PORNOGRAFIE 6

PORNOGRAFIE – GULYÁŠ MAĎÁROŠ NEMTUDUM

(Překlad třetí z googlovské maďarštiny, posléze thajštiny.)

 

.

 

Stejně jako předchozí Godardův, i tento citát výše pochází z Bourriaudovy knihy, kterou si teď po večerech tak nějak přičítávám, obdobně jako jiní si třeba ke kusu salámu přikusují z krajíce.

Její téma a moje téma postupují nevzdáleně podél sebe, paralelně, dvě cesty lesem nepoznání, jež vzájemně spolu až zas tak nesouvisejí.

Přesto je mi tahle četba v mnohém nápomocná, nikoli nějakým napovídáním snad.

Spíše se jí tak nějak ujišťuji, dílčími společnými větami, že ještě pořád s nějakým smyslem jdu.

 

Čtu si tedy, beze spěchu, občas mě při četbě cosi napadne – jako třeba onehdy 21. 12. v 19:14, co jsem si zaznamenal takto: cosi jako orientační závod v Liškách, kdo určí místo Valíčkovy vraždy.

 

Píšu pouze poznámky – a ony se mi samy, zdá se mi, komponují do jakéhosi scénáře, v němž slova nabízejí možné minulé i příští příhody.

 

Každý snad zná tu hru na hledání kešek.

V tomto případě by takovouto keškou by byla sama dávná mrtvola, tamto její původní místo.

Nikdo z keškařů mi sice pravou kešku na tohle místo nenainstaluje, to tedy ne.

Ale pro případné orientační závodníky budu zveřejňovat ještě další údaje, jak je ještě posháním – a tak i pro sebe přesněji lokalizovat cíl.

 

Čili: budu se i nadále pokoušet o ono cosi jako scénář návodný pro každodenní mé, či jiných, činnosti.

Moje aktivita je již měsíce umanutě velmi soustředěna – jejich takové halabala bez zájmu, prosté nápomocného rozvíjejícího zaujetí, poněvadž odvozující se jen ze sebeznuděného zevlounství.

 

Ve druhém citátu čtu si, že mrtvý Valíček měl u sebe na hotovosti neerárních 8 korun a 50 halířů.

Kdybych byl numismatikem, hned bych předvedl, jak ona částka vyhlížela vysázena v reálných tehdejších platidlech majících podobu nejenom mincí.

Bylo to moc nebo málo?

Co se za takovou sumu dalo tenkrát koupit, cosi chlapského myslím, třeba kolik piv v hospodě.

Krabička s desítkou partyzánek stávala po měně v 53. korunu šedesát, v tom devětačtyřicátém kdoví...

 

Kolik by to po růženci korálků všech těch inflací činilo od tamté doby dnes?

170 dnešních Kč?

Takové dotazy bych kladl – jo, kladl, kdyby v téhle zemi byli k mání ekonomové...

 

Tady, na okraji lesíka, se pinožím a 2 kilometry opodál se tyčí ve funkci ideologického protikladu téhož realistická čtyřmetrová socha z časů normalice, trvající, mimochodem, dodnes, není divu, že uprostřed takové nepřejícné konstelace jsem takto onehdy žehral, když na stromy okolo shlížené mýtiny padala mlha, rosa, či co...

 

V kapse měl také tenkrát Valíček 6 malých kozáků a 4 malé hříbky, teď, tehdy, uprostřed září.

Představuji si ho proto, že od místa toho setkání s hajným Kajnarem šlapal na pošťáckém bicyklu 300 metrů dolů ke křižovatce a potom vpravo 200 metrů ještě více dolů na odbočku ke kládám.

Kde si namísto čekání odskočil za kraj lesa – anebo se párkrát jen tak zohnul, když už kráčel v doprovodu těch 2 na místo své, ještě netušené, příští popravy.

 

Kdoví, nakolik si jeho smrt Janeček s Motalem naplánovali, nebo nakolik vzešla z náhlého impulsu – výslechové protokoly těch 2 se žádné nezachovaly, neboť byli o nějaký čas posléze jednotlivě zastřeleni estébáky, Motal vydržel v horách ještě příští roky 2, než ho namnohokrát prostříleli jedné noci u galánky, tedy v bytě občasné milenky, kterou mu byla jako manželovi vlastní manželka.

Byť spolu byli úředně rozvedeni.

 

Po Valíčkovi se sirkami a partyzánkami po kapsách zbyla nenarozená dcera, vím o ní, letos na konci září nebo hned začátkem října se dožila 68 let.

 

Tak je to všem dávno, daleko od prdele, natož od rozumu, hleď...

 

.

 

Kdybych už před roky neodevzdal nazpět tomuto genocidně zločinnému státu o/Občanský průkaz vystavený na moje iniciály, mohl bych si hned po svátcích sednout do kterési badatelny a listovat starými novinami.

Nebo dokonce vyjet kamsi za hranice mých monotonně stejných dnů a poptávat se přímo třeba v knihovně amerického Kongresu.

Který financoval rozhlasové vysílání Hlasu Ameriky, o jehož účinnosti nepochybuji.

Ba dokonce je mi příkladem, jak oni tisíce mil za oceánem rekonstruovali shrnující zprávy z přívátých k nim obdobně drobných indicií.

 

(Přestože Svobodná Evropa začala vysílat až o pár roků později, kdepak asi jsou dneska zaházeny její archivy...)

 

Pro nemožnost jednu připravil jsem si však možnost jinou, kterou uskutečním, až opadnou sněhy a z nich bláta, tedy na jaře.

V popisu o nalezení Valíčkovy mrtvoly se uvádí, že ležela v lese asi 50 metrů od silnice z křižovatky do Rousné či Rousného.

Vytýčil jsem si takovou čáru na internetové mapě, nasimuloval, abych si situaci zafixoval pro pohled.

 

Výsledek sice vypadá jako nějaké zábradlí hlediště na dostizích, ale budiž, ještě poslouží.

 

Na jaře sem totiž dojedu, s nějakou padesátimetrovou vzdáleností přinesenou v baťohu.

 

Takovou zeměměříčskou proprietou míním třeba dvacetimetrové pásmo, které si od kohosi vypůjčím – nebo desetimetrovou prádelní silonovou šňůru, kterou se naopak zakoupím.

Kdybych se svůj život, aspoň na jeho sám závěr, zmohl jedinkrát na auto, přivezl bych ji řádně nazdobenou, abych zvýšil nikoli její atraktivnost samu, nýbrž abych její délku zvýraznil na dokumentujících fotografiích.

 

I tohle rozměření by za mne mohl udělat kdosi jiný, ovšem i tady: bohužel.

 

Byť krajina sama je zde tak krásná, břízky, břízky, pod nimiž odjakživa rostou kozáci, za kterými se pidívají v roztroušených dvojicích houbaři estébáci, zemský ráj to na pohled...

 

Někde tady kdesi vzadu to tělo tehdy leželo.

Okolo 17. hodiny se v půlce září už smráká, tenkrát ještě bolševici neobnovili protektorátní letní a zimní čas.

 

Kenkarty (jako o/Občanské průkazy) však tehdy už před rokem ano.

 

.

 

Celý můj příběh jakoby se pro zájem mého okolí odehrával v jakémsi neznámém jazyce.

Nerozumí, z čeho se vypisuji.

 

Proto jsem pro posměch našincům zvolil maďarštinu.

Ale mohl bych stejně tak ugrofinskou finštinu.

Popřípadě třeba nějakou na pohled hodně exotickou vnějškově zdobnou thajštinu – jestli mi ovšem dispozice mého noutbuku dovolí.

 

V každém případě doplňuji, že české překlady mých dosavadních maďarsky zveřejňovaných textů se nacházejí zde: http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=484088 .

Původní obrázkový doprovod k druhotné maďarštině naopak paralelně tady: http://krokyodsebe-stepsbetweenus.blog.cz/1712/gulyas-madaros-nemtudum-1 .

 

Bylo by dobré si ty zdroje navzájem nepoplést...

 

Jak se to v případě jiného zdroje povedlo poplést mně.

Aniž tuším, proč a jak jsem si s tou černou čárou začaroval na 50 metrů, přímo na místě v Liškách bude nutné přenést její kolmici o 13 metrů blíže silnici.

Což alespoň jednu 1 výhodu s sebou nese – ušetřím při koupi na délce prádlové šňůry, a tak mohu již dnes, zrovinka na Štědrý den, nabídnout zájemcům případnou nekoupenou délku jako dostatečnou na sebeoběšení nejméně osob 4, ne-li světem zcela znuděných 5.

 

Nejdříve jsem se díval na udaný parametr směrem od severu, silnice nalevo vede dolů na Rousné, šipkou jsem označil ten rozměr 37 metrů od silnice – ne-li, ovšem, opět víc.

 

Co se týče příkopu samého, našel jsem jenom spíš zřetelnou dlouhou brázdu, hlubokou místy sice dobrých asi 20 centimetrů a táhnoucí se rovně po celém severním okraji lesa – a tak rozhraničující les od role, z jejíž tehdejší oranice je již dneska jenom neobdělávaná louka.

 

Zajímavá pro další rozvoj příležitosti je ona šipka směřující k jakési na první pohled kaluži.

 

Oč se jedná, prozatím netuším, na internetové mapě jako vodoteč způsobu potoka modře označeno není.

Hledaný příkop změnivší za roky směr z kolmého na šikmý?

Propad půdy, nějaký jiný nezájem nebo šlendrián?

Cosi si tu odněkud kamsi teče, nebo jen pouze shromažďuje vodu – budu se muset na jaře pozorně podívat.

 

Přede mnou, při pohledu od severu, za onou dlouhou táhlou kaluží zhruba po 15 metrech nastává ona tolikrát mnou už fotografovaná planina pustiny – a nalevo?

Možná kdesi na kterési odsud kolmici se nachází tehdejší místo činu?

 

Prozatím nesvedu lokalizovat, snad až na jaře...

 

.

 

S použitým novým jazykem zařazuji do příběhu novou postavu vrchního strážmistra SNB Čecha, který se na pokyn pouhého předsedy kelečské vesnické organizace KSČ Očenáška dostavil k lesu Lišky, aby průběh schůzky tamtěch 3 chlapů z povzdálí monitoroval.

Což je porušení služební subordinace jako hrom, neboť Čech tento úkol zatajil před svým přímým velitelem, jemuž měl hlásit – ale z toho jednotlivého případu je snad zřejmé, jakou tehdy měla KSČ i na nejnižších stupních moc nad platnými zákony a předpisy.

A že cosi takového, mimořádný výkonný mandát, tady zůstalo zdejším politickým stranám až dodneška.

 

Existuje ještě jeden estébácký protokol týkají se téhož – citoval jsem z něho kdesi v průběhu tohoto blogu o málem již 100 pokračováních.

I tento pramen stále více dokládá, že se v celé záležitosti schůzky v lese Lišky zřejmě jednalo o řízenou estébáckou provokaci prostřednictvím nastrčeného agenta StB Očenáška, AK-221, krycím jménem Pavel, který zařídil, aby na schůzku vyrazil Valíček a esenbák Čech se na ni opozdil.

 

Nezapomeňte též na ony 2 houbaře v tomtéž lese, které nikdy nikdo nehledal a nevyslechl, jakoby se o nich všechno vědělo.

Podobných nenápadných houbařů se zakrátko objeví v jiném podhostýnském lese mnohem více, neboť úspěšný způsob jednání se nemění nejenom v případě fotbalu – to když dojde k přestřelce mezi příslušníky StB a jádrem ilegální skupiny Hory Hostýnské, k níž přináleželi i ten Janeček s Motalou, naši známí z lesa Lišky.

 

Představuji si proto, jak v takovém z dálky řízeném cirkusu jezdí kdosi služebně uniformovaný sem a tam na velocipédu jako v nějaké manéži.

Nahoru, dolů – zleva doprava.

 

Výstřel nikdo neslyšel – posléze byla vrahům poskytnuta dostatečně dlouhá doba (od 16:15 do 9:00 následujícího dne), aby mohli uprchnout.

 

Možná by se dal ve starých novinách ještě vylistovat název tamtoho filmu, popřípadě tento opus nějak použít.

 

Budu však mluvit o filmu jiném, v jehož ději je zmíněný Očenášek předobrazem Očenáše a kelečský Jan Valíček zastřeleným pošťákem Bertinem.

Z Jasného filmu by bylo možno citovat, dokonce v tom dávném kelečském kině, jako v jakémsi stroji času – způsobit citátem mimo čas jeho vzniku, aby jeden z jednajících, vrchní strážmistr Čech sedící na židli poblíž vchodu, viděl jako v nějakém bezděčném proroctví o čas dříve jejich příští vybájené osudy.

Zcela zásadně se lišící od původních reálií, dokonce v takové míře, aby původní příčiny a okolnosti byly naprosto zastřeny.

 

Byť třeba nakonec thajsky, nabídnu v sumě tímto dopsaným 15. dílem námět jako hrom: na hranou filmovou rekonstrukci uskutečnitelnou v amatérských podmínkách, v nichž se úroveň případných hereckých výkonů zas až tak přísně neposuzuje.

 

Nevegetovat v téhle genocidně zločinné zemi, pustil bych se do skládání scénáře příběhu obsazeného posléze samými slečnami, neboť žánr rekonstrukce umožňuje cosi takového jako jsou tato i jiné možné zdánlivé posléze vyplynuvší schválnosti.

 

Třeba rozdílnosti ve způsobech pánského a dámského lesního čurání.

 

Co se týče případného zdůvodňujícího vzoru prostřednictvím původnějšího hraného filmu, i ten je tu přece k dispozici.

Takže jenom kdyby byl k mání na dva tři slunné prázdninové víkendy tak zhruba půltucet hereček z okolí města Kelče, rodiště režiséra Vojtěcha Jasného...

 

 

.

---