Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+15 neviditelných
Boubelky
datum / id11.12.2017 / 483904Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePróza na pokračování
témaHumorné
zobrazeno285x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Tento text bude tak druhou nebo třetí kapitolou novely, na jaké pracuju. Chlapík jménem Jenda Navrátil mi kdysi dávno, na stavbě elektrárny Dětmarovice, povyprávěl spoustu věcí, jež stojí za zaznamenání. Já jsem se při psaní povídky-kapitoly Boubelky dost bavil, což ovšem neznamená, že její čtení musí pobavit i Vás. A co když? Zkuste to!
Předem díky za komentáře! Jakékoliv. (Ale chytrým dávám přednost. :-) )

Boubelky

Sotva pár dní po tom, co jsem se z totálního nasazení v Německu vrátil, si mě máma v kuchyni posadila, podívala se mi do očí a hlasem plným péče mi sdělila, že bych si měl najít „hodnou, věrnou, a hlavně robotnou děvčicu“. Vysvětlila mi, že Pánbu to tak přikázal, protože „baba potřebuje chlapa, a chlap babu“. Ale já byl na tohle její nabádání hluchej. Zkusila to teda jinak. Zástěrou si jako utřela slzu a s povzdechem se mě otázala, kdo že se o mě postará, když ona už tady nebude. Řek jsem na to, že táta se ženil v osmatřiceti, tak proč ten spěch, ale ať se nebojí, já že tak dlouho váhat nebudu, však si nějakou tu děvčicu najdu. Třeba až u nich na Moravě, kde táta pohledal ji. Ona se při tý vzpomínce rozplakala, protože táta byl o dvacet let starší a už nám umřel.

 

Jednoho dne, když ji smutek přešel, začala se nevinně vyptávat, jak bych si asi svoje budoucí děvče představoval. Plácnul jsem, že by to měla bejt blondýnka. Ihned ovšem uhádla, že jsem to řek jen proto, abych od ní měl pokoj. Naoko se urazila a šla do kuchyně připravovat sváteční oběd, protože byla neděle. Samozřejmě jsem tam za ní vlez a štípnul jí jeden z čerstvě usmaženejch řízků, co je měla spočítaný. Přísně se na nelegální řízek v mý ruce podívala, pak se koukla do mý tváře, a ještě jednou na řízek, a já se lek, že ho bude chtít zpátky a káp jsem božskou. Řek jsem jí, že jsem na boubelatý. Nato jsem se s chutí člověka pravdomluvného a nanejvýš spravedlivého do řízku zakous. Chvíli mě očima provrtávala a váhala, jestli mi má tentokrát věřit. Polk jsem, svěsil ruku s řízkem podél těla a se sklopeným zrakem jsem vyšeptal, že se mi o boubelkách po nocích zdává. To zabralo, máma byla holt romantička.

 

Takže se už jenom připtala, jestli mám na mysli nějakou konkrétní boubelku. V tu chvíli na mě padla lítost a rozhořčení, že jiní kluci mají svoje holky u sebe, a já ne, že oni s nima můžou randit, kdy si zamanou, a já... co já? Nic. Skoro jsem vykřik, že ano, že mám, že ta moje vyvolená se jmenuje Hannelore a já jí říkám Hanni, ale, bohužel bohužel, dojí krávy a kydá hnůj až v Bavorským lese v obci Tresdorf. Mámu ta poznámka o kravách trochu zarazila, vždyť byla městský dítě, hned se však ovládla a řekla: „No tak, to není daleko.“ Ale já jsem zakroutil hlavou a odpověděl, že Hanni je pro mě nedosažitelná, a asi jsem při tom ukáp slzu, protože mě pohladila po tváři a začala mi vysvětlovat, že Hitler už je kaput a ty jeho rasový zákony neplatěj, a jestli mě ta Hanička, jak ji ihned nazvala, taky miluje, tak si mě vezme. A jak jsem pořád litoval jen sám sebe, v tu chvíli se mi udělalo líto mámy. Ona se mi snažila pomoct, její hlavička celou dobu pracovala na plný obrátky, ale já věděl, že ji zaměstnávám zbytečně. A tak jsem řek: „Ale ona je vdaná.“ To mámě vyrazilo dech, protože byla katolička.

 

Jen co dech zase popadla, začala mi vysvětlovat posvátnost stavu manželského, ale moc mi to nedávalo smysl, použila totiž dost nevhodnej příklad Panenky Marie. Teprve teď se jí v hlavě vyjasnilo, proč jsem z totálního nasazení domů nespěchal a vrátil se ze všech kluků úplně poslední. Teda až na Frantu, kterej někde v Kolíně vyhrabával nevybuchlý bomby, ten se nevrátil vůbec. Konečně pochopila, proč jsem se všude vyptával, jak zařídit, abych se do toho zatracenýho rajchu zas moh jet podívat. Nakonec se přece jenom usmála, opět tak romanticky vzdychla, až se jí prsa zvedla, a řekla, že jsem mladej a že si určitě najdu jinou děvčicu, ale hned se opravila a řekla boubelku. Jelikož se však po válce v Čechách boubelek vyskytovalo poskrovnu, nedělal jsem si v tomto ohledu žádné velké starosti.

 

Máma ovšem nelenila a jednou v čekárně u kadeřníka o mým zalíbení v boubelkách jedný cizí ženský vykládala. Ta hned ožila a tahala z mámy rozumy, třeba se zeptala, jestli my, její děti, taky máme tak krásný kaštanový vlasy jako naše maminka, a máma celá zjihla a řekla jí i to, na co se neptala, třeba že jsem byl za války v Německu totálně nasazenej, a se spikleneckým pomrkáváním dodala, že já jsem hlavička, že jsem se tam mimo jiný naučil plynule německy a polsky. No, nebyla to pravda, protože tam u tý selky v Tresdorfu uměla německy jen ona sama, a s náma totálně nasazenejma se dorozumívala tak, že nám všecko názorně ukazovala. To si třeba vyhrnula sukně, usedla na štokrle, postavila pod vemeno škopek a krávu podojila. A my pak po ní sedmadvacet ostatních. Ale polsky jsem se hodně naučil, ne že ne. Teda jenom určitý vybraný výrazy.

 

Tak tý paní se líbilo, co jí máma řekla, a navrhla, ať se u nich v sobotu večer zastavím, že manžel přijede na neděli domů. Se mnou si určitě s potěšením popovídá, protože taky zná jazyky a se vzdělanejma lidma rád v těch jazycích konverzuje. Ještě si mámu prohlídla a podle jejích doma spíchnutejch šatů a přelakovanejch střevíců usoudila, že peníze jsou u nás hodně potřeba, a že musí zahrát na tuhle strunu, chce-li si bejt jistá, že k nim přijdu. Řekla tedy, že by možná, a asi, a případně byla u nich možnost si přivydělat.

 

Samozřejmě jsem se tam vypravil, a že bylo zima, navlík jsem na sebe teplej kabát, co jsem ho dostal od Hanni k narozeninám. Byl po jejím Hansovi a nejmíň o dvě čísla větší, ale máma mi rukávy ustřihla a spodní okraj založila. Vyprat jsem ho nedovolil, i když byl trochu cítit po močůvce, protože mi ten zápach připomínal Hanni. To jsem ovšem mámě neřek. Kolem krku jsem si omotal šálu, co byla tak huňatá, že když jsem stáh krk a pozved ramena, úplně jsem se v ní ztratil. Na hlavu jsem posadil rádionku, a šel jsem.

Ty lidi se jmenovali Balonovi. Bydleli v docela hezký vilce, kolem ní měli zahradu, a tam statný jabloně, s gigantickou třešní uprostřed. Já si tu rodinu kvůli tý třešni oblíbil dřív, než jsem se s nima seznámil.

 

Jednou jsem se kamarádil s holkou, co její rodiče měli nádhernej třešňovej sad. Někdy začátkem léta, zrovna když dozrávaly křupky, jsme se domluvili, že se u nich stavím. Když jsem přišel, její máma mě vtáhla do kuchyně a posadila za stůl, co na něm stál lavór skoro černejch křupek, nalitejch sladkou šťávou. Ta paní seděla proti mně a ty třešně zpracovávala. Utrhávala jim šťopky a házela je do zavařovaček, kterejch na stole stála celá baterie. Do pusy si nedala ani jednu. Nenabídla ani mně. Místo toho mi vysvětlovala, jak se třešně zavařujou.

 

Když jsem už čtvrt hodiny poslouchal výklad o zavařování, pochopil jsem, proč jsou máma i dcera tak hubený. Jako dvě chmelový tyčky. Zřejmě nic nejedly, ani třešně. A došlo mi, že mně z nich taky nedají. Ne že by byly zlý nebo skrblily, to určitě ne. Ale na večeři prostě ještě nebyl čas. Vzal jsem si tedy jednu třešni sám. Jejich oči sledovaly cestu tý třešně k mý puse. Jako by se divily, že třešně vůbec někdo jí.

 

Po vteřince dvou se matka vzpamatovala a řekla „jen si vem, chlapče“, a hned se zvedla a z kredence mi podala talířek. Myslela to upřímně, protože se pak obě do mě pustily, jedna přes druhou povzbuzovaly, vybíraly z lavóru ty nejkrásnější a nejsladší plody a podávaly mi je, krmily mě a já jed a jed. Měly ohromnou radost, když do mě dostaly pár třešní najednou. Asi tak, jak se těší děti při krmení zvěře v zoologický zahradě. Vůbec se nedivily, že se jejich lavór rychle vyprazdňuje, a já s tím taky neměl problém, protože jsem byl odmalička žravej a žaludek jsem měl jako měch. I po nejsytějším obědě jsem od stolu vždycky vstával s pocitem, že bych ještě něco sněd, a maminka z toho neměla radost, protože ať mě krmila sebevíc, nikdy jsem nepřibral ani gram a byl stejně tenkej jako jsem dnes. Asi tak za dvacet minut byl lavór prázdnej a na talířku zůstala jen hromádka tmavě červenejch pecek.

 

Teď jsem stál u umělecky kovaný branky rodiny Balonových. Bylo večerní šero a já se sklonil, abych na kamenným sloupku pohledal zvonek. Stisk jsem ho, a než jsem se napřímil, dveře vilky se rozletěly a paní domu vyběhla k vrátkům. Celou cestu brebentila, že prej „dobrý den“, a „pojďte dál, mladý pane“, a vyptávala se, jestli jsem je dlouho hledal. Jednala se mnou, jako bych byl nějaká vzácná návštěva a ne kluk, co přišel poprosit o možnost vydělat si pár korun. Pořád mi ukazovala, že mám jít napřed, a v předsíni mi vzala kabát, šálu i rádionku. Rádionku pochválila, že je teplá a hebká, a když ji pokládala na poličku nad věšákama, dělala to opatrně a s bázní, jako by to byly český korunovační klenoty. Nedovolila mi, abych se zul. Asi nechtěla, aby mi bylo trapně, kdybych měl v ponožce dírku.

 

Vzala mě za loket a vedla až na konec chodby, kde otevřela dvoukřídlý prosklený dveře. Zůstal jsem v nich stát a poulil oči na nábytek, jakej jsem dosud nikdy neviděl. Byl vyřezávanej z masivního dubu, ne jako ten náš, co jsme ho párkrát přelakovali, takže nebylo poznat, z čeho vlastně je. Ani nebyl jako ten v Bavorským lese v obci Tresdorf, co ho sice taky vyřezali, ale vlastnoručně a ze smrku. I ty široký, jako postel pohodlný, pravou kůží potažený křesla a gauč jsem viděl prvně. Co mě však nejvíc upoutalo, byly tři děvčata, který v těch křeslech a na gauči seděly. Kulaťoučký, že byla radost na ně pohledět. Na okně stála váza z broušenýho skla, a v ní podobný květiny jako na šatech těch kulaťoučkejch děvčat i jejich paní matky. Bylo tam krásně, jako v botanický zahradě. Moje oči těkaly po pokoji, až se zastavily na koberci. Podobnej jsem kdysi viděl na jednom zámku. Tam kolem něho postavili chromovaný sloupky a mezi ně zavěsili červený pletený šňůry, to abychom po něm nešlapali, neboť byl vzácnej. Průvodce nám řek, že byl vázanej malýma ručkama perskejch dětiček.

 

Jak jsem tam stál a zíral, jedna z těch slečen, snad nejmladší, mi udělala vedle sebe místo, kývla na mě, a já nemoh odmítnout. Šel jsem, aleval pozor, abych nešláp na jejich krásnej perskej koberec. Sed jsem si opatrně, se špičkama nohou od sebe, abych zůstal na parketách a mimo koberec. Ale slečna, co jsem u ní seděl, mi naznačila, že si mám udělat pohodlí, že si nohy můžu klidně položit na koberec. Udělal jsem to, a všecky tři okrouhloučký slečinky si tleskly do dlaní a zvolaly „Umí!“, jako kdybych vykonal nějakej hrdinskej čin, a mně bylo tak dobře, jak jen může bejt klukovi, kterej se zrovna dostal do mohamedánskýho nebe.

Rozhlíd jsem se po panímámě, ale ta už zmizela, protože dcery si věděly rady i bez ní. Po chvíli v křesle najednou místa ubylo, jak se ta baculka ke mně lehounce přivinula. Ale zvedala nosík a tvářila se, jako bych já si na ni dovoloval a ona mi to velkoryse promíjela.

 

Druhá slečinka nalila čaj, a když mi šálek podávala, uklonila se, její nožky v pletenejch papučích udělaly pukrle, rty jako maliny se usmály, a mně hlavou prolítla obava, že za tyhle rajský radosti bude panímáma asi něco chtít. Snad abych zryl záhony, nebo prořezal ovocný stromy. Ve chvíli, kdy třetí slečinka na talířek naložila chlebíček, obloženej bohatě vajíčkem, plátkem sejra a proužkem něčeho, co vypadalo jako pravej losos, jsem byl ochotnej udělat všecky ty tři věci, a ještě umejt okna od půdy až po sklep. Ta, co mi podávala čaj, se zeptala, jestli bych ho chtěl osladit, a z broušený sklenice na stole vytáhla stříbrnou lžičku, obtěžkanou medem. Držela ji nad sklenicí, dívala se na mě a čekala. Med těžce stékal zpět do sklenice a na hladině vytvářel kopeček.

 

Med jsem měl zvláště rád, jako tolik dobrejch věcí, co nebyly za války ve městě k dostání, ale ony to přece nemohly vědět, u nich se očividně měly věci jinak. Jejich panímáma musela moji mámu vyzpovídat tak, že se dozvěděla snad i moje číslo trenýrek. Polk jsem slinu a přikýv. Znovu nabrala med, a jak lžičkou jeho hladinu ve sklenici rozřízla, světlo z křišťálovýho lustru nad stolečkem se v něm, na stříbrný lžičce a v broušený sklenici polámalo na tisíc paprsků a já od toho spektáklu nemoh odtrhnout oči. Aby med ke lžičce přilnul a nepokapal ubrus, párkrát s ní otočila. A pak lžičku ponořila do čaje a začala s ní v šálku kroužit, a já větřil jako pes, jak jsem tu fenyklovou a medovou vůni nasával.

 

Děvčata si taky nalily čaj a osladily ho medem. Seděli jsme a srkali. Pro mě to byl zážitek v několika směrech silnej. Ale v tý chvíli, co jsme pili čaj, jsem netušil, jak silnej ještě bude. A to hned v příštích minutách. Po celý moje dětství jsem byl zvyklej dostávat na oběd nebo večeři nanejvejš talíř zelňačky a krajíc režnýho chleba. A teď ta baculka ukázala na talířek s chlebíčkem a řekla, že je pro mě, a já pocítil velkej hlad. Ale nevzal jsem si, protože jsem se žinýroval. Vstala tedy, talířek mi podala, a při tom udělala pukrle ještě krásnější, a hlavně hlubší než její sestra s čajem, a já jsem si talířek s chlebíčkem vzal a ani se pořádně nepodíval, co to zrovna míním do svý pusy strčit.

 

Ti, co mě znají, potvrdí, že jsem byl vždycky zdravej jako řípa. Jen jednu zdravotní potíž jsem měl, ale o ní mimo mě věděla jenom máma: Nesnášel jsem ty salátový okurky, co jsou strakatý jako krávy, jenom jsou místo do červena zbarvený do zelena. O tom mým neduhu jsme zprvu nevěděli, protože máma dělávala salát z okurek, co jsme je nakládali na zimu do sudu ve sklepě, z nich mi nic nebylo. Ale jednou, když jsme v zásobě nakládačky neměli, koupila ty strakatý a připravila je k obědu. Já přišel domů hladovej jako vlk, vlít jsem do kuchyně, a že na ráně byla mísa se salátem z těch strakatejch okurek, vytáh jsem z něj naběračku a hodil její obsah do sebe. Ale hned to zase ze mě vylítlo jako z hasičský stříkačky, protože jsem v puse pocítil bolest, jako bych si do ní strkal rozpálenou žehličku. Všecko mi v ní nateklo, a kdyby mně máma ihned nestrčila hlavu do dřezu, nevrazila mi prsty do pusy a nevyhrabala, co tam bylo, a pak mi nelila na hlavu vodu a nevyplachovala pusu, nejspíš bych se udusil. Zavolali ke mně doktora a ten řek, že si na ty strakatý okurky budu muset dávat do konce života pozor, protože tělo má na takový věci dobrou paměť. Máma už je nikdy nekoupila, v Bavorským lese se vůbec nevyskytovaly, a tak jsem na ně pozapomněl.

 

Byl jsem těma boubelkama, fenyklovým čajem s medem, a nejvíc snovýma představama, co ještě krásnýho přijde, tak zblbnutej, že jsem nevycítil, že na chlebíčku je pod kouskem sejra a proužkem lososa a kroužkem vařenýho vajíčka ukrytej tenoučkej pláteček okurky. V očekávání gurmánskejch zážitků jsem ten chlebíček zved k puse, chvíli jsem ho tam podržel a s přivřenýma očima vychutnával jeho vůně. A pak jsem pusu otevřel a ten elegantně malej a dovedně obloženej chlebíček do ní vložil.

 

Ale jen co jsem dvakrát skous a jednou polk, ucítil jsem, že se v mý puse něco děje. V momentě jsem v ní měl jakousi chlupatou kouli, ta se nadmula a roztáhla mi čelisti jako kompresorem nafouknutej balón a hrozila, že mi spodní čelist vysadí z pantů. Současně se z ní vysunuly drápy, který mi rvaly jazyk, patro, dásně, i měkkej vnitřek tváří. Svaly břicha sevřely žaludek, a ty mezi žebrama stlačily plíce, aby z mejch vnitřností vypudily to, co se mě pokoušelo zabít. Ale nedařilo se jim, a jak jsem se tak v křesle svíjel, kolena se samy od sebe zvedly, mý paže je objaly a k břichu vší silou přitiskly. V tý chvíli ze mě chlebíček vyletěl, spolu se sejrem a lososem a kolečkem vařenýho vajíčka, a hlavně s průsvitným plátkem strakatý okurky, a za ním v těsným sledu zelňačka, co jsem ji měl na oběd, a režnej chleba, co jsem ho k ní přikusoval. Z toho chleba byly kulatý granule, který se rozběhly po květech koberce do všech jeho koutů a dál, po naleštěnejch parketách, a zanechávaly za sebou cestičky, jaký zůstávají po slimácích na chodníku.

Takže na moučník toho večera už nedošlo.

 

Kdybych já chtěl někoho beztrestně zabít, tak bych si zjistil, jestli nemá nějaký alergie, a pak bych mu ty jeho alergeny propašoval na talíř. Jednou jsem viděl chlapa, co byl alergickej na ryby. Pojed příborem, kterým předtím někdo jed rybu. Potom byl příbor ovšem řádně v mydlinkách umytej a solidně utřenej. A stejně – těch pár molekul, co na něm uvízlo, tím chlapem seklo, že ležel na linoleu a jenom chroptěl. Záchranka mu musela na místě udělat do krku dírku a strčit tam trubičku na dejchání, jinak by se udusil. Když mě to teď chytlo, vyběh jsem z místnosti jako jezdeckej kůň a ani nevím, jak jsem našel kuchyň, strčil tam hlavu do dřezu a lil na sebe vodu. Vyplachoval jsem si pusu, strkal si do ní prsty a vyškrabával zbytky chlebíčku, tak, jak mi to kdysi udělala máma. Taky jsem kloktal, z dlaní vodu do nosu nasával, třepal hlavou, abych vyplách nosní dutiny, a nakonec ji pusou vyplivoval. Dělal jsem to pořád dokolečka, až se mi konečně ulevilo. Opíral jsem se loktama o dřez a utíral si hlavu utěrkou. Když se mi kolena přestaly třást, vrátil jsem se zpět do obyváku, kde seděly baculky, úplně zkamenělý. Utěrku jsem přines s sebou. Klek jsem si a pustil se do čištění koberce.

 

I když jsem zrovna jen o vlásek unik smrti, myslel jsem jen na koberec, protože jsem se oprávněně obával, že chlebíček, spolu se žaludečníma šťávama, ho poškodí. Slečny se nehejbaly a jen civěly, a tak jsem se každou chvíli sám zvedal a na pořád chvějných nohách odbíhal do kuchyně a tam utěrku vyplachoval. Tlačil jsem na ni, až ze mne lil pot, ale s výsledkem svý námahy jsem nebyl spokojen. Na koberci se totiž vytvořil velkej, hnědej flek. Čím byl větší, tím víc jsem se snažil, a čím víc jsem se snažil, tím větší byl. Jak jsem tak na koberci klečel, mrsk jsem s tím hadrem, utřel si rukávem čelo a prohlížel si hnědej flek přede mnou. V tu chvíli do pokoje vešla panímáma. Uviděla flek a začala ječet, že koberec je zničenej. Barvy toho pravýho perskýho koberce pustily jako prachobyčejný vodovky.

 

Vstal jsem. Způsobně jsem si se zakrytou pusou odkašlal, upravil si sako na prsou, potáh jeho šosy, a odešel do chodby k věšákům. Dcery i máma vyšly za mnou. Asi proto, že se odcházejícího hosta patří vyprovodit. Na chodbě však stály mlčky, zavěšené jedna do druhé, a dívaly se každá jinam. Asi jsem se jim už nelíbil. Jenom ta nejmladší, co se ke mně v křesle přitulila, po mně pošilhávala. Oblík jsem kabát, nasadil si rádionku, šálu omotal kolem krku a sáh po klice. Ale dveře se otevřely samy. Pan otec se vracel z procházky domů.

 

Dveře se ještě pořádně neotevřely, a už se dovnitř protlačil velkej německej vlčák. Zavětřil a otočil se ke mně. Začal mě očichávat úplně stejně, jak se očichávaj obyčejní voříšci na ulici, a že se mi to nelíbilo, opatrně jsem se pokusil z dosahu jeho čenichu vykroutit. Ale jen co jsem se pootočil, on z místa vyskočil metr padesát a jeho zuby jako šavle mi šly po hrdle. Čtyři ženský zaječely “Neeeiin!“, a že to byl dobrej policejní pes ve výslužbě a rozkaz byl vyslovenej v jeho mateřštině, ve stejným okamžiku čelisti sklap, ve vzduchu se protočil, udělal něco jako psí salto a dopad na všecky čtyři a přesně tam, odkud vyskočil. Když vám sklapne vlčákova tlama těsně před obličejem, zní to děsivě. Asi tak, jako když zachrastí kosti smrtky, jenom stokrát silnějc. To jsem slyšel ve filmu natočeným podle jedný milý a hřejivý pohádky Boženy Němcový nebo jinýho sadisty.

 

Jelikož se to stalo těsně u mý brady, jeho tesáky zachytily jeden konec mý huňatý šály, a tím pádem ta potvora dopadla zpět na podlahu s mojí šálou v hubě. To mě strhlo na kolena a ženský zaječely „Loslassen!“, že mě má jako pustit, a on nechápal, co po něm ty lidičky chtěj, vždyť mě právě mistrně nekous, ten obrat ve vzduchu, to bejvalo vždycky jeho parádní číslo, a místo, aby ho obdivovali, teď po něm řvou. Toho, že se mu moje huňatá šála zamotala do tesáků, si vůbec nebyl vědom. Jak tak těkal očima sem a tam, uviděl moji tvář. Klečel jsem na všech čtyřech, hleděl mu zblízka do očí, a on zase mně. To vám je zajímavej pocit, dívat se psu vlčákovi takhle zblízka do očí, a k tomu cítit jeho dech a vůbec ty jeho psovský zápachy. Čekal jsem, co se stane. Bylo mi jasný, že proti tý půlmetrákový obludě nemám šanci.

 

Jenže on byl z toho neočekávanýho setkání vyplašenej stejně jako já. Oči se mu rozšiřily, úplně jako u člověka, na kterýho se řítí auto a on se nemůže hnout. Zakňučel jako štěně, co volá svoji mámu na pomoc, přikrčil se, a začal se pozpátku plazit. Do bezpečí mezi páníčkovy nohy. Jenže já tam s ním nechtěl. Oběma rukama jsem šálu uchopil a z celý síly zatáh. Jak klouzal po linoleu, zase zakňučel, a nejspíš strachy si upšouk. Šálu už nenapínal. Neváhal jsem, a bez otálení se z ní vymotal.

 

Byl bych ihned z toho zpropadenýho baráku vyletěl, kdyby mi v cestě nestál ohromnej páníček. Nevnímal mě, neboť stál hluboko skloněnej a hleděl někam mezi svoje nohy, škubal vodítkem a klel jako pohan. Paní domu nevěděla, co si počít s rukama, sehnula se tedy taky a začala mi oprašovat kolena. Hned se zase vyrovnala, s jemnou výčitkou na mě pohlédla, na nosánek si přitiskla vyšívanej kapesníček a udělala krok zpět. Z podlahy jsem zved rádionku, strčil do vyšpulenýho zadku pána domu, a jedním trhnutím dveře otevřel. Jak jsem letěl ze schodů, uslyšel jsem za sebou jeho baryton: „Co za cholera go tu sprowadziła?“ a bylo mi jasný, že ten pán skutečně jazyky zná. Vyběh jsem vrátkama na chodník a upaloval na zastávku autobusu. Byla už tma, ale pouliční osvětlení svítilo a lesk ledu na kalužích mě varoval, že běžet nesmím, abych se na dovršení všeho zlýho ještě nenatáh.

 

Po pár krocích jsem zpomalil. V břichu mi cosi šplouchalo a bublalo, žbluňkalo a klokotalo, a mně došlo, že se o mě díky pocuchanejm nervům pokouší parádní průjem. Rozhlíd jsem se vpravo vlevo, udělal ještě pár kroků, a domy po levé straně se rozestoupily. Tam, kde končil živej plot, u samý zastávky autobusu, stála pouliční lampa a začínala proluka, a v ní spásnej zelenej trávník. Na trávníku žádný křoví, zato uprostřed solidní dub, s nízkým, ale širokým kmenem.

Nerozmýšlel jsem ani vteřinu a zamířil přímo k dubu. Po cestě jsem si už rozepínal pásek. Jen co jsem za ním stál, už jsem kalhoty spustil, a tu jsem tam, kde končil živej plot, uviděl vycházet tři slečny v rozkošnejch pelerínách, lemovanejch bílým kožíškem.

 

Pluly jako fregaty, a mezi nima jako velitelská loď paní matka. Nejspíš se jim zazdálo, že se nehodí, aby mě nechaly jen tak jít, že co se ten večer u nich událo, byla vlastně jejich vina. Hodily na sebe peleríny, na hlavinky natáhly teplý mohérový čepičky s bambulkou a vydaly se za mnou, aby se kály a aby mě utěšovaly. A jelikož tam stála lampa a trávník byl keřůprostej, hned mě za dubem objevily. Zůstaly stát jako žena Lótova, když zahlídla svoje hořící město. Měl jsem na vybranou: buď schovat tvář za kmen dubu, ale tím vydat svůj holej zadek napospas jejím pohledům, nebo zadek ukrýt a předvést, jak se umím červenat. Radši jsem se červenal. Když se na mne vynadívaly, otočily se a důstojně odpluly zpět za živej plot.

 

Po pár minutách jsem se vynořil zpoza dubu. Boubelky čekaly těsně za rohem živýho plotu. Jen co mě uviděly, vykročily ke mně. Stáli jsme na zastávce a konverzace se nám dařila jako psovi pastva – jak říkávala maminka. Když se přiblížil autobus, všecky čtyři se na mne na rozloučenou usmívaly, ale jen ta nejmladší, co jsem vedle ní seděl, ke mně natáhla ruce. Držela v nich moji šálu. „Měj se, Magdo,“ řekl jsem. „Ty taky, Jendo,“ odpověděla a vrátila se mezi své sestry. Nastoupil jsem, a ony mi zamávaly. Díval jsem se za nima zadním oknem, až se mi jejich postavy v noční tmě docela rozplynuly.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

18.12.2017 17:00:57Edvin1

Lakrov: Právě taková slova potřebuju , abych viděl smysl v pokračování. Díky, a zase se zastav! :-)

18.12.2017 13:03:14Lakrov
redaktor prózy

 Při čtení tohohle zdánlivě naivního vyprávění se od začátku bavím (po slovech  ...ona je vdaná... a následném ...katolička... už skoro nahlas).  Dál čtu pak "jedním dechem" až do konce, a když se mi užuž chce řict,  že to jaksi žádný konec nemá, odhlížím na začátek a na vysvětlení,  že se jedná o zkusmé zveřejnění "n-plus-první" kapitoly delšího textu.  Tip.  

13.12.2017 07:27:49Edvin1

aleš: Taky mě už napadlo, že bych ten první případ alergické reakce mohl vypustit. Zatím to nechám tak. Uvidíme, jak to zapůsobí v celku. Tak ke konci roku.

12.12.2017 19:13:49aleš-novák

právě že to působí dobře, takový svižný způsob psaní...

když to čtu podruhé, tak mi už ty popisy kolem alergie a kolem čištění koberce připadají moc podrobné, ale to je tím, že už to znám...:o) 

a další plus je to, že boubelky taky můžu...:o) 

12.12.2017 17:11:30Edvin1

Alešu, fejetonový styl - to je dobře nebo špatně? Díky za pozitivní komentář, i za výdrž. Kdo dneska čte takové dlouhé texty? 

Zdendo, díky za přečtení. Normálně takové srandičky nepíšu, takže příští povídka-kapitola bude zcela určitě jiná. Ale budu psát, jak umím, a že jsem holt už starší člověk, možná to bude zase "staromilsky". Tak se zastav!

12.12.2017 04:49:42Edvin1

Goro, já vím, i tak jsem něco vymazal. Neodolal jsem, protože toto se prý opravdu stalo. Díky za přečtení i kritiku.

11.12.2017 21:17:21Gora
redaktor poezie a prózy

Edvine, chytrý komentář asi nevytvořím, ale pobavil jsi mne, jen ke konci /epizoda za živým plotem/ už toho bylo trochu moc, já bych se na závěr spokojila se střetnutím s jazykově vybaveným pánem domu a čumákem čokla:-))))

Těším se na pokračování! Díky!

11.12.2017 21:05:53aleš-novák

Vypravěčský styl je spíš fejetonový, ale i přes relativně dlouhý text to má spád, i  dějové odbočky dobře zapadají... boubelky navíc působí sympaticky, tak se budu těšit na pokračování... u mě dobrý...:o)

11.12.2017 20:14:02Zdenda

Je to takový staromilsky roztomilý. Docela se mi to líbí. Ale celou novelu psanou tímhle stylem bych přelouskat asi nedokázal. I když kdo ví - ještě jsem to nezkoušel.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.