Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+6 neviditelných
Janek Mluvka
datum / id05.12.2017 / 483745Vytisknout |
autormiromurka
kategoriePovídky
témaKaždodenní
zobrazeno204x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Janek Mluvka

Janek Mluvka    

 

S úsměvem magora se Janek zvaný Mluvka rozloučil se ženou a s dítětem a se svým bytem a se všema věcma.

“Nehrň se do chomoutu, Mluvko,” poradil mu kdysi starej dobrej otec, poradil mu dobře a měl pravdu, Mluvka si ale nedal říct a do chomoutu se nahrnul jak dobře krmenej poplašenej býček na jatkách.

“Ahoj, ženo,” řeklo Mluvka. “Ahoj, děcko!” a konečně za sebou zabouchnul dveře a šel pryč, šel a neměl v úmyslu se už kdy vrátit, šel a nevěděl přesně kam, řekl, že posedět s klukama z kanclu, ale cožpak zná Mluvka ňáký kluky z kanclu? A cožpak by s ním šel nějakej kluk z kanclu na pivo? Vždyť kluci z kanclu, jsou-li jací, mají právě svejch věcí nad hlavu, všecky ty záležitosti kolem bankovních úvěrů, voleb do parlamentu a sportovních utkání, cožpak by kdo dokázal najít chvilku a zahazovat se s Jankem Mluvkou? Inu nenašel. A kdyby přece: cožpak by o takové lidi Janek stál? Cožpak by někdo mohl stát o lidi, co nemají nic lepšího na práci, než jít a sedět u piva s jakýmsi Jankem, jenž ani pořádně nezná své kolegy z pracoviště?

Člověk, jenž by toho dne s Jankem šel, by musel být člověk bez zájmu o okolní svět, ignorant, prachsprostý břídil, ubožák patrně bez jediného úvěru, člověk, jehož se politika netýká a tedy nejnižší červ, kterému je jedno, zda vládna ta či ona strana, bezohledný jedinec, jenž nedbá na výhru domácího mužstva, asociál a muž bez rodiny a snad i bez pořádného domova.

        Janek sešel schody panelového domu, jinam se ani jít nedalo, nechtěl-li přespat u některého ze sousedů, vyšel ven a klíče odhodil do křoví u chodníku před domem. A pak ho ještě cosi napadlo, vrátil se ke křoví a začal klíče hledat.

        Janek bojoval s ostrými větvičkami, odhrnoval je loktem a marně je vyprskával z úst. Zatřásl s keřem a zřetelně zaslechnul cinknutí spadlých klíčů. Teď už musely ležet někde dole!

        Janek padnul k zemi a po čtyřech se plazil pod chomáčem větví. Hrabal se v hlíně, šmejdil dlaní, s božskou trpělivostí po odhozených klíčích pátral. Konečně je nahmatal, odkutálel se na chodník, vstal a oprášil si kabát.

        Mluvka šel po ulici podél silnice, dokud nenarazil na trafiku. Koupil si tužku a notes. Přátelsky se na ženskou v trafice zasmál, radostně a jaksi svobodně, volně, přejícně, tak nějak lidsky.

        Poodešel pár kroků stranou a ve svitu lampy nočního osvětlení napsal na papír adresu svého bytu. Připsal poznámku o tom, že v bytě bydlí mladá matka s dítětem a že dítě bývá od sedmi do tři ve školce a že matka pracuje na půl úvazku tam a tam, od devíti do půl třetí. Janek se pak vrátil k trafice a koupil si ještě lepící pásku, poodešel zpátky k lampě a přilepil klíče k papíru s adresou a vzkazem. A pak sešel z hlavní cesty, vešel mezi nepěkné pavlačové domy se zrezivělými parapety. Napřáhnul se a vší silou klíče vrhnul směrem k polorozpadlému dětskému hřišti mezi dvěma budovami. Zachechtal se a šel směrem k centru.

        Janek lišák. Janek Mluvka. Cha-cha.

        Janek teď pospíchal směrem k centru, cosi mu říkalo, že noc bude krátká a že bude jeho poslední, šel rychlým krokem, skoro utíkal, konečně už byl nadohled středu města, viva la civilizace, a viděl už tramvaje a městské autobusy, a slyšel už ruchy dopravy, vzteklé troubení, nadávky, nenávistná syčení starších dam, klapání podpatků, švihání pomyslných hůlek, slyšel hudbu!

        Odkudsi se ozývalo blues. Janek šel za tím zvukem, převracel odpadkové koše a jiné chodce, šel, provlékl se hloučkem u zastávky jakéhosi autobusu, sešel pár schodů a vešel do baru, odkud zaznívala hudba. A teprve teď si Janek uvědomil, že basová linka byla hrána na baskytaru, divil se a kroutil hlavou, neboť dřív se hrálo výhradně na kontrabas, ale to bylo tak před sto padesáti rokama, tedy v době kdy Janek ještě chodíval ven. Elektrická baskytara, to tehdy býval jenom takovej žert, nesmělej pokus. Nu což.

        Mluvka zdolal barovou židli, uhnízdil se na vršku a poručil si pohárek pálivýho pití. A sklenička byla překlopena do úst a pak ještě jedna další, a až potom se Mluvka porozhlídnul po lokále. A nic zvláštního neviděl. Hudba hrála z reproduktoru, a podlaha byla z parket, a u stropu bylo pár trubek, a na stolech podtácky, a na lavicích podsedáky pod prdel, pět šest hostů a jedinej barman, sbírka lahví, vinylový desky po stěnách, inu hudební klub, v dálce pódium a malinkej plac na tancování, všecko ze dřeva, kdysi to muselo bejt zařízený s láskou a vkusem, teď už se dřevo loupalo a plakáty zšedly a leckde se zažrala špína.

        A co měl Mluvka dělat? Vypil si další pitíčko a zaposlouchal se do bluesových tónů jakéhosi polozapomenutého mistra, a v duchu si Mluvka uvědomoval, že onen mistr byl polozapomenut právem, neboť hrál tak trochu monotónně, tak trochu prkenně a mechanicky, bez fantazie, bez běsnýho výrazu v očích, bez kapky krve, a bez kapky potu, a starým mistrům z Clarksdale nesahal ani po palce u nohou.

        Co dalšího se dalo dělat? Nejspíš to byl jedinej bar na světě, kde se ten večer hrálo alespoň nějaký blues. Co se Janka týče, ten večer by mohla dopadnout atomová bomba a nevytrhlo by ho to z klidu. Mluvka seděl hodinku, hodinku a půl, a tak akorát se během té doby nacamral.

        Marně se pokusil o dialog s jiným hostem, byl to však marťan.

        Mluvka se potácel od záchodu k výčepu a zpět. Vypil ještě sklínku. Chroustal slané tyčky a pomalu ale jistě ho přecházel vzdor. Těšil se už domů? Snad. Ještě jednou se pokusil o dialog, vybral si k tomu jakési copaté děvče, už se mu však pletla slova. Nedokázal říct nic správného. Pálivé pití mu sebralo cit. Pití dolehlo a Janek si přál utýct zas pryč. Zaplatil a šel. A nikdo nic nenamítal, nikdo se nezlobil, nikdo nikoho nepřemlouval, nestalo se nic.

        Ubohý Mluvka se potácel od lampy k lampě, bylo mu špatně, točila se mu hlava a město bylo nepřátelské místo plné nebezpečí, podivných existencí, nedopalků od cigaret a kaluží od krve. Mluvka se bál tmavých průjezdů a ostatních lidí, klopil oči a zatínal pěsti v kapse. Zahleděl se k pavlačovému domu, kam před pár hodinami zahodil klíče. Anebo to byla vedlejší budova? Anebo ta za nimi? Anebo cože? Neodvážil se jít blíž.

        Janek se konečně dopotácel domů a zazvonil. A rozespalá manželka otevřela dveře.

        “Si představ, co mi stalo,” zahuhlal Mluvka. “Někde jsem musel vytratit klíče. Měli bysme vyměnit zámek. Jdi už spát, zapnu si ještě telku, dobře se vyspi, už tě dneska nebudu znova budit,” zachechtal se Mluvka tupě. Cha-cha.

 
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

21.01.2018 20:40:57a2a2a
redaktor poezie

Musím pochválit. Při čtení mě napadlo, že jsi zvolil velmi zajímavý způsob jazyka, vhodného právě pro povídku. Evidentně se liší od jazyka dalších próz nebo knih.  Krátké, úsečné větičky, které jsou sice spojeny do dlouhých souvětí; ale vyznívají samostatně a adavají textu spád a rytmus,  Určitě bych vynechal slovo prdel, krvavé louže a závěrečné Chachá, a to ne proto, že by se mi slovo prdel zdálo sprosté, ale zdá se mi, že v textu který je vedený spíše  ve stylu mluveného jazyka než spisovného jazyka působí jako cílené přitvrzení.  Stejné je to i s krvavým loužemi, nemyslím, že by to bylo pro města typické, pokud nemluvíme o Bronxu.Co však oceňuji nejvíce, je námět, který zpracováváš naprosto nenuceně a vlastně tím pádem velmi realisticky.  Už jen samá skutečnost, že jsi se pustil v podstatě do banálního příběhu svědčí o tvém autorském sebevědomí a citu pro formát povídky.  Ještě bych podotkl, že by podle mého názoru bylo lépe, kdybys po celou plochu povídky používal jen jeden výraz, a sice Janek Mluvka.  Ovšem že se nabízí otázka, proč zrovna mluvka. Totiž toto přízvisko je natolik výmluvné, že jako čtenář očekávám nějaké doložení, nějakou drobnou epizodu, která toto přízvisko charakterizuje.

07.01.2018 11:03:35K3

Častěji než je nutno se opakují jména Janek i Mluvka. Možná je to tvůj záměr, jinak dobrré.

06.01.2018 11:06:46CHT

skvělé.

můžský protipól Viganiných hrdinek.

03.01.2018 06:16:19Lakrov

 Ačkoli se to čte docela dobře, mám dojem, že se v tom až skoro do konce ztrácím  a teprve z posledních několika vět začínám tušit, že vím, proč to bylo napsané.  Plus upozornění na možnou nepřesnost ve vyjadřování:  ...a konečně za nima zabouchnul dveře... ## spíš ...ZA SEBOU...  

02.01.2018 09:07:47Próza_měsíce

nominace na PM

27.12.2017 11:23:03Kočkodan
Chut si nafackovat za ztracený cas?
Kdepak, tu jsem nemel. :-)
11.12.2017 19:48:04Próza_měsíce

Vigan, děkuju, příští měsíc nominujeme...

11.12.2017 10:44:28Vigan

Díky..:-)

11.12.2017 10:32:57miromurka

Ahoj, díky, nominujme.

11.12.2017 09:11:35Vigan

To je bezva. Člověk chce všechno opustit, začít znovu a lépe a skončí v hospodě, chytrý jak rádio, nakonec sám sebe omlouvá, že přece chtěl něco, kdyby tak človek věděl co..jojo, bezvadně jsi to psychologicky a zábavnou formou zpracoval. A tak nějak mi to připomnělo povídkový film "Příběhy ztracených duší".

Cha cha.

Můžu nominovat do Prózy měsíce?


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.