Minuty bez naděje

Ulice byla tichá. Lavička studená. Její srdce prázdné. Všichni ostatní byli doma a slavili nový rok. Proč nemohla být stejná?

Pět minut.

Vzpomínala na minulost. Vždy si na nový rok něco přála, ať už se dělo cokoliv. Měla by to udělat i letos? Nechtěla. Nevěřila, že by se jí mohlo někdy znovu přihodit něco dobrého. 

Čtyři minuty.

K nebi už začaly předčasně stoupat první rachejtle. Hlavou jí projela vzpomínka z dětství. Přála si vrátit se zpět do svých devíti let, kdy s rodinou  na zahradě netrpělivě vyčkávala další rok. Místo toho teď seděla venku. Sama. Ze svého místa měla jasný pohled na noční oblohu. Když se objevily první záblesky červeného světla, v úžasu vydechla. Pára stoupala vzhůru a na jejím obličeji se objevil prázdný, nicneříkající úsměv. Každou sekundou barevný ohňostroj nabýval na síle.

Tři minuty.

Prsty uchopila náhrdelník visící na jejím krku a pohlédla na něj. Na květu třešně už nebyla ani známka po krvi, a i přesto se jí zdálo, že vidí rudou barvu. Možná to bylo kvůli další červené rachejtli, možná už začínala mít halucinace. Ani jedno jí nedělalo dobře. Kdy se její život tak nečekaně obrátil vzhůru nohama? Jediné, co jí teď zůstalo, byl zdravý rozum. 

Dvě minuty.

Tak dobře uklidni se Cait. Řekla si v duchu. Tenhle rok byl ten nejhorší, jaký jsem ve svém krátkém životě stihla zažít. A i přesto tady bylo pár šťastných chvil. Při pomyšlení na ně, se jí začaly po tváři linout slzy. Už se ani nesnažila je setřít. Nešlo to zastavit. Ztratila jsem vás. Všechny, do jednoho.

Minuta.

Nic neviděla. Slzy jí nedovolovaly pohlédnout na oblohu. Vždycky jste si přáli, abych byla šťastná. Abych měla světlou budoucnost. Abych získala své sny, po kterých jsem už od dětství tolik toužila. Odněkud se ozval cizí smích. Něco se v ní zlomilo.

„Mami, tati.“ Pronesla do prázdna mezi vzlyky. „Mo… moje sny se vytratily spolu s vámi. Už nechci nic.“ Kolem procházeli lidé. Nezajímalo ji to, na ničem už nezáleželo. „Chci mít jen někoho, na koho bych se mohla obrátit. Někoho, kdo mě už nikdy neopustí.“ řekla, skoro až šeptala. Nedoufala, v hlavě jí zelo zoufalství. „Dobrý Bože, jestli tam někde jsi.“ stiskla rukou náhrdelník, jedinou památku na její milované. „Splň mi aspoň tohle přání.“

„Slečno Lafayette?“ ozvalo se zničehonic před ní. Zvedla hlavu ale i tak nemohla nic rozeznat. Přes uslzené oči neviděla nic, než jen barevné fleky ohňostrojů s rozmazanou postavou v popředí. Neznámý přisedl na lavičku a vzal ji do náručí. Nevzpírala se. Prsty pravé ruky stíral slzy z jejího obličeje, zatímco ji levou držel pevně v náručí. Konečně prozřela. Byl před ní tmavovlasý muž s hnědýma očima, ale co bylo hlavní, neodcházel. Opakovaně šeptal: „Všechno bude v pořádku.“ Připadal jí jako anděl. Neptal se, co se stalo. Byl tu s ní. Bůh ji vyslyšel. Slzy si samy znovu prodraly cestu ven. Projednou to byly slzy štěstí. Plně se oddala jeho náruči a na moment, i když to bylo jenom na zlomek sekundy, se zdálo všechno v pořádku.

„Šťastný nový rok Caitlyn.“ Zaslechla naposledy, a potom se její víčka začala pomalu, ale jistě zavírat.