Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
DVOJÍ KREV 11.kapitola
datum / id14.01.2018 / 484198Vytisknout |
autorŠumavka
kategoriePróza na pokračování
témaFantasy
zobrazeno284x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Jsem ráda, že se Vám mé psaní líbí a doufám, že budete číst až do konce. Děkuji Vám všem.

DVOJÍ KREV 11.kapitola

                                          11. kapitola

 

      Worhan seděl na vyvráceném kmeni starého smrku. Jeho myšlěnky plynuly zpět ke dni, kdy poprvé uviděl Miranu. Její hnědé oči, vyděšený obličej, malou bradu. Dívčí křehkou postavu, která sotva mohla poznat pocit blízkosti muže. Mohla být jeho vyvolenou. Mohla stát po jeho boku při proměně. Mohla, ale nesmí. Nemůže, protože je mrtvá jeho vinou. Vztek i beznaděj mu bolestivě tepaly tělem, postupovaly vzhůru, stahovaly mu hrdlo, dusily ho a nutily zařvat, dostat tu zoufalou bolest z těla, osvobodit myšlenky, ulevit křeči v žaludku. Prudce se vymrštil ze sedu, zhluboka se nadechl a ze všech sil zakřičel. ,,Miranóóó!!!" Ozvěna jeho hromového výkřiku se rozletěla lesem. Zaklonil hlavu, zavřel oči, úzkostlivě dýchal.

       Vlk vyskočil na kmen. Tiše pozoroval lovcovo prohnuté tělo, zakloněnou hlavu, chvějící se ramena. Ne zimou, ale strachem. Čeká ho důležité rozhodnutí. Pohnul víčky a zlehka otevřel oči. Viděl potemnělé nebe. Slunce se ztrácelo v hutných šedých mracích přicházejících od hor. Blížila se další sněhová vichřice. Závan větru zafičel mezi stromy, pročísl Worhanovi havraní vlasy a snesl z jehličí sněhovou přikrývku. ,,Musíme jít," řekl a pohladil srst šedého vlka. Vůdce smečky nastražil uši. Seskočil z kmene, ale nepokračoval, zůstal stát po boku vyvoleného, nástupce svého otce, vůdce rodu.

      Zamrzlé jezero se zdálo být dost pevné na přechod přes jeho ledovou plochu. Hladký povrch naznačoval, přímo vybízel ke vstupu, přeběhnout na druhou stranu a zkrátit si tak cestu na polovinu. Slunce se sunulo vysoko k horám. Worhan neváhal, neměl na vybranou, čas se krátil, slunce se blížilo k vrcholu a pak až se přesune do druhé části dne, bude příliš pozdě na výstup do hor. Opatrně vstoupil na ledovou plochu. Vlk se vydal za ním. V dálce se mihotal, ve stříbrné záři odrážejícího sněhu, protější břeh. Rychlostí šelmy se rozutíkal po sněhem pokrytém ledě. Zahalený v kožešinovém kabátci přepásaném širokým opaskem, ve vlněných kamaších a vysokých kožešinových botách se jako vítr hnal kupředu. Vlk se mohutnými skoky přehnal kolem něho a rychle mu mizel z dohledu. Jeho stříbřitě šedá srst začala splývat se všude přítomnou bílou. Worhan nezpomaloval, i když mu srdce divoce tlouklo, dech zamrzal u úst a nohy tuhly, stále se úprkem hnal za vlkem. Ještě pár desítek kroků, ještě pár nádechů a výdechů, ještě....... Zaznělo dunivé zapraskání pod jeho nohama. 

       Vlk se zastavil. Zářivě žlutýma očima stanul na běžícím muži. Worhan klopýtl, ohlédl se, zpomalil. Něco se dělo s ledem. Pod nohama se opět ozvalo nepříjemné dunivé zapraskání. Zastavil se s očima upřenýma k vlkovi. Nerozhodl se správně. Zima teprve začínala, led ještě nebyl tak pevný, jak předpokládal a pod rytmickými nárazy běžících nohou se otřásal. 

       Rychle odsud, prolétlo mu hlavou. Vlk povzbudivě zaštěkal. Věděl, že se blíží nebezpečí, že se led může prolomit a s ním i lovec.

       Tříštivé zapraskání nutilo Worhana k zoufalému běhu. Ještě pár kroků, pár nádechů a ,,ááááá," vykřikl. Led se pod jeho chodlidly rozpadl, Worhan zavrávoral a propadl se do ledové vody. Bolest - bylo jediné, co vnímal. Snažil se vyškrábat na kluzkou kru plující na hladině. Marně kopal nohama. Marně se snažil vyšvihnout na kus ledu. Pokaždé sklouzl  zpět do kruté mrazivé vody. Na okamžik zahlédl vzdálený pohyb. Je to smrt, co stojí na břehu a čeká na konec utrpení? Nebo lidská bytost, která se vrhá po ledě, aby mu zachránila život? Muž, co si lehá na okraj propasti, natahuje k němu ruku, chytá ho za kožešinový kabátec a snaží ho pevně sevřít, vytáhnout, zachránit život? Nevěděl. Necítil nohy ani ruce ztuhlé zimou, tělem mu projížděly tisíce bodavých jehliček. Jen mlhavě uviděl jeho tvář. Ve slunci odrážející světlé vlasy, blankytně modré oči, známou tvář. ,,Stopař?" zašeptal ztrácejícím hlasem. Jen vůlí přežít pevně stiskl předloktí natažené ruky. Vedena nadlickou silou vytrhla oslabené tělo ze spárů smrti.

     Praskání žhnoucího dřeva, žár plamene, nádech, výdech čehosi živého. Worhan pootevřel oči. Vlk těsně přitisknutý k jeho zádům se pohnul. Teplo ho hřálo do tváří. Byl téměř nahý, zahalený do stopařova dlouhého kabátce a zahřívající ležícím vlkem. Toužil otevřít oči, ale tlak na spáncích a hučení v uších ho bodalo do víček. ,,Proč?" zamumlal v polospánku. 

      William podepřel mladíkovi hlavu, přiložil mu k ústům vak s vodou a přinutil ho napít. ,,Protože mi ukážeš cestu," odpověděl. Hlas měl klidný, přátelský, ne tak zlostný jako v chatrči. 

      Worhan nechápal změnu v jednání muže, který pronásledoval Vlčí bojovníky a toužil po jejich smrti. ,,Raději mě zabij," řekl ochraptělým hlasem.

       ,,Přinutím tě!" rozčílil se stopař a rozezleně tasil meč. Hrot přitiskl k lovcovu krku. ,,Já musím najít poslední posvátné místo. Ty mi k tomu pomůžeš. Myslel jsem, že Mirana je tou vyvolenou, ale tys mě zranil. Tys jí odvlekl. Teď je to jedno. Jsi pro mě důležitý. To ty jsi Vlkem bojovníkem ne ona," ušklíbl se. Hrot stále zabodával do jeho krku. Na kůži v jamce se objevila krupička krve.

     Worhan neuhnul pohledem. Neúprosně hleděl do Williamových očí. Cítil bodnutí, ale jeho strnulý výraz se nezměnil. ,,Ona je mrtvá," opatrně vyslovil.

       Stopař zaťal zuby. Meč stále držel ve stejné pozici. Křečovitě svíral jílec, shrbený nad ležícím tělem.

       Vlk se pohnul, nahrbil čenich, odhalil špičaté tesáky. Postavil se do útočící pozice. Jeho varovné vrčení přinutilo Williama pozvednout oči a učinit změnu v rozhodnutí. Napřímil se, aby mohl zasunout meč do pochvy. Rozkročmo se tyčil nad ležícím lovcem jako ten nejvyšší strom. ,,Proklatě!" zakřičel. Ozvěna hlasu se rozlétla po pustině. Tam u úpatí hor nebyla žádná vesnice ani osamělá obydlí. Nic jenom led a sníh.

      Worhan zašmátral prsty kolem sebe. Překvapeně zjistil, že nemá svou stříbrnou dýku. Zbraň nad všechny zbraně. Neměl se čím bránit.

      ,,Jsi naivní,lovče. Tu dýku mám já." Přistoupil k ohni. Z křoví posbíral suché oblečení a hodil je před chlapce. ,,Obleč se! Budeme pokračovat v cestě!"

      Vlk opět zavrčel. Jeho žluté oči se dívaly na stopaře. 

      ,,Při nejbližší příležitosti ho zabiju!" Nenávistně k němu natáhl ukazovák.

      ,,To on zabije tebe!" výhružně odpověděl Worhan. Nemusel svého čtyřnohého přítele obhajovat. Je to vlk zvyklý zabíjet nejen pro potravu, ale i pro své bezpečí. Stačil by jeden odraz, skok, rozevřená tlama, vyceněné zuby a stopař by neměl šanci.

      ,,William byl ostražitý. Věděl, že má lovec pravdu. Šelma, co ho doprovázela, byl vlk zabiják. Největší vlk, kterého kdy viděl. V dlani sevřel kožený váček připnutý k opasku. Burhanské mince sálaly teplem. ,,Jsme už blízko, vím to. Ukaž mi cestu, lovče! Musíš mi ukázat cestu!"

       ,,Proč!" zlostně vykřikl Worhan. Oblečený v hrubé plátěné tunice, zahalený v kožešinovém kabátci přepásaným opaskem, ve vlněných kamaších a vysokých kožešinových botách stál v vlkem po boku připravený k boji. Dlaní přejel po opasku. Uvědomil si, že pochva je prázdná. ,,Vrať mi dýku! Nemáš právo vlastnit Záři! Ta patří jenom mě!" rozlíceně vykřikl.

      Hutné sněhové mraky se rozprostřely po celé obloze. Vítr sílil, hnal se krajinou a s ním se hnala i sněhová fujavice. Worhan zaklonil hlavu. ,,Bohové nás trestají," vyslovil s očima upřenýma k prvním sněhovým vločkám. 

       ,,Bůh je jen jeden, barbare! Bůh je milosrdný, vševědoucí, všudypřítomný. Bůh ti dává na vybranou. Buď mi ukážeš cestu, nebo zemřeš." William si oblékl kabátec a sepnul zlatou sponu na opasku. Zasunul dýku za kožený opasek a přistoupil ke koni uvázanému k větvi.

        ,,Ten tvůj Bůh," odplivl si Worhan. ,,Proč ti neukáže cestu on?"

       William se chystal cosi zařvat, ale jeho hlas přehlušilo zadunění kdesi nad mraky. Blížila se sněhová bouře. Vlk nastražil uši. Oba se ohlédli za sebe, kde právě projel ledem oslňující blesk následován tříštivou ranou. Worhan na nic nečekal, vytrhl Williamovi z opasku svou dýku a vrhl se společně s vlkem mezi keře prchající do úkrytu skalních převisů.

      William překvapeně zíral na děsivou scenérii odehrávající se v oblacích. Při dalším hromu se vzpamatoval, vyskočil na svého koně, pobídl ho okovanými botami do slabin a zamířil za uprchlíky. Prudký vítr se hnal přes jejich obličeje, mrazivou rukou hladil rudé líce, štiplavě bodal do nekrytých očí.

     Worhan se prosmýkl pod vyvráceným kmenem, v běhu přeskočil další z kmenů, proběhl mělkým potokem a blížil se ke skalám. Za sebou slyšel dusot kopyt, frkání, hřmot hromů. Obloha zářila oslňujícími záblesky, nebesa se hroutila pod ledovou tříští. Nedaleko nich protnul šero rudě zbarvený blesk, splanul oheň v koruně stromu, zazněl řvoucí hrom. Worhan v poslední chvíli stačil uskočit padající planoucí větvi, s tváří překrytou předloktím vběhl pod skalnatý převis. Skrčil se, pohladil vlka po hlavě, zatajil dech. Stopař se blížil.

       Williamovi se zajiskřilo před očima. Kůň se vzepjal, zaržal, vyděšeně rozevřel oči. Pod kopyty se roztancoval plamen zlatavého ohně. Žár sálal až k jeho botám. Snažil se koně zklidnit, pevně semknul kolena k sedlu, přitáhl otěže. Kůň začal divočet. V očích se mu odrážely plameny hořící větve. William stáhl pravou otěž víc k sobě, kůň natočil hlavu za otěží, otočil se na místě, zaržal a opět se vzepjal. Úder blesku, hromové zadunění, otřes půdy pod nohama. Hnědák vytřeštil oči, rozevřel nozdry, divoce zafrkal. Splašeně se točil dokola, vzpínal se, kopyty dupal do bahnité směsi sněhu a hlíny. 

        Worhan vše sledoval z úkrytu skalnatého převisu. Nebesa metala oslňující blesky, ohlušující hromy, zuřivý vítr kolem nich. ,,Bohové nebes, bohové Slunce a Luny, bohové země zastavte běsnění démonů neboť tohle je konec všeho bytí." Vyděšeně vzhlíšel k jezdci na nepříčetném koni, jak se snaží bezúspěšně zkrotit poblázněné zvíře.

        William už věděl, že ho nezkrotí. Trup koně se chvěl pod sedlem. Další rána, při které se kůň vzepjal. Mezi prsty mu proklouzly otěže, boty v poslední chvíli vysunul ze třmenů a řítil se k zemi. S tlumeným buchnutím se ocitl na zádech ve sněhu. Vytřeštěně pozoroval kopyta vzpínající se nad jeho hlavou. V mžiku se převalil na bok a unikl tak bolestivému úderu. Podkovy zaduněly jen několik palců od jeho hlavy. William se prudce postavil a bez ohlédnutí prchal ke skalám.

     ,,Satan vstupuje na tento svět zahalen temnotou nebes. Hříchy budou potrestány. Brána pekelná se rozevírá a démon vystupuje ze žhnoucí jámy. Následován Nebeskými jezdci letí oblohou, jeho tváří je žhnoucí pekelný šíp, jeho hlasem je hromové burácení. Bůh s námi," zašeptal a rychle se pokřižoval.

     Oblohou prolétl další z oslňujících záblesků následován dunivou ranou. Orkám se hnal přes stromy, lámal větve, lomil kmeny, hučel ve skulinách skal. Worhan si uvědomil, že je pozdě. Nemá šanci dostat se k posvátnému místu včas. Jeho lidé mají zajisté náskok. Možná už sedí kolem ohně, odříkávají modlitby, vhazují do ohně posvátné mince a prosí Velkého vlka za další rok života. Vlk ležel u jeho nohy, čenich měl položený mezi tlapami, trpělivě přivíral oči. Má-li lovec zemřít, zemře s ním. ,,Bohové chtějí mou smrt. Démoni tančí ve víru vášně. Kletba se naplnila. Můj osud je zpečetěn," šeptal přidušeným hlasem.

     William překvapeně pozoroval splašeného koně, jak bezmocně uhýbá pekelným jazykům ohně. Z nebes se snesl další jasně zářící blesk. Oba muži vytřeštili oči. Kůň se vzepjal, přední nohy vyšvihl do výšky, zachrčel. V tom jeho hlavou i tělem projel blesk jako ohnivý šíp a srazil ho k zemi. 

       ,,Bohové!" vyhrkl Worhan. Srdce mu divoce tlouklo. Ztěžka dýchal mrazivý vzduch.

     ,,Bože!" vykřikl William. Nohy i ruce měl náhle roztřesené jako stařena. Dech měl krátký, přerývaný, chraplavý.

      Vítr polevil, bouře ustávala, sněhová vánice dostávala nádech plujících vloček. William se odhodlal vystoupit z úkrytu pod převisem. Kůň ještě pořád chrčel. Ležel na boku, oči měl vytřeštěné, sotva dýchal. Srdce mu nepatrně tlouklo. Místo na ožehnutém krku měl spálené na uhel. Nevnímal stopařovu přítomnost. Pomalu se vzdával života. Umírajícíma očima hleděl do dáli. William přistoupil ke zvířeti. Táhlým pohybem vysunul meč z pochvy. Zvedl ruce i s mečem nad hlavu. Jílec pevně svíral v dlaních. Hrot směřoval k nepatrně se pohybujícímu hrudníku. Zavřel oči a zašeptal. ,,Deus cum spiritu tuo - Bůh s tebou." Hrot meče se zakřupáním polámaných žeber projel koňským hrudníkem až k záštitě. Zvíře zacukalo hlavou, zachrčelo, zmlklo. Z rány vytryskla krev. William vysíleně vytáhl čepel z krvavé rány. Hnědák s otevřenýma očima nehybně ležel na sněhu. Pod jeho tělem se tvořila rudá skvrna. Stopař se pokřižoval, otřel meč o sníh a zasunul ho do pochvy u pasu. S povzdechem vstal a rozhlédl se kolem sebe. Hvízdání větru a prázdno obklopovalo jedinou živou bytost v okolí. ,,Barbare!" zakřičel. Hlas se rozlétl v ozvěně skal.

       Worhan využil situace a zmizel i s vlkem mezi skalami. Stále ještě doufal, že ho cesta zevede k posvátnému místu. Musel stoupat vzhůru po ostrých kamenných výčnělcích. Prosmýknout se mezi ledovými rampouchy visících jen několik palců nad jeho hlavou. Kluzká stezka vedoucí k hoře Posvátných bohů byla nebezpečně úzká. Nesměl polevit, ukázat slabost, vzdát se. Zbaběle utekl, ale neměl na vybranou. Vlk mu byl stále v patách. Worhan se ohlédl za sebe dolů do Propasti času. Prsty zaťal do sněhového příkrovu, mrazem ošlehaná tvář ho pálila, tělo sláblo. Dýka u pasu začínala oslnivě zářit. Blížil se k cíli. Nad jeho hlavou poletovalo hejno černých havranů. Posměšně krákali, děsivě rozevírali zobáky, čekali na čerstvé maso. ,,Poslové smrti," řekl s očima upřenýma k nebi. Opatrně pokračoval ve výstupu mezi dvě skály.

       Vysoko v horách bylo jedno jediné místo, ukryto mezi skalisky, nikým neobjevené, zamčené horou zvanou "Rys", kde v jejich útrobách každým rokem ve stejnou dobu probíhá obřad propojení magie a těl Vlčích bojovníků, žen i dětí. Prokletí dávných předků plynoucí staletími. Putování na posvátná místa roztroušená po celém světe. Na severu Morgonské kmeny žijící v neustálé zimě, na jihu Faruni žijící v lesích, na východě Ralové bojovníci kladiva, na západě Gretoni lovci medvědů. Tyto všechny kmeny byly postupně drancovány inkvizicí, najatými lapky i královským vojskem. Poslední rod se blížil k cíli. Worhan to věděl. V myšlenkách byl se svým otcem. Spolu stáli u posvátných kamenů, spolu odříkávali modlitbu vlků, spolu nechávali proplout magické runy svýma rukama do nitra duše. Záře vycházející z kamenů byla oslnivá. V závoji mlhy pluly jedna runa za druhou, pronikaly jejich nataženými dýkami a mizely společně se šepotajícími slovy modlitby v útrobách jejich těl. ,,Otče," vydechl.

     Vlk ho předběhl, vyskočil na kámen a dlouze zavyl. Worhan procitl ze zamyšlení. Na zmrzlém sněhu byly lidské stopy. Čerstvé, jen několik hodin staré, pod převisem schované před bouří, která se přehnala krajem. Levá, pravá, levá, pravá. Jedny stopy, jeden muž. Boty byly okované, těžké, užší než byly jeho. Kožené jezdecké boty patřící muži bez koně. Stejný muž jako byl stopař, pomyslel si. Vlk seskočil z kamene a zmizel v proláklině mezi skalisky. Worhan uslyšel naléhavé štěkání. Popoběhl k místu, odkud se ozýval štěkot. Vlk stál nad zohaveným tělem muže v prošívaném kabátci s dlouhým černým pláštěm halící ramena. Uťatá pravá paže s mečem v dlani ležela o kus dál. Kabátec byl nasáklý krví. Bodnou ránu v hrudi pokrývala zmrzlá krvavá jinovatka. Worhan přeskočil kámen a přiblížil se opatrně k mrtvole. ,,Slza královského vojska," zašeptal. Stopy ve sněhu patřily muži bez paže. Omrzlá tvář starce připomínala stvůru z bažin. Rozdrásaný obličej, rudé oční jamky, co zůstaly po hladových zobácích havranů, vyrvaný jazyk. ,,Hladová smečka šelem dokoná dílo, které započal člověk. ,,Hory tvou duši přijaly k sobě," zašeptal. Vanoucí prudký vítr překryl tělo bílou závějí. Hrob pod ledovým víkem. Worhan se chystal vyrvat meč ze ztuhlé zmrzlé ruky, když vtom vlk zavyl. Varovné vrčení ho přimělo vstát, nechat meč na pospas sněhu a zahledět se k vrcholkům dvou skal. Stopař mu je v patách. Musí pokračovat dál, dokud je světlo. Slunce bylo zakryto sněhovými mraky. Šero nastane dřív, než očekával. Čas se rychle hnal kupředu. Dýka u pasu žhnula stříbrnou září. V mžiku se dal do běhu.

       Netrvalo dlouho a dostal se domíst, které znal. Tři vrcholy, tři tváře, tři hlavy. Horští dravci kroužili nad jejich vrcholky. Ještě chvíli musí vydržet, ještě několik desítek kroků, ještě překonat ledový jazyk chrlící křehký jemný sníh při každém chybném kroku. Ví, že nesmí udělat krok stranou, jinak promluví bouře hor a on bude pohřbený pod ledovou závějí. Stále rovně, stále vzhůru, stále opatrně našlapovat, nezburcovat bohy hor.

 

                                            ***

 

        Stezka vedoucí mezi skalisky hor se otřásala pod dusotem koňských kopyt. Početná skupina čítající pět desítek ozbrojenců s helmicemi a se znakem orlice na hrudi, se štíty zdobenými medvědí zlatou tlapou připevněné k předloktí ruky, v honosné zbroji a v rudých pláštích, doprovázeni dvěma desítkami vojáků sira Thomase, postupovali jeden za druhým vzhůru mezi dvě hromové hory tyčící se vysoko nad mraky. Jejich vrcholy mizely v mračnu plující šerem zapadajícího slunce. Sir Thomas pozvedl pravici a celé procesí se zastavilo. ,,Zažehněte pochodně!" poručil.

      Plameny se mihotaly v mrazivém větru. Blížili se k průsmyku. Mezi skalami se větrné počasí nepatrně zklidnilo. Majestátnost tyčící se nad jejich hlavami, svým hučením, přiměla pozvednout oči všech mužů. Kvílení mrazivého orkánu ženoucího se všemi výčnělky, vrásčitými skalnatými římsami a průčelími znělo v jejich uších jako nářek čehosi děsivého. Přesto byli uchráněni před větrnou metelicí, která se přehnala nad jejich hlavami. Koně začali divočit, nervózně podupávat, vzpínat se a ržát. Oči měli vypoulené, plné strachu co přijde. 

       ,,Zklidněte je!" poručil hromovým hlasem sir Thomas.

       ,,Sire! Tam! Hleď!" vykřikl jeden z jeho družiny. Rukou ukazoval před sebe. V mlze padajícího sněhu se vlnila černá skvrna.

       ,,Co je to?" Přihmouřil oči, aby zaostřil cosi nehybně ležícího ve sněhu. ,,Pět mužů se mnou!" Pobídl koně a vydal se s pěti muži prozkoumat tajemné místo. Černá šmouha se měnila v lidské tělo. Čím blíže byli k nehybnému tělu, tím více toužili vědět, komu patří.

       ,,Kdo je to?"

      Jeden z mužů seskočil z koně a poklekl k tělu. Obrátil mrtvolu tváří k sobě. ,,Sire?" vylekaně pozvedl oči k siru Thomasovi.

     ,,Můj Bože!" promluvil chvějícím hlasem sir Thomas. Rychle seskočil z koně a vrhl se k mrtvole. Bílá jinovatkou pokrytá tvář s ohyzdnou jizvou vedoucí přes oko až k lícní kosti mrtvolně hleděla jedním otevřeným okem na muže. ,,Sir John," vydechl sotva slyšitelným hlasem. Rychle se pokřižoval. Očima zapátral v temném průjezdu dvou skal. 

       ,,Zřejmě se mu splašil kůň, shodil ho a on si při pádu zlomil vaz," odůvodnil jeho smrt voják stojící vedle sira Thomase.

       ,,Snad máš pravdu, ale přesto budeme opatrní. Tam v útrobách průsmyku je cosi děsivého." S obavou upřel zrak k cestě vedoucí mezi zdmi masivních skal. ,,Byl sám, bez stopaře, bez svého panoše, bez vojáků. Co se proklatě stalo, že se rozdělili? Kde je stopař?!" vztekle se vyšvihl do sedla. ,,Jedeme!" poručil hromovým hlasem, kopl koně do slabin a hlasitým HEJÁÁÁÁ ho pobídl ke cvalu. Kůň se odrazil mohutným skokem a trapem se hnal k průjezdu. Nedal mu na vybranou. Pevně semknul kolena, boty zasekl hluboko do třmenů a nedovolil sebemenší odpor. Kůň valil oči, chrčel, kolem tlamy měl bílou pěnu. Žádný vzdor, jen poslušně cválal kolem skal do neznámé světlem zalité nicoty. ,,Hejáááá!" opět ho pobídl Thomas. Dusot kopyt se rozléhal vysoko nad nimi u vrcholků tyčících se majestátně až k nebesům. Za ním cválalo stádo koní s vojáky. Hnán zlostí neúprosně pobízel svého valacha k vyčerpávajícímu trapu kupředu. 

      Černá nicota, jeskyně mezi dvěma masivy, kvílení větru z útrob. Koně se začali vzpouzet. Vzpínali se, ržáli, neklidně valili oči. Žár pochodní, životodárný plamen osvětlující okolí odhaloval šerem schovaný kráter obehnaný skalami. ,,Musíme projít!" zařval hromovým hlasem doprovázeným všudypřítomnou ozvěnou. Kopl valacha do slabin, švihl otěžemi a vrhl se do tmy. Ostatní ho pokorně následovali.

     Tma, šero, náhlý záchvěv světla. Netrvalo to dlouho a kůň se vyřítil i se sirem Thomasem na zasněžený svah. Ne moc příkrý, ale v trysku se koňská kopyta podkluzovala a hnán silou spádu se valach řítil dolů. Thomas zasedl, přitáhl otěže, boty zapřel do třmenů. Za ním se ozval křik, frkání, rychlý dusot kopyt. Thomas odhodil pochodeň a oběma rukama pevně sevřel otěže. Ve vrásčité strhané tváři se zračil strach. Rychle se hnal dolů, aniž by tušil, co bude následovat.

 

                                          ***

 

       Slunce schovalo poslední paprsek světla. Worhan byl u cíle své cesty. Dole pod ním hořely ohně. Posvátné kameny čněly uprostřed žhnoucího kotle. Pod teplem ohnišť tál okolní sníh. Pochodně podepřené kůly plápolaly zlatavým ohněm. Celý kmen Vlčích bojovníků seděl na kůžích kolem posvátných kamenů posetých runami a společně jedním hlasem vzývali Velkého vlka. 

      Worhan udýchaně vběhl mezi ohně. Jeho místo bylo prázdné. Poslední slova modlitby zněly v ozvěně dávných časů. Vše kolem modlících se jako v mlze rozdrtilo na miniaturní částečky. Symboly na jednotlivých kamenech se rozzářily stříbrnou září temné Luny. Nebe bylo nekonečně černé. Všichni v kruhu pozvedli paže s dlaněmi otočenými vzhůru, hlasitě odříkali slova v Gódštině a soustředěně hleděli k runám lehce vystupujících z kamenů. Stříbrné dýky zářily u jejich pasů. Nad jejich hlavami se rozzářila ledově stříbrná jiskra, vnikla do vybrujících kamenů a prozářila dutý střed posvátného, magií posvěceného, místa. Záře pronikala mezi kameny, oslnivé světlo proudilo kamennou modlou, vibrovalo, tříštilo se a měnilo se ve světelné paprsky. 

       ,,Swa tauja namin meinamma, af strika blothis sinistins, sinistama reikja diupithos .....," odříkávali modlitbu. Worhan cítil sílu vibrace své dýky. Ocel se chvěla. ......,,wairth wilja meins," zakřičely zborově všechny hlasy. V ten stejný okamžik tasili své dýky, runy třesknutím vylétly z kamenů a jednotlivě proťaly hrot, prolétly čepelí a v záři se mihotaly u jílce překrásně tvarované zbraně. Jejich síla, ochrana a magie pomalu prostupovala dlaněmi, propojovala se s krví a putovala do hlouby těla až k srdci.

      Worhan zavřel oči, vydechl a opět je otevřel. Bělmem mu projel černý záblesk a na krátký okamžik splynul se zornicemi. Černé kalné oči nesmrtelných. ,,Ik im wulfs in liuhada, this hvaruh sokja, this hvaruh rinna, thar swe ist swa skal wisan, du thamma raihtis ufarwulfs bairgai uns." Pomalu domluvil ochrannou formuli. Vše utichlo. Ohně poklidně hořely, dřevo praskalo, modla potemněla. Proměna byla dokonána.

         ,,Můj synu," zašeptal Bothron. ,,Cítil jsem tvou přítomnost ve snu. Stál jsi po mém boku stejně jako nyní. Věděl jsem, že to zvládneš."

      ,,Vědí o nás. Jsou blízko, ale právě poznávají ty, za které nás považují. Bludní jsou naší součástí, prokletím i pomocníky. Stahují se nad společenstvím rytířů a vyčkávají na příležitostný útok. Dnes v noci bude prolita krev."

       ,,Dnes v noci bude více soubojů. I my budeme muset bojovat."

       ,,Já vím," povzdychl si Worhan. Soustředěně se zadíval k vrcholkům protějších hor. Podivné ševelení, hučení a předzvěst čehosi děsivého se táhlo černou oblohou. ,,Prokletí se blíží."

 

                                                ***

 

        Dusot kopyt ustal. Sir Thomas pozvedl pravici s otevřenou dlaní a soustředěně kmital očima po planině. Za ním se ozvalo šepotání. Velitel rytířů z Černé tvrze pobídl koně. ,,Proč nepokračujeme?" promluvil na muže strnule sedícího na valachovi. 

      ,,Něco tu je. Mezi houštinami, skalami nebo pod sněhem, nevím, ale pozoruje nás to," zašeptal. 

      ,,Hloupost!" odplivl si muž. ,,Založíme tábor! Jít dál stejně nemůžeme. Je tma a koně jsou unavený. Jezdci brblají, mají hlad. Dál se nepokračuje! Sesedat a rozdělat oheň! Hned!" zařval rozkazy. Seskočil z koně, z hlavy sundal přilbici a položil ji na balvan u nohou. Dlouhé šedivé vlasy pročísl studený vítr. Muž byl postarší a zkušený válečník, vrásčité pleti s bílými licousy staženými pod bradou koženým páskem. Konec stříbřitých vousů mu sahal až k hrudi.

      Muži ihned sesedli, uvázali koně ke stromům a svými meči přeťali několik větví. Každý z nich měl svůj úkol, svou činnost, kterou bez reptání vykonal. Splanuly ohně, v kotlíku vřelo kořením ochucené víno, spokojeně se debatovalo. 

     ,,Plán se zhatil. Proklatě!" Sir Thomas prošel táborem, nedůvěřivě se rozhlédl po okolních skalách a s loučí v ruce propátral skulinu mezi obřími kameny. Nevěřil tomu, že tu nikdo není. Podivná úmrtí sira Johna a předtím muže bez krve ho nenechávalo v klidu. Chvíle, kdy se střetnou, nastane již brzy. Velmi brzy a jedině on bude připravený.

        ,,Napij se vína, sire," usmál se voják a podstrčil mu k bradě kožený měch s červeným vínem. 

      ,,Muž váhavě převzal měch a napil se. Horké svařené víno s příchutí hřebíčku ho polechtalo na jazyku, ale přesto opět pozvedl otvor ke rtům a loknul si silně aromatického nápoje. V tuto chvíli bylo horké víno jedinou útěchou v jeho staženém žaludku.

      ,,Tato noc je děsivá. Pověst říká, že při svitu temné Luny si žádný člověk nemůže být jistý životem. Proč tu vlastně jsme? Jaký je náš cíl? Za jakým přeludem se vlastně ženeme?" otázal se voják. Rty měl popraskané mrazem. Zimou ztuhlé prsty schované v kožených rukavicích tiskl k zahřátému měchu. ,,Velitel je přesvědčen, že to jsou bludné povídačky starých kojných, aby těmito příběhy přinutily ke spánku neposlušná děcka."

      ,,A ty? Ty vojáku, tomu věříš?"

      ,,To nevím, sire. Ta tma je děsivá, ale věřit tomu, že procitají služebníci Ďábla a rdousí pocestné, mi zní trochu kacířsky. Nikdy jsem ještě žádného podobného tvora neviděl a vidět nechci. Kdo ví, co v těchto končinách pobývá. Lesy tu jsou zrádné, temné. Hory pokrývá led a sníh. Hlasy z hor se ozývají."

      ,,Co?" Ustoupil sir Thomas o krok zpět. Vyděšenýma očima hleděl na vojáka. Ve svitu plamene z louče jeho pleť bledla. Táhlé vzdálené zavytí upoutalo jeho pozornost.

        Voják pomalými kroky obešel kámen a pozvedl louč nad hlavu. ,,Možná tu je něco děsivého, ďábelsky prokletého, co čeká na svou příležitost. Moje matka kdysi vyprávěla o ženě, kterou nazývali Prokletou. Uměla čarovná kouzla a lektvary z bylin. Prý pocházela z rodu Vlků. Mluvila divnou řečí a léčila pomocí omamných trav a modliteb, kterým nikdo nerozuměl. Jednou prý zmizela a s ní i život ve vesnici. Na vesničany se snesla Černá smrt. Ďáblové z bažin rozcupovali jejich těla, vysáli krev ze žil a rozdrtili jejich kosti. Říkalo se, že to byla kletba Vlčí ženy za to, že byla vyhnána, zapuzena, v obličeji potřísněna posvěcenou vodou. Jen dávná legenda. Nic, co by nás mělo pobouřit," usmál se. 

       Thomas bedlivě naslouchal jeho slovům. Bystrýma očima sledoval odcházejícího muže. ,,Snad," tiše zamumlal.

      Mezi kameny se cosi pohnulo. Thomas pozvedl louč, párkrát s ní zakmital před sebou a instinktivně sáhl po jílci meče. Podivné zakvílení, rychlý přesun čehosi děsivého a prudký vpád démonických oblud mezi vyděšené a nepřipravené vojáky. Prokletí zaútočili nečekaně hbitě. Se zaúpěním vyskočili z úkrytů, drásali těla vyděšených mužů a trhali jejich končetiny na cáry. Někteří z nich stačili tasit meče, pár jich dokonce stačilo zaútočit, bránit se bodáním, zmrzačit zjevení. Nezachránila je ani plechová zbroj. Všudypřítomná tma jim bránila ve vidění. Ti, co se dostali k ohňům, kolem sebe mávali loučemi, pálili tváře bestií, křičeli žalostnými skřeky.

     Sir Thomas předpokládal útok, byl připravený s mečem v ruce. Kůží potažený jílec pevně svíral v dlani, loučí mířil do tmy, očima bystře kmital ze strany na stranu. ,,Chcípni bestie!" zařval v okamžiku, kdy se ze tmy vynořila ozubená tlama černého zvířete. Loučí ožehnutá tvář zakvílela bolestí. V ten samý okamžik se zablýskl hrot meče a projel vyzáblým tělem stvůry. Prokletý padl na zem, chrčel, sípal, kvílel. Sir Thomas přejel plamenem celé zohavené tělo. Následovalo zakvílení, prudký žár, smrt. Po stvůře zbyl jenom černý popel.

       Jeho lidé se potýkali se smrtí. Smečka černých tvorů vybíhajících z bažin masakrovalo muže ve zbroji, jako by byli pouhými zající pobíhajícícmi po lese. Vzpomněl si na sira Johna, na muže bez krve a uvědomil si, že skoná stejně. Nemá šanci ani on ani nikdo jiný z družiny. Před ním se objevil vyzáblý, černý netvor s cenícími zuby. Thomas uviděl jeho černé kalné oči v propadlých očních jamkách, vlčí čenich, dlouhé tělo a ostré drápy, které se v mžiku vrhly proti němu. Věděl, že se jeho smrt blíží. Mečem švihl před sebe. Oči Prokletého se zaleskly v jeho zornicích. Bolestivý stisk zubů, gejzír krve, bezmocnost. Sir Thomas vytřeštil oči, zachroptěl, otevřel ústa ve snaze o nádech, ucítil nepřekonatelný třas v celém těle, hukot v uších, tmu před očima. Bezvládně padl do kaluže své vlastní krve.

 

                                          ***

 

         ,,Pouze smrt rozdělí naše pouto. Budeš mě na vždy milovat, Williame? Chci být jenom s tebou. Být tebou milována a být tvou milovanou. Miluji tě, Williame. Miluji tě."

      ,,Zde, v chrámu Páně ti slibuji věčnou lásku. Až nastane ta pravá chvíle, staneme před Bohem a zpečetíme tak svou lásku manželskou přísahou. Bude to již brzy, Anno Maria. Již brzy. Již brzy," usmál se mladý důstojník královské armády. William objal dívku ve šťastném objetí, přitiskl ji k hrudi a políbil do dlouhých hnědých vlasů. ,,Již brzy," šeptal ve spánku William. Na pokraji sil, promrzlý a vyčerpaný ležel na chvojí pod skalnatým převisem. Neměl sílu pokračovat v honbě za Vlčím bojovníkem. Po děsivé scéně plné hřmění a smrtícího žhnoucího meče z nebes, který se snesl na hlavu splašeného koně, zůstal sám uprostřed pekla.

       Dívka zmizela. Necítil její tělo, které ještě před chvílí tiskl. Vnímal strach, bezmocnost a utrpení. ,,Tam! Tam! Na louce u lesa, hrůza, dívčí tělo roztrhané ma kusy. Honem, pospěšte!" zněl mu v uších chlapecký vyděšený hlas. Krev, rozdrásaný obličej mladé dívky, dlouhé vlnité vlasy, růže v její dlani. ,,Anno Maria!" trhavě vykřikl, vytřeštil oči a probral se z mrákot. Mrazivý chlad mu projel celým tělem. Roztřeseně se schoulil, přitáhl si kolena k hrudi a popotáhl k bradě teplý kabátec. Neměl sílu vstát ani rozdělat oheň.  Hladem stažený žaludek měl v křečích. ,,Ty bastarde! Ty požírači lidských duší! Ty, jenž jsi mojí smrtí! Ukaž se a bojuj!" hroutil se mu hlas.

        Vítr kvílel skulinami ve skalách, kňučel a funěl studeným dechem. William opět otevřel unavené oči. Posadil se, kabátec si přitáhl těsněji ke krku a pokusil se vstát. Uvědomoval si slabost v nohou i v celém těle. Kdyby přišla smrt v jakékoliv podobě, neměl by sílu vzdorovat. Snažil se nahmatat okraj převisu, vstát a pokračovat v chůzi. Po několika krocích spatřil v dáli světlo v podobě planoucího ohně. Spásné světlo, teplo a snad i jídlo. Nadechl se, zavřel a otevřel oči, udělal další opatrný krok. Tak blízko a přitom tak daleko byl od smrti. Nemohl uvěřit, že jen za pouhým jedním skalnatým výběžkem byl život. Lidé kolem ohniště, vůně pečeného masa, teplé víno. Jako v omámení natáhl ruku před sebe, pozoroval plamen mihotající se mezi rozevřenými prsty a v očích pocítil studené slzy. ,,Bůh je milosrdný." Prokřehlýma rukama uchopil meč, vysunul ho z pochvy a zabodl do sněhu. Přitáhl se, zapřel špičky bot, vytáhl meč a švihem ho zabodl do sněhu. Přitáhl se, zapřel špičky bot, vytáhl meč a zabodl ho o kus dál. Stále dokola  opakoval těchto nekolik úkonů, až dosáhl vrcholu převisu. Tam dole pod ním je jeho záchrana. Toužil odhodit rukavice, natáhnout prsty, ohřát si dlaně. Naklonil se nad převis. Svah dolů byl příkrý, ale zvladatelný. Slézt na dno bude snadné. Zapřel se rukama, nohy svěsil pod převis a zadíval se pod sebe. Nádech, výdech, zatajil dech a sklouzl po nohách o několik délek vlastního těla. Prsty bolestivě zaryl do sněhu. Další nádech, výdech, zatajení dechu, sklouznutí o délku těla. Boty mu prokluzovaly, napínal svaly, prsty zarýval do zmrzlého sněhu. V rameni se ozývala pulsující bolest, ale přesto pokračoval v slézání. Už byl téměř dole. Očima sledoval vzdálenost mezi botami a pevnou půdou. Náhle se mu cosi černého mihlo kolem hlavy. Vyděšeně zalapal po dechu, ve zmatku máchl rukou, zavrávoral a neohrabaně se řítil k zemi. Sněhovou závěj hrnul před sebou jako peřinu. S ducnutím dopadl na tvrdou zem. Pocítil bolest na spáncích, hučení v uších, tmu před očima. Tma, která se rozprostírala všude kolem, ho halila do ticha nicoty.

        Černota se měnila v šedou mlhu. Pomalu rozevřel víčka, zamžikal a zaostřil postavu. ,,Ty!?" zlostně zachrčel.

       ,,Bojuj s námi a budeš žít. Vzdoruj a zemřeš," řekl klidným, ale varovným hlasem Worhan. Stál nad Williamem s dýkou směřující k jeho hrdlu. Za ním stál hlouček mužů, žen a dětí.

      ,,Svou odvahu a sílu využij rozumně," promluvila žena přicházející od stanu.

       William poznal ten hlas. ,,Ty?" Udiveně vzhlédl k ženě.

      ,,Ano já. Už ses rozhodl, cizinče? Už víš, kterou cestou se máš dát? Už jsi prozřel nebo jsi stále ještě zatvrzelý, nevěřící, pošetilý voják hnán svou mylnou pravdou do záhuby? Pověz." Přistoupila k ležícímu muži. Poklekla, namočila prst do vonného oleje a obkroužila jím Williamovo čelo. Tvář poznamenaná nesčetnými jizvičkami a stařeckými vráskami se naklonila k jeho očím. ,,Pověz, cizinče," zašeptala.

       ,,Vědmo," zachraptěl. Třpytky před očima, bolest hlavy a hučení v uších byly jen nepatrnou bolestí oproti zjištěné pravdě, že nemá na vybranou. Ona mu zachránila život. On zachránil život lovci. Nyní tu oba stojí a čekají na jeho odpověď.

      ,,Proč bych měl bojovat s vámi?! Zabili jste ženu mého života. Zničili její mladý život. Ty tvrdíš, že ta dívka Mirana je mrtvá. Vaší vinnou.! Já se celý život hnal za pomstou a nyní bych měl zradit svou přísahu?! Proč?!"

        Worhan ho vztekle drapl za sponu u kabátce. Rozezleně s ním smýkl a hrot své dýky přitiskl ke krční jamce. ,,My nikoho nevraždíme! To Prokletí drancují tvé lidi. Tam za horou v rokli se před chvílí proťaly jejich ostří. Démoni z bažin napadli tvou družinu. My jsme chráněni posvátným rituálem, ale oni jsou určitě mrtví!" zakřičel, hrubě smýkl sepnutou sponou, až William bolestí zamrkal. ,,Čím jsi chráněný ty! Stopaři," zašeptal. Černé oči upíral do jeho blankytně modrých.

      William vzpurně trhl ramenem, kterým mu projela štiplavá bolest. Stále cítil zranění, ale nedal na sobě nic znát. Byl zvyklý na bolest a dokázal se ovládat. Unaveně sledoval Worhana, jak odchází do stanu. Ostatní postávali opodál, šeptali si a pozorovali cizince.

        Vědma se naklonila nad jeho tělo a podala mu kožený měch s horkými bylinkami. ,,Pij, cizinče, výtažek ze sedmi bylin tě zahřeje. Dodá ti sílu."

      Ať mu podala cokoliv, Williamovi to bylo jedno. Pil plným douškem až do dna. Trpkost na jazyku překonal pocit tepla a úlevy. Žaludek měl sice stažený hlady, ale bylinkový vývar silný jako Italské víno dodal jeho tělu energii. Žena převzala měch a vstala z podřepu.

      ,,Proč to děláš?" zeptal se.

      Žena odpověděla s vlídným úsměvem. ,,Ve snu jsem viděla tvou minulost. Trápení, co tě tíží už spoustu let. Dívku s hnědými dlouhými vlasy. Vím o tobě víc, než si myslíš. Chápu tvou zlost i nenávist vůči nám. Chápu dokonce i to proč pomáháš inkvizici vymítit pomyslné zlo z našich duší. Musíš i ty poznat pravdu, abys pochopil nás."

      ,,Cos mi to dala za dryák!? Co se to se......," zamumlal s přivřenými víčky. Propadal se kamsi do hlouby své mysli. K hranicím bdění a snění. Slyšel svůj hlas, slova modlitby Vlčího rodu. Viděl mihotající světlo nad obzorem. Světlo, které dostávalo tvar vlka. Aura světelkující kolem černého vlka. Obrovské zvíře se blížilo k němu. Hlas muže ho volal k sobě, ale vlk se stále blížil k Williamovi. Krok za krokem, pohyb za pohybem, nádech, výdech. Mohutné tělo, majestátní postoj, lesklá černá srst, žluté zářící oči. Uši nastražené, čenich pohybující ze strany na stranu. Vlk cítil obavy z mužova dechu. Přistoupil až k Williamovi. Vzhlédl k jeho tváři a trpělivě čekal.

        Prsty pravé ruky se nepatrně dotkl černé srsti na hlavě. Vtom projela jeho očima oslnivá záře. William vykřikl bolestí. Prudké bodnutí světelného paprsku ho na chvíli oslnilo. Když se vzpamatoval, stál uprostřed propasti. V ruce svíral jílec svého meče a v druhé váček s Burhanskými mincemi. Poslední Burhanská mince se vznášela nad hromadou kostí, kmitala vybrací a zářila oslnivou září. Ohlodané kostry oblečené v cárech hrubých tunik, kroužkových zbrojích i plátových brněních. Na holých lebkách byly usazené helmice se štíty i bez nich. Šlechtické erby byly potřísněné krví. Štíty se povalovaly u jejich kostnatých rukou. Jako v omámení sledoval se zatajeným dechem děsivou scenérii obklopující vše kolem něho. ,,Co jsou zač?" promluvil na vlka. Místo odpovědi mu byla oslnivá záře, která ho přinutila zakrýt oči. Slyšel ryk koní, křik mužů, drnčení mečů. To co viděl, byla Apokalypsa. Divoké bestie, napůl vlci a napůl muži, bodaly stříbrnými dýkami do zděšených rytířů. Jejich tesáky rvaly kusy masa z těl. Paznechty drásaly kůži. Trhaly končetiny a řvaly nelidským  hlasem. Ve změti vojáků bojujících o holý život poznal tvář sira Thomase. Rudý praporec s vyšitou hlavou býka ležel ve sněhu. Muž tasil meč, bodl a loučí spálil tu ohavnost. Další z Prokletých zaútočil náhle, bez varování. Vrhl se na muže s loučí a svými tesáky se zaryl do jeho krku. Sir Thomas zachroptěl, upustil meč a padl do rudě zbarveného sněhu.

        Koloběh děje se posunul. Stál mezi kožešinovými stany. V ruce svíral meč připravený k boji. Dýky v rukou lovců žhnuly stříbrnou září. Stály nehybně, vyčkávaje na střet. Cítil, jak se mu chvějí prsty, studený pot stékající po zádech, orosené čelo, bušící srdce. Cítil strach v celém těle. ,,Anno Maria," vyslovil tiše, chvějivě, překvapeně.

     Dívka procházela mezi stany, až předstoupila před svého snoubence. V dlouhých bílých šatech s kápí připevněnou na temeni stříbrnou sponou a s dlouhým bílým pláštěm vlajícím ve větru, vzhlížela do jeho modrých očí. ,,Williame, musíš jim věřit. Oni jsou nevinní. Očisti svou duši. Ulev svému ztrápenému srdci a podlehni hlasu, co tě volá zpět."

      Uslyšel ševelení, náznak čehoci, co připomínalo modlitbu. Její tvář zprůhledněla, mihotala se ve větru, začínala mizet. William nechtěl ztratit její tvář.  Do poslední chvíle hleděl do těch krásných očí, vnímal pohyb rtů a mladistvou jemnou pleť pomalu mizící v mlze. ,,Anno Maria," zašeptal zoufalým hlasem. V očích ucítil studené slzy. Procitl ze spánku ve chvíli, kdy vědma vzývala bohy, vhazovala do ohniště omamné listí a prstem namočeným v oleji kroužila po jeho čele. Ležel zabalený v kožešinách u ohně, plamen ho pálil do tváře, rameno měl odhalené a namazané hojivou mastí. Bolest mu proudila celou paží a vystřelovala až do prsou. ,,Měl jsem tě nechat utonout!" zachroptěl s prstem směřujícím k lovci.

      ,,To můj vlk by si na tobě smlsnul. Stačilo jen pokynout rukou a byl bys jeho!" odplivl si Worhan.

       William se chystal protestovat, ale při pohybu rukou vzhůru mu v ní zacukalo nesnesitelnou bolestí. Zaťal zuby s bolestnou grimasou ve tváři. 

    ,,Tvá paže je zanícená. Příliš brzy jsi přerušil léčbu. Nyní lež a odpočívej!" přikázala žena a odkryla plátno z jeho ramene. Kůže kolem zkrvavené rány byla zarudlá, popraskaná, nepříjemně zapáchající od bylinných mastí. Horkost pronikala paží až k prstům. Celou půli těla měl v jednom ohni. 

      ,,Proč to děláš? Proč mi zachraňuješ život? Měla jsi mě nechat pojít jako vzteklého psa!" Bolest mu pulsovala tělem. Mysl otupil hukot v uších. Před očima mu tančily stříbrné mžitky. Oslabeně a zmateně šmátral kolem sebe ve snaze nahmatat cokoliv, čeho by se mohl chytit. Žena namočila plátno do ledové vody, položila mu ho na čelo a do rány vmasírovala další vrstvu chladivé masti. William vyčerpaně přivřel víčka a odebral se do hluboké propasti klidného spánku.

 

                                         ***

 

          Havran zakrákal a usedl na větev. Černé peří se lesklo v prvních slunečních paprscích. Dřevo tiše praskalo pod tančícím plamenem, občas prsklo žhavé jiskřičky a provonělo okolí upečeným masem. Obyvatelé tábora pojídali uloveného srnce. Vlčí smečka v čele se šedým vůdcem ohlodávali kosti, hodovali na mršinách a labužnicky si olizovali své čenichy. Vše probíhalo v tichosti končící čarovné noci.

      Za úsvitu měla nastat krvavá změna. Porosty kolem skal šustily, kroky ve sněhu jemně křupaly, šepot pronikal do uší vlků. Šedý vůdce nastražil uši. Dlouze zavyl a společně se smečkou proběhl mezi křovisky. Nastal očekávající boj. Štěkot, hrozivé vrčení a posléze bolestné kňučení. Vlčí smečka pobíhala kolem křovisek, štěkala, vrčela, hnala se mezi větve. Muži odhodili porce masa, chopili se svých stříbrných dýk a vrhli se do šerem ztemnělého hvozdu. Ženy s dětmi vyděšeně utíkaly do stanů.

        ,,Probuď se, stopaři!" Zatřásl s ním Worhan.

       William otevřel oči a omámeně se posadil. Kolem něho byl zmatek, křik a pláč. ,,Co se děje?" vykřikl. Sledoval lovce, jak ukazuje do míst u skal, tasí svou dýku a vrhá se vpřed. Jeho mysl mu velela bojovat. Sáhl si na rameno, ale necítil bolest ani tlak v prstech. Ránu měl obvázanou plátnem. Musím vstát a bojovat, prolétlo mu myslí. Oblékl si kabátec, přepásal ho širokým koženým opaskem a vytasil meč z pochvy. Nevěděl, co se děje, ale byl připravený zabíjet.

      Chaos utichl. Podezřelé ticho všem připadalo jako věčnost. Ticho před bojem. Útok se blížil. Smrt přijde nečekaně a rychle. William pohledem hledal lovce. Vlčí vytí utichlo. Lovci se postavili do bojových pozic. V rukách svírali stříbrné dýky vztyčené hrotem k nepřátelům skrývajícím se v hustých porostech trnových keřů. William sledoval jejich strnulý postoj. Jako kdyby se čas zpomalil a nepatrným pohybem nebeské ruky se posouval jejich život kupředu. Slyšel svůj dech, bušení srdce, polykání slin. Oběma rukama pevně svíral kůží omotaný jílec svého meče. Zamrkal. Na čele mu vystupovaly krupičky potu a po nitkách stékaly do očí. Pozvedl paži a hranou ruky si setřel studený pot. Nádech, výdech.

       Pak nastal obrat. Keře se zachvěly pod těžkým prudkým pohybem. Vlci se odrazili mohutným skokem, odhalili tesáky a s tlamou plnou slin se vrhli proti děsivým hlasům vycházejících z temnoty. Proti nim se vyřítili Prokletí. Démonické bytosti podobné vlkům s pokřivenými končetinami, protáhlým vyzáblým tělem a vražedným chtíčem zardousit a vysát krev všem přítomným lidem. Kvílení, hukot, křik lovců, štěkot vlků, nářek dětí. 

      Proti Williamovi se vyřítil černý přízrak děsivé stvůry. Instinktivně máchl mečem a zasekl ostří do krku bestie. Gejzír černé mazlavé tekutiny potřísnil jeho tvář. Táhlým pohybem vytáhl meč z chroptícího krku a jedním švihem uťal běsnící hlavu. Jako sněhová koule se skutálela k jeho nohám. Vzápětí dopadlo i černé tělo. William se udýchaně rozhlédl kolem sebe. S mečem směřujícím před sebe čekal na další útok. Řev neustával, vlčí štěkot sílil, kvílení Prokletých mu drásalo ušní bubínky, zubožené sténání mužů způsobovalo mrazení v zádech. Za ním se ozvalo tiché mlasknutí. Švihem meče proťal vzduch a zasáhl kost. Lebka Prokletého byla přeťatá v půli. Škleb visící useknuté čelisti se vrhl proti němu. William ukročil vzad s mečem stále zaseknutým v pokřivené lebce. Prokletý švihl dlouhou končetinou a ostrými drápy se zasekl do mužova boku. William zasténal bolestí, prohnul se v boku a ucítil vlhkou krev na plátěné tunice. Kabátec se zbravil rudou skvrnou. ,,Chcípni!" zařval. Švihem vytrhl ostří z lebky a přeťal tělo v půl. Viděl stříbrné odlesky čepelí, boj Vlčích lidí s démony, vlčí nahrbené čenichy s odhalenými tesáky. Dech se mu srážel u úst a měnil se v páru. Mrazivý pocit smrti. Dlaní v kožené rukavici si přejel po rozřezaném kabátci. Rudé skvrny na prstech se mísily s černou zapáchající krví Prokletých. 

 

                                         ***

 

       V běhu tasil dýku. Očima mu projel černý záblesk. Švíhal kolem sebe jako smyslů zbavený. ,,Otče!" vykřikl. V šeru vycházejícího slunce viděl bojovat vůdce Vlčího lidu, svého otce, učitele a přítele. Starému muži již docházely síly. Ještě pár kroků, nádech, výdech, seknutí.

      Bothron věděl, že přesilu tří bestií nemá šanci udolat. V dálce zaslechl hlas svého syna. Dlouhá dýka sekala do těl černých démonů, drtila jejich kosti, odebírala moc života. Přesto Bothron věděl, že tato bitva je jeho poslední. Další a další se vynořovali z temnoty, aby se nasytili jejich krví. Při jednom z výpadů se dýka odrazila od paže nestvůry a zařinčela o kámen. Stařec pohlédl Prokletému do zakalených očí. Hladová tlama se na něho zašklebila. Zuby se mihly kolem jeho očí a pak ucítil prudký náraz, který ho odmrštil na zem. Ucítil bolest v zátylku, krev stékající po krku, hučení v uších. ,,Néééé!" zaslechl z dáli hlas svého syna. Již nevnímal tesáky trhající kůži na jeho krku, paznechty drásající látku i s masem z hrudníku, již nevnímal nic.

 

                                                ***

 

     Worhan svým tělem smetl jednoho z Prokletých. Překulil se a v rychlosti se opět postavil na nohy. Prokletý chrčel na zemi s podříznutým krkem. Další se vrhl proti němu. Worhan ustoupil, ale to už u něho stál šedý vlk, cenil zuby a chystal se ke skoku. V okamžiku, kdy se černý přízrak pohnul, vlk zaútočil. Odrazil se zadníma nohama, přední zaryl prokletému do ramen a zakousl se do vyzáblého krku. Worhan na nic nečekal a jedním seknutím ukončil jeho žití.

       Třetí ještě stále hodoval na mrtvém těle starce. Boj pro něho nebyl důležitý. V pevném stisku drtil mrtvole krk a sál magií propojenou krev dokud nevysál všechnu. Hladově rval cáry masa, funěl a sípal při každém polknutí. Nyní byl silnější, odolnější, zuřivější než předtím. Magie mu prostupovala tělem. Černý záblesk v očích následován pevným postojem připraveným zabít toho, který má v srdci žal.

      Worhan se s výkřikem vrhl proti vůdci Prokletých. S dýkou pevně sevřenou v dlani zaútočil. Prokletý zařval jako rozzuřený medvěd. Obřími skoky, cenícími tesáky a s drápy připravenými srazit bojovníka k zemi se blížil k němu. 

        ,,Áááááá!" řval Worhan chraplavým hlasem. V očích měl nenávist. Ve chvíli, kdy byl jen pár stop od krvelačné bestie, zvedl dýku nad rameno, odrazil se ke skoku, prohnul se v zádech a střetl se s protivníkem. Dýka projela černým ramenem. Gejzír mazlavé krve vystříkla mladému bojovníkovi do tváře. Netvor zařval a vší silou sekl svými drápy do těla Vlčího bojovníka. Worhan se ocitl na zemi, ale dýka zůstala zabodnutá v rameni.

      Worhan zaúpěl bolestí. Hluboké rýhy po drápech se zalily krví. Dlaně měl prázdné. Prokletý si vyrval Záři z těla a švihl ostřím po lovci. Ostří se otřelo o kožené pásky chránící zápěstí. Prořízlo několik z nich a na lesklé čepeli se objevila rudá skvrna. Dychtící po krvi sekal Září po mladíkovi, který jen s obtížemi uhýbal výpadům své vlastní zbraně. Nedařilo se mu postavit na nohy. Převaloval se ve sněhu a uhýbal bodným ranám kmitajících kolem jeho hlavy. Síly ho pomalu opouštěly. Z levého boku a zápěstí mu stékala krev a pomalu odkapávala na sníh. Tiše začal odříkávat modlitbu Vlků. Tělem se zapřel o kámen. Nemohl dál. Oči upřel k démonovi tyčícímu se nad ním. Jeho ohavné tělo se napřímilo.  Tesáky se zaleskly v záři vycházejícího slunce. Na stříbrném sněhovém povlaku se v slunci zatřpytila ocel. Na nepatrný okamžik blesklo cosi zářícího do jeho očí. Dýka? V mžiku sebou trhl na pravý bok. Natáhl se a konečky prstů nahmatal jílec. ,,Ik im Wulf!" zařval a oběma rukama nataženýma před sebe zabodl hrot otcovy dýky do hrudi řvoucí bestie. Démon sebou začal smýkat. Na čepeli se objevila černá krev, pomalu prostupovala drážkou uprostřed a pronikala Worhanovi do dlaní. Krev Prokletého i krev otce, síla obou vůdců, se mísila s jeho. Prokletý prohrál boj o život. Nehybně ležel v kaluži bahna s dýkou zabodnutou v hrudi.

      Worhan cítil úlevu. Rány se začaly zatahovat a mizet. Rychle se vzpamatoval, rozhlédl se kolem sebe, hledal otcovo tělo. Leželo nedaleko kamene. Nehybné, rozervané torzo kdysi mocného a uznávaného bojovníka. To, co z něho zbylo, nahánělo hrůzu. ,,Otče!" vykřikl. Chtěl vstát, ale přes kámen se přehoupl další Prokletý a svými dlouhými končetinami sekl po jeho hlavě. Worhan v poslední chvíli ucukl a sekl dýkou. Vytrhl mrtvému přízraku svou Záři a překřížil ji s otcovou Zářící hvězdou. Nyní měl dýky dvě. Mohl se lépe bránit. Obludná šklebící tlama plná tesáků zařvala nelidským hlasem. V ruce držel dýku. Za černou obludou v rudé záři vycházejícího slunce viděl svůj lid v boji o život. Prokletí se stahovali do rokliny. Zářící slunce nastávajícího mrazivého dne je nutilo zalést do hlouby lesa, do bažin, do jeskyní, kamkoliv, kde je šero.

        Ostří tří dýk zařinčelo o sebe v ohlušujícím tříštivém zvuku. Worhan sekl Září po zkřivené končetině, ale minul. Lesklá ocel se mu mihla kolem očí. Švihem odrazil úder, zapřel se do těla Prokletého, druhou dýkou udělal výpad vpřed. Minul a ruka s dýkou prolétla vzduchem. Zavrávoral, Zářící hvězdou švihl do prázdna, Září sekl po zohaveném těle. Řev přehlušil okolní hlasy. Postavil se do bojové pozice, dýky směřující k protivníkovi. Černá krev mu hyzdila obličej, ruce i hruď. Prokletý zařval a vrhl se na bojovníka. Hbitými údery sekal do obou dýk. Worhan ustupoval, obratně odrážel údery, silou vůle se držel na nohou. Několik dalších úderů zařinčelo do čepelí. Prudké švihy pokřivené ruky sílily, tlama plná zubů se blížila k jeho hlavě. Worhan ucítil třes v rukou. Další prudký výpad vyrazil Zářící hvězdu z jeho ruky. Zabořila se několik kroků od něho do sněhu.

        Šedý stím se mihl kolem kamene a s vrčením se vrhl na Prokletého. Vzápětí se zahryzl do jeho ohavného krku, drápy zaťal do ramen a vztekle rval kusy něčeho, co kdysi bývalo masem.  Každý Prokletý býval Vlčím bojovníkem, ale bohové je prokleli, neprošli proměnou a byli svrženi do černoty bažin, aby se mstili na těch, kteří se stali vyvolenými a mohli uskutečnit rituál proměny krve.  Démon švihal ostřím kolem sebe, snažil se zasáhnout vlka, servat ze sebe jeho drápy a utnout chundelatou hlavu. Worhan neváhal, tasil dýku a zabodl ji do hrudi Prokletého. Kvílení se rozléhalo po horách.

       Slunce vystoupilo nad obzor a teprve v tu dobu boj ustal. Prokletí byli zahnáni do jeskyní, hluboko pod povrch rokliny, tam odkud pronikala pouze tma. Zbaveni svého vůdce bloudili podzemními tunely. Stovky úzkých strmých cestiček je vedlo hlouběji a níž k teplým pramenům bublajících v podzemních jezírkách. 

 

                                             ***

 

      William klesl na kolena. Pravou rukou se opíral o zabodnutý meč ve sněhu a levou dlaň tiskl k bolavému boku. Řev kolem něho utichl, Prokletí zmizeli v jeskyních a ti co přežili, pomáhali zraněným. Stále nechápal, proč někteří svým zraněním podléhají a některým se rány hojí. Nechápal ani Prokleté. Doteď si myslel, že Vlčí bojovníci jsou při proměně zbavováni lidskosti, že to jsou právě oni, kdo vraždí nevinné lidi, že oni zabili jeho milovanou Annu Marii, ale pekelně se zmýlil. Proměna? Jaká proměna se uskutečnila onoho večera před pěti roky? To, co viděl, bylo děsivé. Muž zahalený v kožešině při černé noci bez Luny vzýval bohy, modlil se k plamenům, svou dýku spaloval v žáru ohně tančícím uprostřed kamenů. Runy vytesané v nich plály ohnivou září, propalovaly se skrz a explodovaly vzhůru k temné obloze. Jeho dýka se rozzářila jasně stříbrnou září, ale nepodařilo se protnout magické runy s jejím ostřím. Do jeho těla nepronikla magie. Dýka zčernala a jeho ruka začínala tmavnout. Nejdříve dlaň, pak předloktí, krk s tváří, hruď i nohy. Celé tělo se třáslo. Muž se v zoufalém křiku chytil za hlavu, smýkal sebou po zemi, v křeči se jeho tělo začalo měnit. Ruce i nohy se protáhly do nepřirozené délky, pokřivily se a zčernaly. Hlava dostávala tvar vlka. Čelisti se zúžily a protáhly, oči vmáčklé do lebky potemněly, zuby se změnily v tesáky. Děsivý řev prořízl vzduch kolem Williamových uší. Na nic nečekal, pobídl koně a zmizel v lese.

      Nyní byl moudřejší. Vlčí lid nemůže za ničí smrt. Zahalil ho tmavý stín. William pozvedl hlavu a zahleděl se do tváře lovce. Worhan mu pomohl vstát. William se napřímil a zasunul meč do pochvy. ,,Zmýlil jsem se," řekl s povzdechem. ,,Zaslepeně jsem se hnal za přeludem. Deset let strávených ve slepé představě, nenávisti, touze po pomstě. Deset let samoty. Všechno se zhatilo. Sir John, sir Thomas, královské vojsko, Anna Maria i Mirana." Žalostně  vzhlédl do černých očí. ,,Zbytečná smrt mnoha lidí," zašeptal. Třásl se zimou i bolestí. ,,Měl bych ještě něco udělat. Jeden život za záchranu stojí. Musím se vrátit," pousmál se křečovitým úšklebkem. 

      ,,Mirana žije," kývl hlavou Worhan, ,,tady." Přiložil pravou dlaň na srdce. ,,Měl bys mít sebou ochránce v temnotě i ve světle. Průvodce i přítele v říši šelem." Rukou ukázal na smečku vlků. ,,Tam mezi stromy jsem si přál tvou smrt, nyní jsem rád, že tomu tak není." Přátelsky natáhl ruku, rozevřel dlaň a čekal.

       William přejel prsty po koženém váčku připevněném k opasku. Otevřel ho a vysypal na dlaň vzácné Burhanské mince. ,,Tohle patří tobě. Budeš vůdcem kmene, velký válečník, pán severských hor. Tobě se budou klanět králové i rytíři. Buď požehnán všemi bohy, které uctíváš. Sbohem, barbare," domluvil a položil mu do dlaně zlaté mince.

       ,,Ať tě doprovázejí bohové," odpověděl Worhan. Šedý stím stál po jeho boku. Žlutýma očima sledoval muže v dlouhém plášti.

      William se ohlédl ke stanům. Ženy skládaly stany, chystaly povozy a ošetřovaly zraněné. Děti jim pomáhaly. Nosily pruhy plátna, masti i bylinky. William se zahleděl na děvče, ne víc než desetileté, hubené s dlouhými černými vlasy. Dívenka vběhla do stanu, opět vyběhla s kožešinou na rukách, přikryla zraněného muže a opět vběhla do stanu.  ,,Potřebuju koně," řekl přemítavě.

 

 

  

 

       

        

      

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.