Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Nohy dvaačtyřicítky aneb Jak máti vařila
datum / id02.01.2018 / 484409Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
témaRodinné
zobrazeno247x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Nohy dvaačtyřicítky aneb Jak máti vařila

     „Ten má tak malinkatý nožičky,“ oznámila švagrová a rozněžněle si tiskla titěrná chodidla svého osmiměsíčního synka na tvář.
     Právě ho přinesla z koupelny a na stole kloučka utírala, patlala na něj různé mastičky a dělala všechny ty úkony, co se s malými dětmi po koupání obyčejně provádějí. 
     „To mě ani nepřekvapuje,“ řekl jsem. „Spíš by bylo divný, kdyby měl při svém vzrůstu nohu třeba dvaačtyřicítku.“
     „Si blbej,“ culila se švagrová.
     „Zase by měl velkou stabilitu,“ řekl zamyšleně brácha.  
     Rozchechtal jsem se, protože jsem si okamžitě představil to mrně, jak pevně stojí na obrovských plackách jako Kačer Donald. Začali se chlámat i brácha a jeho žena. 
     „Pacholci hloupí, vymyslíte nějakou pitomost a pak se tomu sami řehtáte,“ řekla naše máti na bratrovu a mou adresu a vzápětí se rozesmála na celé kolo.

     Tahle historka pochází z doby, kdy už máti neprohlašovala, že se nedožije čtyřiceti let. Nikdo by jí to ani nevěřil, neboť tehdy měla na hřbetě téměř šest křížků, a navíc pozbyla důvod něco podobného vykládat, protože byla podle všeho šťastná. Co já ale vím, kdy se cítila šťastná nebo aspoň spokojená a kdy zase ne? Jako dítě jsem se o štěstí rodičů moc nestaral. Jisté je, že máti často skuhrala, že jí nebaví žít. 
     Avšak ona s oblibou tvrdila i o jiných činnostech, že ji nebaví. Třeba vařit. A že to prý ani neumí. Taky se z přípravy jídel vyzula, sotva se jí naskytla příležitost, když se brácha oženil a o stravu se začala starat jeho manželka. Do té doby ale máti vařila, a dobře. Soudím tak aspoň podle toho, že všem, kteří u nás kdy dlabali, od ní pokaždé chutnalo, a tato skutečnost zřejmě spoluzapříčinila, že se u nás hojně zdržovala různá individua, která se tvářila coby přátelé některého člena rodiny. 
     Máti to nesla dosti nelibě, neboť obskakovat návštěvy a planě s nimi plkat byly další činnosti, které ji nebavily. Když u nás výjimečně nikdo nevysedával, máti dokázala každému z rodiny přichystat jiné jídlo podle jeho chutí a využít k tomu cokoli, co ve špajzce a v ledničce bylo a zbylo. V kuchyni tak uplatňovala vlastně téměř bezodpadovou technologii. Vařit ji ale vážně asi nebavilo.
     Máti totiž vždycky byla pravým opakem žen, které se rády chlubí tím, jaké jsou skvělé hospodyně a kuchařky. Kolegům v práci tenkrát dokonce vyprávěla, že nevaří vůbec, neboť její muž prakticky nic nejí, ona také ne a dětem koupí něco hotového, takže vařit ani nemusí. Na námitky spolupracovníků, že by umřela, kdyby nic nejedla, odpovídala, že by to taky bylo nejlepší, neboť by měla od všeho a od všech pokoj. Dodávala ale, že občas něco jí, třeba kyselýho uzla a nanuka.
     Rodiče však tenkrát fakt jedli minimálně. Ale nás, své syny, máti neodbývala. Jiná věc byla, že já jsem do deseti let potravu víceméně nepřijímal. Vlastně jsem pil jenom mléko, nanejvýš jsem snídal chleba s máslem, který mi otec krájel na vagónky. Jo a do školy na sváču mi máti dávala sem tam studenýho buřta se suchým chlebem. 
     Moje praštěná třídní učitelka ji za ty buřtové svačiny kritizovala na třídních schůzkách. Buřt, a ještě k tomu neuvařený, není prý svačina pro dítě. Máti se bránila, že je to jediné jídlo, které sním. Učitelka jí radila, že mi má dát třeba chléb se sýrem. Máti namítala, že to nesním, ale strčím do lavice. Učitelka se potom na vlastní oči přesvědčila, že mám v lavici skutečně uloženo několik takových svačin, které ovšem tou dobou už také nebyly vhodné pro dítě, ba ani zdravé, protože je pokrývala plíseň hlavičková.
     Ještě dnes, když má už máti čtyřiaosmdesát let, dává svačinové extempore z mých raných školních let k lepšímu téměř pokaždé, když se sejdeme. Faktem zůstává, že máti nikdy moc neřešila mou deset let trvající dětskou hladovku, nenutila mě jíst, co mi nechutnalo, a vlastně vůbec nikoho a nestarala se ani o zdravou výživu. Jen občas uvedla nějakou krmi slovy, že je to zdravé, zvlášť pro toho, komu nic není.
     Pokud jde o mě, sním nyní všechno, nebo to aspoň ochutnám, ale nejradši mám kuře. I kdybych ho měl každý den, nikdy se mi nepřejí ani nezprotiví. Uvádím to v protikladu k tomu, že máti nepozře absolutně nic, co na sobě mělo za života peří. Naopak miluje vepřové řízky. V tom směru byli s otcem zajedno. Když se vzali a bydleli s otcovými rodiči, smažila máti řízky prakticky denně.
     Mohla si to dovolit, neboť si otec uhnal tuberkulózu lymfatických žláz a ona sama měla na tuberu náběh, a tudíž dostávali mnohem víc potravinových lístků na maso. Její tchyně, tedy moje babička, hartusila, že řízky nejsou pořádné jídlo, a že prý má vařit spíš omáčky, které zasytí. To bylo však absurdní. Jestli totiž něco otec nesnášel, tak právě omáčky. A nebylo divu, jelikož jakákoli omáčka byla v babiččině provedení stále stejně hnusná, jen jinak barevná glajda nastavená moukou, aby se ušetřilo a bylo jí hodně. Toto úsporné vaření vycházelo ze syndromu válečného a poválečného nedostatku, ale u nás v rodině nedávalo smysl, neboť ani babička ani děda jídlu také příliš nedali.
     Nicméně máti jednou tchyni poslechla a uvařila plněné papriky. Jenže po svém, což znamenalo, že nenastavila mleté maso rýží a neudělala k tomu odpornou bledě červenou hustou rajskou omáčku samá jíška, nýbrž jen takovou chutnou šťávu. Otec si pošmákl a příště, když uvařila plněné papriky zase jeho matka, řekl jí, aby je dělala, jako Vlasta, jak zní jméno mé máti. Rozumíte dobře, otec předhazoval vlastní matce kuchařské umění své ženy. Když pominu fakt, že to chlapi odnepaměti dělají opačně – otloukají manželkám o hlavy, jak skvěle vaří jejich matky, vychvaloval otec kulinářské dovednosti ženy, jež o sobě prohlašovala, že vařit neumí a ani ji to nebaví. 
    Na babičku bylo tohle ovšem příliš a urazila se. Otec na to zareagoval tak, že z jednoho pokoje bytu vytvořil během týdne druhou kuchyni, v níž pak jedli s máti své řízky, kdežto babička v původní kuchyni vařila sobě a dědovi nechutné omáčky, které nakonec musela z větší části vylévat. Situace se tak trošku uklidnila, ale máti a babička k sobě cestu stejně nenalezly. Do toho jsem se narodil já, v noci jsem brečel a ve dne odmítal jíst. Nakonec se náš velký byt vyměnil za dva, takže se máti a babička nadále nemusely různit ani slaďovat své názory na vedení domácnosti. 
     Paradoxní je, že babička v posledním roce svého života, to už jsme zase bydleli spolu, na mojí máti doslova visela. Mně se k jejich dávným sporům těžko zaujímá stanovisko, protože jsem měl babičku hodně rád. Lze říct, že mě mnohému naučila a značně rozšířila mé obzory. Máti k tomu ale přispěla také, neboť mě vždy nabádala: „Buď chytrej, blbejch jezdí plný vlaky.“ Navíc stále podněcovala mou odvahu. Když jsem se například obával jít něco zařídit, říkala mi: „Co se ti může stát? Facku ti nedaj, a když jo, tak jim ji vrátíš.“ Ani zahálet mě nenechala. Pokud jsem třeba déle setrvával ležmo na gauči, komentovala to slovy: „Válíš se tady jako kravský ohon.“
     Podobné průpovídky byly pro máti typické. Jak plynula léta, máti i já jsme postupně začali konzumovat potravu běžným způsobem a někdy to s tím žrádlem i přehnali. To pak máti vždycky tvrdila, že už nikdy v životě nebude jíst. A později – to už jsem byl ženatý, odpověděla mé manželce, která se tázala, jestli už mám hlad, když jsem hodinu po obědě slídil v ledničce, že to nikdy tak daleko nenechám dojít.
     
     To už je ale všechno dávno pryč. Akorát řízky máti chutnají stále a usmaží je vždycky, když ji přijedeme navštívit. A onehdy jsem u ní potkal i svého synovce. Zrovna toho, co měl v osmi měsících roztomilá titěrná chodidla. Zběžně jsem mu koukl na nohy a odhadl, že teď má tak dvaačtyřicítky, které však už nyní nepůsobí v poměru k jeho výšce nepatřičně. Synovec zřejmě nemá problém ani se stabilitou, neboť stál na zemi pevně. Napadlo mě, zda si švagrová stále tiskne jeho chodila na tvář, a ta představa mě pobavila, že jsem vyprskl smíchy. Vysvětlil jsem i o ostatním, čemu se chechtám a vzápětí se chlámali i oni. 
     „Pacholku hloupá, vymyslíš si nějakou pitomost a pak se tomu sám řehtáš,“ řekla máti a taky se rozesmála na celé kolo.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

15.03.2018 15:32:06kvaj
redaktor prózy

Neřekl bych, že je to něčí vina. Bylo to o jídle, protože se to jemnuje Jak máti vařila. Slibuji ale, že v příští rodinné povídce nebude o jídle ani zmínka. :-)

15.03.2018 14:57:04Lakrov
redaktor prózy

Dočteno, ale ke konci ne tak úplně podrobně. To zábavné povídání o jídle  a zas o jídle mě po několika odstavcích přestávalo bavit, což je ovšem  spíš moje vina. Přeju lepší čtenáře.  

09.01.2018 09:45:09kvaj
redaktor prózy

Děkuji. To jsem rád, že jsi se v tom nenimral. To se prý s pokrmy nemá dělat. Ostatně lidé, kteří mají rádi kuře, jsou mi hned sympatičtější. :-)

09.01.2018 09:05:40Kočkodan
Ve tvém dílku jsem se nenimral, nýbrz hezky pozrel do posledního písmenka.
Ta úvodní teorie stability a predstava dospelých synátorských chodidýlek u máminy tváre jsou vskutku velmi komické.
Maminka (ted uz vím, ze bohuzel) svou velmi vstrícnou gastronomickou politikou mela podíl na tom, ze jsem celý zivot pokrmove nesmírne vybíravý. Ale kurátko mám také ve velké oblibe.
03.01.2018 03:57:35kvaj
redaktor prózy

Jasně, a ještě jednou ti k němu gratuluji.

03.01.2018 03:40:23Gora
redaktor poezie a prózy

Ne, je chytrý a pracovitý, a hezký...prostě prima syn:-)

02.01.2018 18:17:23kvaj
redaktor prózy

Tak to ti k němu gratuluji. Doufám ale, že to není žádný "bramborák". :-)

02.01.2018 16:51:19Gora
redaktor poezie a prózy

Ondráše mám doma /syna/:-)

02.01.2018 16:47:00kvaj
redaktor prózy

Jsou i kuřecí řízky nebo také kuřecí Ondráš.

02.01.2018 16:41:06Gora
redaktor poezie a prózy

Ke kuřeti se moc ale nehodí:-(


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.