Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+17 neviditelných
Radim
datum / id06.12.2017 / 483774Vytisknout |
autora2a2a
kategorieIndispozice
upřesnění kategorie(vánoční příběh)
zobrazeno1403x
počet tipů31
v oblíbených2x
do výběru zařadilElizabeta, Zbora, Fouckault,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Radim

DĚTSKÝ DOMOV

Vánoční strom
a dlouhý stůl

Schovám se

Až všichni odejdou
a bude tma
najdu si větvičku

Bude jen má

 

RADIM                

 

Dnes bude pohodová směna, pochvaloval si vychovatel. Výjimečně vstal o něco dříve, aby mohl do práce pěšky. Sníh na Štědrý den nebyl nejméně tři poslední léta, ale to mu nemohlo ubrat na atmosféře. Byla ještě tma a před jeho očima běžel film o prodavačích kaprů s horkým grogem v termoskách, jak jako kluk chodil každý rok do fronty na mandarinky a paní prodavačce musel říct, kdo ho posílá, jinak by už nic nedostal a přitom byl pyšný na maminku, že má v zelenině známosti. A nebo o tatínkovi. Ten nikdy nevěděl, jakou košili si má vzít k večeři a znervózňoval maminku, že se nestihne  včas oholit, protože museli začít přesně v šest jako babičky, dědové a tety po celé Moravě. A také o lampě na dřevěném sloupu s elektrickým vedením, která mrzutě svítila na prázdnou silnici do vedlejší vesnice,  protože všichni byli doma a neměla komu posloužit. Užíval si i zvláštního ticha. Brzy ráno tomu ani jinak být nemohlo, ale mu přišlo jiné. Slavnostní a plné očekávání. Samozřejmě připouštěl, že je sentimentální, ale cítil se tak dobře.

Na Štědrý den nechtěl nikdo sloužit, podobně tomu bylo i na Silvestra nebo Nový rok, a tak si pracovníci dětského domova už v lednu služby o svátcích vylosovali. Mimoděk si uvědomil, že s kolegy nikdy neřeknou děcák, ale pokaždé domov, nebo dětský domov, stejně jako děti, zatímco jejich spolužáci z města "děcák". Každý měl jiný úhel pohledu. Zaměstnanci tak vnímali smysl své práce, děti podvědomě zacelovaly svou identitu a pro jejich spolužáky z města to byl prostě velký oplocený dům.

Oficiální slavnostní večeře i s dárky probíhala každoročně 23. prosince. Druhý den ráno si pro děti přijížděli rodiče nebo příbuzní a domov se téměř vyprázdnil. Ani letos tomu nebylo jinak. Většina dětí přes rok domů nejezdila, snad jen na dva, tři týdny o prázdninách a pak až na Vánoce. A těch pár, co zde zůstávalo, nestrádalo. Také včera proběhlo vše, jak má být. Zpívaly se koledy, přišli sponzoři a všichni zaměstnanci, kuchařky napekly celé krabice cukroví, v jídelně nachystaly spoustu ovoce a každý dostal dárek. Tentokráte to byly discmany, kosmetické balíčky a samozřejmě pytlík sladkostí. Navíc sponzoři přinesli poukaz na letní pobyt v kempu u moře a ředitel se hned nechal slyšet, že kdo bude zlobit, nepojede nikam.

V poledne zůstali poslední tři kluci a holka. Vychovatel klukům povolil přes Vánoce spát v jednom pokoji a mohli si tam přenést televizi z klubovny. Žanetu si za chvíli vyzvedne kolegyně a vezme  ji  k sobě. Žaneta měla tátu v kriminále a máma napsala vánoční pohled, že je za práci v Německu a že nedostala volno, ale přijede koncem ledna a má dát vědět, co by si přála za dárek. Žanetu to nijak nerozhodilo. Stejná situace byla vloni i předloni a i tehdy máma nepřijela. Je jí šestnáct a na učňáku si našla kluka. První láska a rázem všechno bylo jinak. Připadalo jí, že to bude jen chvilka ty dva roky, než bude dospělá a pak už budou jen spolu. Také kluci, zdálo se, byli v pohodě. Mirka dovezli před rokem z diagnostického ústavu, údajně vykradl trafiku a předtím žil u babičky. Ta si však stěžovala, že jí bere peníze a nechává dlouho hrát televizi a ona zbytečně přeplácí za elektřinu a z důchodu nic neušetří. Petr byl světák. Chodil za školu, utíkal z domova a několikrát ho chytli v Praze. Nezakrytě se chlubil, jaký je o něj v Praze zájem, a že stačí, aby "ho" jen ukázal, a dostane nejméně dvě stovky. Když se vrátil, nakoupil těm nejmenším celou krabici žvýkaček a klukům tajně rozdával Marlborky. Oba  sedli k počítačům a za chvíli se hecovali v jakési hře na vojáky. Jen Radim někde zmizel.

Všude bylo ticho. Zatímco při ranní cestě do práce se s ním doslova mazlil, v téměř prázdném domově bylo jiné. Možná to tak vnímal jen on sám. Děti nenechávaly na sobě nic znát, zvláště když byly pohromadě. Shlížel na všechny ty povedené rodiče s despektem, ale po několika letech si zvykl. Děti na  na ně většinou nedaly dopustit. Bály se vzdát jakéhosi až příliš často fiktivního pouta, že jejich skutečný domov je jinde a zde jsou jen přechodně, a on sám jim nic nevymlouval. Naopak, když se s nimi bavil, pomáhal hledat pro rodiče omluvu. Říkával, že je určitě milují a že se někdy v životě věci neseběhnou, jak by si přály a všechno zlé, že je k něčemu i dobré, a také, že je to činí silnějšími a vnímavějšími. Mnohokrát slyšel, hlavně od psychologů, že emoční deprivace v dětství významně komplikuje schopnost navazovat v dospělosti hodnotné vztahy, ale zdráhal se tomu uvěřit.

Když se Radim neobjevil ani po půlhodině, šel se po něm podívat. Nehledal dlouho. Stál u okna horního patra, odkud všechny děti odjely. Plakal. Na parapetu ležela igelitová taška s čokoládami pro brášky a šampónem pro maminku. Utratil za ně celé své kapesné. Těch pár korun, které děti dostávaly, nestačilo na víc než dva skromné obědy v bistru, a když něco provedly nebo rozbily, dostávaly ještě méně. Ale poslední měsíc si dával pozor, aby žádnou srážku neměl. Jakmile vychovatele spatřil, rychle si otřel oči a snažil se přestat. Ale za pár sekund spustil znovu. Patnáctiletý kluk, který tady byl od šesté třídy. Bral a schovával klíče od různých místností, doma, ve škole a nakonec i tady v domově. Nikdy však nic neukradl. Měl jen dobrý pocit, že se všude dostane a má o všem přehled. Doma zůstali rodiče a pět bratrů. Zpočátku za ním občas přijeli, ale po půl roce návštěvy ustaly. Jediná, kdo mu psala, byla teta ze Šumavy. Právě s ní letos vychovatel dohodl dvoutýdenní návštěvu o prázdninách. Když odjel, zjistil, že ze sportovního skladu, kde Radim pomáhal s úklidem, zmizel spací pytel. Teta potvrdila, že si ho přivezl a postará se, aby ho také vrátíil. Vychovatel se přes počáteční rozčilení dál nezlobil. Nebylo to poprvé, kdy si všiml, jak je pro děti důležité ukázat, že mají něco navíc.

. . . . .

„Co je, Radime?“ Namísto odpovědi jen další příval pláče. Chvíli čekal a znovu se zeptal. „Stalo se něco? Potřebuješ s něčím pomoct? Třeba se to dá vyřešit“ Určitě je mu líto, kolik dětí mohlo odjet,  napadlo ho. Ještě nějakou dobu trvalo, než se přes škytavý pláč zmohl na odpověď.

„Chtěl bych domů. Mám dva malé brášky a ještě jsem je neviděl.“ Zvedl hlavu a v jeho očích se zračila neúprosná naděje.

„Ach, Radime,“ reagoval vychovatel. „Přece víš, že jsme vyzvali dopisem všechny rodiče, aby pro vás přijeli, ale od tebe se nikdo neozval.“ Držel ho za ruku. Věděl, že situaci musí ustát.

„A mohl byste našim zavolat? Třeba žádný dopis nedostali, třeba ho někdo ze schránky ukradl.“

Vychovatel znejistěl. Měli zakázáno bez vědomí ředitele kontaktovat příbuzné, a také se bál, že pokud by odmítli, bylo by Radimovo zklamání ještě horší. Navíc by ho musel odvézt. Rodiče auto nemají, vlaky na Štědrý den moc nejezdí a služba mu končí až v šest večer. A to již budou čekat vlastní děti. Napadlo ho slíbit, že zavolá a pak řekne, že se nedovolal.

„Tak dobře,“ řekl nakonec, „běž si opláchnout oči a já to zkusím.“

Spěchal do kanceláře, aby sehrál scénku s telefonem dřív, než se  Radim objeví. Vytočil nesmyslné číslo a čekal.

„Nikdo to nebere“, sděloval s předstíraným zklamáním, když  přišel.

„A můžu za chviličku zkusit zavolat já? Třeba jsou v obchodě a telefon nechali doma.“

Vychovatel byl nenadálou prosbou zaskočen. Usilovně přemýšlel, jak z toho ven, jestliže si nechce dělat problémy. Najednou, ani neví proč, mu na mysli znovu vytanulo slovní spojení „vlastní děti“. Když je brával někdy na akce do domova, dával si pozor, aby je nijak nezvýhodňoval, a ujišťoval se, že pokud by měl doma adoptované dítě, nerozlišoval by. A nyní selhává jen proto, že se bojí výtky ředitele za nepovolenou iniciativu. Zastyděl se. Konec konců, zkusit se to může, začalo v něm poznenáhlu vítězit lepší „já“. Když se náhodou ozvou a budou ochotni, zavolá řediteli, že telefonovala matka. Určitě bude souhlasit a navíc mu dovolí využít služební auto. Dobře věděl, že Radim nebyl doma už několik let a zakládal si, když se podařilo alespoň na chvíli co nejvíce dětí vracet do rodin. Zavolá pak kolegyni z noční služby, zda by mohla přijít spíše do práce. Žije sama a určitě vyhoví. Ostatně si tak už vyšli vstříc několikrát. A doma s večeří počkají.

Radim otevřel notýsek, kde měl adresy s telefony, a s napětím vytáčel zapsané číslo. Vychovatele se najednou zmocnil pocit, že se vše povede, a dokonce se přistihl, že i přes pozdější večeři doma si to i přeje. Konečně se z telefonu ozval hlas.

„Ahoj, maminko“

„To jsi ty? Odkud voláš? Ty jsi utekl?“

„Ne, neutekl. Mohli byste si pro mne přijet?“

„A jak? Na Štědrý den nic nejezdí a auto nemáme.“

„Víš, já jsem ještě neviděl malé brášky“, rozplakal se.

„Uvidíš je jindy“, odpověděla matka, ale to už si vychovatel ve snaze předejít nejhoršímu, vzal sluchátko.

„Dobrý den, omlouvám se, že vás ve sváteční čas otravujeme, ale Radim už nebyl doma čtyři roky a já jsem ochoten ho přivézt“.

„Ale já ho doma nechci“, nekompromisně odpověděla matka. „Dostáváte na něj přídavky, a když jste ho v létě poslali ke švagrové na Šumavu, neptali jste se, a já mám po rodině ostudu, že cizí jsou pro něj víc než vlastní máma. A nepotřebuji, aby mi ty malé ještě zkazil“, nedala se zastavit.

Do vychovatele vjela zlost. Dodnes nechápe, jak mohl z ničeho nic dostat nápad, který si vůbec nepřipravoval.

„Jak myslíte“, změnil až dosud spíše prosebný tón na úřední. „Pak vás ovšem musím upozornit, že k nám zítra přijede televize natáčet osudy opuštěných dětí. Asi se vám nebude líbit, když ho uvidíte plakat v televizi“, zalhal, aniž hnul brvou.

Na druhé straně nastalo ticho. Hrál vabank, ale couvnout nemohl a také nechtěl. Napětí se začínalo zdát nesnesitelným. Už se chystal položit sluchátko, když se konečně ozval podrážděný matčin hlas.

„Tak ho přivezte. Ale za týden pomaže zpátky!“.

. . . . .

V autě mlčeli. Radim si přidržoval igelitku s dárky a tmavnoucí obloze vycházela vstříc první rozsvícena okna. 

Sdílejte dílo:


K dílům v kategorii INDISPOZICE nelze přidávat veřejně kritiky. Vaše kritika se zobrazí pouze ve zprávách autora

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.