1712 - Vítězná próza prosinec 2017

.

 

Zídka u dvora

 

 

Pomalu, jako švábi na pivo, se slejzali u zídky porostlé břečťanem. 

Karel tu byl dnes, na Hod boží, první. Vylovil zpod břečťanu kousek kartonu pod zadek. Kdo dřív přijde… Ostatní se budou muset spokojit s navlhlým studeným soklem spodní části zídky. Nikdy neviděl, co je za ní, asi nějakej dvorek. Slýchával  blafání vzteklýho psa a kokrhání kohouta.

Když byl malej, chovali rodiče na statku krůty a jinou havěť. Máma mu jednou oblíkla červenej svetr po starší sestře, a ten hajzl krocan ho pořádně prohnal. Od tý doby se bál nejen krocana, ale i kohouta. Celkově byl dost plachej. Nejhůře snad snášel zvuky, který znamenaly začínající hádku věčně ožralýho  táty a vynervovaný mámy. Třeba bouchání dveřma. Mámě se pak klepaly ruce, když mu nasazovala skleněný oko, aby mohl jít do školy. Připadal si jako jedinej kluk na světě, co má jen jedno oko -  jako nějakej Kyklop.

Směrem od parkoviště si to šine tlustá Převrátilka. Pajdá. Od doby, co tam u kontejnerů někdo blbě zabrzdil auto a přimáčklo jí v místě, kde končí záda a začíná monumentální pozadí. Přeražená vejpůl ležela dva tejdny ve špitále. Jen co jí pustili, šla ke svýmu kontejneru a chytla se s Jóginem, kterej to tam zatím obšancoval. Jsou to dobrý popelnice,  nacvaklý  jídlem ze sámošky, a oblečením ze tří paneláků. Jogín tehdá musel vzít zpátečku. Takhle je to se vším, kdo dřív přijde...

„Těbůh, Kyklope,“ valila se k němu, širší než delší. Neodpověděl. No a co na tom, že jsou Vánoce. Přece tlustá Převrátilka furt bude Převrátilka a vzteklej čokl za zídkou zůstane furt stejně vzteklej. Nic se nezmění, tomu věřil, jen když byl ještě docela malej. Pak už ne.

Ranní paprsky už dosáhly k  zídce.   Želva, starej od Převrátilky, se  sklouznul na dosud zmrzlé kapří louži před sámoškou. Jako vždycky následoval svoji ženskou, ale s velkým zpožděním. Celkově je pomalejší, proto Želva. Malej a drobnej rozježenec  s krunýřem dlouho nepranýho vaťáku.

„Co za mnou furt lezeš?“  nespokojeně dala Máňa najevo, jak jí Želva hraje na nervy. Odpovědi se nedočkala.

Neusedl  na rantl, stál rozkročenej, ruce v kapsách, a vyhříval se na proužku slunce před zdí.

„Tě prsk, Kyklope.“ 

„Nazdar, Želva,“ uvolil se pozdravit Karel, a nastavil tvář s plnovousem paprskům. Zavřel oči.

Takhle si představuju svátky klidu a míru – krám zavřenej,  po tom včerejším  humbuku kolem kádí zbyla jen louže před prosklenými dveřmi.

Akorát žebrota dnes půjde šejdrem. Nikde nikdo.

Zídka je nejlepší strategický místo týhle čtvrti. V pohodě přehlídnu plac před sámoškou i parkoviště  vzadu. Lidi, co nesou tašku s nákupem a bydlej na starým Plešivci, musej projít kolem. Jo, dobrej flek. Občas zlatej důl, hlavně kolem Vánoc.

Vyndal z kapsy kožešinové vesty paklík tabáku a začal si na koleni balit. Za chvíli lačně potáhnul. Když zaregistroval pohled Želvy a Máni, podal jim balíček s tabákem.  Pokud byli náhodou střízliví, dělili se o všechno. Zaťápnul vajgla špičkou křusky.

Zídka zatáčí několika schody do uzounké uličky. Karel a ostatní si tam chodí ulevovat. Vystoupal nahoru a rozepnul poklopec. Zdálo se mu, že něco zaslechnul. Vrznutí dveří. Upravil se a ohlédnul. Kousek od něj stála neznámá ženská v puntíkovaný šatovce. Vyšla ze vchodu nízkého baráčku. Usmívala se a podala Karlovi nákupní tašku.

„Upekla jsem  vánočku, máte jí nakrájenou. V termosce je bílý kafe. Je toho dost pro vás i ostatní. Prázdnou tašku mi pak postavte nad schody, ano?“   Zmizela uvnitř domku.

Zůstal jako opařený. Na chvíli tam stál zas malej kluk, kterej ještě věří na Vánoce.

Zamířil ke svým.

---