Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
šest měsíců svobody
datum / id05.01.2018 / 484488Vytisknout |
autorDělnický básník (někdy víc prozaik)
kategoriePovídky
upřesnění kategorie...
zobrazeno306x
počet tipů4
v oblíbených1x
do výběru zařadila2a2a,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
šest měsíců svobody

Šest měsíců svobody

 

Venku je tak krásně, těch šest let ve vězení se táhlo jako napůl upadnutý výfuk formule jedna před cílem, jen tam dojet.

Podařilo se a je ze mne nový člověk. Ve vězení jsem přestal kouřit, začal se zajímat i o jiné filosofie než je moje, nepřišel jsem na nic, za těch šest let jsem nepřišel na bezpracný způsob, jak si vydělat peníze. Věděl jsem, že vezmu první práci, kterou dostanu. Se záznamem v rejstříku se hledá práce těžko, nebudu si moct příliš vybírat.

Cestou z vězení procházím místností, kde se scházejí odsouzení se svými rodinami. Až teď jsem si uvědomil, že za těch šest let se za mnou nikdo nezastavil, je fakt, že do basy to nikoho neláká. Poslední pohled  vězeňského dozoru, znuděný a přezíravý.

Povím vám, za co jsem seděl těch šest let, dělal jsem řidiče při vykrádání, bylo nás víc a já ani neměl stříkačku, jenomže ti zlotřili loupežníci použili svoje bambitky a malér byl hotovej.

Byl jsem půl roku na samotce, za to, že jsem bránil svůj holý život, ale celou dobu jsem se permanentně udržoval v kondici, abych měl nějakou reputaci. Chlap, který mě do vězení dostal, mi sliboval, že dlouho žít nebudu, ale musím se přiznat, já se ve vězení skoro s každým skamarádil. Když to nejde po zlém, může to být ještě horší, to jsem si kolikrát říkal. První dva roky jsem hledal cestu, jak zvládat stresové situace bez toho, abych se dopouštěl něčeho, čeho bych nechtěl, aby se dělo mně.

Ne každý proplouval vězením tak snadno.

Mým prvním úkolem bude zbavit se minulosti, hned po tom, co se přihlásím na pracovním úřadě.

Nikdy jsem ve vězení nesháněl zbraň, to by mě ani nenapadlo, ale i tak jsem tam dozvěděl, kam pro ni v případě potřeby  jít. Mám jenom pár tisícovek. Vycházím z metra  a kupuju si litrovku whisky, usedám  na lavičku a popíjím, vedle u sebe jen trapnou igelitku.

Dostávám chuť na kokain, všichni o tom mluví jak o božské maně. Jsem opilý, už jen z pocitu nezvyklé volnosti. Potřebuju někde zapojit do elektřiny starý vybitý telefon, ale nemám kam jít. Vím asi o třech skrýších v Praze, snad aspoň jedna z nic bude aktivní. Nasedám do metra a jedu na Vyšehrad, nic jsem nenašel. Teď zkusím Černý most. Starý opuštěný dům, to by sedělo, červená branka, to taky sedí, zatím to nemá chybu. Před domem na zahradě je starý, zřejmě odpojený rozvaděč, ve kterém nic není, je to vlastně taková malá plechová skříňka, jemně potažená rzí. Na první pokus nešla otevřít, až na druhý, udělal jsem trochu rámus. Myslel jsem, že tam budou peníze nebo drogy, jsou tam jen peníze a zbraň s náboji. Původně jsem zbraň nechtěl, ale  když už tam je, strkám prachy do kapsy u kalhot a zbraň do batohu.

Nějaký bezdomovec se objeví kousek ode mě, probírám se z opilosti, bezhlavě beru nohy na ramena, nechal jsem tam láhev, ale zároveň jsem o dost bohatší. Viděl mě, ale vypadal, že si to zítra nebude pamatovat. Jedu se ubytovat metrem na ubytovnu, kde jsem bydlel, než jsem se nastěhoval k poslední ženské na svobodě. Ta ubytovna už tam nebyla, hledám dál, celou noc, jezdím nočními linkami a když mi to někde připadá známé, vystupuju a potuluju se. Od šesti do dvou stojím před ubytovnou, otvírají, chci pokoj pro sebe, i tak to vyjde levněji než hotel, zamykám se a usínám.

Probouzí mě zima. V pokoji bylo otevřené okno, nevím, jak dlouho jsem spal. Od doby, co jsem venku, jako bych se octnul v mlze, v takové té mlze, že víte, že i když plujete k majáku, nebude to řešení. Minimálně najedete na mělčinu, třeba na takovou, kde se jinak chytré velryby zrovna rozhodly žít na souši.Nějak prostě uvízly, jako kolikrát v životě i já.

Podle někoho s nadlidskými schopnostmi, s přemírou možností by to mohla být zhovadilost. Pro nás nezasvěcené tak zůstává krásnou pohádkou, když se nějakým aktivistům podaří ty nešťastné velryby dostat zase do vody. Pak jsou nuceny z posledních sil  odplout a vypadat vznešeně, v sajrajtu sáčků, olejů, chemikálií. Když ne ropy, tak třeba hormonů , radioaktivity, rzi a tak podobně, ale to bych odbíhal.

Já měl za sebou moře špíny a potřeboval jsem to ze sebe dostat, kupuju si, tentokrát sedmičku, whisky. Ocitám u vstupu do nějakého baru, nechtějí mě tam pustil s lahví, a i když jsem tam vůbec jít nechtěl, motám se na parketě. Není z čeho vybírat a nic tu po nikom nechci, jen najít cestu ven a odejít. Zastavuje mě pěkná holka, říkám si, co chce, ukazuje mi nějaké prášky, v nejlepší víře, že je to třeba povedená extáze, kupuju si  a zapíjím je pivem. Holka se mě pořád drží, až se mi to začíná líbit. Přichází její kamarádka, o něčem si povídají, najednou tancuju s její kamarádkou, jsem na ní doslova přilepený.

U východu mi ostraha říká pobaveně, že tam mám tu láhev, dopíjíme ji někde, kde to vůbec neznám. Tenhle sex si sice nebudu moc pamatovat, ale bylo to super, slyším rajskou hudbu, po těch šesti letech. Je ráno, probouzíme se u mě, společnice mi říká, že jsem večer říkal, že zaplatím. Vytahuju peníze a prodlužujeme ráno a dopoledne, má červené spodní prádlo a musí pryč, směje se mi, jaký mám telefon a dává mi číslo.

Jdu na pracovní úřad a dívám se úplně po všem, co by mohlo vypadat jako práce, u všeho chtějí čistý trestní rejstřík, to se za tu dobu, co jsem byl ve vězení, nezměnilo.

Měl bych se najíst nebo zkolabuju, zvolil jsem čínu, to se za těch šest let taky nezměnilo. Spokojeně piju kávu, vracím se do reality, chybí mi lidi, které jsem dřív vídal, ale když se tak dlouho neozvali, já jim asi ne.

Našel jsem nakonec práci jako vykladač kamionů, věděl jsem o tom, ale nechtěl jsem se k ní vracet. Jede se tam dost dlouho autobusem, taky to tam trochu páchne, a to jsem zvyklý na ledacos. Mám lepší fyzičku než ostatní, a tak dělám od rána až do večera, někdy od večera do rána, pořád mi to nestačí, pořád mám málo peněz. Takhle se nikam nevypracuji. A co třeba dovolená, o té se mi může jen zdát.

 Asi po dvou týdnech překládání balíků sem a tam jsem si koupil hned dva obleky ve slevě a začal chodit po pohovorech. Chtěl jsem věřit, že i já mám ještě šanci na něco lepšího, něco mě popohánělo kupředu.

Zapamatoval jsem si z basy, že benzínka po pravé straně, když se jde od autobusu po jižní spojce od konečné autobusu, co jede z Pankráce, že je ta benzínka pojištěná, tedy domluvená loupež předem. Řekl mi to jeden spoluvězeň, mladej kluk. Byla to tutovka, ale zašili ho moc brzo, než to stačil po dohodě s obsluhou provést.

Ta myšlenka mě neopustila a posilněn alkoholem na kuráž jsem se tam večer vypravil. Snad tam bude dost peněz, mělo mě napadnout, že tam tankuje málokdo. Největší výhodou asi bylo, že jsem se nemusel dělit s obsluhou. Jenom jsem se modlil, abych nemusel střílet, protože až když jsem tam přišel, jsem si uvědomil, že ani nevím, jak se z pistole střílí. Všechno šlo jak po másle, nějaký prachy mi dali, byli hrůzou celí zcepenělí. Já taky.

Když jsem utíkal na blbej autobus, projížděla kolem policejní auta, samozřejmě houkala, tak jsem se schoval za svodidla, za zastávkou jsem měl schované druhé boty a oblečení. Nikde nikdo, vyhazuju oblečení do křoví a jdu na zastávku. Odjíždím autobusem. Chci znova cítit tu kočku, co jsem potkal venku. Pamatuje si, kam má přijít, přináší pizzu, nevázaně si povídáme…

Klára ohřála párky, hlásím, že chci taky, ona na to, že jsem se celou noc potil, jako by se mi prý něco zdálo, já dostal strach, abych se ze spaní neprokecnul . Teoreticky se tak mohla dozvědět cokoliv.  Nechová se jako jiné servírky, sice za mlada pomohla někomu ukrást auto, ale na své krásné BMW si vydělala. Nesvěřuje se mi se vším, a já to ani nechci. Ještě se taky mohla dobře rozvést, nebo dědit, kdo ví.

Založil jsem účet pro Kláru. Známe se krátce, ale nechci, aby dál pracovala v baru, i když lepší hotel by se snad ani v Praze nenašel.

Začala to vlastně ona - přinesla šišku konopí, a já z ní umotal brko, samozřejmě jsem v trafice koupil malou vodku, ona ji vyžahla skoro sama, a pak jsme si zakouřili. Byla hned mimo, já vůbec, chtěl jsem to otočit a jít domů, ale nešlo to jinak, musel jsem jít s ní. Hala v hotelu byla docela narvaná. Klárka je unešená z kapely, která hraje v mezipatře a tancuje. Já mezitím sehnal dvě pilulky a zapil je pivem, koupil jsem nám dvě vody.

Hned se napila a divila se, že jí čtu myšlenky, ale jak se na nás objevovaly lasery a zase mizely, začalo se všechno nějak divně měnit. Nevím, co jsem to měl za stav, ale naštěstí jsem to ustál. Ona se začala bát a museli jsme jít domů. Ptám se jí, proč to sháněla, když jí to nedělá dobře a ona, že to chtěla vyzkoušet, proč zrovna se mnou?

No nic, venku jsme to oba rozchodili, divila se, že mi cvakají zuby, já se nedivil, bylo mi zle. Doprovodil jsem ji ke dveřím paneláku, kde bydlela, a  od té doby jsme se neviděli…

Nebaví mě chodit věčně jen do práce, ale sám si nevím se sebou rady. Zbraň jsem hodil do řeky, stejně jsem nikdy z žádné zbraně nestřílel, akorát jednou do vzduchu.

Odjíždím do Paříže, zaplatil jsem si zájezd, a tam promyslím, co dál. Díky několikaměsíční přemíře alkoholu mi selhalo na náměstí u Louvre  srdce, jak konstatoval překladatel v nemocnici, celá dovolená v háji. Naštěstí byla cestovní kancelář pojištěná. Po převozu do Čech jsem pár dní ještě ležel v nemocnici, z nudy jsem se začal učit anglicky, je to snadnější než francouzština. V práci dělám, jako by nic,prodej stavebního materiálu mi docela jde. Dostal jsem i pracovní auto a spřátelil se se šéfem. V hospodě, i když teď už jsem pil jen symbolicky, jsem se mu svěřil,  že si připadám pořád nevyužitý a hlavně osamělý. Na firemním večírku mě seznámil se svou neteří, nevím, jestli ve mne viděl perspektivní partii.  Vzal jsem tu hodně mladou dívku o víkendu někam ven a cítil se jako grand.  Před restaurací, kam jsem ji pozval, jsem narazil na spolužáka ze školy. Zeptal se mne, dobrák, zda mne již pustili z basy za dobré chování, a jestli už jsem napravený, že jsem býval hajzl. Později jsem zjistil, že dělá na kriminálce.

Po  krásné dlouhé noci se jí k tomu, že jsem byl ve vězení, přiznávám. Po dvou týdnech jsem dostal od šéfa výpověď, prý se o něj a o mne začala zajímat policie. Po pár dnech zvoní telefon, mám se dostavit na Bartolomějskou, oni měli tu schránku monitorovanou a po půl roce přišli na to, že jsem to já, jak si beru tu zbraň a peníze. Našli i toho bezdomovce, co mne tam tehdy spatřil. Řekl jsem jim, že jsem zbraň hodil do Vltavy a žiju poctivě, že neumím ani střílet, ale jeden z nich vytahuje masku čerta, pak něco, co vypadá jako moje kukla. Doufal jsem, že nebudou dělat rozbory slin. Dělali, a vzali mne do vazby.

Vězení mne nemine, a tak dobře to tehdy se mnou začínalo…

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

07.01.2018 11:41:15a2a2a
redaktor poezie

Pro pořádek dodám, že nevím s jistotou, jak to chodilo v komunistických kriminálech do roku 1989, pak už je to, jak jsem popsal.

07.01.2018 11:06:56a2a2a
redaktor poezie

Znovu opakuji, že v České republice je přímo předpisy zakázáno, aby jakýkoliv odsouzený byl sám na cele déle než přibližně týden, záleží na okolnostech. Pak to musí posoudit psycholog. Osoby, které jsou ve vězení poteciálně ohrožené, jsou umisťovány na tzv. specializovaná oddělení, kde je jim věnován zvýšený dozor, ale i terapeutická péče (např. pedofilové, psychopati, alkoholíci, apod. Vězeňská služba také dbá a to, aby odsouzení ze společné kauzy, pokud u soudu vypovídali proti sobě, nebyli ve stejné věznici. Někdy se to stane, ale kdyý odsouzený, který se cítí ohrožen na takovou přítomnost bývalého kumpána upozorní, přijmou se ihned opatření spočívající třeba v tom, že jeden z nich je přemístěn do jiné věznce, apod-Samostatně jsou na celách pouze doživotně odouzení a to ještě ne vždy, ale ti mají k dispozici spíše garsonku než celu, tedy i s vlastním samostatným sociálním zařízením, ale i oni jsou vyvádění na vycházky, zpravidla s jinými doživotně odsouzenými nebo v průběhu dne mohou společně sledovat televizi. Jak to je v USA, či spíše jak to tam bylo dřív, o tom nechci polemizovat. Vazební stíhání naopak umožňuje samostatné bydlení, ale určitě ne dlouhodobě, nanejvýš po dobu, kdy je nezbytné kvůli vyšetřovacím úkonům obžalovaného izolovat.

Kriminálník nebo mukl je z hlediska popisované osoby vcelku jedno, dokonce kriminálník je přesnější, protože se jedná o osobu již po výkonu trestu, zatímco muklem je myšlen vězněný člověk. Jedno je to v tom smyslu, že tvá povídková postava si osvojila muklovské myšlení.

Samozřejmě nemusíš tyto niance znát, proto tě na ně upozorňuji, ale jsou to maličkosti, které vyznění obsahu nijak zvlášť neškodí.

07.01.2018 04:28:09Zdenda

Ono je tam tech nesmyslu vic, ale byla by myslim skoda nechat si jimi kazit lahodne harmonicky dojem z perfektniho souladu formy a obsahu.

07.01.2018 04:07:44a2a2a
redaktor poezie

Mimochodem tam máš faktické nesmysly. Například se samotkou. Půl roku na samotce nikdo být nemůže. A už vůbec ne z příčiny strachu o život. Na to jsou tzv. specilizovaná oddělení. A namísto vězeňského dozoru - vězňského dozorce. Vězeňský dozor se ve věznicích ve spojení s příslušníky vězeňské služb nepoužívá.

07.01.2018 03:37:13a2a2a
redaktor poezie

Dělnický básníku, jaký je rozdíl mezi kriminálníkem a muklem? MUKL - muž určený k likvidaci - je dnes obecně zaužívaný výraz pro osoby ve výkonu trestu. Tvá postava nese všechny tyto znaky, zejména ve způsobu uvažování a následně i sdělování. Srovnávat to s retardem je prostě naprosto mimo. Oba typy mají naprosto odlišné charakteristiky vycházející z odlišnho prostředí i vývoje. Ocenil jsem, tak jako na mnoha jných autorech zde přesně to, co jsem napsal. Soulad obsahu s formou, a opakuji, že tomu odpovídá i např. kouskování vět, jakási, jen zdánlivá neschématičnost, protože jako celek jde o uzavřeý rámec. A jestli tam jsou chyby? Bylo by lépe, kdyby nebyly (myslím pravopisné), ale to je jen technikálie, která se dá snadno odčinit. Podstatný je obsah a jeho sdělení. A ještě jednu poznámku. Uvádíš, že jsi v kriminále nebyl, tak či onak se však opíráš třeba o vyprávění někoho, kdo tam evidentně byl. Vím dobře o čem muvím,

07.01.2018 01:17:21upupa

Pre Zdendu:

Ešte raz som si to prečítal. Podľa mňa ten "jednoduchý" sloh nevadí, je tam pre autentičnosť, a ja som fakt uveril. Hoci... román Motýľ tiež nenapísal H.Chariere, pomáhal mu s tým nejaký novinár.

06.01.2018 17:37:52Dělnický básník (někdy víc prozaik)
Zajíc:díky

Zdenku: v té mluvě není ani tak něco muklovskeho jako takového, já se snažil vyprávět jako kriminálník, ne jako mukl,mukl je někdy míň než retard, retardy mám rád, a když nějakého potkám, nerad se s ním loučím, tohle to je mně neznámé téma, nemůžu za to, že přemýšlím i o jiných než konvenčních tematech
06.01.2018 10:53:09Zdenda

Inu, kuriózní výběr... Osobně oceňuju, že to má příběh. Ale čte se to špatně - souvětí jsou divně členěná, ten vtípek s banditkama jsem vůbec nepochopil a nemotorné věty jako tato ale zašili ho moc brzo, než to stačil po dohodě s obsluhou provést. (pozn.: Problém je v tom "po dohodě s obsluhou") ničí jakoukoli radost z četby.

Přečetl jsem si i komentáře, hlavně ten od a2  přiznám se, že žargon jsem tam žádný nenašel, leda by to měly být ty banditky. Že se to snad svojí rozevlátostí a neuspořádaností může blížit překotnému vypravovacímu stylu skutečného mukla... to nechci posuzovat (mně ten styl připadá hodně nekonzistentní) ... jen teda nevím, proč by to měl někdo chtít číst. Když  čtu knížku o mentálně retardovaném člověkovi, má být napsaná, jako by ji psal retard? Domnívám se, že ne. Tady spíš visí ve vzduchu nezodpovězená otázka, proč by takovýhle člověk vůbec měl psát  - při použití ich formy doporučuji si ji vždycky položit.

06.01.2018 08:52:39Zajíc Březňák

No... Líbí! Ani nevím, co k tomu ještě dodat chytrého... Je to věrohodný příběh, který zároveň svědčí o fantazii a fabulační schopnosti autora. Jindy by způsob výstavby textu byl asi hodnocen spíše negativně, ale tady je forma přiměřená obsahu, jak už napsal povolanější kritik. Jediné, co mi činilo potíže, je to drobounké písmo...

06.01.2018 04:19:36Gora

Dúležitá je přítomnost fantazie...formu si časem osvojíš...moc ti to přeju, ten výběr.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.