Tady se člověk nenudí a ani nemůže. Dost keců, jsi bezva a četl jsem to několikrát a je to čím dál lepší. T

 

23.11.2017 21:19:39gabi tá istá

fakt si ich prepočítala? s tipom som tu bola už ráno, ale ešte jeden za dodatok *

23.11.2017 20:11:37Evženie Brambůrková

To je moc hezké vyprávění, takové pohodové. Krásně se to četlo. /T

Asi i proto, že už si taky občas něco spletu. :-)

23.11.2017 19:46:49Gora
redaktor poezie a prózy

Šroubárna...nebyl to Mlha??/vlastně Plha:-)/

23.11.2017 13:50:17agáta5

pedvo, ho spálím :) a díky za čtení a že se líbí

jj, počítadlo, aleši dvacet let, je dvacet let

kví.. já mám historek na tři životy :)

23.11.2017 13:12:01qíčala

Jo! - jak stahuje tu boudu je zase božííí - ještěžes dopsala, bys mě ochudila:)

23.11.2017 13:10:59aleš-novák

konec výborněj...pivní počítadlo...:o)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.