Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Malíř a hudebník

24. 12. 2017
4
13
1010
Autor
Ozzozorba

Někdy se stává, že ztráta může být tak zásadní a hluboká, že je člověk schopen obětovat vše co má, jen aby ... Povídka o hudebníkovi a malíři, kteří byli stiženi stejným osudem. 

Byl jednou jeden malíř. Nedělal nic jiného, než že maloval jeden obrázek za druhým. Bez vůně olejových barev a bez zvuku, který vytváří štětec při malbě, by nemohl žít. Tvořil v dřevěné chatrči, nedaleko vesnice. Obrazy, které namaloval, si nenechával, ani je neprodával, ale vyměňoval je za prázdná plátna a barvy a taky za jídlo a pití. Ve vesnici nebyl dům, ve kterém by nevisel jeho obraz. Maloval zvířata, stromy, trávu, brouky. Jednoho večera se rozhodl namalovat východ slunce. Ještě nikdy nemaloval venku. Vždy tvořil jen ve své chatrči. V přítmí. Když ráno vycházel z domu, cítil ve svém srdci podivné vzrušení. Byla tma, ale cestu znal dobře. Stoupal po východní straně na kopec. Když dosáhl vrcholu, postavil plátno, připravil si barvy a čekal.

Tma se pomaloučku rozpouštěla, ale sluníčko ještě vidět nebylo. Za malý okamžik se v dáli objevila žhavá láva. Pomalu narůstala a kynula. Malíř hbitě nanášel ohnivou oranžovou, kterou smíchal se žlutou a přidal červenou barvu. Byl uchvácen. Slunce vypadalo jako otevřená krvácející rána. Jako v sugesci hleděl do dáli a splýval se žhavým. Přestal malovat, a zůstal stát jako socha, bez pohybu.  Štětec mu vpadl z ruky. Pak klesl do trávy a ztratil vědomí. Probudil jej až cinkot zvonečku. Zatoulaná ovečka olizovala jeho plátno. Když otevřel oči, viděl jen šedé šmouhy a čáry a temnotu. Pastevec, který svou ztracenou ovečku našel, odvedl oslepeného malíře zpátky do chatrče.   

Byl jednou jeden hudebník. Od svého útlého mládí byl fascinován tóny. Svůj život zasvětil hudbě. Naučil se hrát na housle, klavír i trubku. Hluk a klokot městského života jej vyhnal do malebného údolí na samotu. Tam byl šťasten. Prostředí bylo obklopené tichem, ve kterém tvořil podle své libosti. Nemusel nikam chodit, nebo se za něčím pachtit. Po probuzení si zahrál na trubku, pak se šel projít do lesa, kde hrál na housle a večer skládal melodie na pianu. Tóny vnímal jako barvy, které nanášel do notového zápisu. Každý měsíc přijížděl kurýr, kterému dával své skladby, a ty se dobře prodávaly.

Jednoho dne začalo hudebníkovi pískat v levém uchu. Zpočátku se písklavý tón objevoval a ztrácel. Byly dny, kdy jej neslyšel, ale s postupem doby tón útočil tak urputně, až se nakonec uhnízdil v uchu natrvalo. Za měsíc už vnímal písklavý tón i na pravé straně a každým dnem se nepříjemnost stupňovala. Hudebník už nemohl skládat, ani hrát. Odjel se léčit od města, ale léčba nebyla úspěšná. Zvuk v hudebníkových uších neustával, nýbrž vzrůstal a nabýval hmotnosti. Hlava mu těžkla a život jej opouštěl. Odjel zpět na svou samotu, ale ani tam neměl pokoje. Jednoho dne večer uslyšel ve své hlavě obrovskou ránu a pak nastalo ticho. Neslyšel už vůbec nic. Ohluchl.     

Bez své tvorby malíř i hudebník pozbyli smyslu, proč žít. Už nenacházeli důvod, proč každý den vstávat z postele do nového dne. Proč krmit své tělo. Nic je už nedokázalo rozveselit.

Malíř, který viděl jen temnotu a po ničem jiném netoužil, než aby se mu navrátil zrak, měl ve své chatrči sen. Ve snu se viděl jak klečí před zeleným kamenem a v tichosti pokládá své čelo na horký kámen, a slyší hlas. „Svůj zrak můžeš mít zpět, ale Něco za Něco. Chceš-li vidět, musíš najít umělce, který trpí podobným osudem.“ 

Hudebníkovi, který nic neslyšel a toužil, aby mohl opět rozehrávat tóny a tvořit, se zdál sen, ve kterém se vznášel v prostoru, ve kterém rezonoval hlas „Chceš-li opět vnímat zvuk, musíš najít umělce, který je stižen podobným osudem jako Ty. Ale pamatuj! Něco za Něco.“ „Kde? Kde jej mám hledat? Dám vše!“ Vykřikl ze spaní hudebník, ale sen se rozpadl.  

Nebýt snu, oba umělci by se ze světa vytratili. Při životě je držela jen podivná naděje. Najít umělce postiženého stejným osudem. Ale co je to Něco za Něco? Oba byli rozhodnuti dát vše, co mají, jen aby se jim navrátil jejich milovaný smysl, kterým nasávali božské.

Osudný den vstali zároveň, jak malíř, tak hudebník ze své postele. Malíř viděl, ale stal se hluchým a hudebník opět slyšel, ale neviděl. Oba se nadechli s vděčností k novému životu. 


13 názorů

Ozzozorba
06. 03. 2018
Dát tip
Miluji experimentovat, míchat, kombinovat jako starý alchymista, když byla věda ještě v plenkách. Je v tom živočišná hravost.

Lakrov
05. 03. 2018
Dát tip

Zpočátku, celý první příběh, mě to baví číst. Se začátkem druhého příběhu mi  dochází, že vše se bude opakovat v jiných kulisách, což na mě začne vrhat  náladu jakési schematičnosti nebo násilně podaného sdělení. S dobrým koncem,  s tím "prozřením" obou protagonistů, se mi ale vrací lepší nálada, takže něco  do sebe ta povídka má.


Stargazer
29. 12. 2017
Dát tip

Velmi zajímavý námět.

Možná škoda rychlého, nepříliš propracované konce, který jen ve zkratce vysvětluje pointu příběhu.  


Ozzozorba
29. 12. 2017
Dát tip

ahoj, velmi dobrý nápad. Zera jsem umazal a je to lepší! díky


bixley
28. 12. 2017
Dát tip

Hezké. Dobrý nápad.

Jen místo rozhodnul, klesnul, vypadnul apod. bych volila rozhodl, klesl, vypadl atd.


Ozzozorba
28. 12. 2017
Dát tip
Ano! Chycená rybička. Díky.

srozumeni
27. 12. 2017
Dát tip
Zajímavé...***(odjel se léčit DO města - překlep)

Ozzozorba
26. 12. 2017
Dát tip
:)

K3
25. 12. 2017
Dát tip

Zajímavý nápad.


Ozzozorba
24. 12. 2017
Dát tip
ahoj, čárky a "pod srdcem opravím". dík Ano, ukončení povídky jsem mohl protáhnout ...

Gora
24. 12. 2017
Dát tip

Březňák to vystihnul dobře...ten konec podle mne mohl být lépe vymyšlen:-)


Příběh hudebníka se dost podobá životu Bedřicha Smetany, ten ovšem skládal i po svém ohluchnutí geniální díla. Trochu jsem očekával, že malíř se naučí skládat hudbu a hudebník malovat obrazy. Takové vyznění by mi osobně přišlo lepší. Povídka má svá slabší i silnější místa.


Gora
24. 12. 2017
Dát tip

Hezký příběh, Ozzozorbo. Něco za něco - asi to tak v životě chodí... Konec trochu /pro mne/ méně úderný či zajímavý - vlastně ani jeden nehledal podobně postiženého, a přesto se jim smysly vrátily, ale i tak dobré myšlenky solidně vyjádřené.

Nejvíc se mi líbil celý druhý odstavec, možná místo jako v sugesci bach dala jako fascinovaný:-)

 

 cítil pod srdcem - tady bych dala  - u srdce, pod srdcem se "nosí"děti:-)

pozbyli smyslu proč žít. Už nenacházeli důvod proč každý  - před oběma proč chybí čárka.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru