Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Hříšná těla

09. 12. 2017
0
3
872

1

Když umírala, přepadla ji zvláštní myšlenka. „Proč ještě neexistuje očkování proti rýmě?“ Lidé, kteří stáli nad ní, se po sobě tázavě podívali. V poslední chvilce si neuvědomila, že svou myšlenku vyslovila nahlas a tak se z ní stala její poslední slova.

                Autobus prudce zastavil a pán v klobouku se chytil tyče v místě, kde se žena uhodila do hlavy až nadpřirozenou silou, takže si roztrhla čelo a tyč umazala krví. Na pána se naštěstí nikdo nedíval, jelikož všichni se zaujetím sledovali ležící ženu, která i po pronesení významných posledních slov stále dýchala. Zděšení cestujících se nakonec mění v úlevu a nyní i ve zklamání, protože kvůli šrámu na čele televize nepřijede. Pán, který jako první vytáhl telefon a chtěl zavolat záchranu, mobil nenápadně schovává do kapsy, a mizí v zadní části autobusu. „Zrovna dnes se musí nějaká šílená ženská praštit do hlavy v autobusu,“ mumlá si pod vousy. „Jiný den bych jel do práce svým BMW,“ ale po jeho poslední opilecké eskapádě, kdy autem ve tři hodiny ráno vjel autem na dětské hřiště a pozvracel pískoviště, mu bylo zabaveno. Kým jiným než manželkou. Avšak si to zasloužil, když pro něj musela nad ránem jet taxíkem a vytáhnout ho z dětské prolézačky, kam si šel odpočinout a tak trochu se tam zasekl.

                Pán s telefonem si sedl do úplně prázdné zadní části autobusu a pán v klobouku si nervózně otírá ruku, kterou má od krve, do kabátu spícího bezdomovce. Následně ho zarazí, že má bezdomovec tak pěkný kabát. Černý, dlouhý, teplý a evidentně drahý. Prohlíží si ho. Vypadá čistě a upraveně, tak proč tak smrdí?

 

2

Patrik se probudil. Chvíli nechápal co se děje, ale pak mu došlo, že je ve vaně a jsou tři ráno. V kolik šel do vany? Nějak před půlnocí? Voda byla úplně ledová. Vzal tedy ručník a vylezl z vany.

Vytáhl špunt a jen v ručníku si šel zapnout konvici a udělat si kávu. Nasypal si do hrnku dvě lžičky a pak mu došlo, že je vlastně noc a měl by jít spát. Konvici vypnul a v tu chvíli uslyšel motor auta. Došel tedy k oknu, vyklonil se a uviděl BMW, které právě vletělo do dětského parčíku. Dveře řidiče se otevřely a z nich se natáhl pán v saku a hlavu zabořil do písku. Otevřel okno, aby i lépe viděl a uslyšel, jak člověk napůl ještě v autě zvrací.

 

3

Colin opatrně vstal. Kdyby vstal příliš rychle, jeho hříchy by se nestihly dostatečně rychle zvednout s ním a praštily by ho do hlavy. Ještě by to nebyla jistá smrt, pouze otřes mozku, ale i tak to bylo nebezpečné. Došel k lednici a otevřel ji. Byla tam přesně tři vajíčka a kočičí konzerva. Vzal do ruky konzervu a otočil se ke kuchyňské lince. Vyndal misku a začal do ní přendávat obsah z konzervy. Vdoleček ihned uslyšel známý zvuk a ucítil vůni. Už se natahoval předními packami na linku. Pro Colina to byla jediná živá bytost, která ho chápala. Vdoleček totiž jen o pár hříchů méně než on sám. Colin ho našel potulovat se u popelnic a hned mu padl do oka, jak se ztěžka pohyboval, když musel nést celou tu tíhu. A tak se z nich stali nejlepší přátelé ve hříchu. Váleli se společně celé dny na gauči, a když bylo potřeba, Colin došel do obchodu pro nějakou obživu. Vždy jen do obchodu v domě. Majitel ho měl rád a na rozdíl od všech ostatních ho nesoudil. Vždy mu připravil tašku jídla pro oba a Colin pak za nenávistných pohledů ostatních zákazníků zase spěchal zpět do bytu.

 

4

                „No a pak se ta ženská normálně majzla o tu tyč a slítla na zem.“

                „Ale my jsme se ptali, jak jste si všiml, že je ten pán mrtvý.“

                „No smrděl až ke mně dozadu, sem to už říkal.“ Pán držel v ruce stále telefon a choulil se v bundě, zatímco si policista něco zapisoval do notesu.

„Dobrá, děkujeme,“ řekl policista, zaklapl notes a odešel k policejnímu vozu.

„To je všechno?“ volal na něj pán s telefonem, ale policista otevřel přední dveře a začal něco hovořit do vysílačky. Asi to bylo všechno, pomyslel si.

 

Druhý den si pán koupil ranní noviny, kde na něj z první strany zíral obličej mrtvého muže z autobusu. Titulek hlásal: ‚Další osoba, kterou zabily vlastní hříchy‘. V poslední době to bylo časté. Když bylo hříchů příliš, tak se prostě neudržely ve vzduchu a spadly. Tím zabili svého nositele a následně se rozplynuly. Ještě před dvěma lety by toto byl velmi ojedinělý případ a stal by se někde na jihu, ale nyní to bylo skoro každý den. Kdyby se jeho babička dožila této doby, chytala by se teď za hlavu a nemohla tomu věřit. Proč se ten svět teď tak pokazil?

 

 

5

Ženu doma vysadila sanitka. Myslela si, že přijeli kvůli ní, ale prý se nakonec našel v autobusu nějaký pán, který byl už mrtvý, a když doktoři nemohli ošetřit jeho, tak se rozhodli alespoň pomoci ženě. Měla zalepenou ránu na čele a trochu se jí točila hlava. Chtěli ji odvézt do nemocnice na pozorování, ale na to neměla čas. Měla doma dvě děti, o které se musela postarat.

 

 

6

„Ale podívej, padesát devět! Dneska jsem tu přesně.“

„Jo no, akorát jsme měli sraz v půl.“

Alice se usmívala. Měla dneska dobrý den a nemohlo ji nic naštvat.

A už vůbec ne půlhodinové zpoždění Pavly, u které to nebylo nijaká novinka. Daly si s Pavlou rychlou kávu a Alice si zase vyslechla historky, které jako vždy byly o příšerných klucích, se kterými se Pavla v poslední době stýskala.

                „Takže jsem se s ním nevyspala a on mi přestal psát. No chápeš to? Takovej debil!“ Alice se probrala ze snění a začala Pavle přitakávat. „Máš pravdu, strašný. Kluci myslí jen na sex!“

                „Jo, jo přesně! Seru na kluky, budu lesba.“ Tohle Alice už znala. Tenhle názor bude trvat tak dva dny a pak už zase bude randit aspoň s pěti kluky. Alice to Pavle záviděla, ale sama by se k něčemu takovému nikdy neuchýlila. Tak nějak čekala, že jí pravá láska spadne do klína. Že až to přijde, že to pozná a nechtěla se honit za beznadějnými případy a nutit se do vztahů, které nikam nevejdou jen, aby někoho měla. Taková Alice nebyla. Naštěstí měla Pavlu a její historky, které ji vždycky odradily od změny životního stylu.

 

7

Colin si vzal na sebe kraťasy, tričko a mikinu. Bylo přesně sedm třicet. Čas jít běhat. Venku se konečně začalo dělat hezky. Ostatní by z toho měli radost, ale on ne. Když běhával v zimě, tak mu nehrozilo, že někoho potká a bude ho soudit. Teď začínal čas, kdy se na stezce objeví více lidí, kteří se na něj budou zle dívat a obíhat ho obloukem. Vzal si tenisky a vyrazil ven. Vdoleček jen zvedl hlavu, když se s ním Colin loučil ale nějakou lítost, že jeho páníček odchází, necítil. Už si prostě zvykl.

                Colin vyrazil po lesní pěšině. Neběhalo se mu úplně lehce s tou zátěží, co měl, ale to ho nezastavilo. Zapnul si iPod a vyrazil. Při prvním kolečku nikoho nepotkal. Pouze mu přes cestu přeběhla veverka. Zrovna si říkal, že si dá pauzu, když se blížil k lavičce. Začal tedy zpomalovat. Přešel do kroku a vypnul iPod. V tu chvíli za sebou uslyšel, jak někdo běží. Takže už začali běhat zase teplí běžci, říkal si. Tak přezdíval lidem, co na zimu vždycky zalezli a dali se na cvičení v tělocvičnách a běhat vyráželi zase, až když se oteplilo.

                Otočil se, a co uviděl, ho překvapilo. Blížila se k němu dívka kolem dvaceti. Chtěl se rychle otočit, aby se nemusel střetnout s jejím odsuzujícím pohledem, ale nemohl od ní odtrhnout oči. Blonďatý culík se jí kymácel ze strany na stranu. Měla na sobě obyčejné tenisky, květované legíny a šedou mikinu. Ta nepatřila k teplým běžcům. V tomhle lese to byla novinka.

                Dívka proběhla kolem něj, usmála se na něj a pokývla hlavou. Colin zaraženě hleděl za ní. Nechápal, co se právě stalo. To neviděla ty hříchy, co nosí stále s sebou? Podíval se nad sebe, jestli tam stále jsou a byly. Bohužel nezmizely. Colin stále v překvapení zapomněl, že si chtěl odpočinout a vyrazil zpět domů.

 

8

Marie si sáhla na ránu na čele. Hlava ji bolela jako čert. Bylo tři čtvrtě na osm a už měli dávno vyrazit s dvojčaty do školky, ale každý pohyb ji stál nemalé úsilí, aby s sebou nešvihla na zem.

                „Mamí, dělej!“ křičel Kristián, který byl šikovnější než Kryštof a už měl zavázané tenisky.

                „Pomoz zatím bratrovi s oblékáním,“ zakřičela Marie z koupelny a opřela se o umyvadlo. Nakonec se zhluboka nadechla a vyrazila za kluky.

                Usadila kluky do sedaček, sedla si dopředu, připoutala se a nastartoval. Teda nastartovala by, kdyby to šlo. Marie stále otáčela klíčkem, ale motoru se nedočkala. Začala plakat. Její život byl stále horší a horší, pomyslela si. Manžel ji opustil a vzal si svoji dlouholetou milenku hned druhý den po jejich rozvodu. Byla na něj příšerně naštvaná. Snažila se nepřenášet vztek a nenávist na kluky, ale bylo to těžké. Když přišel Marek navštívit kluky, vždycky byla stranou a snažila se nevyvolávat hádky, ale hněv, který cítila, planul uvnitř jejího těla, až měla někdy pocit, že už to nevydrží.

                Najednou uslyšela ťukání na okno. Stáhla okýnko. „Nepotřebujete pomoct?“ Usmíval se mladík venku. Marii přišel povědomý. Vystrčila hlavu z okýnka a hned jí to bylo jasné. Byl to ten hříšník z nejvyššího patra. Dneska jí, ale bylo všechno jedno. Potřebovala zachránit a bylo jedno od koho. „Nejde mi nastartovat auto a kluci už měli být dávno ve školce a já v práci.“ Doufala, že se jí při pláči nerozmazala řasenka. Rychle koukal do zpětného zrcátka, ale krom rudých očí vypadala docela dobře.

                „Já parkuju támhle a zrovna jsem se chystal vyrazit do centra, tak jestli chcete, můžu Vám udělat taxikáře. Tedy taxikáře ne, bude to zdarma. A klidně Vám i někoho zavolám na to auto, mám jednoho známého, co mám autoopravnu.“

                Marie váhala.

                Nakonec kývla. „Tak dobře. To budete moc laskav.“

 

9

Bylo půl osmé. Colin vyrazil lesem na svůj klasický okruh. Běžel a usmíval se. Dneska se mu běželo mnohem lépe. Nevěděl čím to je. Nejspíš tím, že ráno pomohl té paní, co nemohla nastartovat. V tom autě vypadala tak nešťastně. Kluci byli celou cestu moc hodní a vyptávali se Colina na jeho hříchy. Marie, jak se mu představila se, snažila syny krotit, aby se tak nevyptávali, že je to neslušné, ale Colin byl na jednu stranu ráda, že někoho vlastně zajímá, jaké hříchy spáchal, aniž by ho ihned odsuzovali, aniž by věděli, co se mu vlastně v životě stalo. Bohužel ale před malými kluky nemohl říct pravdu, takže mu nezbylo než si trochu vymýšlet.

                Vyprávěl, jak když byl malý, tak tahal holky za sukně, a nechtěl se rozdělit o bonbony, neposlouchal rodiče, chodil pozdě spát, nedělal domácí úkoly a spoustu dalších morálních poučení pro malé kluky, kteří ještě nevěděli, jak velký musí být hřích, aby ho pak člověk musel táhnout na svých bedrech.

                Marice se po celou dobu usmívala. Když pak vystupovala z auta a vedla kluky do školky tak jen neslyšně poděkovala rty a on věděl, za co to bylo. Pak poděkovala ještě jednou nahlas za odvoz. Colin myslel, že ho ještě čeká cesta dál k Marii do práce, ale ta nakonec byla také ve školce. Marie byla ředitelkou.

               

                Colin měl pocit, že letí jako vítr. Jak kdyby ho tížilo o pár hříchů méně. Běžel ještě chvíli, ale nakonec mu to nedalo. Zvedl hlavu. To co viděl, ho nesmírně překvapilo. Jak počítal, tak počítal, tři chyběly. Slyšel zvěsti, že dobré skutky můžou smazat hříchy, ale myslel, že to jsou jenom povídačky. Jenže nebyly. A on se zbavil hned tří hříchů. Každý za jednoho člověka, kterému dnes pomohl. V duchu jim všem poděkoval. Krištofovi, Kristiánovi a Marii. Chtělo se mu křičet. Posadil se na nejbližší lavičku a hlavu si chytil do dlaní. Začaly mu téct slzy. Byl tak zabrán do toho, co právě prožíval, že ani neslyšel, že se k němu někdo blíží tak z ní viděl jen ty její tenisky. Jenže běžela na druhou stranu než minule.

 

10

Alice nevěděla, jestli ho uvidí, ale raději šla běhat ve stejnou dobu jako minule. Tentokrát, ale v opačném směru. Chtěla si ho totiž pořádně prohlédnout. Měl úplně krátké vlasy a na jedné ruce, kterou měl schovanou v rukávu mikiny, trochu vykukovalo tetování. To bylo vše, co stihla zachytit, ale potřebovala toho vidět víc.

Bohužel dnes se jí to nepodařilo. Když ho uviděla sedět na lavičce se svěšenou hlavou, tak jí začalo srdce bušit ještě víc. Myslela si, že třeba hlavu zvedne a podívá se na ní, ale ani to nevypadalo, že by si jí všiml. Zklamaná si dala jen jedno kolečko a vyrazila domů.


3 názory

Lakrov
09. 02. 2018
Dát tip

Začíná to tak prudce, což čtenáře zaujme.  Líbí se mi ten styl typu "skládání mozaiky",  i když obsahově jsou některé její části mimo můj vkus nebo slohově slabší.  Očekávám, že z té mozaiky na konci vyvstane nějaký výsledný obraz,  leč mé očekávání je plané (nebo neumím číst dosti pozorně).

 Místy časté opakování téhož slova  ...A už vůbec ne půlhodinové zpoždění Pavly...Pavly...Pavly 


mND
10. 12. 2017
Dát tip

Přečet sem si to (všechno). Fakt nevim, jak to s váma dneska řešit. Kdyby si za sebou měla deset let nucenejch prací někde na Sibiři, s tvojí nepochybnou dovedností psát by si tvořila zázraky. Co ale dneska, když chceš, kdy se snažíš, ale (zdá se) chybí téma? Teda, ono je, ale je jich spousta, koušou se mezi sebou a... Však ty si to jednou ujasníš, jistá věc, ale kdo ví, jestli pak zas už nebudeš otrávená a bude se ti vůbec chtít ještě něco psát. Může to „dopadnout“ jakkoliv, však uvidíš;). Ale potenciál máš, mega, to teda. Fakt nevim, jak to s váma dneska řešit...


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru