Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
PORNOGRAFIE 5
datum / id22.12.2017 / 484160Vytisknout |
autorludvik.toman
kategorieOstatní nezařaditelné
zobrazeno182x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
PORNOGRAFIE 5

 

PORNOGRAFIE – GULYÁŠ MAĎÁROŠ NEMTUDUM

(Překlad druhý z googlovské maďarštiny.)

 

.

 

Už jsem mohl jet v neděli.

Jednak jsem jsem zaspal, jednak jsem měl cosi na práci.

Pak jsem ovšem litovat, jak je celý den venku modře nádherně.

 

V pondělí jsem nezaspal, ale když jsem se tmou v ranní 3. hodinu díval z okna, odnechtělo se mi všech cest.

 

V úterý, včera, jsem zaspal zase, ve 4:15 jsem byl sice vzhůru a do odjezdu vlaku ve 4:45 bylo času dost, ale nechtělo se mi.

Pak jsem to ale se sebou usmlouval, že mohu tentokrát vyrazit až v 7:40, být na místě na nádraží v Kunovicích někdy okolo desáté, absolvovat po svých 8 kilometrů přes kopce a kotáry do poledne.

Hodinu pobýt tam, v Liškách.

Za další 2 hodiny se prošlapat ještě většími kopci a grapami nazpátek po okreskách do Kunovic, vlak odtama mi odjíždí v 15:05.

 

Takže jsem si tentokrát naládoval batoh, který se mi nahoře na švu jednoho popruhu už trhá a nemusel by dnešní túru v kuse na zádech vydržet.

A tak jsem vyrazil – v nervech, že od kteréhosi místa budu muset nést baťoh jako tašku.

 

Tamto vlevo na horním horizontu jsou pravděpodobně ty Lišky, přímá vzdálenost přes pole asi 5 kilometrů, hádal jsem nadvakrát, když jsem fotografoval nabízející se výjev stojící už pod tou hroznou zatáčkou nahoře nad Kelčí.

To mi po cestách zbývalo kilometrů asi 6.

 

Ovšem po pár stech metrech zastavilo na mé úrovni auto, takové něco jako fiátek, z něhož se mě jakási holka zeptala, jestli se nechci svést.

A tak se za odměnu dostala do literatury...

 

V dalším průběhu se navíc ukázalo, že pohledná blonďatá slečna, profesí květinářka, jede až do Hranic, nakupovat dálky.

 

Takže mě dovezla přímo až sem na tu osudnou křižovatku, a já tak ušetřil nohám dobrých 5 kiláků.

 

Pěšky jsem potom došel těch asi 300 metrů na odbočku tamté polní cesty do Malhotic, jak jejím prostřednictvím vstoupil do příběhu ten hajný Kajnar.

Co ovšem vyplynulo zásadního, ale tenkrát mohlo být jinak, když namísto dnešních stromů mohlo tenkrát před 70 roky růst je nízké mlází – dneska ovšem od křižovatky okresních cest není po těch 300 metrů o existenci odbočky na Malhotice nic vidět.

 

Pokud co do viditelnosti nebo dohlédnutosti platilo totéž i tenkrát, na místě slova přijížděti mělo stát v Kajnarově protokolu slovo dojížděti.

 

A ze situace samé by pak plynulo, že pošťák Valíček příslušné místo setkání teprve hledal.

A divu by nebylo, poněvadž si ho ti 3 domluvili včera pozdě večer v hospodě.

 

Takže neuspěl-li tady, jel potom jinam, na křižovatku zpět a po ní 300 metrů dolů, na Rouské.

Neboť i tam byl začátek lesní cesty na Malhotice, a jak svědčí výpověď hajného Kajnara, ti 3 chlapi se sešli tam.

 

(Kde spali ti 2 chlapi, společníci Valíčkovi, celou noc?)

 

Bílá čára a patník patří k okresní cestě na Hranice, lesní cesta začínající se zákazovou značkou nás nezajímá – naopak cesta vedoucí napravo je ona zmíněná do Malhotic.

Nalevo je pak zřejmě ta, po níž se asi tenkrát vydal hajný Kajnar.

 

Její vstup vypadá dneska takto:

 

Ač půl jedenácté dopoledne, zima bylo, světelné podmínky prachmizerné, poněvadž nad okolím visela mlha, opar, jíní, smog, nebo co to bylo, přes co se špatně fotilo.

 

Ale ono vlastně fotit nebylo co, neboť všude kolem se tu táhla čerstvá mýtina, podle zachovaných stop zanechaných pneumatikami ohromných lesních traktorů se zde těžilo letos v létě, dříví vyvezené v kládách za hranice je velmi úspěšným exportním artiklem zdejších domorodců.

Obdobně jak kdesi v té nejtemnější Africe.

 

Pustina.

Krajina zcela bez dějin.

Dějinnost roznesená pneumatikami trakařů.

Metafora devastace, naprosto odpovídají popis výsledku období zdejších posledních 28 let.

Jimiž pro další popis již víceméně nic nezbylo.

 

.

 

Dobrý den, Alice, kde zase žiješ, když tě v Těšíně nevidím?

 

Kdybys v Těšíně žila, cosi bych pro tebe měl.

Co by tě třeba mohlo zajímat jako stavařku.

Určení místa mrtvoly kohosi zavražděného na podzim roku 1949.

 

A i kdyby tě nezajímalo, přesto ti posílám podrobnosti:

1/ Když si zajdeš na mapu města Kelč a pojedeš po hlavní silnicí směrem na Hranice, po třech 3 kilometrech na samém konci červeně ohraničeného katastru Kelče se nachází les zvaný Lišky.

Nalevo od hlavní cesty.

Mapku na ukázku posílám.

 

A k ní 2 další přílohy:

2/ Citát z výpovědi hajného Kajnara.

3/ Hodně odbytě málomluvný popis místa nálezu mrtvoly.

 

Včera jsem v těch Liškách byl, všechno je tam jinak, protože se tam zrovna těží – ale po případném pařezu tamtoho dubu ani památky.

Museli ho vykácet ještě mnohem, mnohem (mnohem mnohem) dřív.

 

Prošel jsem lesní cestu od té odbočky polňačky na Malholtice, jak o o ní mluví Kajnar, a odtud mýtinou až k asfaltové cestě vedoucí od křižovatky z hranické okresky na jih do obce Rouské.

 

4/ Takže jsem ti upravil mapku, šel jsem od šipky po šipku, místo činu muselo být, podle mého, nalevo, jak jsem položil velmi neumělý červený Y.

 

Fotil jsem, třebas ten popisovaný příkop se tam v náznaku zachoval, což je vlastně jediný orientační bod.

 

Pokud tě téma zaujalo, a sázím na tvoji schopnost prostorové představivosti, fotky za včerejška dodám, stejně jako péefko, které musím vyrobit.

Takže tě zdravím a těším se na tvůj případný náčrtek.

Zdar!

 

.

 

Avšak i ze sebevětší pustiny vždycky vede nějaká cesta – ostatně, snad já sám, jako cosi jako úděl, jsem jako stále se činící oběť těch 28 posledních roků tím nejprůkaznějším příkladem.

 

Následující odbočku vlevo pouze jen registruji, přijde-li ještě její čas, určitě se na ni ještě navrátím.

 

Prozatím jdu dál, snad pořád cestou kterou tehdy kráčel hajný Kajnar, za příští zatáčkou, tuším, že bude následovat kopeček.

 

Za slíbenou zatáčkou následuje ovšem místo velmi zajímavé: já sem přicházím zprava, a ta cesta vlevo je možná tou, kterou se tenkrát vrátil do práce hajný Kajnar – a na které, a to zdůrazňuji (!!!!!), potkal potom kdesi dál v lese ty 2 zdánlivě náhodné houbaře.

 

Pak se jde kousek do kopečka a dorazí se k tomu dnešním skladiští klád.

 

Někde tady, možná, dívám-li se z okresky nazpátek, se hajný Kajnar zhádal s jedním z těch 2 Valíčkových společníků, a posléze se vydal nazpátek kamsi do lesa.

Kterýsi z těch zdejších stromů, které tu ještě pořád stojí, to jako ještě stromeček všechno slyšel, a mlčí, jak jsou potichu vůči mně všichni ti kelečtí a jiní, kteří by si měli pamatovat.

 

No nic, jen jsem se tady ohlídnul doleva, ihned si mě našel nápad: ta asfaltová cesta dále na Rouské přece viděna s těmito zatáčkami vypadá zrovna z tohoto místa jako ta ze samého konce Jasného filmu Všichni dobří rodáci, když po ní vyjíždí na kole Očenáš.

Který přece i v životě měl být mrtvý namísto pošťáka Valíčka.

 

Takže mám námět na letošní péefko, stejně mělo být o cestě – takže stačí jen přidat jakýsi text ve způsobu stylizovaného poštovního razítka, zabýval-li jsem se víceméně celý letošek příběhem o pošťákovi...

 

.

 

Včerejší úkol vyrobit péefko jsem tedy splnil – jistě, jistě, na cosi takového nejdoucího k podstatnosti věci mě pokaždé zaručeně užije.

Dokončeno sice, splněno, ale opravdu upřímně cosi podle jeho návodu však přát mohu jen málokomu, zde na blogu nikomu.

Nemají odkud vyjíti.

 

Pokud snad někomu z jiných adresátů bude vadit přemíra razítek, budiž, jenže podle mne je Valíčkův, tedy i Bertinův, osud příběhem pošťáka, který jeho doba zasvinila, obdobně jako dlouhé roky sviní můj.

 

Takže jsem vyrobil něco jako kulisu...

 

Když šel tam, do těch Lišek, cestou mi zastavila tamta jakási dívka, jak už jsem psal.

Jenomže její příběh pokračoval dál, poněvadž když jsem se plahočil už nazpátek v půlce toho nejvyššího příkrého kopce, tak mi dotyčná asi 100 metrů před tou nebezpečnou zatáčkou zastavila opět, jak se vracela zpátky z těch vánočních nákupů v Hranicích.

 

Asi už jsem v té své chůzi s baťohem na zádech vypadal už asi hodně prapodivně, zmrzlý a utahaný, poněvadž když stáhla okýnko, jak vůbec jako první, na co se mě zeptala, znělo, kde jsem popil.

A to už přitom dobrovolně abstinuji málem 29 let!!!

 

Když jsem na ni dovnitř druhým okénkem zhluboka dýchnul, naložila mě poznovu a dovezla dokonce až před samé kunovické nádraží, takže jsem stihnul o hodinu dřívější vlak nazpátek.

 

Moc jí děkuji, holce krutopřísné s andersenovskými soby vypletenými na čepici, kterou jsem si při odchodu vyfotil.

A přísahám, že obdobně příznivě vyfotím každou jinou, která mi s tím Valíčkem ještě jakkoli pomůže!

Cvak.

 

Ale ještě předtím, nežli jsem tuhle před půli kopce znovu potkal, šel jsem pěšky od toho lesa Lišky po stejné cestě, kterou si pro svoji smrt přijížděl v protisměru tenkrát od Kelče kdesi vzadu pošťák Valíček.

 

Ani z těch stromů živořících po krajnicích si to už žádný nepamatuje, ani hlína zaoraná v okolních polích.

 

A přitom má necelé 3 kilometr odsud vystavěný pomník, tak nějak obdobně jako kterýsi jiný z jeho vrstevníků stihnul v následujících desetiletích zase vztyčit baráček.

Některý i štokáček.

 

Divný, divný, je ten jejich bolševický svět, ptáku mé paměti, dýl pak už určitě nedokážem, tak alespoň příští rok se mnou ještě leť!

 

.

 

 

Vrátím se tedy poznovu na onu zmíněnou odbočku vlevo – pěšina vedoucí od ní je dlouhá asi 40 metrů.

 

Vede směrem zhruba severním, víceméně kolmo k silnici z Kelče na Hranice, která je odsud vzdálena necelých 200 metrů.

Samu neviděnou Kelč si uvědomuji kdesi napravo.

 

Na konci této pořád čitelné stezky mě vítá takováto planina.

Ode všeho vysekaná pustina.

Kol dokola mýtina.

Žádný dvousetletý dub, zásadní orientační znamení, kdepak, ani sebemenší náznak pařezu po něm nezbyl!

Porovnám-li pohled svůj se situací internetové mapy, žádný souvislý les zde, kde by měl být, proto i v tomto ohledu internet lže.

Přesto jsem si intuitivně jist, že někde tady přede mnou se to tenkrát stalo.

 

O necelých 50 metrů napravo vidím náznak zcela zřetelného průseku, popřípadě jen průhledu, kterým se sem i před tou mě obstupující zkázou bylo lze dostat ze silnice vedoucí do Rouské.

Ideální úniková i přístupová cesta současně.

Necelých 50 metrů chůze...

 

Ideální situace pro nečekanou střelbu při samém odchodu: z necelých 2 kroků, z natažené ruky zezadu do hlavy.

 

Dívám-li se už na tutéž beznadějnou spoušť od silnice, nalevo asi 100 metrů odsud leží ty klády, a s nimi ono možné místo tamté hádky dávného hajného Kajnara.

 

(Možná tu kdesi nedaleko po okolí, hned třeba v Horních Těšicích sotva 2 kilometry opodál, ještě pořád žijí nějací jeho příbuzní, kterým se třeba svěřil s čímsi, co není zachyceno v protokolu.)

 

Neboť otázky pro mne samého už trvají hned 2.

 

Odkud sem ti 2 chlapi, Janeček s Motalem, za Valíčkem přišli, ze kterého směru, lesem?

Co, a kde, dělali po celou dobu ti 2 houbaři, kteří nikdy, zdá se, nebyli vyslechnuti do protokolu?

 

Jako by se sem do tohoto příběhu tak nějak samozřejmě úředně patřili...

 

Od popsaného vstupu do lesa napravo, asi 100 metrů nad skladištěm klád, snadno dohlédneme ke křížovatce.

Vždyť vzdálenost činí sotva 60 metrů.

 

íJen pouze upozorním, že zásadní pro účel mých příštích popisů je ono místo trojúhelnikové příkazové značky stojící rubem tabule na sloupku od silnice nalevo.

 

Dospěchal jsem, stihnul.

Neboť zrovna na Vánoce by se mělo rozmýšlet o dobru – jakož, a především snad, i zlu...

 

 

.

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.