Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Strach

24. 11. 2017
2
6
1269
Autor
miromurka

Na tuto povídku navazuje povídka Odvaha.

Strach

 

 

 

        Strach je tichý společník v krajinách snů a představ, neúprosný průvodce, jenž vytrvale našeptává, napovídá a lamentuje, a cynicky se baví u dramatických pochodů, jež dokázal zařídit.

        Tělo kráčí po chodníku, mysl se zabývá čímsi nevýznamným a strach předělává všechny ostatní chodce na padouchy s najfem u pasu, pohazuje jedovatý jehly a ostrý střepy, vyžívá se v průchodech a v průjezdech. Strach se zabývá čistě teoretickými věcmi, zasazuje je ale do skutečných kulis. Strach roste, stárne a moudří spolu s jeho nositelem. Učí se lépe vyjadřovat, učí se skrývat.

Strach je usídlen v pravé mozkové hemisféře a je její neoddělitelnou součástí, a všichni jsme potomci zbabělců, lotrů a vrahů, ať-si kdo-chce co-chce ří-ká ať-si tře-ba vy-klou-bí ra-me-no, jsme potomci primitivů a víc než to, jsme následovníci, děti, čerstvá generace hovad.

Strach je všeobjímající pocit, základní kámen, pohyblivej písek, na němž stavíme svět. Cožpak by si byl někdo postavil chatrč, kdy-by-se-byl nebál pobývat venku?

Jsou jistě věřící, kteří věří, že přetrhali veškerá pouta a že žijí v čisté harmonii duše i těla a že se odprostili od pout strachu, takoví však žijí v bludu. A jsou-li kde-jací-tací, co vskutku přetrhali pouta, odmítnutím lidských tenat přestali býti lidmi, splynuli v celku, zmizeli beze stopy. Nechť je jim dobře, my ostatní si ale musíme dotrpět svůj osud, přestože si nikdo z nás pobyt na světě neobjednal..

Zač nás kdo trestá?

Vážený spotřebiteli, jménem lidského rodu ti gratuluji ke tvému zrodu. Na tvůj život se nevztahují žádné reklamace ani servisní služba. Nemáš právo na žádná práva, svět ti nic nedluží a svůj pobyt zde na planetě sis ničím nezasloužil.

Zbytek lidského manuálu shořel na prach, čímž byly zmařeny naděje na spokojené žití. Nezbývá než náhodně zkoušet, hrát si, testovat. Ach-ano-jistě: člověka lze snadno rozebrat a vnitřní orgány lze podrobit důkladné analýze, závěr se však nekoná. Tajemství je jinde, a snad ani není a nikdy nebylo a ohořelej manuál je vtipem vyššího bytí, neboť nikdy nic neobsahoval. A kde vlastně končí žert?

Možná že část pravdy znají blázni. Část znají děti. Jo. A část pravdy znají taky pánové z planety O-tev-ře-ná hla-va, jmenovitě třeba takovej Miller, von Junzt, Lee, Trout, Coleman, Ra, Shepp anebo Fripp.

Vážení spotřebitelé, ještě si můžeme vytahat hlavy z prdelí, ještě není pozdě. Když srdíčko tluče, tak je vhodnej čas. Raz-dva, raz-dva. Když srdíč-ko tluče, tak je vhod-nej čas. Když sr-díč-ko tlu-če, tak je vhod-nej čas. Když sr-díč-ko t-l-u-č-e, tak je v-h-od-nej čas. K-d-y-ž s-r-d-í-č-k-o t-l-u-č-e, t-a-k j-e v-h-o-d-n-e-j č-a-s.

 

 

 

        Uprostřed ničeho. Po černé hladině řeky Okavango plul malý kolesový parník Ah-ny-a. Koryto africké řeky se kroutilo mezi divokými tropickými stromy. Husté keře. Trsy trávy trčící z vody. Ve vzduchu neslyšně poletovala havěť. Opice ležela u břehu a líně pohupovala tlapou.

        “Odpor-ný vedro,” zahuhlal jeden z cestujících, malej smradlavej chlap v propoceným tílku. Stál na přídi a tupě zíral do vody.

        “A kam máte namířeno?” zeptala se ho další cestující, žena s upjatým držením těla. Jis-tě-že na odpovědi nikomu nezáleželo. Trocha slovních vibrací pro ukrácení času na lodi, nic víc. Písmena. Slabiky. Slova.

        “Inu-to-ví-í-te, plav-í-í-m se za obchodem, vážená pan-í,” muž hovořil pomalu, neochotně, nedobře artikuloval, jako by ho mluvení zmáhalo. “Pro-dá-v-á-m domorod-cům cetky- a- tak. É. Sj-í-í-žd-í-m o-bchodn-í stanice pod-é-l řeky a vy-ku-pu-ju slono-vinu, co bych vám tak pov-í-í-í-dal, mladá pan-í.” Oč by byly některé životy tišší, když by se v nich prázdně nežvanilo.

“Já jedu za manželem,” řekla ona jaksi zasněně a svýma skleněnýma očima sledovala obzor. Vyprávěla o svém muži, tvrdila, že je předákem na kakaové plantáži, že je to muž s vystouplými lícními kostmi a s pohledem orla. Slova z ní stékala jako med.

“Jmenu-ju se Bimbác, drah-á pan-í,” řekl muž v tílku. “By-lo-by-to-pro-mě potěšení, kdybychom si mohli vyprávět také ve-čer. Kupří-kladu u mě v kajutě. Večery jsou zde d-l-o-u-h-é.” Nabídka zůstala na malou chvilku viset ve vzduchu.

“Co si to o mě myslíte, pane Bimbáci?” rozhořčila se ona. Do tváře ji konečně vstoupila trocha života. Rty teď měla sevřené a dlaní pevně svírala příčku dřevěného zabradlí. “Slyšel jste mě vůbec? Cožpak jste mi nerozumněl, že jedu za manželem?”

“Vá-žená, pan-í-” spustil Bimbác.

“Růženka Polní!” skočila mu do řeči žena.

“Drahá paní Polní, je-li to skutečně vaše jméno, nejbližší kaka-ová plan-táž leží stovky mil daleko. Plavíte se špatným smě-rem.”

“Jak se opovažujete!”

“Dále jste mi řekla, že jste v Africe sotva pár dnů, řekla jste, že ještě před tý-dnem jste byla v Londýně!” Růža nechápavě hleděla. “Až do tohoto tý-dne jste tedy znala jenom anglické počasí a přece tu teď stoj-í-te na přídi v prudkém africkém parnu! Nějak-o rychle jste si zvykla, pan-í Polní! É!” Bimbác vytáhnul ušmudlanej šnuptychl a utřel si čelo. “Cožpak jste si nevšimla, že ostatní pa-sa-žé-ři nevylézají ze stínu?”

“Nechte toho! Proboha! Přestaňte už mluvit.”

        “A va-še ša-ty! Na první pohled evropské, koupila jste si je ale až tady, v Africe! Vaše šaty jsou na Londýn příliš volné! Moc pestré! Příliš barevné! Copak jste byla v Londýně klaunem? Přestaňte mi lhát, Růženko, přestaňte mi věšet bulíky na nos! Před čím utíkate? Kým jste až doteď byla?”

        “Proboha! Mlčte!” Žena odstrčila Bimbáce stranou a kvapným krokem odkráčela do salónu v podpalubí. Usadila se ke stolu.

        V potemnělém salónu bylo nakouřeno, na stěnách byly zavěšeny nařasené závěsy, vycpané rybí hlavy, obrazy lodí, námořnické čapky a podobně. U baru postávalo několik evropanů a dva černoši je tiše obsluhovali. Z místa vyzařovala téměř intimní atmosféra.

        “Stalo se vám něco?” strachoval se jakýsi švihák s lulkou v ústech. “Vypadáte poplašeně, napijte se.” Švihák byl třicetiletý muž v perfektní bílé košili a v parádních kalhotách.

        “Říkejte mi Růža,” řekla žena hned poté, co upila pár hltů vína.

        “A mé jméno je Zlatonoš Štítonožka, těší mě že vás poznávám,” pravil švihák a přisednul si k Růženčinu stolu. “Co pro vás mohu udělat, drahá paní, co se vám to stalo? Co vás tak vylekalo?” Zlatonoš mluvil světácky, slova z jeho úst jakoby opisovala rozmáchlé kružnice.

        “Inu… dala jsem se do řeči s panem Bimbácem. Vyprávěla jsem mu o svém muži… pověděla jsem, že můj muž pracuje jako předák na tabákové farmě a podobně… a pan Bimbác, jakoby mě ani neposlouchal… učinil mi návrh!” Růža se zhroutila do Štítonožkovy náruče.

        “To zvíře! Půjdu si to s tím gaunerem vyřídit. Počkejte zde, moje drahá Růženko. Venku to teď nebude podívaná pro nevinná dívčí očka.”

Zlatonoš vystoupal po schodech a zamířil na příď.

        “Pan Bimbác?” zeptal se.

        “A-n-o, to jsem j-á,” řekl Bimbác a dál hleděl směrem do hustého lesa.

        “Dám vám lekci slušného chování,” pravil Štítonožka, načež Bimbáce plesknul přes záda. Bimbác se nemotorně otočil a vyjeveně pohlédnul na Zlatonoše, a ten už se napřahoval k novému plácnutí.

        “Zbláz-nil jste se člo-vě-če? Přes-taň-te do mě šťouchat!” Bimbác se se Štítonožkou začal neobratně prát. Oba muži se vzájemně opleskávali dlaněmi, kroužili kolem, všelijak si vyhrožovali a spílali.

Mezitím v salónu: Růžka se seznámila s houslistou Henerykem Lálou.

“Do Afriky jezdím lovit divou zvěř,” pravil maestro Lála. “A někdy mívám pocit, že v Africe se i z lidí stává divá zvěř, vážená paní Růžko! Ve Švýcarsku houslistou, v Africe však lovcem! Ženu se za kořistí, střílím, podřezávám hrdla! Vzrušuje vás krev?”

“Ani nevím, mistře. Nejsem si jistá!” zasmála se hrubě a dopila druhou sklenici vína. Nervózně si zkousla ret.

“Nechcete si prohlédnout moji sbírku pušek?” Růžka tiše přikývla. Stydlivě a téměř dětsky, nevinně. “Pojďme tedy do mojí kajuty,” řekl Heneryk Lála, houslista světových kvalit. Šlo se.

Sotva zacvakla dvířka, už už si Růžka sundávala šaty a pobízela vyjeveného Heneryka k činu. “Ukaž mi ten svůj smyčec, houslisto!” šeptala mu do ucha. “Švýcaráka jsem ještě neměla! Zahraj na mě pořádnou kantátu! Maestro!” Růžka se rozvalila na lůžku a beze studu vystrčila klín. Hudebník si stáhnul kalhoty a padnul na rozpálené dívčí tělo. Paní Polní ho objala nohama, zarývala mu nehty do zad, zatínala všechny svaly a v návalu divoké vášně vzdychala: “Hrej to forte fortisimo, švýcaráku! Hrej to furioso!”

Láska těch dvou byla slyšet po celé lodi, rozléhala se chodbičkami a kajutami, vibrovala se stolem v jídelně.

Prostá místnost se stoly a lavicemi. Dřevěné parkety, množsví oken, džbány s vodou, čerstvé ovoce, čisté nádobí. Jídelna.

Kapitán, padesátiletej míšenec s šedivějícím vousem, hranatej chlap, hora, lidskej kanón s průraznými pěstmi, Horacius Otawanda, napůl černoch a napůl Ir, kouřil dýmku.

“Svířata,” stěžoval si Abbé Prdelka, katolický kněz, skřet v černém plátěném rouchu. “Ver-beš-š, sotva jsme svednuli kotvu. Láska a cit, to jim nic neržiká, sviním. Mon dieue!”

“Buďte shovívavý, otče! Plujeme už pět dní,” namítnul kapitán. “To ta nuda. To ta šeď,” řekl pomalu a bolavě. Poslední slova jim rezonovala v hlavách. A nebyl tam jen kapitán a práter. Přítomno bylo i pár dalších evropanů: pohledný basník Claubeire s nezbednou jiskrou v oku, jenž vyplul za dobrodružstvím, to ta nuda, to ta šeď; dále italský zloděj Mário Ficcenzi, jenž se v Africe skrýval před zákonem, to ta nuda; a vysloužilý legionář Jean-Jacque-Jack, jenž seděl v rohu, popíjel z láhve a o okolí nejevil zájem, to ta šeď. To ta nu-da, to ta šeď, t-o t-a n-u-d-a, t-o t-a š-e-ď.

Zvenku na stěnu jídelny cosi narazilo. Štítonožka se pořád ještě škorpil s Bimbácem. Ti dva se potáceli po palubě a vráželi do sebe. Kapitán vstal a otevřel malé čtvercové okno. “Nechte toho, hlupáci!” zařval mohutným hlasem. “Přestaňte se prát o tu nánu a poslouchejte! Šoustá vám už s jiným!”

V monotónním klapotu parníkového kolesa zazněla láska.

“Nechte toho a pojďte se s náma napít,” zavelel Otawanda. Dvojice se neochotně odšourala do jídelny.

“Vždyť jsem vám to po-ví-dal, že-je-to coura,” bručel potlučený Bimbác. “Lhala mi! Us-ta-vič-ně mi venku lhala.”

“Usmiřte se u poháru vína, panové, jak se sluší a patří,” zazubil se Claubeire, zženštilý chlapík s rozkošně vykrojenými ústy a s nezbednou čupřinou blonďatých vlasů. “Cožpak se dospělí muži takhle kočkují?” našpulil básník pusu.

“Praví muži se bijí čestně, pistolemi anebo na kordy!” zahulákal Mário, energický mladík s hřívou černých kudrlin. “Na život a na smrt, pánové! Připijme si na život a na smrt!”

“Připijme si na peníze anebo život!”

“Čert ať vez-me ženský!” zaklek Bimbác.

Parník Ah-ny-a plul dále proti proudu řeky Okavango. Ozýval se pravidelný klapot bočního kolesa. Klap. Jinak nic. Klap. Jinak ticho. Jenom havěť tiše poletovala. Klapity klap.

Z divočiny zazněl pronikavý táhlý tón, hluboké hučení křováckého rohu.

“Proboha!” vydechl Bimbác. “Černošské trubky! Je s náma ámen.”

“Na palubu!” vyskočil kapitán Otawanda. “Poplach! Všichni negři na palubu! Nabijte pušky! Na palubu!”

Heneryk Lála si spěšně natáhnul kalhoty a sebral jednu z pušek, utíkal nahoru na palubu. “Počkejte tu, drahá,” řekl ještě. “Nebojte se, nic se vám nestane.”

Z kotelny vyběhlo několik námořníků a rozmístilo se po palubě. Kapitán stál na přídi a vyhlížel nepřátele. Většina cestujících zůstala v jídelně. Z hustého křoví konečně vykouklo několik hlav. Křováci stříleli z luků! Z paluby zazněla odvetná střelba!

“Palte, hovada! Bijte je!”

Křováci vybíhali zpoza stromů a vrhali se na loď. Přelézali zábradlí a máchali mačetami. Jeden z námořníků byl těžce zasažen do ramene, dalšího proklálo kopí.

Kapitán se oháněl dlouhou kudlou a koltem. Bodnou ranou zranil jednoho z křováků a poté ho srazil do vody. Další křovák mu sám naběhnul na nůž a třetímu bez milosti prostřelil hlavu.

Vřava. Oblaka dýmu. Švihání mačet. Neúnavné houkání domorodého rohu. Čvachtání bosých nohou v kalužích krve. Mário se přidal k obráncům. V bojovém oblouznění křičel a hulákal a vbíhal mezi zmatené nepřátele a z těsné blízkosti po nich pálil ze svojí malé kapesní pistole. Zprovodil ze světa pět anebo šest černochů a obdržel při tom nehezkou ránu zahnutou čepelí.

“Je s náma konec!” skučel bývalý legionář Jean-Jacque, jenž se celou dobu krčil v rohu jídelny. Válečná minulost se těžce podepsala na jeho duševním stavu.

Boj nebral konce. Obráncům docházela munice i síla. Všude po palubě se válela umírající černá těla.

Houslista se setkal s kapitánem a řekl: “V kajutě mám navíc pár pušek, pošlete si pro ně nějakýho negra.” Stalo se.

Pověřený námořník utíkal pro další zbraně. Vtrhnul do kajuty a vyděsil Růženku, a ta se v domnění, že křováci vnikli do lodi, poplašeně rozeběhla na palubu. Ve zmatku přepadla přes zábradlí a spadnula do vody.

Konečně ustalo ono hrozivé houkání rohu. Křováci naskákali do řeky a plavali ke břehu. Heneryk po nich ještě vypálil pár kulek, ale jinak už se nic dalšího nestalo. Klapity klap. Klap. Klap. K-l-a-p-i-t-y k-l-a-p.

“Je po boji, přátelé,” řekl kapitán o pár minut později. “V nejbližším přístavu budu potřebovat doplnit posádku, přišel jsem o šest mužů, jinak se ale, zdá se, nic závažného nestalo. Měli jsme štěstí. Napijme se. Zbylí námořníci shrnou mrtvá a umírající těla. Vydrhnou podlahu a ošetří raněné. Za dvě hodinky už si na tu hrůzu ani nevzpomenete, nebojte se.”

“Ale kde je Růženka?” zhrozil se Bimbác.

Jean-Jacque-Jack se odplížil do svojí kajuty a tam se střelil do spánku.

“Ten hlupák!”

“Byl na dně,” řekl Abbé Prdelka. “Tělo bes dušé, uš jenom posůstatek dřívějšího člověka, t-r-o-s-k-a.”

“Jacqeue se zabil, ale co Růžka! Musíme se pro Růžku vrátit,” rozohňoval se Štítonožka. “Nemůžeme jí těm primitivům nechat! Co s ní asi hodlají udělat!”

“Ne-ví-te přece, jestli ji u-nes-li křováci,” namítnul Bimbác. “Bůh-ví kde-jí-je konec. Moh-la se utopit, moh-la ji zabít zbloudilá kulka. Nevíme nic. Nevíme, kde hle-dat.”

“Musíme to zkusit! Je to naše povinnost!”

“Tak dost!” zarazil Štítonožku kapitán. “Už nebudem pokoušet štěstí. A tak jako tak: dochází nám zásoby, chcípli bysme hlady. Večer zakotvíme v obchodní stanici a kdo bude chtít, nechť si pořádá zachranné akce, jak je mu libo, loď ale popluje dle původního plánu.”

 

Růženka Polní ležela na hladině, přidržovala se kusu jakéhosi dřeva. Hleděla k jasnému nebi a s hrůzou si uvědomila, že je jenom ve spodním prádle, že jí šaty odnesla voda. Věřila ale, že již brzy jí někdo pomůže, že ji někdo najde a vytáhne ji z vody, osuší ji a sežene ji nové oblečení. A tušila, že bude snadný vetřít se do jeho přízně a kapku se přiživit. Vždycky to šlo. Vždycky to dopadlo. Vždycky se dá škubat a škodit a plést hlavy. Ha-ha-ha. Vždycky se dá na něčem domluvit.

Konečně! Jakási chlapská ruka Růžku sevřela a vylovila ji na břeh. Mladá žena se však  zhrozila. Ocitnula se v hloučku divochů! Černoši ji odtáhli do lesa a vedli ji po křovácké stezce.

“Co se mnou bude?” ptala se Polní, odpověď však nepřicházela.

Růžena se třásla strachem, s hrůzou hleděla na pevné svaly a mohutné postavy svých únosců. Divoši šli nalehko, krom bederních roušek, několika ozdob a korálů neměli už nic. Byli ozbrojeni luky, dýkami a hrozivými bodci. Ach ja-cí chla-pi! Ebenová mužská těla byla pokryta hlubokými jizvami a lesklým potem. Pravěcí lovci! Starý černoch vpředu tu a tam tiše zamlaskal anebo pošeptal pár slov v podivně zpěvném jazyce negrů.

        Křovácka pěšina vedla do domorodé vesnice. Průvod se zastavil na malém náměstíčku mezi chatrčemi a jeden divoch zavedl Růžku do nuzné boudy z haluzí a listů. Na zemi ležela kupa suchého sena ke spaní, jinak nic. Prázdno.

Růžka vyšla ven a volně se procházela po vesnici. Černoši ji úzkostlivě pozorovali, ale v pohybu jí nijak nebránili. Obcházela vesnici kolem dokola a hledala místo, kudy by se dalo utéci. Žádné takové místo ale nenašla. Odevšud na ní hledělo hned několik párů očí.

K večeru Růžku zavedli do její odporné chýše a jeden z afričanů zůstal sedět u vchodu. Uplynulo několik hodin. Byl klid. Oheň mezi chatrčemi vyhasnul. Ticho. Růžčin strážce dřímal, poznala to podle jeho zhrouceného posedu a pravidelného dechu.

Růžka se zkusila vyplížit ven z boudy. Přesouvala se milimetr po milimetru. Přes spící Afričanovo tělo se jí ale přelézt nepovedlo. Domorodec klidně otevřel oči a hrozivě ji ze tmy pozoroval. Jeho oči planuly jako dvě žhnoucí pochodně.

Nebohé děvče se k negrovi přitiskla a zkusila pár svejch osvědčenejch triků. Hladila ho po tváři a líbala ho na krku. Ohmatávala ho na hrudi a pod břichem. K-d-y-ž s-r-d-í-č-k-o t-l-u-č-e, t-a-k j-e v-h-o-d-n-e-j č-a-s.

Růženka Polní se obnažila a nestoudně roztáhla nohy. Svalila se na zem a ze všech sil negra vábila k sobě. Černoch se nenechal pobízet a nadzvednul svou bederní roušku.

“Pořádně to rozjeď, afričánku!” sténala Růžka. “Probodni mě tím svým kopím, negře! Rozpárej mě zevnitř! Trhej, ty pse!”

Růžka se natáhla pro nůž, jenž ležel před vchodem do chýše, a podřízla negrovi krk od ucha k uchu. Horká krev vychrstla a smísila se s potem, jenž se lesknul na spletenci dvou zaklesnutých těl.

 Růžka se konečně vyplížila z vesnice, šla podél řeky, utíkala, běžela ve svitu měsíce, běžela pryč, třásla se zimou a strachem, v divokém amoku utíkala proti proudu.

Po dvou či třech hodinách se vysílením svalila do trávy, těžce oddechovala a pozorovala vycházející slunce. Žiju, pomyslela si. Žiju. Ah! Jaká krása.

Odpočala si a pokračovala v cestě.

A co to? Hlasy! Růžka zalezla mezi stromy a z úkrytu viděla pár lidských siluet. Viděla jakousi výpravu vedenou dvěma bělochy, dva kryté vozy, mulu, mezka a osm anebo devět negrů.

“Pomozte mi!” řekla Růžka a vyšla ze stínu. Bystřejší z bělochů tasil pušku a namířil po hlase. “Přepadla nás divoká banda! Všechny pobili, zůstala jsem sama! Bloudím tu už tři dny! A můj muž, proboha! Obětoval se! Skočil do rány, jež byla určena pro mě. Vržené kopí ho probodlo skrz naskrz, přišpendlilo ho ke stromu. Pomozte mi, přátelé!”

“Pojďte! Postaráme se o vás. Nemluvte už! Odpočívejte.”

Růžka se nechala uložit na lůžko ve voze. Odpočívala mezi bednami se slonovinou.

V noci se lísala nejprve k jednomu a hned zase k druhému vůdci výpravy. Následujícího dne ty dva lovce všelijak popichovala, a šlo to snadno, neboť ani jeden z mužů už dlouhé týdny neviděl ženu. Růžka je rozeštvala proti sobě a při jedné vyhrocené roztržce mezi ně vhodila nůž. Běloši bojovali, oháněli se pěstmi a jeden konečně chňapl po ostré kudle, rozmáchl se a uštědřil svému protivníkovi sečnou ránu, krev vystříkla v rozmáchlém půloblouku. Zraněný zaskučel. Přihlížejícímu negrovi sebral širokou mačetu, rozeběhnul se a z nápřahu sekl svého protivníka shora do šíje, mačeta zajela do svalu a zasekla se až o kost. Umírající protivník instinktivně bodnul před sebe. Lovci se svezli do trávy a umřeli v pozici dvou složených čajových lžiček.

“Za mnou,” řekla Růžka a převzala tak velení celé výpravy. Negři byli zvyklí poslouchat a šli. Běloch jak běloch.

        K večeru dorazili do malé obchodní stanice skryté mezi tropickými stromy. Vjeli na malé náměstí mezi chatrčemi zbytými ze starých zrezivělých plechů. Růžka nechala negry stát a sama vešla do malého baru.

        Malá ponurá místnost s hliněnou podlahou. Z nízkého stropu visely cárance páchnoucích mucholapek. Nánosy chycených hmyzích tělíček se podobaly hnijícím trsům  hroznů. Za barem stál chlap v děravé zástěře. Mhouřil oči, šklebil se.

        “Čím můžu posloužit, paninko,” zahučel.

        “Ráda bych tu prodala pár beden prvotřídní slonoviny,” řekla Růžka. “A nalej mi taky dvojitou sklínku pálivýho pití, siláku.” Barman mávnul rukou k rohovému stolu, kde seděl chlap, seděl zády k Růžce, seděl a zíral do sklenice, tlustej krk a kostkovaná košile, hromádka vlasů, začínající pleš. Růžka si vzala skleničku, upila a přešla ke stolu s cizincem. “Komu bych tu mohla střelit hromádku sloních klů?” prohodila laškovně.

        Cizinec se natočil. “Rů-žen-ko?” vyhrkl překvapeně. “Jste to sku-teč-ně vy?” Byl to Bimbác. “Co-vy-tu-dě-lá-te, jak-jste-se-se-tu-o-cit-la?”

        “Růženka-nerůženka! Tak máš zájem o ty kosti anebo ne? Říkal’s přece, že obchoduješ se slonovinou. Ráda bych utržila pár zlatek a plula dál proti proudu. Ah-ny-a tu ještě kotví?”

        “Dorazili jsme předevčírem. Kapitán už si nakoupil, co potřeboval, a najal si tu i ty svoje negry. Odplul dneska ráno.”

        “Ksakru. Teď tu zůstanu trčet!”

        “Štítonožka, Máro a Claubeire vás odešli hledat! Jsou v džungli!”

        Růžka si odfrkla. “Bedny se slonovinou leží venku, měli bychom se jít podívat, dokud je ještě trochu světla.”

        Dvojice vyšla ven. Bimbác se přehraboval v hromadách klů, jednotlivé kusy všelijak porovnával a převracel, klepal do nich dýmkou a zkoušel do nich zarývat i nehty.

        V tom zazněl hrozivý zvuk afrického rohu. Bimbác strnul. Několik černých sluhů odběhlo v panickém úprku.

        “Negři! Lidojedi!”

        Z jiného konce džungle zazněl další roh. Hrozivé vibrující hučení se teď ozývalo ze dvou různých směrů. A v tom spustilo dalších pět anebo šest rohů rozmístěných kolem obchodní stanice. Ze stromů vylétala hejna poplašených ptáků.

        “Jdou jich stovky! Panebože!”

        Zvuk černošských rohů se zabodával a drnčel, zuřivě ničil vše, co mu stálo v cestě. Stromy, zvířata, bedny se slonovinou, chatrče, Bimbác, obchodní stanice, řeka, vše se slilo do jediné kakofonie, do bezbarvého beztvarého cosi. Nebylo úniku. Nebylo už džungle, nebylo poletující havěti, nebylo už výčitek svědomí a špatných rozhodnutí, nebylo už lží a zbytečných řečí. Nebylo nic.


6 názorů

miromurka
05. 12. 2017
Dát tip

Jo díky, dobré postřehy. To s tím krkem je určitě chyba.

 

A to s tím dřevem: měl jsem na mysli patrně něco jako "plácala se ve vodě, kolem velkej zmatek a hluk, v zoufalosti se chytla nějakýho kusu dřeva, co kolem ní plul.. a pak už se toho dřeva jenom držela, ani ji nezajímalo, co je to za klacek." Ano, měl jsem to napsat obratněji.


upupa
27. 11. 2017
Dát tip

Zdá sa, že ti nerobí žiadny problém ono samo písanie.

Súťaž: To sám neviem, asi ťa musí niekto navrhnúť. Tak keď bude vyhlásená nová súťaž, za mes. november, tak to nejako snáď spravím, ešte som to nerobil.


miromurka
26. 11. 2017
Dát tip

Ahoj, díky za přečtení. Původně jsem se chtěl rozepsat I o osudech ostatních postav, ale možná se k tomu vrátím později v navazujícím textu.

Soutěžení se klidně zúčastním, co pro to musím udělat? :)


upupa
25. 11. 2017
Dát tip

Tvrdá dobrodružná literatúra, dobre sa čítalo, viac-menej po filozofickom úvode som čakal čosi náročnejšie. Ale inak je to šťavnatý textík ako z klasiky, pokojne by mohol byť nominovaný do súťaže poviedka mesiaca, isto by zabodoval.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru