MÉMU SYNOVI VII

Dnes slaví 26 let. Ten život letí...... Někdy je moc fajn, když není až tak moc o čem psát. Takový příjemný klidný život, bez velkých emocí.

Letos jsem začala přemýšlet mnohem dříve, co Ti můj synu napíšu k dnešním narozeninám. Nosím si své myšlenky už delší dobu zapsané do poznámek v mobilu. Občas něco připíšu a poupravím... Není to nutnost a povinnost ti každý rok psát. Naopak. Chci, aby mi přineslo radost, že tě můžu po roce zase takhle fiktivně oslovit. V uplynulém roce nás potkalo hodně změn, které se dotkly života naší rodiny. Za tu největší považuji tvůj návrat na DOZP, neboli Domov pro osoby se zdravotním postižením. Jsi na jiné domácnosti, než jsi býval, máš pět spolubydlících, s kterými se zatím snášíš dobře. Dvakrát týdně zavítáš i do našeho stacionáře, aby jsi nevyšel ze cviku. Ale stejně tak jako ty, jsem hlavně já ráda, že nám odpadly naše společné, leckdy krkolomné, stresující a náročné jízdy autobusem do právě již zmíněného stacionáře a zpět. Myslím, že mi zkrátily život o pár let. Tři dny v týdnu trávíš s námi, užíváš si všeho toho, co sis doma pomalu a pečlivě za dlouhá léta vydobyl. Plná lednička jogurtů a pudinků, hodinová koupel ve vaně, několik variant jídel, které jsou u tebe zrovna v kurzu. A mnoho a mnoho rituálů, které už mi splývají v běžný život a nedokážu je vlastně ani popsat. Za ta léta mi připadají natolik normální, že teprve při vyprávění některých malých střípků z našeho běžného žití si v nastaveném zrcadle posluchače uvědomím bizardní nenormálnost počínání. Víš třeba o tom, že běžně u stolu při večeři sedí celá rodina a že nemusí být ostatní členové domácnosti v jiné místnosti? Že se smí všichni pohybovat po bytě tak, jak chtějí a nejsou pro pohyb po bytě žádná autistická pravidla, která sis vymyslel? A dokonce, že můžou všichni sedět v obýváku, dívat se na televizi, luštit sudoku, a nikdo se nekývá se schovanou hlavou pod dekou? Hele a to si představ, že ti lidé si mohou spolu i povídat! Někteří podivíni dokonce poslouchají rádio. To je taková ta malá věc vydávající různé zvuky, kterou jsi mi už před spoustou let dost razantně zakázal. Asi ti to připadalo moc chaotické, nebo jsi mohl nabýt dojmu, že ta krabička tě okrádá o mou pozornost, která přeci měla být upřena zásadně jen k tvé osobě a k tvému egu. To bylo ještě v dobách, kdy jsi byl malý, byli jsme spolu doma, trávili spolu čas a čekali na tátu, až se vrátí z práce. Zkoušela jsem si s tebou hrát, něco tě učit, ale místo toho jsi mi třeba několik hodin seděl na klíně a určoval sis tempo a styl kývání. Nebo pamatuješ, jak sis vždy vylezl na naši postel v obýváku za závěsem? A tam ses houpal na kolenou a k tomu houkal do rytmu. Celé hodiny ti to vydrželo a nelibě jsi nesl, když jsem tě z toho chtěla vytrhnout. Měla jsem někdy zvláštní pocit, že očekáváš, co další den přinese, co vymyslím. Proč jinak bys byl celý den v mé přítomnosti. Ale jakýkoliv pokus z mé strany o prolomení tvých celodenních rituálů skončil vždy tvým velkým hněvem. Ale to už je tak strašně dávno. Vlastně se nám ten uplynulý rok docela vydařil. Nezbývá, než ti popřát ještě mnoho dalších takhle úspěšných let. Mám z tebe Pavlíku radost. Tvoje máma

---