Přesvědčení a jiné neduhy

Na nemocniční park pomalu padalo šero. Byl teplý jarní podvečer, jeden z těch prvních, a vzduchem se nesla jemná vůně šeříků.

o plic cigaretový kouř. 
„Sám Hippokrates na mě seslal pokušitele, jakým jste vy,“ a přeci se svým slovům pousmál, ten mladý doktor. 
Notnou chvíli oba mlčeli, naslouchali šumění parku a přemýšleli nad svými věcmi. 

„Tyhle první jarní večery jsou neobyčejně krásné, nemyslíte?“ první promluvil mladší. 
„To ano. Je dnes tak nádherně, že bych nejraději zůstal ještě o něco déle.“ Odvětil starší klidně. Zhluboka se nadechl. Vtisknout si tuhle vůni do paměti. 

„Lidé se obvykle nemohou dočkat, než odsud vypadnou. Ale pravda, něčeho obvyklého by se u vás jeden jen sotva dočkal.“ 
„Víte, jak jsem to myslel.“ vozík s sebou škubl, jak ho mladý doktor znenadání přestal tlačit. Staršího to nepřekvapilo, ba naopak, doufal v takovou reakci. 
Přes ulici se dva mladí v pevném objetí líbali tak, jako by kolem nich polevil všechen stres kolemjdoucích, kteří se obsypáni nákupními taškami hnali s unavenými výrazy domů za rodinou. Jako by nic z toho ani neexistovalo. Vyvolávalo to v člověku otázku, k čemu je vlastně všechen ten shon, a starší dokázal přemítat jen na dobou, kdy byl sám lapen citem tak intenzivním. Vehnalo mu to slzy do očí. Představa, že by na to měl v budoucnu zapomenout, ho přiváděla v beznaděj. 
Vozík se opět rozpohyboval. 
„A já jsem si bláhově myslel, že jste za ty poslední týdny přišel alespoň trochu k rozumu,“ 
„Člověk na konci spíš o rozum přichází, jestli vás zajímá názor laika. Došel jste tedy k nějakému závěru?“ 
„Sám moc dobře víte, že něco takového nemohu,“ 
„Jestli jde o licenci –„ 
„Čert vem licenci!“ skočil mu mladý doktor do řeči, a v tu chvíli byly napětí, frustrace a beznaděj posledních týdnů, vznášející se nad oběma muži jako kovová mračna, silné tak moc, že snad i ptáci kdesi v korunách přestali radostně cvrlikat. 
„Tohle zachází přeci mnohem dál, než za nějaký kus papíru, za všechny zpropadené papíry světa! Jde o něco mnohem hlubšího, a vy to víte, o má přesvědčení! Kdybych udělal, oč mě žádáte, roztrhlo by mi to duši vejpůl. A všechna má přesvědčení, to, co jsem tak dlouho budoval, by bylo pryč. Ztratil bych sebe,“ poslední slova dodal velmi tiše, neboť se nemohl ubránit nutkavé myšlence, že se tak již dávno stalo. 
„Ale já vás teď nežádám jako doktora, žádám vás jako přítele,“ 
Na chvíli zavládlo ticho, snad mu dával starší možnost pořádně nad jeho sdělením popřemýšlet, než pokračoval: 
„A jako přítel jste se projevil hned ze začátku, nemusel jsem říkat vůbec nic, a byl jste vy – nikdo jiný, ani rodina, ani doktoři, ale vy -, kdo si všiml, o co jsem se snažil. Každý má přece možnost svobodné volby. Tolik lidí si myslí, že délka života je to, co je potřebné. Co je bude činit šťastnými. A zapomínají tak na všechno to špatné, co ale také přináší štěstí. Ale štěstí má mnoho podob. Já se toho nechci vzdát, pro pár dalších měsíců čeho? Příteli, já jsem svůj čas využil, jak nejlépe jsem mohl, a rád bych odešel s takovou myšlenkou. Chci si to všechno pamatovat, a aby si mě takového pamatovali i ti, kteří na mě budou vzpomínat. Dejte mi tu možnost,“ už neměl, co víc by řekl. Teď už byl v rukách osudu, avšak rozhodl se už dávnou počítat s každou cestou, kterou mu předurčí. Smířeně sledoval zapadající slunce, uprostřed rudé a po okrajích žhnoucí ohnivě oranžovou. Úžasný pohled. 
Odpovědi se už nedočkal, nebyl čas, dojeli právě ke kovové bráně a před ní už netrpělivě vrčel motor auta. Rodina jej očekávala. 

„Není se čeho obávat, šlo pravděpodobně jen o špatnou kombinaci léků,“ ujišťoval o několik minut později mladý doktor jeho manželku společně s dcerou, a s bolestí sledoval, jak se jim pomalu z očí vytrácí obavy. 
Potřásl si s nimi rukou, přijal poděkování a zanedlouho se rozloučili. 

„Moc příjemný člověk, tenhle doktor. Staral se o tebe dobře?“ 
„slím, že nejlépe, jak mohl,“ 
Pohledy obou mužů se střetly. Vděk, pochopení a tolik vytoužená naděje se bila s obavami z toho, co bude dál. Jedno ale měli společné, pocit, že jakkoli se jejich činění dotkne životů nejen jejich okolí, ale i jejich samotných, jednali tak, jak v dané situaci nejlépe mohli. Čert vem všechna přesvědčení. Jednali správně.