Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+15 neviditelných
Mladá nevěsta
datum / id10.12.2017 / 483866Vytisknout |
autorNickTheHeFox
kategoriePovídky
témaHorror
zobrazeno111x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Mladá nevěsta

Když se řekne slovo svatba, téměř každé ženě se rozzáří oči. Den jejich svatby je pro ně nejšťastnějším dnem jejich života. Celý život si tento den plánují do posledního detailu, aby byl dokonalý.

V mém případě byl den svatby ten nejhorší.

V mojí zemi je zcela běžné, že všechny nevěsty jsou velmi mladé. Pod pojmem mladé si pravděpodobně představíte dívku 22 let možná i 18, což by ovšem dávalo smysl, že. V mé zemi to je ovšem ještě méně.

Každé dívce je vybrán její manžel krátce poté, co prodělá svou první periodu.

Například má, o 6 let starší, sestra se vdala, když jí bylo 12 let.

Naše matka nám, co se týká našich těl, nikdy nic neřekla. Dodnes si živě pamatuji křik mé sestry z koupelny. Má sestra byla při pohledu na všechnu tu krev přesvědčena, že zemře. Možná tomu tak i bylo, protože dva měsíce na to, ji rodiče provdali.

Jejímu nastávajícímu bylo 32. Nebyla na tom vlastně tak hrozně. V mé zemi byl brán ještě za velmi mladého ženicha.

Od svatby jsem svou sestru viděla už pouze jednou. A to když jsem ji jela společně s matkou po roce navštívit.

Těšila jsem se, že znovu spatřím svou milovanou sestřičku, s kterou jsem vždy zažila spoustu legrace. Mé nadšení opadlo v ten okamžik, kdy jsem ji spatřila.

Ohromné kruhy pod očima a modřiny po celém těle mě nenechaly klidnou. Má matka je ovšem zcela ignorovala.

Když jsem se sestry zeptala, co se jí stalo, odvrátila jen pohled a řekla, že upadla ze schodů. Byla jsem sice ještě malá, ale zas tak naivní jsem nebyla.

Od toho dne jsem se modlila snad ke všem bohům, abych nikdy nedospěla. Měla jsem ze své svatby hrůzu jako z ničeho jiného.

Můj otec mi už dávno vybral manžela a začínal být už silně nervózní. Každý večer mi kontroloval spodní prádlo, abych svou periodu nemohla zatajit.

V den mých třináctých narozenin to vypadalo, jakoby byly mé modlitby vyslyšeny. Myslela jsem si, že se ženou musím stát, stejně jako má sestra, v mých dvanácti letech. Oddychla jsem si a byla o trochu klidnější.

Můj klid mi ovšem dlouho nevydržel. Přišlo to jednou v noci, pár týdnů před mými čtrnáctými narozeninami. Potřísnila jsem celou svou přikrývku, což před otcem nešlo nijak skrýt, i když jsem se ji pokusila schovat. Ze stresu jsem se dokonce i pozvracela.

Od té doby jsem proplakala každou noc až do svatby, která se konala za tři týdny.

Nesnášela jsem ten den a nesnášela jsem, od té doby, své rodiče. Celou svatbu se tvářili šťastně, jako by mi umožnili pravé štěstí. Já to ovšem vnímala zcela jinak. Doslova mě vydali napospas muži, který byl čtyřikrát starší než já. Byl odporný. Vlasy a zuby už téměř neměl. Jeho druhá brada se nechutně pohupovala, když mluvil. A jeho obří pivní pupek mu překážel v chůzi.

Mé slzy celou svatbu volaly o pomoc. Ostatní je však považovali za slzy štěstí. Nenáviděla jsem je za jejich ignoranci. Nesnášela jsem je všechny – mé rodiče, mého budoucího manžela, všechny hosty a vlastně celý svět.

To nejhorší mě ovšem teprve čekalo.

Hned po svatbě si mě manžel odvezl do nového domova, kde mě zavedl rovnou do ložnice. Nechal mě zde, díky bohu, pár hodin samotnou. Řekl, že by rád využil svého manželského práva, asi je vám jasné o čem mluvil, ale že nejprve musí zařídit nějaké obchodní záležitosti. Než odešel a zamkl mě tu, pokynul ještě hlavou směrem k posteli a nakázal mi, abych si mezitím oblékla spodní prádlo, co mi na ní nechal.

Celá tahle věc mi přišla nechutná a zvrácená. Plná nenávisti jsem otevřela okno a červené kalhotky s podprsenkou jsem vyhodila ven. Chvíli jsem uvažovala, že bych z okna skočila za nimi, ale strach nakonec zvítězil. Rozhodla jsem se vrátit dovnitř. Složila jsem se na postel a vzlykala tlumeně do polštáře.

Mí rodiče jsou určitě pyšní, že mě provdali za někoho tak bohatého. Při pomyšlení na ně, mě naplnila ještě větší vlna nenávisti.

„Proč pláčeš, malička?“ ozval se najednou ženský hlas vedle mě.

Zvedla jsem hlavu. Na druhé půlce postele seděla děsivá bytost. Vypadalo to jako nějaké číhající zvíře. Kůže tohoto stvoření byla seschlá a vrásčitá. Měla barvu popela. Seděla s nohami pokrčenými opírajíc se o své kostnaté ruce,  které zdobily dlouhé drápy stejně jako na jejích nohách. Na jejích shrbených zádech byly vidět jednotlivé obratle. Na podlouhlém krku seděla malá hlava s trsy šedivých dlouhých vlasů. Její velké zapadlé oči mě smutně pozorovaly.

Zděsila jsem se oné kreatury a nedostala ze sebe ani slovo.

„Pročpak pláčeš?“ zopakovala a já mohla vidět její dlouhé špičaté zuby, jichž měla plnou tlamu.

„Protože mě mí rodiče provdali za někoho, koho nechci. A já se bojím a chci domů,“ po vyslovení té poslední věty se mi zlomil hlas. Nevěděla jsem, jestli se chci vrátit zrovna k rodičům, kteří mě právě sem dostali. Jedním jsem si ale byla jistá. Tady být nechci.

„Manželství? Jak je to možné, vždyť jsi ještě dítě,“ zamrkala nechápavě.

Rozplakala jsem se ještě víc.

Bytost ke mně natáhla svou pravou ruku a prstem mi utřela slzy.

„Neplač, já ti pomohu,“ řekla a já si všimla pár kapek krve na jejím drápu, když ji odtahovala zpátky k sobě. Při utírání slz mě nechtíc drápla.

Víc už jsem se jí nebála. Byla jsem vlastně ráda, že alespoň někomu na mně záleží.

„Jak mi zrovna ty chceš pomoc?“ zeptala jsem se při pohledu na její vychrtlou postavu. Vlastně jsem ani nechápala, jak se tahle bytost může vůbec udržet na nohách.

„To uvidíš, ale budeš muset ještě chvíli počkat. Nejprve od tebe totiž budu něco potřebovat,“ odvětila jen.

„A co to je? Dám ti cokoliv, jen mě prosím zbav mého utrpení,“ naléhala jsem.

„Budu potřebovat vidět tvoji nenávist.“

„Já jsem ale plná nenávisti. Nenávidím ho z hloubky mého srdce, nesnáším své rodiče a všechny kolem, že mě nechají takhle trpět,“ protestovala jsem.

„To nestačí, potřebuji jí mnohem víc. Do té doby tě budu jen tiše pozorovat,“ odpověděla a pomalu se došourala do rohu ložnice, kde si sedla na kašmírově zdobenou lavici.

„Ale co když tě můj manžel uvidí? Nemám tě jak chránit. A jak ti mám vůbec říkat?“ zeptala jsem se.

„Já jsem Nenávist. A o tvého manžela se nestarej, on mě vidět nemůže, jsem jenom Tvoje.“ řekla bytost a od té doby mě jen tiše pozorovala i přes moji další snahu s ní konverzovat.

Za pár hodin se vrátil můj muž. V ruce držel ono spodní prádlo, které jsem vyhodila z okna, a vypadal velice rozzlobeně. Flákl mě s ním přes obličej a nadával mi do cour a kurev. Poté mi ještě vrazil pár facek a i přes můj křik a škrábání ho po celém těle mě doslova znásilnil. Zde bych do detailů raději ani nezacházela.

Nenávist po dobu celého aktu seděla na lavici a s prázdným leč smutným pohledem pozorovala, jak trpím. Neměla jsem ji to ovšem za zlé. Na rozdíl od ostatních alespoň neodvrátila zrak od mého utrpení. A její přítomnost mi vlastně i pomohla. Necítila jsem se alespoň úplně sama.

Od toho dne jsem neopustila dům. Manžel mě vždy zamykal doma, abych nemohla utéct. Většinu dne jsem tudíž byla doma sama s Nenávistí. Vracel se domů až v odpoledních hodinách. Téměř vždy z něj byl cítit alkohol a bití z jeho strany bylo na denním pořádku. Stačilo, abych uvařila jídlo, na které zrovna neměl chuť a hned mi přilítla facka, nebo rána pěstí. Jednou jsem zase nestihla douklidit celý dům, zatímco byl pryč. A když mě našel, jak vysávám v obýváku, serval ze mě oblečení a znásilnil mě takovým způsobem, že jsem si týden nemohla pořádně sednout.

Můj hněv se jen zvětšoval. Třešničkou na dortu byla ovšem návštěva mé matky pár let po mojí svatbě. Byla to její první a zároveň poslední návštěva. Stejně jako u mé sestry, o které jsem už nikdy víc neslyšela. Můj manžel seděl většinu času vedle mě a vždy, když jsem si chtěla matce na něco postěžovat, skočil mi do řeči a umlčel mě vražedným pohledem.

V jednu chvíli mu ovšem zazvonil pracovní telefon. Omluvil se mé matce a odešel si ho do vedlejší místnosti vyřídit.

Teď byla moje šance. Během toho, co jsem matce líčila, jak se ke mně manžel chová, jsem plakala. Prosila jsem jí, ať mě odveze s sebou domů.

Lítosti jsem se nedočkala ba naopak. Matka mi ještě vyhubovala, že mám být ráda, že mě můj manžel živí. A že to, že mě bije je normální, že to dělá, abych se stala lepší ženou. A já to mám dál snášet a být za to ještě vděčná.

Při slovech mé matky, se Nenávist zvedla z křesla, ve kterém seděla, a přemístila se k mé matce. Za ty dva roky, co se mnou byla, tak o půl metru vyrostla, že byla už vyšší než já. Natáhla svou hlavu a obličejem se téměř dotkla mé matky. Dlouze se jí dívala do očí. Matka ji ovšem neviděla.

Deset minut bylo v místnosti úplné ticho. Ztratila jsem ve svou matku poslední drobek důvěry a již jsem s ní mluvit nechtěla. Poté se vrátil můj manžel. Všiml si, že jsem plakala. Matka si všimla jeho naštvaného pohledu na mě a prohodila, že jsme se zrovna bavili o mé sestře a že mě to dojalo. Ach, jak moc mi má sestra chyběla. Vzpomněla jsem si na naše šťastné dětství a rozplakala jsem se znovu.

Myslela jsem, že manžel lež mé matky přijme. V tom se se však hluboce mýlila. Hned jak matka odešla, praštil mě pěstí do břicha, až jsem vyplivla trochu krve. Chytil mě za vlasy a odtáhl mě ke sklepu, do kterého mě skopl. Drtivý pád ze schodů zanechal na mém těle další modřiny, které se připsaly k desítkám dalších, které jsem již měla.

Nenávist tu byla se mnou. Plakala jsem a ptala se jí, proč mi ještě nepomohla. Že víc nenávidět svého muže již nedokážu.

„Potřebuješ ji ještě víc, tohle je pořád málo,“ odpověděla a chtěla mi otřít krev ze rtů.

Odvrátila jsem obličej a ret si otřela sama. Začínala jsem nenávidět i jí.

Ve sklepě jsem byla zavřená tři dny. Poté mě můj muž z důvodu jeho sexuální nadrženosti pustil ven. Pustil je vlastně slabé slovo. Tak jak jsem se dostala dovnitř, jsem se dostala také ven. Po schodech mě vyvlekl za vlasy a táhl mě rovnou do ložnice, kde jsem v důsledku jeho „řádění“ zašpinila veškeré ložní prádlo mou krví.

Mé tělo nechal jen bezvládně ležet a odešel. Za chvíli se vrátil se sklenicí vody a chlebem se šunkou.

„Nažer se a koukej to tady uklidit,“ přikázal a položil jídlo na noční stolek.

Pokusila jsem se zvednout sklenici, abych se napila. Neměla jsem ovšem sílu na to, abych ji zvedla.

„To bude dobré, ještě to chvilku vydrž,“ konejšila mě Nenávist, zatímco mi držela sklenici s vodou u úst.

Uplynuly dva měsíce a já se cítila úplně nejhůř ve svém životě. Na bolest celého těla jsem si za těch pár let celkem zvykla. Ale teď jsem ještě několikrát denně spontánně zvracela. Byla jsem těhotná. Byla jsem těhotná s tou zrůdou, která byla mým manželem. Nenáviděla jsem svůj život ještě víc, ale Nenávisti to bylo pořád málo. Byla nyní víc komunikativnější a občas se se mnou snažila prohodit pár slov o tom, jak se cítím.

Když to můj manžel zjistil, jeho oči se zaplavily radostí. Myslela jsem, že jeho brutalita přestane. Byl sice mírnější, ale bil a znásilňoval mě stále.

Po večerech jsem si zoufala, co když to bude holčička. Kdyby to byl chlapec, byla bych radši, ti mohou svobodně studovat a svou ženu si také mohou vybrat sami. Ale kdyby to měla být holčička, tak bych byla snad radši, kdyby se narodila mrtvá, aby si nemusela projít tím, čím si procházím já.

Jednoho rána, když už jsem měla břicho nepřehlédnutelné, jsem kvůli nevolnosti a odběhnutí si na záchod nechala jeho vajíčka na pánvi o minutu déle. Což ho úplně rozzuřilo, leč jsem je nepřipálila. Chytl mě a vlasy a vrazil mi jednu pěstí. Vyplivla jsem zub a varovala ho, že ublíží dítěti. Ač jsem svého manžela nenáviděla, dítě, které jsem nosila ve svém lůně, za nic nemohlo. Doufala jsem, že když zmíním dítě, tak trochu pookřeje, když z něj měl takovou radost. Byla jsem pro něj však jen nafukovací panna. Zmínka o dítěti ho jenom rozzuřila ještě víc a na protest mi dal pěstí ještě do břicha. Kopl do mě, když jsem se svalila k zemi. Jak já tak manžel jsme věděli, že takovou ránu nemohlo dítě přežít. Za pár minut jsem začala krvácet.

Toto bylo poprvé, kdy jsem opustila dům. V nemocnici mě manžel nenechal mluvit. Řekl doktorům, že jsem nešikovně upadla ze schodů, čímž vysvětloval i moje další podlitiny. Doktoři se na to moc netvářili, ale protože byl můj manžel vysoce postavený, tak předstírali, že tomu věří.

Nenávist viděla můj pohrdavý pohled směrem k nim a já mohla vidět, jak jí po tváři stéká slza.

Když jsem dostala zpátky domů, doplahočila jsem se do koupelny jako tělo bez duše. V koupelně  jsem se zamkla, sedla si do vany a plakala. Pustila jsem vodu, bylo mi jedno, že sedím ve vaně oblečená, nechtěla jsem jen slyšet manželovy rány do dveří, jeho křik na mě a obviňování mě z toho, že jsem potratila.

Nenávist tu se mnou tentokrát nebyla. Plakala jsem kvůli sobě, kvůli mrtvému dítěti, zkrátka kvůli všemu, co se mi momentálně dělo. Neměla jsem už sílu žít dál. Byla jsem zlomená. Vzala jsem do ruky žiletku a její ostrý okraj jsem zabořila do svého zápěstí. Žiletka projela nejprve mým levým a poté pravým zápěstím. Bylo to tak jednoduché, jako krájet máslo. Fyzická bolest přebila tu psychickou a já si připadala volná.

Poslední co jsem slyšela, byl zvuk rozražených dveří a několik manželových urážek na můj účet.

Pamatuji si rozhovor lékařů s mým manželem. Mermomocí chtěl, abych mohla být doma. Doktoři usoudili, že po smrti mého nenarozeného dítěte jsem nebezpečná sama sobě. Manžel jim ovšem podstrčil obálku plnou peněž a oni k tomu svolili.

Když jsem se probrala, ležela jsem opět doma v ložnici. Byla jsem připoutaná na lůžku. Nade mnou byl můj obtloustlý potem páchnoucí manžel a ukájel na mně své potřeby.

Křičela jsem na celý pokoj a proklínala svůj život a svého manžela. Jediná prokletá jsem tady byla ovšem já. Utichla jsem. Manžel se celý udýchaný odvalil a za chvíli usnul.

Nenávist mě hladila po vlasech a snažila se mě utěšit. Nebylo už ovšem co utěšovat. Byla jsem rozbitá. Otočila jsem hlavu a pohlédla na ní.

„Nenávidím ho,“ řekla jsem naprosto klidně,  a ani jsem už nezvýšila hlas. Nevzlykala jsem, z oka mi nevyšla jediná slza.

„Nenávidím ho za to, co mi udělal. Nenávidím své rodiče za to, že mě mu vydali. Nenávidím všechny, co jen přihlíželi mému utrpení. Nenávidím je a chci, aby trpěli,“ nevím jakou reakci jsem od Nenávisti čekala, ale ten pohled, kterým se na mě dívala, mě překvapil. Smutný, soucitný, oddaný.

„Tím pádem nadešel můj čas,“ vzdychla, její hlas zněl tak tiše, jako šelest ve větru, „když to udělám, odejde se mnou i určitá část tebe, jsi si jistá?“.

„Bylo mi jedno, čeho se budu muset vzdát, chci, aby všichni, které nenávidím, trpěli. Kývla jsem.

Přestala mě hladit. Její ruka mířila k řemenům, které poutaly mé ruce. Svým drápem je rozřízla. Poté uvolnila i mé nohy. Byla jsem opět volná. Postavila jsem se vedle ní.

Nenávist se poprvé začala narovnávat, aby stála jen na nohách. S jejím narovnáváním jsem slyšela skřípání jednotlivých obratlů na jejích zádech. Až teď jsem si uvědomila, jak moc od doby, co jsem ji viděla poprvé, vyrostla. Její hlava se nyní téměř dotýkala stropu. Uslyšela jsem praskání. Na jejích zádech se začínala vytvářet ohromná prasklina. Slyšela jsem mlaskání masa a z pukliny se začali vynořovat další páry rukou. Neměly kůži, byly to jen holé kusy svalů a masa. Všimla jsem si, že má nenávist po celou dobu zavřené oči. Místo nich používala nové páry končetin. Ohmatávala věci kolem sebe, až se přesunula na druhou stranu postele, kde ležel můj manžel.

Vymrštila proti němu své pařáty. Jedněma ho chytla za pánev, druhými za krk a třetí pár mu zacpal ústa, aby nemohl křičet.

Jeho zrak kmital mezi zavřenými víčky Nenávisti a mnou stojící vedle ní. Užívala jsem si ten pohled. Užívala jsem si pohled na mého manžela, na to jak moc byl bezmocný.

Nenávist otevřela oči. Místo jejích smutných očí jsem spatřila jen prázdné oční důlky.

Manželův zrak se zastavil na nich. Jeho bledý obličej a zděšený výraz byl k nezaplacení. Uslyšela jsem kapání vody. Ten idiot se pomočil strachy. Jeho strach ovšem vyvrcholil až v moment když Nenávist otevřela svou tlamu a odhalila nekončící řady ostrých zubů. Z její tlamy byl cítit smrad hnijícího masa.

Skrz ruku, kterou držela manželova ústa, se začaly valit zvratky. Mix těchto zápachů začínal být neúnosný. Myslela jsem, že se pozvracím také, a chtěla jsem odvrátit zrak. Ale nemohla jsem. Pro tento okamžik jsem trpěla tak dlouho. Dívala jsem se dál.

Uslyšela jsem jen hlasité křupnutí, jak Nenávist škubla svými končetinami tak silně, až manželovo tělo rozpůlila ve dví. Manželův tlumený křik pro mne byl Rajskou hudbou. Skrz prsty na ústech se nyní linula krev. Manžel se jí konečně udusil. Jeho vnitřnosti, z horní poloviny těla pleskly o podlahu.

Ruka, která držela ústa, povolila sevření a natáhla se pro ně. Nenávist se jimi začala krmit.

Celou dobu, co pojídala ostatky mého manžela a usrkávala krev z podlahy, jsem jí pozorovala. Končetiny, které se jí vynořily ze zad, se zase zatáhly zpět a po prasklině nebyla ani stopa. Oči již byly také na svém místě. Opět vypadala, jako když jsem ji viděla poprvé, shrbená kreatura, která chápala mé utrpení.

„Co se bude dít teď?“ zajímala jsem se, když po ostatcích mého manžela nebylo ani stopy a Nenávist stála shrbená přede mnou.

„To je jen na tobě, jsem přeci Tvoje Nenávist,“ odpověděla.

Usmála jsem se. Chytla jsem mého strážného anděla bez křídel za ruku, zamířila k hlavním dveřím a řekla jen: „Myslím, že půjdeme navštívit mé rodiče.“.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

18.12.2017 18:56:10upupa

V tomto žánre sa nevyznám, asi sa to takto píše. Rozmýšľal som nad tou Nenávisťou a došlo mi, že také čosi býva v dnešných hororoch. Bytosť podobná drakovi, spolupracujúca s človekom na diele skazy. Áno, mala byť práve ona precíznejšie podaná, asi mala viac vnikať do deja - nahovárať k nenávisti. Človek sa rokmi z ovečky môže zmeniť na diabla, o tom je viacero príbehov z klasickej literatúry.

18.12.2017 15:20:38NickTheHeFox
Vztah vypravěčky a Nenávisti je komplikovaný. Samozřejmě ji nenávidí, za to, že roky jen přihlíží, ale na druhou stranu je ráda, že je alespon s ní a stále doufá ve vyplnění slibu. Přiznávám, že z textu to není moc čitelné, budu muset trochu upravit.
Její matce byl také vybrán manžely když byla mladá, neměla ale tu smůlu jako její dcery a její manžel se k ní choval "normálně".
A co se místa týká, tak nijaké konkrétní místo jsem na mysli při psaní neměl.
13.12.2017 06:19:53upupa

Myslel som, že nikto nebude mať odvahu niečo k tomu napísať. Zdenda ju mal.

Celý čas som bol na pochybách, či sa niečo také deje. Veď by musel človek ako druh vyhynúť, keby to bola pravda. Výnimočne to ale isto možné je.

Sú tam niektoré nelogizmy: Prečo by ona, rozprávačka príbehu, nemala Nenávisť nenávidieť od samého začiatku? Veď jej celé roky nijako nepomáhala. Potom prečo matka nútila dcéry k vydaju? Sama to zrejme nezažila, takže kto je normou a kto výnimkou? Ak bol manžel primitív a surovec tohto druhu, ako mohol byť bohatý? Dá sa byť byhatý a načisto tupý?

Inak je to napísané pútavo, niet tam vážnejších chýb. Trocha ma miatlo, kde sa to vlastne odohráva. Vieme, ktorá krajina ešte žije v hlbokom stredoveku, ale isté narážky by boli skôr v prospech Európy, takže neviem.

10.12.2017 15:02:09Zdenda

Rada: Zamyslet se nad smyslem jednotlivých slov. Například věta "Mé tělo nechal jen bezvládně ležet a odešel." - proč je tam to "jen"?

Je to možná maličkost, jenže nějaké nadbytečné nebo nevhdné slovo se najde skoro v každé větě a ve výsledku to pak nejde číst,

Ne že by z toho pak vznikl dobrý text, ale bude to prví krok správným směrem a příeště to třeba bude lepší.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.