Nicolas

Vytáhl z kapsy tužku. Vždycky ji nosil s sebou v kapse u bundy společně s malým blokem bez linek. Měl v plánu si do něj zapisovat všechny důležité myšlenky, které ho napadnou, ale nakonec vždy když už se chystal si nějakou myšlenku zapsat, tak si to nakonec rozmyslel. Jeho myšlenky byly naprosto zbytečné a nic by nezměnily ať by je napsal na papír nebo ne. A tak byl blok stále čistý. Jen na první stránce bylo telefonní číslo. Kdyby tam nebylo, nejspíš by blok už zastrčil někam do šuplíku, ale takhle nosil v kapse vzpomínku. Tu nejdůležitější vzpomínku na věci, které už nejdou vrátit zpět.

                Tužku držel jednou rukou těsně před obličejem a usilovně se díval na její konec. „Světlo!“ řekl, ale nic se nestalo. Chytil tužku i druhou rukou a znovu pronesl stejné slovo, ale s větším důrazem. Opět nic. Oči už si sice přivykly tmě, která vládla ve sklepě, ale i tak potřeboval vidět, aby zjistil, jak se dostat ven. Tma ho tížila a sužovala. V hlavě se mu motaly vzpomínky a začínaly ho připravovat o rozum. Snažil se soustředit, ale nešlo to. Ještě několikrát se pokusil rozkázat tužce, ale nemělo to žádný efekt. Šel tedy ke dveřím a znovu zkusil vzít za kliku a dveře otevřít. Ty se ani nehnuly, ale to už věděl. Západka z druhé strany držela pevně. Začal bušit do dveří. Bylo to spíš ze vzteku než, že by se tak snažil dostat ven. Věděl, že ho nikdo neslyší. Nakonec přestal, svěsil ruce a opřel si čelo o studenou cedulku na dveřích, kde stálo ZABEZPEČIT DVEŘE PROTI ZAVŘENÍ! NEBEZPEČÍ UZAMČENÍ! I když byla tma, věděl, co se tam píše. Bylo to to poslední, co viděl, než se dveře zabouchly a všude se rozhostila tma. A tak tam stál. Byl zoufalý. Oči se mu zalily slzami. Už nemohl dál. Celý jeho život byl v troskách a to měl být teď naprosto někde jinde. Měl být šťastný. „Prosím, prosím, jediný co chci je to blbý světlo,“ zašeptal do tmy.

                Náhle vykřikl bolestí a odhodil tužku, kterou ještě svíral v ruce. Ruka ho pálila. Podíval se na zem, kam tužku odhodil. Ta celá svítila, jako kdyby z ní byla uzoučká zářivka. I tak ale vydávala nevídané množství světla, které se rozlilo i do těch nejtemnějších koutů. Nicolas zíral do světla, až ho začaly pálit oči a musel několikrát rychle zamrkat. Pak pochopil. Hlavou mu prolétla slova, která Ingrid pronesla první týden, když se seznámili. „Magii nemůžeš přikazovat. Magii musíš poprosit.“