Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+8 neviditelných
Sršeň v lahvi
datum / id09.01.2018 / 484582Vytisknout |
autorVitex
kategorieDramata, scénáře
upřesnění kategoriescénář celovečerního filmu
zobrazeno173x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

 



(spoluautorem R. Valak, 5 let práce, 5. verze)



 



 

Sršeň v lahvi

 

SRŠEŇ V LAHVI

 

 

 

 

INT. CHODBA NA FILOZOFICKÉ FAKULTĚ UK - DEN

Září, 1971. JAN (23) v černém roláku a saku, na nose sluneční brýle, čeká před jednou z učeben. Kolem běžný ruch školní budovy, opodál stojí a čekají další studenti. Za okny je pozdní léto (konec září). Otevřou se dveře a vyjde z nich HELENA (22) s jistou úlevou ve tváři. Uvidí Jana a hned ho obejme.

JAN

Tak co?

HELENA

Vůbec nevím. Bylo to strašně divný.

JAN

Prošlas?

HELENA

Fakt nevím. Bylo to strašně rychlý a takový... opatrný.

JAN

Ptali se tě na invazi?

HELENA

Ne. Vůbec.

Ostatní studenti je pozorují a poslouchají.

HELENA

Kdy jdeš ty?

JAN

O půl. Pojď na cigáro, je tam Zdeněk.

 

 

INT. KUŘÁRNA NA FF UK - DEN

Jan s Helenou přichází do oddělené části chodby, kde u popelníků stojí s cigaretami v rukou několik dalších studentů a ZDENĚK (24). Když Zdeněk uvidí, že Helena vytahuje z krabičky cigaretu, škrtne zápalkou a připálí jí.

HELENA

Tak co, blbý?

ZDENĚK

Fiasko.

HELENA

Nesouhlasils s bratrskou pomocí?

ZDENĚK

K tomu jsme se vůbec nedostali. Poslal jsem je všechny někam hned na začátku.

Jan si taky zapálí, vezme Helenu za bok a přitiskne ji k sobě, přitom se ale zamyšleně dívá do nikam.

 

 

INT. SCHODIŠTĚ NA FF UK - DEN

Jan stoupá po hlavním schodišti budovy. Potkává různé profesory a spolužáky, s mnoha z nich se zdraví, někteří ho plácnou po rameni nebo mu podají ruku.

 

 

INT. CHODBA NA FF UK - DEN

Jan stojí přede dveřmi do jedné z učeben, ze kterých po chvíli vyjde jiný student, poměrně bledý, něčím otřesený. Střetnou se na chvíli pohledy. Jan se dívá klidně a trochu tvrdě, ale ne vyčítavě. Jeho kamarád uhne rychle pohledem a jde beze slova svižně pryč. Jan vytáhne z kapsy stříbřitou tabatěrku (vevnitř fotka Heleny), vezme z ní cigaretu, přivoní si k ní. Zahledí se do nikam a dál jemně vdechuje vůni cigarety. Z okolních chodeb sem poklidně doléhá běžný ruch.

Ze dveří vyjde PROFESOR (50) a když zaregistruje Jana, přijde pomalu k němu. Ten si cigaretu strčí za ucho.

PROFESOR

Nevzdalujte se. Jste na řadě.

Jan nic neodpoví a sleduje profesora, který si u umyvadla namáčí kapesník a otírá si jím pak tvář. Vrátí se k Janovi a mluví mírně ztišeným hlasem.

PROFESOR

Nemějte strach, nebudou se vás ptát na srpen. Nebude to žádné vyšetřování. Nejsou žádné důkazy, nikdo to nepotvrdil. Nebudou se snad ptát skoro na nic. Tak nevymýšlejte ptákoviny...

Jan nic neodpovídá, profesor se na něj podívá trochu naléhavěji.

PROFESOR

Jde jen o kolem a kolem bezvýznané gesto loajality... Ani ne loajality. Spíš...

JAN

...rezignace.

Profesor se na něj podívá tvrdě, ale zároveň unaveně.

PROFESOR

Buďte rozumný. Nechat se vyhodit jen z nějaké umanutosti není hrdinství. Takové jsme tu už dnes taky měli... Někdo se přece musí pokusit udržet úroveň katedry i v těchhle podmínkách.

Profesor, jako by se nic nedělo, vezme cigaretu zpoza Janova ucha, hodí ji na zem a vyrazí směrem ke dveřím do učebny.

 

 

INT. UČEBNA NA FF UK - DEN

Jan přichází do místnosti, zdraví tříčlennou komisi a sedá si na židličku. Oproti profesoru z minulé scény působí ostatní dva členové komise blahosklonně, autoritativně, ale zároveň i znuděně. Listují a pročítají si Janovy kádrové materiály ze složek. Mluvit pak začne DĚKAN (55).

DĚKAN

Chtěl bych vám předem vyjevit upřímnou soustrast. I když jsem vašeho otce osobně neznal, zpráva o té tragédii mě zasáhla. Byl to vědec špičkové úrovně, jakých je v dnešní době potřeba tím víc, čím zuřivěji je na Západě a donedávna dokonce i v našem vlastním tisku očerňováno zřízení naší republiky a znevažovány nesporné výsledky, kterých socialističtí vědci dosahují. Máte v něm velký příklad nadšené práce pro věc socialismu, i když v poněkud jiném oboru. Měl byste za něj být vděčný a měl byste se ho držet.

Jan nic neodpovídá. Děkan se znovu zadívá do papírů.

PROFESOR

Ve vašem případě dnes půjde jen o pár formálních otázek. Předložené kádrové materiály neobsahují nic, co by vaše studium mělo ohrozit.

DĚKAN

Ano. Soudruh kolega nás upozornil, že jste jedním z jeho nejlepších studentů. Četl jsem dokonce vaši práci z minulého roku. Ty překlady z angličtiny. Opravdu velmi dobré. Myslím, že by se to mohlo z fleku vydat. Samozřejmě kdyby ten autor nebyl, bohužel, jaksi... nevhodný... Škoda.

JAN

To víte... loni nemohl nikdo tušit, kdo bude letos zakázaný.

Děkan se na Jana podívá trochu překvapeně.

JAN

Ale těší mě, že umíte číst. To je pro naše vysoké školství rozhodně pozitivní zpráva.

Jan na děkana hledí s výrazem jakési pokojné rezignace či smířenosti. Členové komise se tváří překvapeně, kromě profesora, který se jen unaveně zvedne a beze slova odchází.

 

 

INT. JANŮV BYT - VEČER

Na stole v kuchyni leží na otevřené obálce oficiání dopis z UK "Rozhodnutí o vyloučení ze studia". MATKA (45) s lokty opřenými o stůl si utírá slzy, BABIČKA (65) se poměrně nezaujatě dívá na Jana, který sedí naproti nim.

MATKA

Co s tebou teď bude?

BABIČKA

Co by s ním bylo... Ty máš pořád strach. Já nevím z čeho. Nějak bylo, nějak bude.

MATKA

Já jsem to věděla... Měli jsme odjet, dokud byly otevřený hranice. Táta byl tenkrát moc optimistickej.

JAN

To já jsem doteď.

MATKA

Myslím, že tě to brzo přejde.

 

 

INT. CHODBA ZŠ U TĚLOCVIČNY (U ODVODOVÉ KOMISE) - DEN

(říjen) Jan přichází k odvodové komisi mezi povětšinou osmnáctileté mladíky, takže je od pohledu o pár let starší než oni. Je oblečen elegantněji než ostatní. Svléká se do trenýrek a čeká na lavičce mezi dalšími naháči (někteří vlasatí, jiní ostříhaní, ve své polonahotě jsou si všichni rovni). Mladíci drží každý svůj pohárek s teplou močí. Konečně Jana zavolají jménem, zváží ho, atd.

PŘEDSEDAJÍCÍ NÁČELNÍK ČSLA

Schopen. Odveden.

Jan vším prochází s nezaujatým výrazem. Pak se spolu s ostatním zase pomalu obléká, začíná zase vyčnívat z davu. Nakonec si nasadí sluneční brýle a odchází.

(Mezitím titulky - členové štábu.)

 

 

EXT. JATKA - RÁNO

(Dál průběžně titulky - členové štábu, název filmu.)

Janův bílý Saab vjíždí z ulice do areálu jatek. Směřuje k dlouhé frontě lidí, kteří se sklenicemi, lavory nebo kanystry na benzin v rukou čekají na čerstvou býčí krev, vydávanou u malého okénka. Někteří sedí na skládacích rybářských stoličkách. Jan zaparkuje opodál, stáhne okýnko, zapaluje si cigaretu a dívá se na Zdeňka, který stojí ve frontě s velkou zavařovačkou v náručí. Je aktuálně asi pátý v pořadí, na Jana kamarádsky mávne.

U protější budovy zastaví sovětská vojenská dodávka, vystupuje z ní oficír a několik mladičkých vojáků, s prázdnými bednami na maso v rukou. Lidé ve frontě je pozorují, dva dědci jízlivě něco prohodí, ale Jan sedící v autě je moc daleko, než aby slovům rozuměl. Oficír se dívá do nějakého papíru, ale nemůže se v něm vyznat, rozhlíží se kolem. Pak dá papír jednomu z vojáků a pošle ho k okénku, kde se vydává krev. Voják se zmateně na něco ptá muže v okénku a ukazuje mu papír. Muž dělá, že mu nerozumí. Lidi ve frontě na zmateného vojáka česky pokřikují, ať nezdržuje. Někteří si významně odplivnou. Jan vše nezaujatě sleduje. Pustí autorádio, zazní populární píseň např. H. Vondráčkové. Voják odejde a fronta se dá zas pomalu do pohybu.

Když Zdeněk zaplatí, vezme plnou zavařvačku do dlaní, zamíří k Saabu, ale po pár krocích se zastaví a čerstvé krve se pořádně napije. Zašklebí se, protože mu to asi nijak zvlášť nechutná, a pusu si utře do rukávu.

 

 

INT. ZDEŇKŮV BYT - DEN

Jan se Zdeňkem vchází do malého jednopokojového bytu, s umyvadlem, nádobím ve škopku, s kamny na uhlí a nějakým zázrakem do tak malého prostoru natěsnanými třemi postelemi. Zdeněk položí zavařovačku s krví na stůl a nabídne Janovi židli. Jan si na ni sedne, sundává si bundu, Zdeněk si napůl sedne, napůl lehne na jednu z postelí, nad kterou jsou vylepené různé plakátky československých i západních bigbeatových kapel. Nad vedlejší postelí je masivní černý dřevěný krucifix s bílým Kristem a kolem něj svaté obrázky.

JAN

Tak o co jde?

Zdeněk se dívá nepřítomně před sebe, pak konečně pohlédne na Jana.

ZDENĚK

Zmizím odsud. Vzdávám to. Doufám, že mi to nebudeš mít za zlý. Ale v týhle zemi se prostě žít nedá.

Jan ho nejdřív jen mlčky pozoruje.

JAN

Jak?

ZDENĚK

Vůbec netuším. Začnu se zajímat. Hledat. Nevím... Jeden kluk od nás ze stavby má bráchu u pohraničníků. Třeba ví, jak to tam chodí.

Jan mlčí, přemýšlí.

ZDENĚK

Budeš teď dva roky pryč. To už vůbec netuším, co tady budu dělat.

JAN

Najdi si holku, vole.

ZDENĚK

To radši ne... v zájmu celýho ženskýho rodu.

JAN

Co když se budeš chtít nakonec vrátit? Určitě to tam není jednoduchý.

ZDENĚK

Lepší ne zrovna povzbudivý vyhlídky než vůbec žádný.

Chvíli oba mlčí.

ZDENĚK

Chci napsat mámě dopis. Ale nezvládnu to sám.

JAN

Proč bys to nezvládl?

ZDENĚK

Zkoušel jsem to. Třepou se mi ruce. Nedá se to přečíst. Musím to někomu nadiktovat.

JAN

Není blbý, že to nebude tvoje písmo?

ZDENĚK

Nezná moje písmo, deset let jsem jí nenapsal.

Zdeněk je čím dál vážnější, zamyšlenější. Jan ho jen trpělivě sleduje. Oba mlčí.

JAN

Tak pojďme na to.

Zdeněk chvíli nic neodpovídá, pak se zvedne, trochu nervózně popochází po malé místnosti. Pak ze skříňky vytáhne výtisky Listů, Svědectví a několik čísel francouzských novin Le Monde, a položí je na stůl.

ZDENĚK

Tady máš ty nový čísla.

Jan si listuje v jednom čísle Le Monde. Velký titulek obsahuje slova "Le Chili", "Allende" a "URSS" (francouzsky "Chile pod vedením Allendeho prohlubuje spolupráci s SSSR"). Na protější straně je u jiného článku fotka amerického letounu F-4 nad Vietnamem. Zdeněk se opře o stěnu a podívá se na Jana.

ZDENĚK

Pojď se mnou.

JAN

Za kopečky?

ZDENĚK

Kdyby byl nějakej plán... Kdybych narazil na někoho věrohodnýho, kdo to umí zařídit... Šel bys?

Jan jemně zavrtí hlavou.

JAN

Neopustím Helenu.

ZDENĚK

Může jít s náma.

JAN

Nešla by.

ZDENĚK

Jak to víš?

JAN

Emigranti jsou u ní zrádci. Dezertéři. Když všichni utečou, budou to mít Rusové strašně jednoduchý...

ZDENĚK

Co budou mít jednoduchý? Už mají dávno hotovo. Konsolidace skončila.

Dívají se na sebe.

JAN

Neopustím ji. Dokud mám ji, dokážu tady žít.

ZDENĚK

A co budeš dělat, vole? Poskoka v hotelu?

JAN

Jenom do vojny. A kdoví, co pak bude, za dva roky.

ZDENĚK

Za dva roky to bude stejný jako teď a jako za sto let. Ne-li horší. Prý se zas připravujou velký procesy.

Jan mlčí. Zdeněk si zase sedne na postel a vytáhne z šuplíku vedle papír a propisku. Podá ji Janovi, opře se pak o stěnu a přemýšlí. Jan se dívá na bílý list, hraje si pomalu s propiskou v prstech. Pak pohlédne na Zdeňka, který pořád mlčí a přemýšlí. Začne mluvit snad jen proto, aby mu nějak pomohl.

JAN

Co jí chceš napsat?

Zdeněk se na něj krátce podívá, pak se zvedne a popochází zase po místnůstce.

ZDENĚK

Prostě jí napsat. Vyříkat si to. Aby věděla.

Zdeněk zase jen dlouho přemýšlí, otočený ke stěně. Je čím dál nervóznější. Jan ho sleduje klidným, ale empatickým pohledem. Zdeněk se pak otočí k němu.

ZDENĚK

Víš co? Uděláme si nějaký základní body. Nějakou osnovu. A pak to dáme dohromady.

Otevře zase šuplík, vytáhne víc papírů a položí je na stůl před Jana. Popochází znovu v úzkém prostoru mezi postelemi. Pak se zastaví otočený zády k Janovi.

ZDENĚK

Napiš - Měla ses radši oběsit. Nebo taky nechat zavřít. Dát mě do děcáku. Nebo nechat umřít hlady.

Jan chvíli zaváhá, Zdeněk ho pozoruje.

ZDENĚK

Co je?

JAN

To jí chceš psát?

ZDENĚK

Pak to nějak upravíme. Piš.

JAN

Jak to bylo...?

ZDENĚK

Měla ses taky nechat zavřít. Dát mě do děcáku. Nebo nechat umřít hlady.

Jan píše, Zdeněk pozoruje jeho ruku. Pak se dá do chůze.

ZDENĚK

Neříkej, žes to udělala kvůli mě. Já jsem to nechtěl. Já jsem tátu opustit nechtěl. Byl jsem připravenej vydržet cokoli. Neříkej nikdy, žes to udělala kvůli mě.

JAN

Počkej, nestíhám to...

Jan píše rychle, ale poslední věty už si nezvládl zapamatovat. Podívá se na Zdeňka.

JAN

Jak bylo to poslední...?

Zdeněk se najednou začal po celém těle jemně chvět, především ruce se mu třesou, jako by byl úplně promrzlý.

ZDENĚK

Napiš - Nenáviděl jsem, když jsi říkala, že to děláš kvůli mě. Já jsem tátu nezradil.

Zdeněk si sedne na postel zády k Janovi a sepne ruce, drží jednou rukou druhou v klíně, aby se tolik netřísly, ale o to víc se mu třesou kolena. Jan ho sleduje s jakýmsi klidným soucitem.

ZDENĚK

Napiš - ... Vždycky si budu myslet, že bysme to vydrželi, kdybys tátu nezradila.

Jan píše, Zdeněk po chvíli pokračuje.

ZDENĚK

Existuje přece tolik jiných, co to vydrželi.

Jan přestal psát, už jen pozoruje Zdeňka, který si utírá slzy. Zdeněk se pak zvedne.

ZDENĚK

Máš to?

JAN

Ne... (pauza) Nechceš...

Zdeněk mu skočí do řeči.

ZDENĚK

Říkal jsem - Existuje přece tolik jiných, co to vydrželi.

Jan píše. Zdeněk jde ke kredenci, z kterého vytáhne láhev rumu, odšroubuje vršek a nalije skoro půlku z ní do velké sklenice s krví. Chvěje se. Pak se rumu napije, pořádně. Vezme lžíci a zamíchá krev s rumem ve sklenici. Jan to mimoděk pozoruje. Zdeněk se opře o stůl, nedívá se na Jana, napije se znovu rumu.

ZDENĚK

Napiš - Vím, že jsi se předtím, než tátu pustili, s nikým nekurvila... Ale stejně...

Zdeňkovi znovu tečou slzy, utírá si je. Všimne si, že Jan nepíše.

ZDENĚK

Piš...!

Jan začne znovu psát. Zdeněk jde k posteli a sedne si zase zády k Janovi s lahví v ruce.

ZDENĚK

Nedokážeš si představit, jak jsem se za tebe styděl...

Jan to zapíše. Zdeněk ale dál už jen mlčí a jemně se chvěje. Jan čeká, co bude dál, se soucitem a slzami v očích. Pak položí propisku a vezme papír do rukou.

JAN

Tak co...? Vykašlem se na to, ne...?

Zdeněk nic neodpovídá. Jan papír zmačká. Pozoruje Zdeňka. Pak k němu přijde a položí mu ruku na rameno.

 

 

INT. JANŮV POKOJ - VEČER

Na stole ve žluto-oranžovém světle lampičky leží kolem psacího stroje exilové noviny od Zdeňka. Ve stroji je nacpaných několik průklepáků. Jan leží v posteli pod dekou a prohlíží si své prsty umazané od inkoustové pásky. Pak se otočí k Heleně a zkoumá její nohy a další části těla, kde všude jeho ruce zanechaly modré stopy. Jednu inkoustovou čmouhu má Helena i za uchem. Pod vlasy je mírně zpocená a tváře má červené. Je zamyšlená a unavená. Jan si dlouze prohlíží její oči, které se mu teď nevěnují. Helena je myšlenkami mimo. Pak se konečně na Jana podívá a mírně usměje, začne ho hladit ve vlasech. Jan hledí do stropu a ještě chvíli oba mlčí. Najednou je obklopuje jakási melancholie.

JAN

Zdeněk mi řekl, že chce emigrovat.

HELENA

Jak?

JAN

Zatím sám neví.

Helena mlčí.

JAN

Další, koho už nikdy neuvidíme. Jestli to fakt udělá.

Jan jako by čekal, že k tomu Helena něco řekne. Ale ona dál mlčí.

JAN

Nakonec zůstaneme jen my dva.

Jan se jí podívá do očí a ona jemu. Je zamyšlená, melancholická.

JAN

Co bude dělat jeho táta, když odejde? A ségra...

HELENA

Na rodinu nesmýš myslet. To je pravidlo.

JAN

Já vím. Ale je to strašně tvrdý. (pauza) Strašně smutný. Člověka to musí strašně změnit. Pokud takový už předtím nebyl.

Helena se mu dívá zkoumavě, upřeně, ale klidně do očí. Jan pak taky zvedne pohled k ní. Zvláštní chvíle. Helena pak otočí hlavu.

JAN

Pojďme to dodělat.

Jan se zvedne, obleče si trenýrky a sedne si ke stolu za psací stroj. Poposune inkoustovou pásku a prsty si utře do trenek. Vezme ze stolu výtisk Listů a hodí ho Heleně. Noviny přistanou na posteli u jejích nohou.

JAN

Diktuj.

Jan spustí energickou salvu úderů do klávesnice psacího stroje.

 

 

INT. RECEPCE HOTELU - VEČER

Televizní obrazovka, známý československý herec v estrádním pásmu vypráví vtip. Jan s VRCHNÍM (40) přichází k RECEPČNÍMU (55) v hnědo-růžovém saku, který sedí za recepcí a sleduje zábavní pořad v televizi.

VRCHNÍ

To je pan Plavec. Ten tu bejvá přes den. Všechno ti vysvětlí.

JAN

Dobrý den.

RECEPČNÍ

Nazdar. Plavec. Karel.

Recepční Janovi podá ruku, ale skoro se na něj ani nepodívá a sleduje dál televizi.

JAN

Honza.

VRCHNÍ

Já běžím do lokálu. Stav se pak ještě za mnou.

Vrchní zmizí za dveřmi do restaurace, z které sem doléhá typický ruch, cinkání sklenic, hlasy. Recepční pozorně poslouchá bavičův vtip až do konce a hlasitě se zasměje. Otočí se pak k Janovi, ale jen na chvilku, než ho znovu zaujme televize, mezitím mluví zcela bezelstně.

RECEPČNÍ

No co bych ti vykládal. Prostě zapisuješ hosty, vydáváš klíče, vydáváš ručníky a tak, zvedáš telefon. Nic, co by tě samotnýho nenapadlo, že se asi tak na recepci dělá. Akorát když se třeba ubytujou cizinci, tak potom někdy přijdou tajný. Tak jim vydáš klíče, až si řeknou. Nenápadně, rozumíš. Oni si po sobě pak většinou ukliděj a hosti nic nepoznaj. A když jo, tak řekneš, že to tu tak prostě chodí. Sako si budeme půjčovat, to tady máme jenom jedno.

Recepční se znovu hlasitě zasměje něčemu v televizi. Jan na něj hledí trochu rozpačitě. Recepční se napije piva, které má schované pod pultem. V pořadu následuje taneční číslo, na obrazovce se objeví tucet tanečnic nastrojených na kankán.

 

 

INT. HOSPODA - DEN

Jan sedí na pivu s MARKEM (23) v hospodě IV. cenové skupiny.

MAREK

Kolik si tam vyděláš?

JAN

Ani se neptej.

MAREK

Víš co? Nechtěl bys mě za dvacku na hodinu doučovat ruštinu? Bez perfektní ruštiny mě do Zahraničního obchodu nevezmou. Už jsem někoho sháněl u nás na katedře. Co? Aspoň si přivyděláš.

JAN

Zatím prachy mám.

MAREK

Peněz není nikdy dost, zvlášť v dnešní době. Prachy jsou to jediný, co ti může pootevřít různý zavřený dveře. Mohl bych ti klidně domluvit víc lidí na doučování. Ruština je v kurzu.

JAN

To by mě zajímalo u koho.

MAREK

Normální soudruzi, co si chtěj u vedoucích trochu šplhnout.

Jan s mírně otráveným výrazem jemně zavrtí hlavou.

 

 

INT. JANŮV BYT - VEČER

(listopad) Zdeněk a Jan sedí na podlaze v Janově pokoji. Jan drží v rukou výtisk opozičního měsíčníku Fakta-připomínky-události a Zdeněk ukazuje na jeden z textů.

ZDENĚK

Tenhle článek, nějak pokrácený, aby se to vešlo na leták. Píšou tam, že podle zákona máš právo se voleb vůbec nezúčastnit, vyškrtávat kandidáty a tak dál. Vytisknou to v tisícovkách kusů a budou to házet náhodně do schránek, vylepovat po ulicích...

JAN

Myslíš, že když si to lidi přečtou, opravdu nepůjdou volit? Možná tak jeden z milionu.

ZDENĚK

To je jedno. Jde o to vůbec něco dělat.

JAN

Myslím, že je to pěkný gesto, ale bez nějakýho reálnýho dopadu. Až moc riskantní vzhledem k tomu, že je to k ničemu.

ZDENĚK

Nebuď srab. Stejně nemáme co ztratit. Helena do toho jde.

JAN

Cože? Tys jí o tom už řekl?

ZDENĚK

Byla nadšená.

Jan se nadzvedne a hledí na Zdeňka skoro ustaraně.

JAN

To byla ovšem chyba, kamaráde.

 

 

INT. HELENIN BYT - DEN

Helena ve svém pokoji stojí u stolu, na něm šicí stroj a kusy látky. Jan je opřený o opěradlo křesla. Zvýšené hlasy.

HELENA

Ty mi nebudeš nic zakazovat.

JAN

Já ti přece nic nezakazuju. Jenom říkám, že je to zbytečný. Můžeš nám to pomoct namnožit, můžeme to u tebe skladovat, ale přece to nebudeš ty sama vylepovat, když máš šanci dokončit školu... Je to prostě...

Helena mu skočí do řeči.

HELENA

Proč ti najednou tak záleží na tom, abych dostudovala? Sám ses nechal z trucu vyhodit, velkej hrdina, a mě tam budeš držet násilím...

JAN

Co je to, sakra, za kecy? O co mi asi jde? Já právě nechci, abys udělala stejnu blbost, jako já. Vždyť je to ptákovina, nějaký letáky... Stejně to nebude mít na lidi žádnej efekt.

HELENA

Poslední dobou nějak měkneš.

JAN

Spíš dostávám rozum.

Helena se podívá na Jana podezřele.

HELENA

Je pravda, že učíš rusky toho pitomce od vás z anglistiky?

JAN

Marka? Je. Proč?

HELENA

Všichni se mě teď ptají, co se to s tebou děje. Co jsi zač. Jestli časem třeba neplánuješ vstoupit do strany.

JAN

Kdo se ptá? Ti chytráci, co u pohovorů souhlasili s invazí?

HELENA

Kolik těch pitomejch kolaborantů doučuješ?

JAN

Ten blbec tak žvaní? To jsem nevěděl.

HELENA

Tak kolik...?

JAN

Asi... pět.

HELENA

Tak abys věděl, stydím se za tebe.

Helena se naštvaně otočí a přebírá látky na stole, Jan ve stejné chvíli obrátí oči vsloup. Pak jde k Heleně a vezme ji zezadu za ramena.

JAN

A kde mám podle tebe brát peníze na papír? Je drahej jako prase. Doučováním ruštiny financuju samizdat, to je náhodou přece geniální. A mimo to, ruština není jenom jazykem Stalina a Brežněva, ale i Puškina, Lermontova...

HELENA

Děláš si z toho srandu, ale je to strašně důležitý.

JAN

Co?

HELENA

Aby ti lidi věřili. Aby tě nepovažovali za fízla.

JAN

Jestli jim jde o takový pitomosti, tak o kamarádšaft s nima stejně nestojím.

Helena se zadívá do nikam, zamyšlená, ale nic neodpoví.

 

 

INT. RECEPCE HOTELU - VEČER

Jan sedí za recepcí v nepadnoucím hnědo-růžovém saku, které měl předtím jeho kolega, a sleduje večerní zprávy v televizi. Zazvoní telefon, Jan zvedne sluchátko.

JAN

Hotel Svornost.

ZDENĚK

Tě pic. Průser, vole. Všechno spal.

JAN

Cože...? Co všechno?

ZDENĚK

Všechno, co máš u sebe. Já už jsem to nacpal do kamen. Jestli můžeš nějak vypadnout z hotelu, bež a všeho se zbav. Čau.

Zdeněk na druhé straně zavěsí. Jan zůstává sedět se sluchátkem v ruce, bez hnutí. Po chvíli zašeptá pro sebe.

JAN

No do prdele...

Nepanikaří, je jen překvapený. Položí konečně sluchátko. Přemýšlí. Podívá se na svou ruku (jestli se třese, ale netřese). Pak se zvedne a trochu nervózně popochází v prostoru před recepcí.

 

 

INT. RECEPCE - RÁNO

Hlavním vchodem přichází Janův kolega Plavec se sněhovými vločkami na ramenou. Jan je už notně nedočkavý, nervózní.

RECEPČNÍ

Brý ráno.

JAN

Dobrý... A naschle.

Jan si sundá sako, podá ho kolegovi a spěchá pryč.

 

 

INT. JANŮV BYT - ráno

Jan ve svém pokoji odemkne a otevře skříňku, kde má naskládáno asi dvacet kilo potištěného nebo popsaného papíru. Začne noviny a přepisy vytahovat a strkat do batohu. Zdaleka všechno se tam nevejde, tak zbytek nějak pobere do náručí a jde na chodbu. Začne zvonit telefon. Z ložnice přijde jeho matka, která se na něj podívá překvapeně.

MATKA

Co se děje?

JAN

Nic... Zvoní telefon.

Matka telefon zvedne, je to nějaká její známá.

MATKA

Ahoj. Copak? Neboj, myslím na tebe... Zrovna vstávám...

Jan se otočí a jde ven z bytu.

 

 

EXT. U GARÁŽÍ - RÁNO

Jan otevře kufr Saabu a batoh i se zbývajícími stohy papíru do něj nahází. Nasedne, startuje, odjíždí zasněženou ulicí.

 

 

EXT. ODLEHLÉ MÍSTO NA PERIFERII PRAHY - RÁNO

Jan na hromadu hořícího papíru přihazuje další texty - přepisy Listů, Svědectví, normálních novin i improvizovaných tiskovin z r. 1968 a 1969, především ale asi 300 kusů letáků s výzvou Občané, které pečlivě pálí, aby nezůstalo čitelné ani slovo. Opodál stojí jeho Saab. Mezi novinami najde i několik fotografií - tanky na Václavském náměstí, hořící automobil na Vinohradské třídě, portrét Jana Palacha obklopený květinami ve výloze nějakého obchodu v centru Prahy. Jan se na Palachovu podobiznu chvíli zadívá, potom fotky strčí do kapsy. Rozhlédne se, jestli někdo nejde náhodou kolem. Kolem řídce poletují sněhové vločky.

 

 

EXT. ULICE - DEN

Jan, Helena a Zdeněk sedí na zábradlí podél silnice v ulici naproti nějakého parku. Kolem sníh, vítr. Všichni se choulí do svých kabátů a šál, ruce v kapsách.

ZDENĚK

Ztratil jsem oba kontakty. Netuším, co se s nima stalo. Mluví se o velkým zatýkání.

HELENA

Takže jste nakonec nevylepili ani jeden leták?

Oba mladíci zavrtí hlavou.

JAN

Co budeme dělat dál?

ZDENĚK

Můžeme si dál půjčovat Le Monde z Francouzskýho institutu a překládat. Jinak nevím.

JAN

To je nuda, to už je skoro legální.

 

 

INT. U STARŠÍHO RUŠTINÁŘE - DEN

Jan doučuje staršího pána (RUŠTINÁŘ, 55) u něj ve skromném bytě. Nezávazně konverzují, Jan muže občas poopraví ohledně výslovnosti. Ruštinářova žena se dívá v druhé části místnosti na televizi. Komentátor na obrazovce upozorňuje na blížící se volby do všech stupňů zastupitelských orgánů v ČSSR. Jan už neví, o čem by s ruštinářem mluvil, pak si všimne komentátorova tématu.

JAN

(rusky) Za pár dní budou volby.

RUŠTINÁŘ

(rusky) Ano, vím.

JAN

(rusky) Myslíte, že letos Komunistická strana zase vyhraje?

Ruštinář přimhouří překvapeně oči.

RUŠTINÁŘ

(rusky) Promiňte, nerozumněl jsem... Co jste říkal?

JAN

(rusky) Jestli Komunistická strana letos vyhraje volby.

Ruštinář se zasekne, nechápavě mžourá na Jana očima. Pak se ho ptá česky s úsměvem.

RUŠTINÁŘ

Pardon. Co jste říkal? Nerozumím...

JAN

Jestli komunisti letos zase vyhrajou.

RUŠTINÁŘ

Ahá - tak to jsem rozumněl...! Promiňte, nepochopil jsem vtip. To se mi občas stává.

Ruštinář se směje, Jan se taky rozpačitě pousměje.

Když se o něco později ruštinář s Janem loučí u dveří, muž si v tu chvíli na něco vzpomene.

RUŠTINÁŘ

Á - zapomněl bych - Nechcete ještě jednoho člověka na doučování? Kolega nákupčí od nás ze závodu by měl taky zájem.

Jan se na chvíli zamyslí, se skeptickým výrazem.

JAN

To asi už nemá cenu, za chvíli půjdu na vojnu. Asi ne.

RUŠTINÁŘ

No jak myslíte.

Ruštinář z peněženky vytáhne a dá Janovi padesátikorunovou bankovku, na které rudoarmějec s milicionářem či partizánem společně hledí kamsi k obzoru.

 

 

INT. JANŮV BYT - VEČER

Jan s Helenou leží v posteli. Jan má znovu prsty modré od pásky z psacího stroje. Na stole francouzké noviny Le Monde. Oba jsou melancholičtí, mlčí.

JAN

Zdeněk má možná pravdu. Vzít roha je možná poslední rozumná věc, co se dá udělat.

Jan ještě chvíli hledí do stropu, pak se podívá na Helenu, jako by čekal odpověď, ale ona mlčí.

JAN

Co myslíš...?

HELENA

Jak tě to napadlo?

JAN

Když si představím, že za pár měsíců budu v kasárnách na druhý straně republiky. Na dva roky. (pauza) Dva roky v hajzlu... Chce se mi pryč z tohohle blázince.

Helena dál mlčí, zamyšlená. Jan zblízka pozoruje její oči, které hledí jinam. Pak se podívá i ona na něj.

JAN

Tys o tom nikdy nepřemýšlela... že bysme odešli?

Helena neodpovídá hned, hledí mu do očí, ale duchem je jinde. Pak uhne pohledem a zavrtí jemně hlavou.

HELENA

Ne.

Jan ji dál zkoumavě pozoruje. Helena se otočí, stále melancholická. Jan si sedne a hledí do nikam, pak si dlaní promne tvář.

JAN

Už jsi byla volit?

HELENA

Ne. Ty snad chceš jít?

JAN

Teď po tom zatýkání asi není zrovna dobrý na sebe upozorňovat. Zdenda taky půjde.

HELENA

To je zoufalý.

JAN

Je. (pauza) Musíš jít, jinak jim nahraješ rovnou na smeč... Musíš teď pro ně být úplně bezúhonná.

HELENA

Nemusím. Je mi z toho na nic.

JAN

Nekecej blbosti. Prostě půjdeš.

HELENA

Stejně mě vyhodí.

JAN

Jak to víš?

HELENA

Táta je vyloučenej straník. Musí mě vyhodit. Výjimky jsou nepřípustný.

Jan přemýšlí.

JAN

Půjdeš, a basta.

Helena se najednou zvedne, kopne Jana sedícího vedle ní do zad a začne na něj křičet.

HELENA

Nikam nejdu! Dej mi pokoj s celou školou, ty... chudáčku. Je mi z tebe špatně. Co se to s tebou stalo?

JAN

Co by se se mnou mělo dít?

HELENA

Strašně ses změnil.

JAN

Nemám pocit, že bych se změnil. Ale doba se mění. Už si nemůžeme dovolit být tak naivní jako kdysi. A naši tatíci nám už taky nic nezařídí.

Helena na něj hledí neústupně, pak si znovu lehne a naštvaně se k němu otočí zády, zachumlá se do peřiny. Jan ji chvíli pozoruje.

 

 

INT. MARKŮV BYT - VEČER

Jan a Marek sedí u stolu a baví se mezi sebou rusky. Z vedlejšího pokoje přijde MARKOVA ŽENA (21) se zvýrazněnou horní řasou jen na pravém oku, s řasenkou v jedné ruce a s jejich MALÝM SYNEM (1) na druhé. Dá ho Markovi a v tu chvíli se mimino hlasitě rozpláče.

MAREK

Mámo...!

MARKOVA ŽENA

Co je? Říkala jsem ti, že dnes nemám čas.

MAREK

Mám to už tady u Honzíka předplacený.

Marek se zvedne a snaží se dát dítě zpátky manželce.

MAREK

Na. Za chvilku stejně končíme...

MARKOVA ŽENA

Ne. Spěchám.

Marek si sedne zase ke stolu, s dítětem na klíně. Synek dál hystericky pláče.

MAREK

Tak to je asi konec hodiny.

Chlapeček se trochu uklidnil. Jan si ho s úsměvem prohlíží. Pak vytáhne z tašky jeden exemplář překladu Le Monde na průklepáku.

JAN

Chceš se mrknout?

MAREK

Je to aspoň loňský?

JAN

Dokonce letošní.

Marek zběžně listuje novinami.

JAN

Hele... nedá se nějak zjistit, jak to má teď Helena ve škole?

MAREK

Jak to myslíš?

JAN

Nemůžeš se nějak dostat do jejích papírů? Nebo jestli se o ní nemluví...

MAREK

Já jsem malej pán, kamaráde. Její katedra je pod jinou buňkou. To bych musel bejt v Celozávodním výboru.

JAN

Neznáš tam někoho?

MAREK

Pár lidí. Ale to nemůžu riskovat. Zeptají se, co je mi do toho, a co jim řeknu...?

JAN

Ale kdybys o ní něco zaslech, dáš mi vědět...

MAREK

Jasně. Ale k čemu ti to bude? Jestli ji budou chtít vylejt, stejně s tím nic nezmůžeš.

JAN

Ani kdybych měl prachy?

Marek se na něj skepticky podívá.

MAREK

Jak se chceš dostat ke správnejm lidem?

JAN

Ty bys nemoh...

MAREK

Nejsem blázen. To je hodně tenkej led, kamaráde, fakt hodně tenkej led.

Oba se na chvíli odmlčí, Marek dál listuje překladem.

MAREK

Jestli chceš ještě slyšet Patočku, přijď se podívat. Po tomhle semestru ho šoupnou do předčasnýho důchodu.

 

 

INT. KOSTEL V PRAZE - DEN

(únor) V malém kostele někde v centru Prahy sedí v lavici vedle sebe Jan, jeho babička a matka, za nimi další dva starší muži, rodinní přátelé, a opodál Zdeněk. Přichází další rodinní známí, kteří si hned všimnou v poslední řadě sedícího nenápadného muže ve svetru, trochu schovaného za sloupem, který střídavě pozoruje dění vpředu a čte si noviny. Rodinní známí jdou až k Janovi a ostatním, podávají jim ruce a sedají si. Mezitím si nenápadně šeptají.

PRVNÍ ZNÁMÝ

Kdo je ten chlap vzadu?

DRUHÝ ZNÁMÝ

Spíš kvůli komu tu je?

BABIČKA

Nevím.

RODINNÝ PŘÍTEL

Ten je tu pořád. Kvůli panu faráři. Kontroluje, o čem mluví v kázání.

Jan se nenápadně na muže vzadu podívá, ten si dál čte noviny. KNĚZ (45) přichází k oltáři a zahajuje zádušní mši. Jan si prohlíží interiér chrámu, andělíčky, obrazy, kytky, mušli pod kazatelnou a další motiv mušle nad jednou ze soch svatých.

Jan se otočí za zvukem otevírajících se hlavních dveří. Vchází HELENIN OTEC (50), HELENINA MATKA (48) a pár kroků za nimi i Helena, která nese cukrářskou papírovou krabci. Sednou si do řady za Janem a podají každému z rodiny ruku. Všichni tři mají luxusní oděv, Helena je oblečena ale až provokativně elegantně. Zdeněk se nenápadně podívá na Helenu a potom i dozadu na muže s novinami, který dál čte.

Jan si Helenu znovu zběžně prohlédne, když v jedné fázi mše všichni vstanou. Má naleštěné vysoké jezdecké boty, dlouhý kabát, pod ním černé krajkové šaty, na hlavě komplikovaný účes a černé brýle. Jan se jí podívá trochu tvrdě do očí, ale přes brýle není zřejmá její reakce.

 

 

INT. SAKRISTIE - DEN

Všichni (kromě muže s novinami) se přesunuli do sakristie k dlouhému stolu, na který pokládají talíře s chlebíčky a zákusky. Jan do sklenic rozlévá víno, Zdeněk si jednu hned vezme a vypije na ex. Jan mimoděk pozoruje Helenu, která mluví s jeho matkou. Ostatní si také tiše povídají. Ve dveřích z kostela se objeví muž s novinami a prochází k východu. Helena ho zastaví a bezelstně mu nabídne chlebíček. Muž se jen usměje a jde dál, vyjde z místnosti.

Pak Helena přijde k Janovi, Zdeněk stojí s další sklenkou kousek od nich.

HELENA

Je to moc dojemný. Přišlo dost lidí, že?

Jan nereaguje, napije se vína.

HELENA

Co je?

JAN

Myslel jsem, že nemáš v plánu přijít.

HELENA

Rozmyslela jsem si to.

Jan si znovu Helenu prohlíží a pak zakroutí hlavou ve smyslu "Taková blbost...". Zdeněk je pozoruje. Helena se na Jana dívá trochu překvapeně.

JAN

Dělej si, co chceš...

Helena má ve tváři najednou hněv, i když dobře kontrolovaný. Udělá jeden krok směrem k Janovi a při druhém mu silně šlápne na nohu, otočí se na ní na podpatku a zamíří pryč. Jan se zaťatými zuby a zavřenými oči bolest překoná. Chvíli jen tak překvapeně stojí, podívá se na Zdeňka, který si nevěřícně zaklepe na čelo. Jan pak vyrazí za Helenou.

 

 

EXT. PŘED KOSTELEM V PRAZE - DEN

Helena vyjde z postranního vchodu kostela, za ní pak rychlým krokem vyrazí Jan. Zima bude pomalu končit, v ulicích už není sníh.

JAN

Tak počkej...!

HELENA

Nech mě na pokoji...

JAN

Kam jdeš?

HELENA

Přece mě tam nechceš.

HELENA

No, když už jsi tady...

Jan ji dostihl a vezme ji za loket. Helena se mu zuřivě vysmekne.

HELENA

Běž někam ty... ubohej blbečku! Přišla jsem, protože mi tvůj táta taky chybí. A ty mi to vyčteš kvůli nějaký pitomý škole!

JAN

Celou dobu tam vzadu seděl fízl...! Celou dobu...! Proč jsem ti asi říkal, ať sem nechodíš?

HELENA

No ten tam určitě čekal jen kvůli mě, jestli přijdu nebo nepřijdu do kostela! Seš už úplně blbej?

JAN

Jenom aby ses jednou nedivila.

HELENA

Kašlu na to! Kašlu na všecko!

Jan si v tu chvíli uvědomí, že na sebe řvou na ulici, ohlédne se za několika chodci pár desítek metrů od nich a mluví dál tlumenějším hlasem. Helena dál uhání pryč a on klopýtá za ní.

JAN

Tak počkej...

Helena se zastaví, Jan ji obejme a chvíli jen tak stojí. Helenu znovu přepadne melancholie.

HELENA

Pojeďme do Tisé. Na naše skály.

JAN

Teď?

HELENA

Chci vypadnout z Prahy. Dusím se tady. Chci se podívat na naše místo...

JAN

Takhle?

HELENA

Nebudem přece lézt nahoru. Pojď. Jenom tam, kam se dá dojet autem.

JAN

Musím odvázt mámu a babičku.

HELENA

Naši je odvezou. Pojeď. Chci se tam podívat... Strašně chci, Honzo.

Tiskne se k němu se smutkem a naléhavostí v očích.

 

 

EXT./INT. SAAB V KRAJINĚ U TISÉ - DEN

Jan a Helena v jedoucím Saabu, krajina severních Čech. Oba zadumaní.

 

 

EXT. SKÁLY U TISÉ - DEN

Jan zaparkuje vůz u cesty v lese, vystoupí a jdou s Helenou na místo, z kterého je výhled na částečně zasněženou českou krajinu. Pod nimi jsou pískovcové skály se stopami po návštěvách horolezců. Helena v krásných šatech a kabátě si sedne na kámen a dlouze se dívá do krajiny. Fouká poměrně silný vítr, je zima. Oba schovávají ruce v kapsách. Helena se pak zadívá na nízkou borovici pár metrů před ní, která roste přímo ze skály.

HELENA

Jak můžou ty borovice růst z ničeho?

JAN

Asi si i v tý skále něco najdou.

HELENA

Chtěla bych taky umět žít z ničeho. Ale nejde to.

Jan nic neodpoví. Helena se zvedne, přijde k borovici a utrhne si malou větvičku.

 

 

INT. HELENIN BYT - VEČER

Helena odemyká dveře a vejde dovnitř. Byt je velký, více pokojů, žije v něm rodina, která na tom byla ještě nedávno dost dobře. Jan za sebou zavře a pak Heleně pomůže z kabátu. Je mezi nimi pořád cítit napětí. Na věšáku visí pošťácká uniforma Helenina otce, kolem ní díla významných českých dobových výtvarníků. Jan si uniformu i s čepicí chvilku prohlíží.

JAN

Jak je na tom teď tvůj táta s penězma?

HELENA

Kolik myslíš, že má řadovej pošťák?

JAN

Myslím nějaký úspory a tak.

HELENA

Proč? Pomoz mi z bot.

Helena si sedne na židli, natáhne jednu nohu a Jan jí pomáhá sundat koženou holínku, pak druhou.

JAN

Našetřil jsem nějaký peníze... z toho blbýho doučování. A mám něco na knížce. Nechám ti to tady, až půjdu na vojnu. Když se ti budou hodit, použiješ je. (pauza) A kdyby něco, řekni Markovi, jestli by ti nepomoh.

Helena se zvedne, podívá se Janovi ostentativně opovržlivě do očí a začne pak na poličce mezi knížkama něco hledat.

HELENA

Ještě řekni, že mám, kdyby nepomohlo ani to, roztáhnout nohy soudruhu rektorovi.

Jan se zarazí. Pak Helenu, která je k němu zrovna otočená zády, plácne docela silně po zadku. Helenu to překvapí a chce mu dát facku, Jan se ale brání a chvíli se přetahují. Heleně se podaří udeřit ho malým klíčkem od dveří, který svírala v dlani.

JAN

Au!

Jan se drží rukama za hlavu. Oba jsou překvapení okamžitou vyhroceností situace, hledí si do očí. Pomalu se oba uklidní. Helena se pak otočí, jde ke dveřím od svého pokoje a klíčkem je odemkne. Jan jde za ní dovnitř.

JAN

Ty si zamykáš pokoj?

Helena mlčí, hledá nějaké šaty ve skříni. Jan ji pozoruje.

JAN

Myslím to vážně. Marek je srab, ale je mi zavázanej a má známý na správnejch místech...

HELENA

S tím hovadem nechci mít nic společnýho. A ty už seš úplně stejnej jako on. Dělá se mi zle z tý tvý opatrnosti.

JAN

A co bych měl podle tebe dělat? Mám se polejt benzínem a zapálit...? Nebo se mám pokusit rozpoutat v občanskou válku?

HELENA

Pořád lepší než žít jako mrtvola, co se snaží předstírat, že je vlastně všechno v pořádku.

Helena si sundá černé šaty a obléká si nějaké domácí. Znovu ji přepadá melancholie.

HELENA

Asi bysme se měli rozejít, Honzo.

JAN

Proč?

HELENA

Dva roky se neuvidíme. Bylo by to možná... víc fér. Pro oba.

Jan je překvapený, zkouší to nedát znát.

JAN

Jak fér? Co se děje?

Helena uhne pohledem a pak jemně zavrtí hlavou. Sedne si na postel. Jan ji jen zaraženě pozoruje. Pak si klekne před ní a položí ruce na její kolena. Helena je duchem jinde. Až teď se probere a odvrátí se od něj.

HELENA

Běž pryč.

Jan si sedne bezradně vedle ní. Helena je ještě chvíli melancholicky zahleděná do nikam, pak se na Jana podívá. Dlouze. V očích má slzy. Začne ho líbat. Jan ji svléká a ona jeho.

 

 

INT. KANCELÁŘ VEŘEJNÉ BEZPEČNOSTI - DEN

Hlučící psací stroj, něčí prsty na jeho klávesnici. Jan sedí u stolu před příslušníkem VB, který je ležérní, rutinně odvádí svou práci, ale do psacího stroje mlátí svižně. U okna stojí další policajt, v podobně znuděné náladě. Jan s poklidným výrazem čeká, co z nich vyleze. Příslušník konečně dopsal a začne mluvit.

PŘÍSLUŠNÍK VB

Znáte Helenu Fidlerovou, narozenou 8. 7. 1949, bytem Vinohradská 52?

JAN

Ano.

PŘÍSLUŠNÍK VB

Kdy jste ji viděl naposledy?

Jan je trochu překvapený.

JAN

Před pár dny.

PŘÍSLUŠNÍK VB

Kdy přesně?

JAN

V sobotu. Byli jsme na výletě autem.

PŘÍSLUŠNÍK VB

Mluvil jste s ní od té doby telefonicky?

JAN

Ano. V pondělí potom, myslím.

Muž to vše vyťukává do psacího stroje. Pak čte z papíru.

PŘÍSLUŠNÍK VB

Uvedená slečna Fidlerová se provinila proti paragrafu 109 zákona... (...), opuštění republiky. Překročila nezákonně hranici do kapitalistického státu.

Jan je v šoku, překvapení nepředstírá.

PŘÍSLUŠNÍK VB

Jak byste popsal váš vztah se slečnou Fidlerovou?

JAN

Byli jsme... prostě spolu.

PŘÍSLUŠNÍK VB

Co to znamená? Milenci? Snoubenci?

JAN

Milenci.

Příslušník to naťuká do stroje.

PŘÍSLUŠNÍK VB

Věděl jste, že má slečna Fidlerová část rodiny v cizině?

JAN

Ano.

PŘÍSLUŠNÍK VB

Koho?

JAN

Tetu a sestřenici.

Jejich hlasy ve zvukové stopě postupně zanikají, přebíjí je zvuk psacího stroje. Jan má problém policistu vnímat, odpovídá se zpožděním, je v šoku.

 

 

INT. JANŮV BYT - VEČER

Jan leží na posteli, na břiše, tvář na polštáři. Bez hnutí. Bez energie. Je jako kámen, jako socha. Jen občas pomalu přimhouří oči.

Zazvoní zvonek od dveří. Jan nijak nereaguje, jen tím směrem unaveně švenkne očima. Matčiny kroky na chodbě. Markův hlas tlumený dveřmi.

MAREK

Dobrý den. Je Honza doma?

Matka zaklepe a otevře dveře do Janova pokoje. Jan se pomalu zvedne.

MAREK

Ahoj.

JAN

Nazdar... Co je?

Jan má neutrální, unavenou tvář. Marek je nervózní, zavře dveře a sedne si do křesla. Než promluví, chvíli Jana jenom pozoruje.

JAN

Tak co se děje?

MAREK

Proč jsi po mě chtěl, ať se ve škole zeptám na Helenu...?

JAN

Proč se ptáš...?

MAREK

Helena emigrovala...!

JAN

Vím. Jak to víš ty?

Marek je naštvaný, ale ovládá se, aby je neslyšela Janova matka ve vedlejší místnosti.

MAREK

Jak asi? Od lidí z výboru. Utekli s ní další dva kluci z její katedry. Celá fakulta je vzhůru nohama. Co je to za debilní hru...?!

JAN

Co?

MAREK

Co - co?! Já jsem se ti na ni totiž opravdu zeptal, ty idiote...!

Marek se zvedne a popochází po pokoji.

JAN

A co?

MAREK

Co?! No nic! Jenom že jsem teď totálně v prdeli! Jsem odepsanej, skončil jsem, rozumíš?!

JAN

Proč?

MAREK

Protože jsem se ti na ni zeptal a ona dva dny nato emigrovala, kurva! Proč asi?

JAN

Takže ji chtěli vyhodit...?

MAREK

Tak konkrétně to neřekli. Ale to je jedno. Stejně jsem v hajzlu...! Kurva! 

Marek po Janovi vyjede.

MAREK

O co ti šlo? Co?! Do čeho jsi mě to zatáhnul?!

JAN

Byla to náhoda. Neřekla mi ani slovo o tom, co chystá.

Marek na Jana hledí, nevěří mu.

JAN

Chtěl jsem jenom vědět, jestli ji nechají na škole.

MAREK

Kecy...

JAN

Hele, mně je fakt jedno, jestli mi věříš nebo ne. Třeba to nebude tak horký...

MAREK

To si piš, že to bude horký! Všechno je v prdeli. Podnik zahraničního obchodu, škola. Ještě budeme rádi, když nás nezavřou. A estébáky budeme mít za prdelí nadosmrti...!

Marek vytáhne cigarety a zapálí si, pořádně si pak potáhne. Jan na něj jen znuděně hledí. Když Marek vrací krabičku do kapsy bundy, vytáhne srolované průklepáky s překlady a hodí je na stůl. Na chvíli pohlédne na Jana, ale ten se dívá zrovna jinam. Marek se pomalu uklidňuje, přemýšlí, hledí do země.

MAREK

Žádný cizí noviny jsi mi nikdy nepůjčoval. (pauza) Odteď se vůbec neznáme. Jasný?

Jan se na něj podívá s pořád stejně laxním pohledem.

MAREK

Jestli se ještě někde náhodou potkáme, tak mě nezdrav. Rozumíš? Nemluv o mě s nikým. Neznáme se...

JAN

Jasně. Jsem prostě prašivej.

Marek se na něj podívá, pak zakroutí jemně hlavou.

MAREK

Idiote.

JAN

Víš co...? Běž do prdele i s celým svým Celozávodním výborem. A dej mi taky cigáro.

Jan to řekl úplně klidně. Marek se na něj podívá podrážděně. Potáhne si, cigaretu pak cvrnkne po Janovi, ta ale narazí do stěny a vyprskne miniaturní ohňostroj jisker. Jan se instinktivně trochu přikrčil, ale jinak vůbec nepanikaří a cigaretu i jiskry, které dopadly na povlečení a propalují ho, nechává ležet na svém místě a hledí dál Markovi znuděně do očí. Marek pak bez rozloučení odejde. Jan se ještě chvíli dívá bez zvláštní imprese na zavřené dveře. Pak vezme konečně cigaretu a potáhne si.

 

 

INT. RECEPCE HOTELU - NOC

Jan sedí sám na své židli v o pár čísel větším saku. Ticho. Zadívá se mimoděk na telefon, který zůstává tichý. Pak se dívá na svůj rukáv. Svleče si sako a švihne s ním o zem, ale bez vzteku, spíš otráveně. Schová tvář do dlaní. Kolem ticho.

Jan se zadívá na akvárium u vchodu do restaurace. Nasadí si sluneční brýle a jen tak sedí. Ve dveřích hlavního vchodu se objeví Zdeněk s rozjařeným výrazem.

ZDENĚK

Tě pic, brácho.

JAN

No nazdar.

Zdeněk přijde k recepci, Jan je nadále stejně apatický.

ZDENĚK

Bojovej úkol. Potřebuju půjčit boty. Mám rande.

JAN

Kdo je ta šťastná?

ZDENĚK

Tu neznáš. Jedna štětka z Vršovic.

JAN

Chceš i šprcky? Já už je nebudu potřebovat.

ZDENĚK

Proč?

JAN

Helena je za kopečkama.

ZDENĚK

Cože?

JAN

Frnkla. Nekecám.

Zdeněk na Jana několik vteřin překvapeně hledí, bez hnutí. Pak najednou ze všech sil kopne do pultu recepce.

ZDENĚK

Ta svině...!

Jan se mírně zamračí.

ZDENĚK

Počkej... Děláš si ze mě prdel.

JAN

Nedělám.

ZDENĚK

Proč nám o tom neřekla? Tys to věděl?

JAN

Ne.

Zdeněk zoufale schová tvář do dlaní.

ZDENĚK

Ta svině...! Já ji zabiju. Já ji zabiju...

Pak se podívá zničeně na Jana.

ZDENĚK

Rande ruším... Jdu pro flašku.

 

 

INT. RECEPCE - RÁNO

Ráno Jana střídá kolega recepční, musí ho vzbudit.

RECEPČNÍ

Budíček. Pane kolego... Padla.

Jan spí vsedě na židli. Recepční z něj svléká hnědo-růžové sako a obléká si ho. Pak opilého a znovu usínajícího Jana zkouší zvednout a postavit na nohy.

 

 

EXT. ULICE - RÁNO

Opilý Jan jde nejistě po ulici. Kolemjdoucí se za ním otáčení.

 

 

INT. JANŮV BYT - DEN

Helenin otec sedí u stolu v kuchyni naproti Jana, v rukou několik LP desek svázaných provázkem k sobě (Beatles, Rolling Stones atd.), vedle sedí Janova matka.

HELENIN OTEC

Nic nám neřekla. Nic jsme netušili. Nenechala žádný vzkaz. Jenom na tomhle balíčku byla cedulka "Zaneste to, prosím, Honzovi."

Jan na to nijak zvlášť nereaguje.

JAN

Nevíte, kde teď je?

HELENIN OTEC

Nevíme nic.

 

 

INT. JANŮV BYT - VEČER

Jan sedí na židli uprostřed svého pokoje. Před ním na stole tichý psací stroj. Mírně shrbený Jan hledí do nikam. Pak si pomalu strčí ruku do kalhot, jako by ho tam něco tlačilo. Zapře se rukou o židli, tlačí dlaň k sedadlu a mírně se šklebí. Svěsí pomalu hlavu s pocitem zoufalosti. Pláče.

 

 

INT. SCHODIŠTĚ U JANOVA BYTU - VEČER

(březen) Jan vychází z bytu, než zavře dveře, ještě se na dálku zběžně loučí s matkou neb babičkou. Už sbíhá první schody dolů, ale shora na něj zavolá SOUSEDKA (70).

SOUSEDKA

Haló. Počkejte.

Jan se zastaví a ohlédne se směrem o patro a půl výš.

SOUSEDKA

Pojďte sem.

Jan jde nahoru.

JAN

Co se děje?

SOUSEDKA

Dobrej den. Běžte, prosimvás, zazvonit tam na pana Gennerta.

JAN

Proč?

SOUSEDKA

Jestli tam je.

JAN

Proč nezazvoníte sama?

SOUSEDKA

Klidně zazvoňte a jděte pryč. Ale zazvoňte.

JAN

Ale proč?

SOUSEDKA

Protože už tejden nevyšel ven. Ani televizi si nepustil, ani rozhlas. Vy jste ho teď snad někdy viděl?

JAN

Ani ne. Máma ho prej viděla nedávno v televizi.

SOUSEDKA

Ani noviny dole ve schránce si nebere. Dyť tam má nastrkaný noviny aspoň za dva tejdny.

JAN

Tomu se divíte? Já nečtu noviny už dva roky.

SOUSEDKA

Zazvoňte.

Jan konečně zazvoní, sousedka se schová za křídlo dveří. Čekají. Nic dál se neděje.

SOUSEDKA

Zazvoňte ještě.

JAN

Třeba někam jel.

SOUSEDKA

Ale prosimvás, kam by jel? Nikoho nemá. Zazvoňte.

Jan ještě jednou zazvoní. V tom si všimnou, že je nejmíň posledních pár vteřin někdo zpoza dveří sledoval, protože krytka kukátka se teď zaklapla. Slyší z bytu taky tiché, šoupavé kroky, které se pomalu vzdalují.

SOUSEDKA

Je tam?

Jan nic neodpovídá, jen se na sousedku podívá.

SOUSEDKA

Je tam, že? Tak naschle, naschle.

Sousedka hned zavře dveře. Jan se pak pomalu otočí a seběhne schody až úplně dolů. Pozastaví se na chvíli u schránek, kde je v té se jménem "Gennert" opravdu nastrkáno aspoň deset výtisků nějakého deníku.

 

 

INT. RECEPCE HOTELU - NOC

Jan sedí za recepcí a zavírají se mu oči. Na hodinách je za deset dvanáct. Hlavním vchodem vejde muž zachumlaný v kabátě (SPOJKA, 30), zběžně se rozhlédne a jde k Janovi.

SPOJKA

Dobrý večer.

JAN

Dobrej... Přejete se ubytovat? Restaurace je už zavřená.

SPOJKA

Hledám nějakýho Honzu. Měl by tu dělat.

JAN

To budu já.

SPOJKA

A znáš nějakou Helenu?

Jan se zarazí, jeho dosud ležérní tón je teď serioznější.

JAN

Proč?

SPOJKA

Posílá mě za tebou. Teda mě ne, já jsem jenom taková spojka. Já jsem ji osobně nikdy neviděl.

Spojku jako by něco zaujalo opodál u dveří do restaurace, nakloní se, aby tam lépe viděl, ale nikdo tam není. Pak se podívá na Jana.

SPOJKA

Můžou tě dostat ven. Za ní.

Jan mlčí, je překvapený, ale snaží se to nedat znát. Přemýšlí. Spojka mlčí, hledí zase směrem k restauraci.

JAN

Proč bych vám měl věřit?

Spojka působí velmi klidně. Mluví, aniž by pohleděl na Jana.

SPOJKA

Hele, mám prostě najít nějakýho Honzu, kterýmu vzkazuje nějaká Helena, že by ho nějaký lidi, který já taky moc neznám, mohli dostat za kopečky. Poper se s tím jak chceš. Ale máš se prý rozhodnout rychle.

JAN

To každopádně. Za tejden jdu na vojnu.

SPOJKA

Ta holka prý říkala, že kdybys mi nevěřil, mám někde utrhnout a ukázat ti borovicovou větvičku... Tak si ji domysli. Tu nemám.

Spojka se na Jana podívá, pak zase uhne pohledem.

SPOJKA

Takže co?

Jan mlčí, přemýšlí. Dlouho váhá.

JAN

Můžu vzít s sebou ještě někoho? Kamaráda.

SPOJKA

To já nevím. Možná. Za dvojnásobnou cenu.

JAN

Kolik?

SPOJKA

Pět tisíc za jednoho.

JAN

Kde to mám jako vzít?

SPOJKA

Hele, smlouvat asi nebudou. To je na tobě.

Jan přemýšlí, spojka dál působí zcela klidně.

SPOJKA

Jestli máš ale jít za tejden na vojnu, na kamaráda se vykašli, kvůli němu by se to všechno ještě protáhlo. Museli by si ho určitě trochu prověřit. Na tebe taky nemáme úplně nejlepší reference. Pokud vím, tak nás na tebou poslala ta holka, zbytek party ti nevěřil.

JAN

Nějak si to zařídím, abych narukovat zatím nemusel.

Spojka se na něj podívá.

SPOJKA

Takže do toho jdeš?

JAN

Musím nejdřív mluvit s tím druhým.

SPOJKA

Radím ti, nekomplikuj to a pojď sám. Bude to jednodušší.

Jan mírně zavrtí hlavou.

JAN

Bez něj nejdu.

Spojka chvíli váhá.

SPOJKA

Dobrá. Rozhodněte se rychle. Já zjistím cenu za toho druhýho. Zítra večer tady budeš?

JAN

Jo.

Spojka se otočí a míří pomalu pryč. Jan ho sleduje, dokud nezmizí ve dveřích. Bez hnutí pak ještě chvíli dál hledí tím směrem a přemýšlí. Akvárium bublá. Jan vyjde z recepce do prostoru před ní. Pomalu zadumaně popochází sem a tam.

 

 

EXT. STAVBA - RÁNO

Na lešení, které je obestavěné kolem osamoceného pětipatrového domu z 19. století v oblasti určené k asanaci, kde Zdeněk pracuje, asi patnáct metrů vysoko, stojí Zdeněk v pracovním mundůru a Jan s cigaretou. Dole pomalu vycházejí z maringotek "lufťáci" (tzn. dělníci, kteří na noc nejezdí domů). Někteří z nich jdou na stavbu, jiní se poflakují u balerů s hořícím uhlím nebo okukují Janův Saab.

ZDENĚK

Co když to byl fízl?

JAN

Nevypadal jako ti blbečci, co nás tenkrát vyslýchali.

ZDENĚK

To nic neznamená.

JAN

Spíš to může bejt nějakej podvodník. Já nevím.

ZEDENĚK

Jak by o tom věděl?

JAN

Třeba to Helena někomu vykecala. (pauza) Nevím. Ale v principu - šel bys?

ZDENĚK

No jasně. Ale to musíš říct ty - jestli je možný, že by ho Helena za tebou poslala.

JAN

To právě nevim.

Chvíli oba mlčí. Zdeněk si taky zapálí cigaretu.

ZDENĚK

Kolik peněz chtějí?

JAN

Strašně moc. Ale to je v pohodě, seženu to.

ZDENĚK

Helena ti nechala ty desky. Třeba ti je dala, protože věděla, že po tobě budou chtít velký prachy.

JAN

Takže myslíš, že ho poslala ona?

Zdeněk pokrčí rameny. Oba mlčí, kouří. Pak se na sebe podívají.

JAN

Ale kam se zašiju, abych nemusel do těch posranejch kasáren?

ZDENĚK

Půjdeme za doktorem.

 

 

EXT. HŘBITOV V BOHNICÍCH - DEN

Jan, Zdeněk a PRIMÁŘ (60) stojí na cestičce mezi náhrobky, staršími i čerstvými. Hřbitov je plný vysokých stromů a keřů, celkově spíš zanedbaný. Primář se dívá na Jana, pak na Zdeňka.

PRIMÁŘ

Vy jste se zbláznili...

ZDENĚK

Na tejden, jeden blbej tejden...!

PRIMÁŘ

Mluvili jste původně o dvou.

ZDENĚK

Třeba to zvládneme připravit dřív.

PRIMÁŘ

Nemyslím si.

ZDENĚK

To je jedno. Tak ho po tejdnu pustíte domů a bude doma. Hlavně že nebude muset narukovat.

PRIMÁŘ

To by stejně asi musel.

ZDENĚK

Tak prostě něco vymyslíme... potom.

Jan se dívá na primáře skepticky, stejně jako on na ně. Zdeněk nervózně popochází sem a tam. Pak se zase otočí k primáři.

ZDENĚK

O co vám jde? Chcete peníze? Vím, že je léčebna plná falešnejch pacientů. Každej ví, že se to dělá. Čeho se bojíte?

PRIMÁŘ

Právě - každý to už ví. Sám jsi to řekl.

ZDENĚK

V čem je rozdíl? Čeho se bojíte?

PRIMÁŘ

Nejde o mě. Nemůžete vůbec tušit, koho můžete dostat do nebezpečí. Ohrožuji mnoho lidí už jen tím, že se tu o tom všem s váma bavím. Nebudu riskovat kvůli nějakýmu klukovi, kterýmu se nechce na vojnu.

Primář se podívá na Jana.

PRIMÁŘ

S prominutím...

ZDENĚK

Ale o vojnu tu přece nejde.

PRIMÁŘ

Upřímně, pánové... a bez urážky - vaše problémy mi připadají poněkud luxusní. Těšilo mě. Nashledanou.

Primář podá Janovi ruku, pak i Zdeňkovi, ale ten ji nepřijme. Potom se otočí a prostě odchází. Jan ho jen zamyšleně pozoruje.

ZDENĚK

Tak to jsme v prdeli... Co teď?

Jan přemýšlí.

JAN

Nechám se prostě zavřít bez ohledu na to, kdo bude sedět na příjmu. Udělám nějaký ten skandál, jak jsi říkal... a stejně mě odvezou do blázince.

ZDENĚK

To neuhraješ. Doktoři během pár dní poznají, že nejsi blázen. Znají ty symptomy...

JAN

To je jedno. Tejden přece stačí. (pauza) Viděl jsem pár bláznů tenkrát, když jsem tam chodil za tebou. A znám tebe. Budu si představovat, že jsem ty, a určitě si mě tam tejden nechají.

Zdeněk se usměje.

 

 

EXT. PŘED HOTELEM - NOC

Spojka s Janem a Zdeňkem stojí před hotelem, kde Jan pracuje, trochu schovaní na tmavém místě za rohem, dál od lampy.

SPOJKA

Dobrá, půjdete oba. Ale za cenu tří lidí. Na tom trvají.

JAN

To je kolik? Patnáct?

SPOJKA

Patnáct tisíc. Zvládnete to sehnat?

ZDENĚK

Za to si můžeš koupit chalupu.

SPOJKA

No, nějakou menší asi budete muset prodat.

JAN

Seženu to. Ale dál už s váma bude komunikovat tady kolega. Já se budu muset uklidit do blázince.

Spojka se podívá na Zdeňka, mírně kývne.

 

 

INT. JANŮV BYT - VEČER

Babička sleduje televizi. Matka u stolu v kuchyni vytahuje z papírového obalu kalhoty a ukazuje je Janovi.

MATKA

Dobrý? Chtěla jsem ti koupit podvlíkačky, aby ti na tam nebyla zima, když bude mráz. Ale vůbec nikde je neměli. Ale měli tyhle kalhoty, které jsem zase nemohla sehnat před Vánoci. Tak jsem vzala troje.

Jan si kalhoty mezitím obleče.

JAN

Dobrý. Jenom doufám, že tam moc neztloustnu, aby mi za ty dva roky pořád byly.

Matka se usměje.

MATKA

To se asi bát nemusíš. I když ti budu pořád něco posílat.

Matka vytahuje další dvoje kalhoty z papíru. Jan se na ni zadívá, pak k ní přijde a obejme ji. Matku to mírně překvapí, pak se usměje. Jan má zavřené oči.

 

 

EXT. U KINA NA PŘEDMĚSTÍ - DEN

Jan se Zdeňkem stojí na kraji parku kousek od malého kina na periferii Prahy. Dívají se směrem ke kinu.

ZDENĚK

Hlavně nežer žádný prášky. Schovej je pod jazykem a pak zahoď. Nebo běž na hajzl, strč si prst do krku a vyblej to.

Jan přikývne. Zapálí si cigaretu.

ZDENĚK

A až zjistím, kde jsi, a zavolám ti, neříkej do telefonu nic důvěrnýho. Sestra nebo doktor můžou zvednout druhý sluchátko, ve vedlejší místnosti.

JAN

Hm.

Zdeněk Jana plácne do ramene.

ZDENĚK

Tak se drž.

JAN

Ty se drž. Teď je to na tobě.

Jan vyrazí směrem ke kinu. S cigaretou v ruce se loudavě prochází před vchodem. Občas kolem někdo projde. Jan se usmívá, ale jaksi beznadějně.  Kolem jde mladá dívka, Jan na ni zavolá.

JAN

Hej!

Dívka se jen otočí, nezastaví se, míří plynule dál.

JAN

Ahoj!

Zdeněk mírně schovaný za keřem v parku Jana pozoruje. Jan si všimne vitrínky pro filmové plakáty. Je tam teď kromě jiných filmů plakát na Hlavu 22 a Kleopatru. Jan si obrázek Elizabeth Taylor s hadem na prsou dlouho prohlíží, kolem projde dalších pár lidí. Jan najednou začne pomalu lízat sklo v místě, kde je plakát Kleopatry, rukama se opře o vitrínku. Kolemjdoucí dívka ho v chůzi sleduje. Jan se ke sklu ještě chvíli lísá, pak do něj dvakrát bouchne čelem, a když bouchne potřetí, vitrínku rozbije. Zvuk tříštícího se skla. Jan má trochu pořezané čelo a líce, zavrávorá a snaží se vytáhnout z vitrínky plakát. Přibíhají první lidé zevnitř kina a jiní pak, co šli opodál po ulici.

KOLEMJDOUCÍ

Co ten člověk blázní?!

Když Jan uvidí, že se k němu přibližují, začne s plakátkem utíkat

KOLEMJDOUCÍ

Chyťte ho! Rozbil to sklo hlavou!

Jan běží ulicí pryč, otáčejí se za ním další lidé. Pronásleduje ho skupinka čtyř mužů, kteří křičí na ostatní.

KOLEMJDOUCÍ

Chyťte ho! Je to blázen! Zadržte ho!

Jan utíká s plakátkem přitisknutým jednou rukou na prsou, rukávem druhé ruky si utírá tvář, kterou má celou od krve. Zakopne a upadne na zem. Muži ho doženou a popadnou.

KOLEMJDOUCÍ

Je vožralej nebo blázen? Řekněte mu, ať na vás dejchne. Slyšíš? Dejchni na mě, kluku! Dejchni na mě!

Jan otevře pusu a snaží se jednoho z mužů kousnout do nosu. Pak se jim snaží vytrhnout, ale drží ho pevně všichni čtyři.

 

 

INT./EXT. AUTO VB, CESTA MEZI PRAHOU A BOHNICEMI - DEN

Jan sedí na sedadle vzadu, mlčí, stejně jako příslušníci VB. Na tváři má pár náplastí, které nedokonale překrývají rány od skla, jsou nasáklé krví. Blíží se k Bohnicím, je už vidět věž kostela v areálu.

 

 

EXT. AREÁL LÉČEBNY - DEN

Vůz VB pomalu projíždí alejí vysokých, bezlistých stromů, většinou lip. Parkuje u jednoho z nejbližších pavilonů. Příslušníci Jana vedou k budově.

 

 

INT. CHODBA A PŘIJMACÍ MÍSTNOST PAVILONU 2 - DEN

Jan chvíli čeká s policisty u dveří, pak ho zavedou dovnitř. Za stolem v příjmací místnosti sedí primář, se kterým Jan se Zdeňkem mluvili na hřbitově. Když Jana uvidí, je samozřejmě překvapený, ale nedá to znát. Jan je na tom podobně, na primáře se nedívá, má zavřené oči nebo hledí do země. Odděluje je velký stůl, vedle Jana sedí příslušník VB a vypráví, co se stalo (stylizovaný zvuk, Jan slova moc nevnímá). Z druhé strany stojí jiný příslušník se dvěma "bratry" v bílých pláštích (pracovníci léčebny). Jan sedí klidně, bez hnutí. Přichází MLADÁ SESTRA (22) s obvazy a jinými věcmi.

PRIMÁŘ

To zatím stačí, soudruzi. Musíme ho teď ošetřit.

Primář se podívá na sestřičku.

PRIMÁŘ

Dejte ho ke mně, na samotku. Zítra se snad uvolní místo na přijmacím.

Podívá se na hodinky.

PRIMÁŘ

A zavolejte na chirurgii, ať se na něj někdo podívá.

"Bratři" Jana vezmou každý z jedné strany a odvádějí spolu se sestrou pryč.

 

 

INT. SAMOTKA - DEN

Jan leží na posteli s řemeny, přivázaný za ruce, nohy i pas, nad ním stojí bratr a drží ho ještě za lokty, i když je Jan úplně klidný. Sestra Janovi vpichuje injekci.

 

 

INT. SAMOTKA - VEČER

Jan spí přivázaný na posteli, zvuky z chodby (nadsazené). Probudí se. Nemůže se hnout. Zavře po chvíli zase oči.

 

 

INT. SAMOTKA - NOC

Jan se probouzí, dívá se po místnosti. Kroky na chodbě, sestra asi roznáší léky pacientům. Krytka u průzoru ve dveřích se odklopí na stranu a průzorem se na Jana dívají ženské oči. Jan na ně hledí bez výrazu.

MLADÁ SESTRA

Nemáte žízeň?

Jan neodpovídá. Sestra pak otevře dveře a přijde k němu, nese složené pyžamo.

MLADÁ SESTRA

Jak vám je?

JAN

Mravenčí mi ruce.

MLADÁ SESTRA

Už vás odvážu.

Sestra řemeny povolí, Jan si pomalu protahuje ruce. Sestra pak dá Janovi pyžamo.

MLADÁ SESTRA

Vemte si tohle. Vaše šaty jsou celé od krve, musíme je vyprat.

 

 

INT. CHODBA, POKOJ 2 - RÁNO

Jan s obvazy na hlavě, doprovázený bratrem a STARŠÍ SESTROU (40) vychází ze samotky a jdou prázdnou chodbou k jedněm ze dveří, je na nich číslo 2. Vejdou dovnitř, sedí tam na posteli pacient JARDA (39), působící velmi ospale. V dalších dvou postelích spí další dva pacienti. Jarda se unaveně zvedne a jde Janovi podat ruku.

JARDA

Ahoj. Jarda.

Jan mu letargicky podá na co nejkratší chvíli ruku a až pak, když už se jejich ruce nedotýkají, dodá tiše.

JAN

Honza.

Jarda si zase sedne na svou postel a Jana už si vůbec nevšímá. Sestra Janovi podá malou skleněnou misku s dvěma bílýma pilulkama a sklenici čaje.

STARŠÍ SESTRA

Tohle spolkněte.

Jan dá pilulky do pusy.

STARŠÍ SESTRA

Zapijte to.

Jan se napije čaje, pak vrátí skleniču sestře.

STARŠÍ SESTRA

Ukažte, zvedněte jazyk.

Jan otevře pusu a ukáže sestře, že prášky opravdu spolkl. Pak si sedne na svou postel a sestra odchází. Jan se podívá na dveře, ve kterých je malé zasklené okénko, takže sestry a kdokoli jiný z chodby může vidět kdykoli dovnitř. Pak vezme svůj polštář a obejme ho, zaboří do něj bradu a nos (aby necítil zápach v pokoji).

 

 

INT. CHODBA - DEN

Jan s obvazy na hlavě a v pyžamu stojí rozpačitě na chodbě u stěny a pozoruje z dálky ostatní pacienty. Prohlíží si starší ženu letargicky stojící u okna, její tělo je po letech užívání léků zhroucené samo do sebe. Nedívá se z okna, je k němu jen tváří otočená, ale duchem je mimo, v očích prázdno. Opodál jeden z pacientů začne prohlížet kalhoty jinému.

STAROSTLIVÝ PACIENT

Nejste počůranej?

DRUHÝ PACIENT

Cože?

STAROSTLIVÝ PACIENT

Nejste počůranej?

Druhý pacient tomu starostlivému nerozumí. Ten mu ještě chvíli prohlíží kalhoty a pak jde pryč. Z Janova výrazu se zdá, že se tam cítí nepatřičně, a je ospalý (z léků).

Začne se pomalu procházet. Když přijde k sesterně, slyší rozhovor dvou sester vevnitř.

MLADÁ SESTRA

Včera bylo pozdvižení na čtrnáctce. Po půlnoci měli příjem, nějakou holku. Nemohli ji zvládnout, přitom to byla prej třasořitka. Dali ji na pokoj k jiný ženský a přikurtovali ji. Ale ta druhá ji odvázala a začala mlátit. Dlouho je nemohli od sebe odtrhnout. Pak museli dát jednu na samotku a druhou do klece...

K Janovi přijde PETR (19), pohublý pacient se smutnýma očima.

PETR

Ty jsi tu taky od včerejška?

JAN

Hm.

PETR

Přivezli nás ve stejnej den. Řekla mi to sestra. Já jsem tu už popátý.

Jan nic neodpovídá.

PETR

Co se ti stalo?

Jan váhá, co říct.

JAN

Co je ti do toho...?

Petr na něj bez nějaké zvláštní reakce dál unaveně hledí. Pak se otočí a jde pomalu pryč.

 

 

INT. CHODBA - DEN

Jan sedí na druhém konci chodby. Všimne si, že se u vchodu za mříží objevila jeho matka, sestra ji pustí dovnitř. Jan se zvedne a jde přes celou chodbu k ní. Mluví tiše, ospale.

JAN

Ahoj.

Matka se překvapeně dívá na obvazy na jeho hlavě. Obejme ho. Pak si sednou na lavičku u stěny. Opodál stojí jeden "bratr", ale neposlouchá je. Matka si utírá z tváří slzy, ale je klidná.

JAN

Mluvilas s primářem?

MATKA

Ne. Není tady.

Jan hledí před sebe s klidem, ale i s jakousi nepřístupností.

JAN

To jenom kvůli vojně.

Matka se na něj podívá trochu překvapeně.

JAN

Neboj se. Vím, co dělám.

Matka si znovu prohlíží obvazy na jeho hlavě.

MATKA

Proč ses tak zřídil?

Jan pokrčí rameny.

JAN

Muselo bejt nějaký divadlo...

MATKA

Přinesla jsem ti oblečení.

Jan jen rozpačitě kývne hlavou.

JAN

Dík...

MATKA

Sháněl tě Zdeněk, tak jsem mu řekla, že jsi tady. Přijde se za tebou podívat.

 

 

INT. POKOJ Č. 2 - VEČER

Sestra dává Janovi a ostatním pacientům z jeho pokoje léky. Ve skleněné mističce pro Jana je kromě dvou bílých, jako ráno, ještě jedna růžová pilulka. Všechny spolkne a zapije čajem.

STARŠÍ SESTRA

Ukažte. Jazyk nahoru...

 

 

INT. POKOJ 2, CHODBA, SPOLEČENSKÁ MÍSTNOST - RÁNO

Jedna ze sester Jana s obtížemi budí, nedokáže vstát. Pak se konečně trochu probere. Dívka v civilním oblečení MAGDA (16) Janovi a jeho spolubydlícím roznáší snídani a čaj. Jan sedí na posteli s polštářem přitisknutým k nosu. Pak si, když sestra odejde, vezme talířek se snídaní a zkouší jíst, ale dělá se mu špatně, břicho mu stahuje zvracecí reflex. Podívá se na Jardu, který bez problémů pomalu jí, se svým stále stejně unaveným výrazem. Jan si jídlo vezme a jde ven.

Na chodbě potká u vozíčku s jídlem znovu Magdu. Sestra jí zrovna vysvětluje, že jídlo do talířů rozděluje špatně. Když se sestra otočí a zamíří do dalšího pokoje, Magda na ni vyplázne jazyk. Jan jde do společenské místnosti, kde je několik stolů a (vypnutá) televize. Otevře okno. Sedne si a začne jíst.

Pak se s prázdným talířem a hrnkem vrací. Všimne si znovu Magdy, která sedí za mříží, co odděluje vstupní část od zbytku chodby. Je k němu otočená zády, sedí opřená o mříž a ovívá se vlastnoručně vyrobeným vějířem z papíru (přestože je chladno, polovina dubna). Jan vejde do dveří svého pokoje. Jarda se obléká do civilního oblečení, sestra mu pomáhá.

STARŠÍ SESTRA

Už jste se rozloučili?

JARDA

Ne.

STARŠÍ SESTRA

Jarda jde dnes domů.

Jan je trochu překvapený. Jarda nepůsobí moc zdravě. Podá mu ruku.

 

 

INT. U PRIMÁŘE - DEN

Sestra přivedla Jana k primáři do jeho pracovny vedle sesterny a pak odchází.

PRIMÁŘ

Posaďte se.

Jan se posadí na židli u stěny, primář stojí pár metrů od něj u stolu a kouří.

PRIMÁŘ

Kouříte? Nabídněte si.

JAN

Děkuju.

Jan mluví sklesle, primář mu podá krabičku a zápalky.

PRIMÁŘ

Měl jste u sebe cigarety a nějaké peníze, že? To vám vrátíme. (pauza) Je tu taková malá samoobsluha, při společných vycházkách tam můžete zajít. Maminka vám tu taky nechala nějaké peníze.

Jan potahuje z cigarety a třepáním zhasíná zápalku. Dál mlčí. Primář se dívá do země, chvíli jen tak přemýšlí.

PRIMÁŘ

Byl tu ráno váš vedoucí s kádrovačkou. Podařilo se mi vysvětlit jim, že v tomhle stavu s vámi nemůžou mluvit. Taky přišli z Bezpečnosti, doptat se na nějaké věci. Vezmou vám řidičák. Vrátí nebo nevrátí vám ho pak podle diagnózy a podle posudku, který napíšu.

Primář se natáhne k cívkovému magnetofonu na stole a spustí záznam, cívky se začnou pomalu otáčet. Sedne si pak za stůl k čistému listu papíru a do ruky vezme tužku. Podívá se na Jana s klidným výrazem.

PRIMÁŘ

Jak se cítíte?

JAN

Jsem unavený. Z těch léků.

PRIMÁŘ

Už jste byl někdy v psychiatrické léčebně?

Jan chvíli zaváhá, co říct. Pohledem mimoděk zavadí o otáčející se magnetofon, pak se podívá na primáře.

JAN

Jako pacient ne. Jenom na návštěvě.

Doktor si něco zapíše na papír.

PRIMÁŘ

Pracujete jako noční recepční?

JAN

Ano.

PRIMÁŘ

Jste tam spokojený?

JAN

Nestěžuju si.

PRIMÁŘ

Jak jste tam dlouho?

JAN

Půl roku.

PRIMÁŘ

Předtím jste studoval?

JAN

Ano.

PRIMÁŘ

Kolik let?

JAN

Tři.

PRIMÁŘ

Jaký obor?

JAN

Jazyky. Ruštinu a angličtinu.

PRIMÁŘ

Šlo vám to?

JAN

Poměrně ano.

PRIMÁŘ

Takže jste neskončil kvůli tomu, že byste na to nestačil.

JAN

Ne.

Primář se na chvíli odmlčí, něco si zapisuje. Cívky magnetofonu se točí dál. Jan si potáhne z cigarety.

PRIMÁŘ

Jak vám bylo předtím, než jste rozbil tu vitrínu? Na co jste myslel?

Jan neodpovídá hned. Pozoruje primáře, který hledí do papíru před sebou. Ten pak zvedne oči k Janovi, až když je jeho mlčení už trochu dlouhé. Jan konečně váhavě promluví.

JAN

Na svou dívku. Tedy, bývalou.

PRIMÁŘ

To místo vám ji nějak připomnělo?

JAN

Asi. Plakát v té vitrínce.

PRIMÁŘ

Kdy jste se rozešli? Trápíte se kvůli tomu?

Jan znovu váhá, magnetofon ho trochu znevózňuje.

JAN

Bylo to poměrně nečekané. Je to asi měsíc.

Jan přemýšlí, primář ho tiše pozoruje a čeká, co řekne dál.

JAN

Ztratil jsem s ní něco zásadního... Bez ní jako by se svět smrskl na čtvrtinu. Všechno ztratilo chuť a barvy. Najednou jsem neměl nic.

PRIMÁŘ

Když jste opouštěl školu, tak silnou ztrátu jste nepociťoval?

JAN

Ne. Vůbec. Dokonce ani když zemřel můj otec.

Primář si znovu něco zapíše.

PRIMÁŘ

Co se s vaším rozchodem změnilo? Jaké plány jste měl do budoucnosti, když jste si ji představoval s ní?

JAN

Nic originálního. Děti. Bydlení. Práce. Pokus sehnat lepší zaměstnání.

PRIMÁŘ

Proč jste se rozešli?

JAN

Emigrovala. Což patrně znamená rozchod. Ale konkrétní rozhovor o rozchodu neproběhl. Nevím to.

PRIMÁŘ

A co si myslíte? Co je nejpravděpodobnější?

Jan neví, co říct. Znovu mu zrak ulpí na otáčejícím se magnetofonu. Primář čeká. Ticho se prodlužuje.

PRIMÁŘ

Nemusíte odpovídat na všechno. Tady nejste u výslechu. Ale zkuste si na to odpovědět sám.

Primář položí tužku a vypne záznam.

PRIMÁŘ

Pár dní vás tu budeme pozorovat. Odpočinete si. Žádný spěch.

 

 

INT. SPOLEČENSKÁ MÍSTNOST - DEN

V televizi vysílají denní zprávy. Jan pozoruje ostatní pacienty, většina z nich televizi ignoruje. U okna sedí starší paní s oprýskaným divadelním kukátkem a dívá se přes něj ven do areálu léčebny. Jan na podlaze pod stolem najde tužku (krátkou, asi 7 cm).

 

 

INT. CHODBA - VEČER

Jan sedí na podlaze u stěny a kreslí tužkou mimoděk po linoleu. Mladý pacient Petr sedí opodál taky na podlaze u stěny, zcela apatický. Po několika jednoduchých obrázcích (domeček, trojúhelník, spirála) Jan nakrestí svým jednoduchým naivistickým stylem ženskou tvář (Helena), pak vlasy, krk, ruce, prsa, boky, klín. Na druhém konci chodby začne zvonit telefon, jedna za sester ho zvedne a pak zavolá na Jana.

STARŠÍ SESTRA

Máte telefon...!

Jan se otočí tím směrem, jestli volá opravdu na něj. Pak si plivne na prsty, setře rychle kresbičku ženy z podlahy, zvedne se a jde k telefonu. Sestra mu předá sluchátko.

JAN

Haló?

ZDENĚK

Čau. To jsem já. Máme problém.

JAN

Jakej?

ZDENĚK

Chtějí víc peněz. Chtěj celkem dvacet.

Sestra se na něj chvíli dívá, pak se otočí a jde do sesterny. Jan mluví tišším hlasem.

JAN

Těch patnáct jsi jim dal?

ZDENĚK

Zatim ne, nejsem cvok.

Jan přemýšlí.

ZDENĚK

Co mám dělat? Dyť jsou to šílený peníze. Kde bysme to vzali?

JAN

Dej jim i ten zbytek peněz ode mě.

ZDENĚK

To nebude stačit.

JAN

Zavolám domů mámě, že si chceš půjčit psací stroj. Odneseš ho a prodáš aspoň za dvojku. A já mezitím ještě něco vymyslím.

ZDENĚK

Človeče, já nevím... Něco mi na tom nehraje.

JAN

Prostě si na nás chtějí namastit kapsu, to je jednoduchý. Stav se zítra a proberem to.

ZDENĚK

Jsi opravdu na mým pavilonu?

JAN

Jo.

ZDENĚK

A co primář?

Jan se instinktivně podívá, jestli ho někdo nepozoruje.

JAN

Chová se ke mně prostě jako k pacientovi. A všechno si nahrává na magneťák.

ZDENĚK

Dává ti najevo, abys tam nekecal blbosti.

JAN

Myslíš?

ZDENĚK

No nic, už nemám drobný. Dej na sebe pozor.

JAN

Ty taky.

 

 

INT. SPOLEČENSKÁ MÍSTNOST - VEČER

Místnost je plná lidí, kteří sledují v televizi hokejové utkání (pacienti, sestry, bratři, doktoři). Padl zrovna gól. Všichni před obrazovkou křičí radostí, je tu ale i několik pacientů bez výraznějšího zájmu o hokej, kteří stojí opodál a dívají se střídavě na obrazovku a letargicky někam úplně jinam. Jan diváky zkoumavě pozoruje, hlavně primáře.

KOMENTÁTOR Z TV

Československé mužstvo teď vede nad Finskem 5:3 a do konce utkání zbývá už jen patnáct vteřin...

Primář se s ostatními lékaři a pacienty raduje.

 

 

INT. POKOJ Č. 2 - VEČER

Sestra pacietům na Janově pokoji znovu rozdává léky. Po Janovi tentokrát už nechce, aby jí ukázal jazyk. Když odejde, Jan pilulky vyplivne do dlaně. Pak zaboří tvář do polštáře (aby necítil zápach v místnosti).

 

 

INT. POKOJ 2 - DEN

Jan sleduje ubytovávání NOVÉHO PACIENTA ("modrý", 35). Je omámený sedativy, přesto si pořád rozepíná pyžano a snaží se poškrábat na boku. Jde vidět, že je pod pyžamem po celém těle potřený modrou tinkturou. Sestra má taky ještě od tinktury modré prsty. Pyžano mu neustále znovu zapíná.

STARŠÍ SESTRA

Neškrábejte si to. Slyšíte? Lehnětě si a nechte to být. Musíte to vydržet.

Pacient na její slova nijak nereaguje. Sestra pacienta uloží. Podívá se po ostatních pacientech, kteří ale polehávají a nevěnují jí pozornost, pak se otočí k Janovi.

STARŠÍ SESTRA

Kdyby se pořád škrábal, řekněte mi. Má svrab po celém těle. Snad půl roku se nemyl.

Jan pozoruje pacientovu útrpnou tvář. Sestra odchází, zavře a Janův pohled zůstane na malém okénku ve dveřích, přes které se po chvíli dovnitř podívá Petr, který se loudavě prochází po chodbě. Petr pak jde dál, Jan pohlédne znovu na "modrého".

V průhledu okénkem se na chvíli objeví dívčí ruka, která něco drží a dívka si to prohlíží (fotografii). Dveře se pak otevřou a dovnitř vstoupí Magda, v rukou má poskládané Janovy šaty z prádelny a věci, co měl po kapsách - mimo jiné malou Heleninu fotografii, sluneční brýle, peněženku a cigarety.

MAGDA

Vy jste Jan?

JAN

Ano. Dobrý den.

Magda položí šaty a věci na jeho postel a jde hned pryč.

MAGDA

Na shledanou.

Jan vezme fotografii a zadívá se na ni. Mírně se usměje.

 

 

EXT. AREÁL LÉČEBNY - DEN

Jan v civilním oblečení spolu se skupinkou ostatních pacientů (kromě Petra a modrého) a sestrou vychází ze dveří jejich pavilonu. Pomalu jdou po cestě, někteří se mírně vzdalují, jdou po trávě, mezi stromy, ale ne moc daleko od ostatních. Jan se postupně taky odváží trochu se vzdálit od sestry.

Pár desítek metrů od nich na trávníku se pomalu prochází sestra z jiného pavilonu a mladá, snad osmnáctiletá těhotná pacientka s posmutnělou tváří. Po obloze se pohybuje malá bílá tečka - dopravní letadlo pár tisíc metrů nad nimi.

Jan jde ke dvěma borovicím, které stojí u jedné z budov. Nabere do hrsti trochu suchého jehličí napadaného pod stromy a přivoní si. Pak se podívá na borovice, jestli tam není dostupná nějaké větev se zeleným jehličím, ale oba stromy jsou vysoké. Rozhlédne se a uvidí u jedné z budov menší borovice. Jde k nim, otře konečky prstů trochu smůly z hrotu jedné větvičky a přivoní si. Pak trhá konce větviček se smolnými pupeny a strká si je do kapsy.

Jan se prochází mezi budovami, ale nevzdaluje se moc od skupiny. U jednoho pavilonu se silným oplocením, z kterého se nedá evidentně moc jednoduše dostat, si všimne, že jsou do kůry stromů za plotem vyškrábány obrázky genitálií, některé přímo při milostném aktu, jiné u ústech žen. Jan si je chvíli prohlíží, než si všimne, že se na něj dívá jeden z pacientů pavilonu zpoza mříže v okně.

 

INT. CHODBA - DEN

Skupina se vrací na pavilon, sestra odemyká mříž oddělující vchod a zbytek chodby. Petr, který venku nebyl, sedí kousek od mříže a na příchod ostatních nereaguje. Pacienti pomalu procházejí dovnitř. Jan přijde ke dveřím do sesterny a nahlédne tam, starší sestra zrovna něco dělá u stolu.

JAN

Nebyl tu za mnou nikdo?

STARŠÍ SESTRA

Ne. Čekáte návštěvu?

Jan jemně kývne hlavou.

 

 

INT. POKOJ 2 - NOC

Jan leží ve své posteli, v ruce borovicový pupen, který si drží u nosu, tře si ho jemně o chřípí a poklidně dýchá. Modrý na vedlejší posteli se pravidelně jednou za pár vteřin zavrtí a poškrábe. Přes chodbu sem doléhá křik pacienta, který dostal záchvat, hlasy sester a lékaře, co jsou teď u něj. Jan rozžmoulá pupen a pryskyřici si rozetře pod nosem.

 

 

INT. U PRIMÁŘE - RÁNO

Jan sedí na židli, primář na křesílku a něco dělá s výpletem své tenisové rakety. Na stole magnetofon, cívky se pomalu otáčejí.

PRIMÁŘ

Jak jste se vyrovnával s jeho odchodem?

JAN

Bylo to strašně zvláštní v tom, že jeho tělo samozřejmě nemohli převézt sem, takže jsme ho nikdo neviděli třeba v otevřené rakvi, jak se to dělává. Nikdo z rodiny ho mrtvého neviděl. Máma samozřejmě dlouho doufala, že vznikl nějaký omyl. Že se ještě zjistí, že to nebyl on, že se táta někde objeví a vrátí se. Pro mě to vlastně bylo taky dlouho celé takové... virtuální. Pořád jsem si říkal, jestli se mi to jen nezdálo - zpráva o jeho smrti a tak dál. Přetavilo se to do takového zvláštního pocitu, že vlastně tak úplně nezemřel. Nevím, jak to říct.

PRIMÁŘ

Věříte v Boha?

Jan se trochu zarazí, přemýšlí, cívky magnetofonu se otáčí.

JAN

Babička mě k tomu chtěla vést... ale samozřejmě se to vylučovalo se studiem vysoké školy.

PRIMÁŘ

Samozřejmě?

JAN

Šlo o opatrnost rodičů. Víte, co mám na mysli.

PRIMÁŘ

Co si myslíte o opatrnosti?

Jan neodpoví hned.

JAN

Dá se asi chápat pejorativně i pozitivně. Opatrnost jako rozumné uvažování o svých možnostech, jako racionalita, je samozřejmě dobrá. Ale nesmí přerůst do zbabělosti.

PRIMÁŘ

A co si myslíte o zbabělosti?

JAN

Je to jeden extrém. Absurdní strach. Opakem je radikalita. Tedy, radikalita za každou cenu, patetická představa hrdinství. Oba extrémy mi připadají pitomé. Jsem radši pro tu rozumnou opatrnost.

PRIMÁŘ

Sám o sobě byste tedy neřekl, že jste radikální?

JAN

Nevím... Asi ne. Takový typ povahy asi nemám. Být radikální z principu, to mi připadá spíš směšné. Záleží na situaci.

PRIMÁŘ

Helena... byla radikální?

Jan se usměje.

JAN

Ano. Ta byla radikální. A asi pořád je.

Doktor se dál věnuje své raketě, přemýšlí.

PRIMÁŘ

Co si myslíte o jejím odchodu? Ne politicky, ale osobně. Vnímal jste to jako zradu?

Jan neodpoví hned.

JAN

Přestože jsem to nečekal, v tu chvíli mi to připadlo naprosto logické...

Jan se trochu zarazí nad tím, co řekl, pohlédne mimoděk na magnetofon.

JAN

Chci říct... Kdybych byl, řekněme, vnímavější k jistým věcem, mohl bych vytušit, co chce udělat... Zrada je možná silné slovo. Věděl jsem, že ona nezradí především sama sebe, takže...

PRIMÁŘ

Je důležité nezradit sám sebe?

JAN

To jistě. Myslel jsem to ale trochu jinak. Že nezradí především sama sebe, tím jsem chtěl říct, že je vlastně... zbabělá.

Jan je skoro překvapený tím, co zrovna řekl.

PRIMÁŘ

Zbabělá?

JAN

Ano. Sobecká.

PRIMÁŘ

Proč Helena odešla?

JAN

Myslím, že měla prostě pocit, že si život tady nezaslouží.

O magnetofon pohledem teď zavadí i doktor, mlčí, pak se podívá na Jana a stále cosi dělá s výpletem tenisové rakety.

PRIMÁŘ

Nechcete si půjčit nějakou knihu?

Primář se zvedne a jde ke svému stolu, vypne záznam. Jan se otočí k primářově knihovně, pak se zvedne a prohlíží si tituly na hřbetech knih. Vytáhne Labyrint světa a ráj srdce (J. A. Komenský). Primář si sedne ke stolu.

PRIMÁŘ

Půjčte si cokoli.

JAN

Co je zač ten nový pacient na mém pokoji?

PRIMÁŘ

Pan Jeřábek? Bydlel se svou maminkou. Když zemřela, nechal ji ležet v posteli a žil tam s ní dál. Nevycházel ven, nejedl. Po pár týdnech konečně někoho napadlo jít se tam podívat a našli je. (pauza) Měl by se z toho snad rychle dostat a jít domů. Podobně jako vy.

Jan zvedne oči od knihy a podívá se na doktora, ten něco zapisuje do papírů na stole.

 

 

INT. CHODBA - DEN

Jan sedí na podlaze u stěny, na kolenou má knihu Labyrint světa a ráj srdce. Otevře ji a na první stránce čte motto: "Eccles. 1, 14. Viděl jsem všecky skutky, kteréž se dějí pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha." Otáčí na další stránku, a další. U mříže se objeví Magda a nenápadně se dívá Janovým směrem. Ten si jí nevšímá a dál si čte. Pak na něj Magda zavolá.

MAGDA

Haló, pane... Nemáte u sebe tu fotku?

JAN

Já?

MAGDA

No, vy. Nemáte fotku tý dámy, co jsem vám přinesla?

JAN

Mám.

MAGDA

A neukážete mi ji?

Jan se rozpačitě zvedne a jde pomalu k mříži, míjí letargické pacienty stojící u oken, včetně Petra. Z kapsy mezitím vytáhne fotku Heleny. Přijde k Magdě, která se drží mříží a čelo o ně má taky opřené.

JAN

Na co ji potřebujete?

MAGDA

Jen tak. Podívat se.

Jan jí fotku podá a čeká, co z ní vypadne.

MAGDA

To je vaše dívka?

Jan chvíli váhá, co odpovědět.

JAN

Ano.

MAGDA

Je krásná. Jako princezna. Nebo jako manekýna. (pauza) Není manekýna?

Jan jemně zavrtí hlavou.

JAN

Líbí se vám?

Magda si dál zasněně prohlíží fotku. Není zdaleka tak pohledná jako Helena, je celkově drobná a na tvářích má jemný ekzém, který se většinou snaží zakrýt vlasy. Na obou dlaních má několik malých kulatých jizev (popáleniny cigaretou), které většinou skrývá do rukávů, ale občas zapomene.

MAGDA

A vám?

JAN

Docela jo.

MAGDA

Přijde vás sem navštívit?

JAN

Ne.

MAGDA

Proč?

JAN

Má to daleko.

MAGDA

Má krásný vlasy. Takový já nikdy nemůžu mít.

Magda vezme pramen svých vlasů do prstů a dál zamyšleně studuje fotku. Pak ji vrátí Janovi.

JAN

Proč nejste v pyžamu? Anebo v sesterským.

MAGDA

A proč vy nejste? Já nejsem sestra. Ani cvok.

JAN

Tak co jste? Doktor?

Magda se usměje.

MAGDA

Ředitel. Nechcete jít ven? Je tam pěkně.

JAN

Nemůžu přece ven.

MAGDA

Můžete. Normálně si vás vezmu na sebe.

JAN

To jde?

MAGDA

No jasně.

JAN

Pacient pacienta?

MAGDA

Říkám, že nejsem cvok. Sestři...!

Starší sestra vyjde se sesterny.

STARŠÍ SESTRA

Co je...?

MAGDA

Můžu vzít tady pána na půl hodiny ven?

Sestra zaváhá, pak se vrátí do sesterny a čte něco z nějakého seznamu na nástěnce. Pak zase vykoukne a podívá se na Jana.

STARŠÍ SESTRA

Ano, můžete. Ale za půl hodiny ať jste zpátky.

 

 

EXT. AREÁL LÉČEBNY - DEN

Jan s Magdou vyjdou ven z pavilonu.

JAN

Ale nemůžu moc daleko, čekám návštěvu.

MAGDA

Koho?

JAN

Kamaráda.

MAGDA

Tak na vás snad chvíli počká, ne?

Prochází se spolu po trávě mimo cesty. Je jeden z prvních teplých dnů, některé stromy už se trochu zelenají. U jedné nízké borovice začne Jan trhat zásobu pryskyřičných pupenů a strkat si je do kapes.

MAGDA

K čemu vám to je?

JAN

Krásně voní. Bez toho bych na pokoji asi nevydržel.

MAGDA

Proto si furt nosíte jídlo vedle?

JAN

Vy necítíte, jak to tam smrdí?

MAGDA

Jste nějakej zhýčkanej.

Jan se usměje. Jdou dál.

MAGDA

Jíte prášky? Nevypadáte.

JAN

Moc ne.

MAGDA

Já taky ne. Mám jich už schovaných plnou flašku od mlíka.

JAN

Takže jste pacient. Teď jste se prokecla.

MAGDA

Jsem i nejsem.

Jan vytáhne krabičku cigaret a dá si jednu do úst.

JAN

Nechcete cigaretu?

MAGDA

Ne. Nemám ráda cigarety.

Magda mimoděk schová ruce do rukávů. Jan si zapálí. Chvíli oba mlčí. Magda si všimne sněženek v trávě.

MAGDA

Sněženky...

Magda pár kytiček utrhne. Jan ji pozoruje, pak se podívá směrem k pavilonu.

MAGDA

Nikdo tam není. Pojďte... Pojďte aspoň ke kostelu.

Jdou dál.

MAGDA

Hele, Nevěsta.

Blíží se ke kostelu, před kterým na trávě pomalu popochází ženská postava s kusem záclony přes ramena, zadumaná v sobě ("NEVĚSTA", 40).

JAN

Kdo to je?

MAGDA

Nevěsta. Je hodná, jenom kuchařkám vždycky oškube všecek rozmarýn.

Magda běží k ní. Nevěsta je trochu dezorientovaná, ale nakonec se nechá od Magdy obejmout a políbit na tvář. Pak jí Magda dá kytičku sněženek. Jan je chvíli pozoruje, než ho zaujme zvuk koňských kopyt. Z jiné aleje se blíží bílý tažný kůň s klapkami na ohlávce, který táhne malý vozík plný velkých hliníkových konví na mléko, na malém sedátku sedí starý muž (VOZKA, 70) a třímá opratě. Někdo na něj zavolá od kostela - muž s trakařem (KUCHAŘ, 35).

KUCHAŘ

Pepo!

Vozka zastaví, aby se slyšeli.

VOZKA

Servus!

Jejich rozhovor je v tichu areálu dobře slyšet, i když je od nich Jan vzdálený dobrých 40 metrů.

KUCHAŘ

Počkej na mě, já ti tam přihodím brambory.

Magda volá na oba.

MAGDA

Dobrý den. Dobrý den.

VOZKA

Dobrej...

Starý vozka sleze z vozu a začne trochu přerovnávat konve, aby bylo na voze místo. Magda vezme Nevěstu za ruku a vede ji ke koni, aby si ho pohladila. Kuchař ve svazku klíčů chvíli hledá ten správný a pak otevírá vrata kostela, vjede dovnitř s trakařem, po chvíli z něj zase vyjede s naloženým pytlem brambor a zamyká. Pak přijede s trakařem k vozu, spolu s vozkou na něj hodí pytel a pak i trakař. Mezitím  Magda s Nevěstou hladí koně po hřbetu. Vozka sedne na sedátko a pobídne koně, aby jel, zvuk kopyt se zase rozezní prostorem.

VOZKA

Nashle, slečny.

MAGDA

Naschle.

Magda jde pomalu zpátky k Janovi, který vše celou dobu pozoroval. Nevěsta se znovu začne pomalu houpavě pohybovat, jako by tančila. Pod jednou z laviček si Jan všimne zahozené půlky oloupaného pomeranče, jejíž jeden měsíček je rozkousaný.

 

 

INT. CHODBA - DEN

Jan prochází mříží zpět na chodnu, sestra ji zamyká. Magda mu zamává a odchází.

JAN

Nebyl tu za mnou nikdo?

STARŠÍ SESTRA

Ne.

U okna letargicky postává Petr a hledí tupě ven.

 

 

INT. POKOJ Č. 2 - VEČER

Starší sestra krmí modrého. Musí ho nutit, pacient nechce jíst. Ostatní jsou už po večeři. Jan sedí na posteli a čte Labirynt světa. Borovicové pupeny si otírá o chřípí nosu. V okénku dveří se objeví Petr, Jan si ho po chvíli všime, sestra ne. Petr na Jana mávne, ať jde za ním.

 

 

INT. CHODBA - VEČER

Jan vyjde na chodbu a následuje Petra ještě o kousek dál k oknu. Petr mluví tiše.

PETR

Chtěl jsem se zeptat... Vypadáš dobře, ne jako ty mrtvoly, co jsou tu už leta. Nechceš se mnou utéct? Musíme utéct. Možná by šli i další lidi. Musíme zmizet, nebo dopadneme jako ostatní, který tu roky cpali práškama.

Jan je trochu překvapený a nic neodpovídá.

PETR

Tak co...? Co říkáš? Ty kdybys nás vedl, tak by se nám to povedlo...

JAN

Já ale nechci utéct. Přece by nás stejně brzo chytili.

PETR

Nesmíme se nechat. Někde se schováme. Spolu.

Jan neví, co mu na to říct. Je v rozpacích.

JAN

Mě stejně za chvíli asi pustí domů.

V očích Petra se objeví jisté zklamání.

PETR

Aha... Hm. Hm.

Petr se pomalu bezradně otočí a odchází. Už se na Jana ani nepodívá. Jan ho ještě chvíli sleduje. Petr si sedne na podlahu ke stěně a schoulí se. Od společenské místnosti se ozývá zvuk televize, která přenáší další hokejové utkání. Najednou tam všichni zařvou "Góóól!" Jan přemýšlí, pak jde k sesterně a zaklepe na dveře. Vyjde ven mladší sestra.

JAN

Můžu si zavolat?

Sestra kývne a zase znizí ve dveřích. Jan zvedne sluchátko a vytočí číslo. Zvedne to jeho matka.

JAN

Ahoj.

MATKA

Nazdar. Jak ti je?

JAN

Moc dobře, moc dobře... Byl si už Zdeněk pro ten stroj?

MATKA

Ne, vůbec se neukázal.

Jan je překvapený.

JAN

Aha. Kdyby se objevil, ať mi od nás zavolá. Jo?

 

 

INT. U PRIMÁŘE - DEN

Jan sedí na židli u primáře, v ruce cigaretu a v druhé popelník. Primář s tužkou v ruce a čistým papírem před sebou, cívky magnetofonu se otáčí.

PRIMÁŘ

Proč jste si chtěl ublížit?

JAN

Nechtěl jsem si ublížit.

PRIMÁŘ

Rozbil jste hlavou sklo.

JAN

Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo.

PRIMÁŘ

Co jste v tu chvíli cítil?

JAN

Zoufalost. Beznaděj.

PRIMÁŘ

Proč zrovna v tu chvíli?

JAN

Cítil jsem se tak pořád.

PRIMÁŘ

I teď?

JAN

Není to už tak intenzivní.

PRIMÁŘ

Z čeho ta beznaděj plyne?

Jan chvíli zaváhá.

JAN

Myslím, že je to poměrně evidentní.

PRIMÁŘ

Odchod Heleny?

JAN

Ano. Ale ten byl už jen dovršením všeho.

PRIMÁŘ

Neptám se, protože bych pátral po něčem, co si nemohu domyslet sám, ale abyste to sám před sebou vyslovil vy. Nebojte se. Mluvte.

Primář si něco zapisuje, cívky se točí, Jan ještě chvíli váhá. Pak se nadechne.

JAN

Vyhodili mě ze školy, protože jsem dal najevo panu děkanovi, že je pro svou funkci nezpůsobilý. Většina nových pedagogů na univerzitě je neschopných. Nejlepší profesory naopak posílají do předčasného důchodu, protože je o jejich přednášky příliš velký zájem. Dokonce se uvažuje o zrušení výuky filozofie, historie a literatury. Ředitelem Národní knihovny je od letoška bývalý instalatér, který narychlo prošel jakýmsi školením, zatímco historikové mají do knihoven vstup zakázán a pracují například jako obsluha závory na parkovišti. Neexistují periodika o literatuře, všechna byla zrušena. Nezbyly žádné noviny, které by mělo smysl číst, leda pro zábavu, ale jen pokud máte dokonale černý a trochu zvrhlý smysl pro humor. Otec mého kamaráda, bývalý politický vězeň, byl před třemi lety plně rehabilitován a dokonce mu byla jako odškodné vyplacena poměrně vysoká částka. Nedávno byla rehabilitace přezkoumána a anulována. Stát po něm chce částku zpět, starý pán se zničenýma průduškama ze života ve vlhkém plesnivém bytě už ale mezitím poplatil dluhy, své dceři poprvé v životě koupil boty do společnosti a pěkné šaty a svému synu tranzistor. K tomu je znovu jaksi vykázán mimo oficiální realitu, protože letos se už o existenci politických vězňů v 50. letech zase nesmí mluvit, i když ještě nedávno články o křivdách na nich plnily stránky novin. A tak dále, a tak dále... Z toho plyne ta beznaděj.

Primář sedí bez hnutí, s prsty jedné ruky na bradě přemýšlí. Pak se podívá na Jana.

PRIMÁŘ

Beznaděj nemůže plynout z těch skutečností samých, ale z toho, že nevíte, co si s nimi počít. Beznaděj je slovo, vyjadřující váš vztah k těmto věcem.

JAN

Jaký jiný vztah bych k nim měl mít? Změnit nic z toho nemůžu a přijmout taky ne. Můžu jenom cítit beznaděj anebo rezignovat, nestarat se už o nic.

PRIMÁŘ

Můžete se soustředit na jiné věci, které vám teď nepřipadají tak důležité. Opravdovou beznaděj můžete cítit, jenom když přijdete o všechno. Dejme tomu, že jste přišel o všechno, na čem vám záleželo. Tak pro sebe objevte něco nového. Objevte nový život. A opusťte ten starý, nesmutněte po něm. Objevte pro sebe něco, co vám nebudou moci tak lehce vzít.

Jan nic neodpovídá.

 

 

INT. CHODBA - DEN

Magda čeká na Jana u mříže. Když Jan vyjde od primáře, zavolá na něj.

MAGDA

Pane...! Pane...!

Jan se otočí, uvidí ji a přijde pak k mříži.

MAGDA

Nechcete se projít?

JAN

Pustí mě sestra?

MAGDA

Sestři...!

Opodál postává Petr, slyšel je a začne volat na Magdu.

PETR

Vezmi mě taky ven...! Vezmi mě ven!

Sestra vyjde ze sesterny a podívá se na Petra.

MLADÁ SESTRA

Vy nesmíte. Víte to.

 

 

EXT. AREÁL LÉČEBNY - DEN

Jan s Magdou se prochází alejí poblíž pavilonu. Jan se rozhlíží kolem, všímá si osamocených pacientů postávajících v dálce.

MAGDA

A ta vaše dívka... vás sem opravdu nepřijde navštívit?

JAN

Asi ne.

MAGDA

Jak se jmenuje?

JAN

Helena.

MAGDA

A volá vám aspoň?

JAN

Zatím nezavolala.

MAGDA

Opravdu? Ví vůbec, že jste tady?

JAN

Vlasně neví. Zapomněl jsem jí to říct.

Magda se zasměje.

MAGDA

Fakt?

Jan se jemně usměje.

JAN

Vy jste poměrně všetečná. Víte to?

MAGDA

Proč jako? Ani ne. (pauza) Tak proč jste jí to neřekl? Stydíte se?

JAN

Za co?

MAGDA

Že jste blázen...

JAN

Ne.

MAGDA

Tak proč...?

Jan ještě chvíli váhá, než promluví.

JAN

Protože emigrovala. Není tady.

Magda se na Jana podívá a zastaví se, on jde ale klidně dál.

MAGDA

To už se nikdy neuvidíte?

JAN

Nevím.

MAGDA

Zpátky přece už nemůže. To byste musel za ní.

Jan nic neodpovídá.

MAGDA

Proč neutečete za ní?

JAN

Vy byste za ní utekla?

MAGDA

Já? Já teda rozhodně ne.

JAN

Proč?

MAGDA

Neměla vás opouštět.

Jdou dál alejí podél prázdných laviček. Půlka pomeranče leží stále na svém místě, Jan se na ni na chvíli zadívá.

MAGDA

Chcete něco vidět? Něco strašně tajnýho.

JAN

Strašně tajnýho...?

MAGDA

Kecám. Vůbec to není tajný.

Jdou alejí do jiné části areálu, blízko kostela ve Starých Bohnicích, který je přes stromy za plotem trochu vidět. Magda ho zavede k místu schovanému za hustými keři, kde jsou v plotě mříže prohnuté do "O", takže se mezerou dá lehce prolézt ven na ulici.

MAGDA

Všichni o tom vědí. I ředitelka. A nikomu to nevadí. Jdeme ven?

JAN

Kam?

MAGDA

Třeba k trafice. Koupíte si tam cigarety.

JAN

Už nemám peníze.

MAGDA

Tak pojďte jenom tak.

JAN

Radši ne. Podívejte, vypadám s těma flastrama jak idiot.

MAGDA

To nevadí. Dyť nikdo neví, že nejste.

Z ulice k díře v plotě míří dva kluci kolem deseti let, se školními aktovkami na zádech. Protáhnou se jí a teprve pak si všimnou Jana a Magdy.

PRVNÍ KLUK

Dobrý den.

DRUHÝ KLUK

Dobrý den...

JAN

Dobrej.

Kluci beze všeho pokračujou dál do areálu, něco si povídají. Magda vezme Jana za ruku a táhne ho blíž k díře.

MAGDA

Tak pojďte.

Pak ji jakoby něco napadne, pustí Janovu ruku.

MAGDA

Nebo můžeme jít do lesa. A k lomu, ale to je dál. Podívejte.

Z kapsy vytáhne malý kamínek a podá ho Janovi. Ten si ho prohlíží, je na něm fosilní otisk mořské mušle.

JAN

To jste našla?

MAGDA

V tom lomu, je jich tam spousta. Samý mušle.

Jan jí kamínek vrátí a fosilní otisk si prohlíží i ona.

MAGDA

Jak se tam dostaly?

JAN

Co?

MAGDA

Ty mušle.

JAN

Normálně. Bylo tady moře.

MAGDA

Kdy?

JAN

No, už to bude pár milionů let.

MAGDA

Jé... to je škoda, že už tu moře nemáme. Viděl jste někdy moře?

JAN

Dvakrát.

MAGDA

Kecáte.

JAN

Nekecám.

MAGDA

Opravdu jste byl u moře?

JAN

S tátou.

MAGDA

A kde?

JAN

V Norsku a v Gruzii. Táta byl geolog. Jezdil po světě.

MAGDA

Co to je geolog?

JAN

Vědec, co rozumí kamenům.

MAGDA

A už není?

JAN

Už není. Zemřel.

MAGDA

To máte štěstí.

JAN

Proč štěstí?

MAGDA

Že jste měl takovýho tátu. Já jsem měla hroznýho tátu.

JAN

V čem hroznýho?

MAGDA

Ve všem. Kvůli němu jsem tady. Polila jsem ho vařící vodou.

Jan je ohromený, mlčí.

MAGDA

Nevěříte mi?

JAN

Proč jste to udělala?

MAGDA

Protože dělal mámě hrozný věci. (pauza) Muselo se něco stát.

Jan na to nic neříká, jen jí hledí do očí. Magda mimoděk schová dlaně do rukávů a dívá se někam do dálky.

MAGDA

Nezavřeli mě do vězení, protože mi tehdy nebylo ani patnáct. Soud vždycky jednou za čas přezkoumává, jestli mě mají nechat tady nebo co se mnou.

JAN

Jak myslíte, že tady budete ještě dlouho?

MAGDA

Nevím. Možná až do důchodu. Náš doktor ze sedmnáctky říkal, že když nebudu zlobit, léčebna by mi mohla nabýdnout ubytování a nějakou práci. Protože nemám kam jít.

JAN

A zlobíte?

Magda se usměje.

MAGDA

Trochu jo. Pokousala jsem sestru. Před týdnem. Kráva jedna.

Jan se usměje. Chvíli oba mlčí.

MAGDA

Pojďte aspoň na chvíli do lesa...

Magda přijde k díře a proleze mrštně ven na ulici.

 

 

EXT. U HŘBITOVA CHOVANC, LES - DEN

Za vesnicí je zahrádkářská oblast a hřbitov chovanců léčebny. Jan s Magdou jdou kolem.

MAGDA

To je hřbitov pacientů. Už se nepoužívá. Tam nejdu, je to tam strašidelný.

Jan se vyhoupne na zeď hřbitova z bílých cihel a chvíli si to tam prohlíží.

Dál začíná les a skalnatá krajina. Jan s Magdou se prochází mezi stromy po občas velmi strmých svazích. Dojdou na vyvýšené místo, odkud je vidět údolí Vltavy a v dálce Praha. Magda trhá drobné květiny. Jan si sedne, pozoruje řeku a pomalu plující loď.

 

 

INT. KUŘÁRNA - VEČER

Jan si vezme z krabičky jednu z posledních cigaret a zapálí si. Sedí na židli u okna a dívá se ven do tmy. Přijde mladá sestra, vytáhne krabičku amerických cigaret a zapálí si taky (Jan kouří nějakou českou značku). Zazvoní telefon na chodbě, sestra položí cigaretu na popelník a jde to zvednout. Jan si prohlíží sestřinu cigaretu s malinkým nápisem v angličtině ("Camel" nebo "Marlboro"). Sestra se vrátí do kuřárny.

MLADÁ SESTRA

To je pro vás.

 

 

INT. CHODBA - VEČER

Jan vezme sluchátko položené u přístroje.

JAN

Ano?

ZDENĚK

Tě pic, brácho.

JAN

No nazdar. Konečně.

ZDENĚK

Jak to jde?

JAN

To jsem se chtěl zeptat já.

ZDENĚK

Nepustí tě na sobotu domů? Zkus si to domluvit s doktorem.

JAN

Hm. Zítra zavolej a řeknu ti.

ZDENĚK

Bylo by to super. Kamarádi připravujou večírek, neopakovatelná záležitost.

JAN

Jak neopakovatelná?

ZDENĚK

Naprosto neopakovatelná.

JAN

Jasný. Zkusím to. A sem za mnou nepřijdeš?

ZDENĚK

Asi ne. Nemám teď moc času.

 

 

INT. U PRIMÁŘE - RÁNO

Jan sedí naproti primáře v jeho pracovně. Magnetofon nenahrává.

JAN

Nepustil byste mě na sobotu domů?

PRIMÁŘ

Pustím vás brzo úplně domů. Máme málo lůžek, jako vždy. Ale ještě jsem se nerozhodl.

JAN

Co je to brzo?

PRIMÁŘ

Prostě brzo.

Primář něco píše a Janovi jakoby moc nevěnuje pozornost.

JAN

Až mě pustíte, kdy se mi zase ozvou z vojny?

PRIMÁŘ

Mimimálně půl roku vám dají pokoj.

JAN

Vrátí mi řidičák?

PRIMÁŘ

Během pár týdnů, doufám.

JAN

Opravdu mi nemůžete říct, jestli bych v sobotu mohl být doma?

Primář zvedne oči od psaní, dívá se na Jana jako hráč pokeru.

PRIMÁŘ

Ne. Ještě jsem se nerozhodl. Proč o to tak stojíte?

Jan neodpoví hned, ale nepůsobí nijak nervózně.

JAN

Stýská se mi. Po mé posteli.

Primář se jen pousměje a píše dál.

 

 

INT. CHODBA - DEN

Magda skládá posbírané nádobí na vozíček, mezitím mluví s Janem u dveří jeho pokoje.

MAGDA

Musím jít s ženskejma věšet prádlo. Ale ven vás vzít můžu. Budete se procházet sám a sejdeme se pak někde, až skončím.

JAN

Tak jo.

Magda pokračuje s vozíčkem dál. Když je už skoro až u sesterny, dva bratři z venku přivedou k mříži Jardu a starší sestra jim odemkne. Jan překvapeně Jardu sleduje, vypadá mnohem hůř, než nedávno při odchodu. Sestra s bratry ho odvádí na jeden z pokojů. Magda na chvíli zajde do otevřených dveří sesterny, aniž by ji někdo viděl, a hned se zase vrátí. Všimne si toho jen Jan, o čemž ale neví Magda.

 

 

EXT. AREÁL - DEN

Jan s Magdou vyjdou před pavilon.

JAN

Nemáte u sebe ten svůj kamínek?

MAGDA

Ten z českého moře?

JAN

Nepůjčíte mi ho?

Magda se usměje a vytáhne kamínek s fosilním otiskem mušle z kapsy, a potom také něco schované v druhé dlani.

MAGDA

Mám pro vás ještě něco.

Magda otevře dlaň a podá mu krabičku amerických cigaret (které kouří mladá sestra).

MAGDA

Už vám došly?

JAN

Došly. Děkuju.

Magda se usměje.

MAGDA

Za nic. Tak se  tady sejdeme za hodinu, jo?

JAN

Hm.

Magda s úsměvem odchází. Jan se podívá na krabičku a všimne si, že je otevřená. Schová ji do kapsy a vydá se druhým směrem.

Jan prochází jednou z alejí. V dlani si hraje s kamínkem. Přijde k pavilonu sexuálních delikventů. Ruku s kamínkem natáhne k jednomu ze stromů u plotu – střídavě si prohlíží fosilii a neumě vyškrabané údy pronikající do ženských pohlavních orgánů nebo úst. Strčí pak kámen do kapsy a pokračuje dál.

Sedne si v jiné z alejí na lavičku, vytáhne znovu kámen, sundá si z předloktí hodinky, oba předměty drží na kolenou před sebou a s klidným výrazem sleduje střídavě otisk mušle a vteřinovou ručičku. Od kurtů sem slabě doléhají zvuky tenisového zápasu. V dálce si Jan všimne asi tříletého kluka, který stojí na trávě u velmi vysokého stromu a dívá se do jeho koruny. Opodál sedí na lavičce jeho rodiče, otec v pacientském stejnokroji. Jan se zvedne, jde dál k jiné lavičce, s kamínkem v sevřené dlani. Tady ještě minule ležel nakousnutý pomeranč, už tu ale není.

Jan pokračuje po cestě. Jede za ním pomalu vůz se starým vozkou, tažený bílým koněm, s klapkami na očích, až ho pomalu dožene, předjede a pokračuje před Janem dál.

Jan přijde k varně, kde bílý kůň s vozíkem zastavil, vozka je asi vevnitř. Jan si zblízka, z půl metru prohlíží koně a především klapky, které má na očích. Pak Jan vytáhne z kapsy své sluneční brýle a nasadí si je. Stoupne si přímo před koně, aby ho zvíře průzorem vidělo, a hledí mu do očí.

Jan prochází další velmi dlouhou alejí lip, které se teprve před pár dny začaly nesměle zelenat. Podívá se na hodinky. Blíží se k dalšímu z pavilonů, před kterým je zaparkovaný černý automobil, v tehdejším Československu jedno z nejluxusnějších vozidel. U vozu stojí řidič v obleku a žena v drahém černém kožichu, která hned, jak Jana zaregistruje, nasedá dozadu do auta a řidič za ní zavírá dveře. Jan pozvolna dokráčí až k autu, řidič si mezitím zapálil cigaretu.

JAN

Nemáte cigaretu?

Muž chvíli váhá, hledí klidně na Jana s rukama založenýma na prsou, pak si cigaretu strčí do koutku úst, otevře pomalu dveře a nahne se pro tabatěrku, kterou předtím hodil na své sedadlo. Jan si pár vteřin prohlíží ženu na zadním sedadle, zasněnou, nebo spíše zablokovanou nějakými starostmi. Řidič se zase napřímí k Janovi a dá mu tři cigarety, aniž by vůbec promluvil. Jan nepoděkuje a jde dál.

U zatáčky se ještě otočí a znovu si automobil krátce prohlédne – muž jen stojí a dál kouří. Jan utrhne malou větvičku z borovice a pak si sedne na lavičku. Pomalu z větvičky odtrhá pár jehliček, s nepřítomným, zamyšleným pohledem. Když zase procitne, pár jehliček posbírá a skládá si je na koleno. Ze tří jehliček poskládá písmeno H. Ozývají se zvuky tenisu od kurtů. Podívá se zpátky k černému vozu. Zrovna vedle něj zastavuje pohřebácká stejšna. Z černého auta znovu vystupuje žena v kožichu a mluví s pohřebáky přes okýnko. Z pavilonu přicházejí dva doktoři v bílém a jedna sestřička. Pak všichni nastoupí do vozů, jak se vejdou, a auta zamíří k Janovi, projedou kolem něj a zabočí pak k pavilonu, kde je pitevna. Když utichne zvuk jejich motorů, znovu jsou v tichu místa vzdáleně slyšet údery tenisových raket a klapot kopyt vozkova koně.

Jan se vrací ke svému pavilonu. Sedne si na trávu a čeká, přemýšlí. Po chvíli se k němu začne blížit Magda potichu zezadu. Našlapuje co nejopatrněji, aby ji neslyšel. Ale Jan si jí pravděpodobně všiml. Když je u něj, zakryje mu dlaněmi oči, aby Jan hádal, kdo to je. Jan se usměje, Magda taky, ale oba dál mlčí. Magda se k němu pak přitiskne. V Janově tváři jsou najednou rozpaky. Magda ho obejme kolem pasu a tiskne hlavu silně k jeho zádům. Jan neví, co dělat, rozpačitě čeká. Magda má zavřené oči. Pak ho konečně pustí. Jan se k ní neotáčí, ona se dívá mimo, už vycítila jeho chlad. Jan se na ni konečně podívá a ona na něj. Dál neví, co jí říct, než se konečně rozhodne.

JAN

Neztrácejte čas s bláznem.

MAGDA

Já jsem přece taky blázen.

Jan nic neodpoví, dívá se na ni s jakýmsi zvláštním smutkem.

MAGDA

Helena se už přece nikdy nevrátí.

JAN

Ne, nevrátí.

MAGDA

Jenže já se vám nelíbím. Že?

JAN

Kdepak, jste krásná. O to nejde.

MAGDA

Nejsem. Lžete a moc vám to nejde.

Jan mlčí, bez hnutí. Magda schová tvář do dlaní.

MAGDA

Já jsem tak pitomá.

Magda před ním dál schovává tvář v dlaních, navíc se k němu otočí zády. Po chvíli se zvedne.

MAGDA

Nejradši bych utekla. Ale musím vás odvést zpátky.

Jan se zvedne a následuje Magdu, která má slzy v očích, ke svému pavilonu.

 

 

INT. CHODBA - DEN

U mříže se Magda hned otočí a jde pryč, ale starší sestra si stačila všimnout, že má uplakané oči. Sestra odemkne mříž a Jan rozpačitě projde. Sestra se na něj podívá trochu vyčítavě, pak zajde do sesterny. Po chvíli se vrátí s hromadou čistých ručníků, zamkne sesternu a jde k toaletám. Jan ji chvíli sleduje, pak vytáhne nenápadně krabičku amerických cigaret od Magdy z kapsy a prostrčí ji mezerou pod dveřmi do sesterny.

 

 

INT. CHODBA - VEČER

Sestra předává Janovi sluchátko telefonu.

JAN

Haló?

ZDENĚK

To jsem já. Tak co?

JAN

Ještě se nevyjádřil.

ZDENĚK

Hm. A kdy máte vycházky?

JAN

Proč?

ZDENĚK

Jen tak.

Z tónu Janova hlasu je znát, že chápe - žádné "jen tak".

JAN

Společný vycházky byly včera, další budou až příští týden.

ZDENĚK

Tak to je blbý.

JAN

Přijď prostě sem a vyzvedni si mě.

ZDENĚK

To ne.

JAN

Proč?

ZDENĚK

Prostě ne.

Oba chvíli mlčí.

JAN

Můžu se dostat ven i bez vycházek. Ráno po snídani, v osm.

 

 

INT. CHODBA - RÁNO

Jan vyhlíží Magdu. Nejdřív se mu zdá, že tu dnes při rozvozu snídaní ani není. Pak ji zahlédne u jednoho z pokojů, ona se před ním ale skoro schovává. Jan k ní jde, ale samotnému je mu trapné po ní teď něco chtít, tak ji nechává se od něj neustále vzdalovat a zase se k ní přibližuje. Nakonec ji zachytí až u mříže a donutí ji, aby mu věnovala pozornost tím, že ji vezme za ruku. To uvidí sestra, ale zdálky a má nějakou práci, tak je nechává být. Magda se otočí k Janovi a podívá se mu do očí, ten ji stále drží za ruku. Pustí ji.

JAN

Chtěl bych si jen koupit cigarety. Nevzala byste mě ještě ven?

Magda na něj hledí se zvláštním neutrálním výrazem, pak se ale usměje.

MAGDA

Ty včerejší už nemáte?

Jan jemně zavrtí hlavou.

 

 

EXT. AREÁL - DEN

Jan s Magdou vycházejí z pavilonu. Starší sestra je pozoruje z okna.

MAGDA

Pojďte dál. Sleduje nás.

JAN

Kdo?

MAGDA

Sestra. Myslím, že něco tuší.

Jdou alejí dál od pavilonu.

JAN

Co tuší?

MAGDA

Chodíme na procházky dost často...

Jan nic neodpoví, je to mezi nimi znovu rozpačité.

MAGDA

Dnes zase nemám čas. Půjdete si pro cigarety sám.

JAN

Počkám na vás tady.

Magda se usměje, ale v očích má spíš smutek. Odchází. Jan se za ní chvíli dívá, pak se mimoděk rozhlédne kolem. Jde zpátky a sedne si pak na trávník naproti přes cestu od svého pavilonu. Čeká. Od kurtů sem slabě doléhají zvuky tenisu. Po chvíli se mezi skupinou stromů opodál objeví Zdeněk. Když si ho Jan všimne, zvedne se a jde k němu. Obejmou se.

JAN

No nazdar, člověče.

ZDENĚK

Zdar.

Zdeněk je pár dní neoholený a celkově neupravný. Rozhlédne se trochu nervózně kolem.

ZDENĚK

Máš všechno s sebou? Musíme jít.

JAN

Rovnou?

Zdeněk přikývne.

JAN

To nemůžu. Ta holka by měla průser.

ZDENĚK

Co je zač?

JAN

Cvok z jinýho pavilonu, na pracovní rehabilitaci. Bere mě občas ven.

ZDENĚK

Na to se vykašli. Blázni pořád utíkají. Řekne, žes jí prostě pláchnul.

JAN

Ne, to nejde.

ZDENĚK

Proč by to nešlo? Musíme zmizet. Jdou po nás.

JAN

Kdo?

ZDENĚK

Fízlové.

JAN

Jak to víš?

ZDENĚK

Ti převaděči... Byli to policajti.

Jan se na Zdeňka dívá překvapeně, ale skepticky.

ZDENĚK

Přerušil jsem s nima kontakt a do dvou dní mi přišlo předvolání.

JAN

Na StB?

ZDENĚK

Na VB. Ale to přece vyjde nastejno, nebuď naivní. Předvolají tě kvůli nějaký blbosti a tajní si tě tam převezmou.

JAN

Třeba s tebou chtějí mluvit jenom kvůli Heleně? Kdy tam máš jít?

ZDENĚK

Už je to pár dní.

JAN

Ty vole, tak teď už tě opravdu asi hledají...! Sakra, co když šlo jen o nějakou blbost? Pročs tam nešel?

ZDENĚK

Kurva, říkám, že to byli tajní. Předvolali mě, protože jsem nepřišel na schůzku se spojkou.

JAN

Proč jsi tam nepřišel?

ZDENĚK

Nebudu ti to tady vysvětlovat, sakra. Musíme jít...!

Jan váhá, Zdeněk je čím dál nervóznější.

JAN

Ne. Počkáme, až mě ta holka zavede zpátky, a pak si mě vyzvedneš ty.

ZDENĚK

Ne.

JAN

Proč?

ZDENĚK

Nejdu tam. Do prdele, nechápeš, že musíme jít hned? Teď! Rovnou! Hned!

Jan hledí na nervózního Zdeňka, který se znovu rozhlíží.

JAN

Nemůžu... Nemůžu jí to udělat.

ZDENĚK

Ty jsi fakt cvok. Pojď...!

JAN

A co chceš teď vlastně dělat? Kam půjdeme?

ZDENĚK

Za kopečky přece. Mám vlastní plán.

JAN

Jakej?

ZDENĚK

To ti řeknu jinde.

Jan ho pozoruje, přemýšlí. Pak zavrtí hlavou.

ZDENĚK

Ty ses zbláznil. Přijdou si sem pro tebe. Už teď tě tady asi hlídají.

JAN

Doktor mě v pátek pustí domů.

ZDENĚK

Nikam tě nepustí. Leda s fízlem za zadkem.

Jan váhá.

JAN

V pátek večer budu doma. Ale jestli je pro tebe moc riskantní čekat, běž sám.

Zdeněk na něj pohlédne překvapeně, Jan mu podá ruku.

ZDENĚK

Jsi cvok.

Zdeněk se otočí a odchází.

 

 

INT. SESTERNA - DEN

Sestra Janovi, který sedí na židličce, z tváře sundává poslední náplastě.

MLADÁ SESTRA

Hojí se to. Dám vám na to už jen tinkturu a zítra vám vytahají stehy.

Sestra vezme lahvičku s modrou tinkturou a jizvy na Janově čele a líci natře.

JAN

Kdy přijde pan primář?

MLADÁ SESTRA

Za chvíli.

 

 

INT. CHODBA - DEN

Jan postává na chodbě. Zvoní telefon, sestra ho zvedne a pak se rozhlédne po pacientech, zavolá na Petra.

MLADÁ SESTRA

Petře...! Máš hovor.

Petr loudavě přijde k ní a vezem si sluchátko. Současně se ve vchodě objeví primář a odemyká mříž. Jan si ho hned všimne a když doktor zase zamkne a jde k sobě, Jan ho u dveří do jeho pracovny zastaví.

JAN

Dobrý den. Potřeboval bys s vámi mluvit.

PRIMÁŘ

Dobrý den.

Primář odemyká dveře, v druhé ruce aktovku.

 

 

INT. U PRIMÁŘE - DEN

Primář jde ke svému stolu, Jan také vstoupí do místnosti.

PRIMÁŘ

O co jde? Musím se připravit na konferenci.

Jan zavře dveře.

JAN

Pustíte mě na sobotu domů nebo ne?

PRIMÁŘ

Zatím nevím.

JAN

Já to potřebuju vědět.

PRIMÁŘ

Proč?

JAN

Jde o Zdeňka. Musím ho najít.

PRIMÁŘ

Možná by bylo nejlepší, kdybyste ho přivedl sem.

JAN

Můžu to zkusit.

PRIMÁŘ

Nemyslím, že si dá říct.

Primář si sedne za stůl a vytahuje lejstra z aktovky.

JAN

Tak co...? Pustíte mě?

Primář se na Jana podívá tvrdě (prostřední větu vyslovuje, jako se mluví na někoho, kdo asi dost dobře nerozuměl).

PRIMÁŘ

Jak jsem řekl - zatím jsem se nerozhodl. Mám důležitější věci na práci.

Z chodby se ozve křik. Primář se hned zvedne a vyběhne tam.

 

 

INT. CHODBA - DEN

Petr drží v rukou židli a mlátí jí do okna, které je už rozbité a sklo se tříští dál. Pak zahodí židli, vezme jeden ze střepů na zemi a snaží se ublížit si. Bratři ho ale už v tu chvíli popadnou a pacifikují. Petr křičí a kope nohama, primář k němu běží. Vyděšený Jan vše z povzdálí sleduje.

 

 

INT. U PRIMÁŘE - VEČER

Jan sedí na židli před primářem, který kouří cigaretu ve svém křesle a je trochu rozrušený.

PRIMÁŘ

Někdo mu zavolal, že se včera oběsil další jeho kamarád. Prý už desátý. Deset jeho kamarádů se už oběsilo.

Jan hledí do země.

PRIMÁŘ

Jsou to narkomani. Parta znuděných kluků, co neví, co se sebou. (pauza) Doufám, že se uklidní a nebude muset na jednatřicítku.

Primář típne cigaretu, kterou silnými šluky vykouřil velmi rychle.

PRIMÁŘ

Zrovna dnes, když hrajeme s Rusákama...

 

 

INT. SPOLEČENSKÁ MÍSTNOST – VEČER

Pacienti, sestry a primář sledují zápas ČSSR : SSSR z 20. dubna 1972. Nedomanský dává gól, pak Farda. Sověti snižují na 2:1. Jaroslav Holík dává na 3:1, Sověti znovu snižují. V poslední minutě zápasu je atmosféra před televizorem nepopsatelná, jednoho pacienta musí bratři odvést na chodbu.

KOMENTÁTOR Z TV

Ještě deset vteřin. Osm. Sedm. Pět. Tři. Konec zápasu.

Na obrazovce se objeví nápis SSSR – ČSSR 2:3, ohromný euforický řev v hokejové hale, který televizor reprodukuje, přehluší šílené uvolnění emocí diváků v místnosti.

KOMENTÁTOR Z TV

Po třiadvaceti letech je Československo tedy znovu mistrem světa a mistrem Evropy, bez ohledu na závěrečný den šampionátu pozítří. Já jsem opravdu příliš dojatý, abych dokázal přesně formulovat své myšlenky. Ale bylo to utkání, které mělo vysokou úroveň.

Všechny diváky v místnosti zaplavila vlna euforie. Někteří skáčou, jiní křičí, smějí se, líbají sestřičku, tancují. Primář objímá pacienty i sestřičky. Jan vzadu u stěny ho pozoruje se zadumaným výrazem, jediný ze všech se neraduje. Někdo pokřikuje "Dali jsme jim na prdel! Dali jsme jim na prdel!" atp. Z televize zní česká část hymny.

 

 

INT. CHODBA - VEČER

Jan vyjde ze dveří společenské místnosti, kde se dál bujaře slaví. Jde prázdnou chodbou, kde u oken stojí jen dvě ospalé pacientky. Odsune krytku průzoru na dveřích samotky a dívá se na spícího Petra přikurtovaného k posteli.

 

 

INT. POKOJ 2 - NOC

Jan leží v posteli, ale nespí, hledí do stropu. Na jeho stolku leží vedle knihy Labyrint světa a ráj srdce fotka Heleny a zapomenuté borovicové pupeny (asi si tam zvykl a už je nepotřebuje). Někdo z ostatních nepravidelně chrápe.

 

 

INT. POKOJ Č. 2 - RÁNO

Magda rozváží se sestrami snídaně. Potká Jana u dveří jeho pokoje.

MAGDA

Chcete se dnes projít? Dnes mám volno.

Sestra jim vstoupí do řeči.

STARŠÍ SESTRA

Nebylo těch procházek už trochu moc?

Jan se na sestru podívá, Magda taky s jakýmisi obavami.

STARŠÍ SESTRA

Nikam nepůjdete, po snídani s vámi musíme všechno vyřídit. Pan primář vás posílá domů.

Sestra jde do pokoje, Jan s Magdou u dveří zůstávají sami.

MAGDA

Vy jdete domů?

JAN

Chtěl jsem jen na sobotu a neděli. Sestra ví asi víc.

Magda má najednou ve tváři smutek, Jan to vidí. Mluví tiše.

JAN

Musím se vám omluvit. Včera... potřeboval jsem se dostat ven. Musel jsem mluvit s jedním kamarádem, který měl přijít.

Magda se na něj nedívá, stojí bez hnutí a dlaně schovává do rukávů. Janovi je trapně.

JAN

Strašně se stydím.

MAGDA

Proč?

JAN

Že utíkám pryč.

MAGDA

Kam?

JAN

Za Helenou.

Magda chvíli jen tak stojí s pohledem do země, pak Jana krátce obejme aniž by se na něj podívala, položí ruce na rám vozíčku a tlačí ho k dalšímu pokoji. Jan má smutek v očích.

 

 

EXT. U PLOTU AREÁLU, VESNICE - DEN

Jan vyjde z hlavního vchodu léčebny, projde branou na chodník vedoucí podél silnice a plotu k vesnici. Občas se za sebou ohlédne, jako by se trochu bál, že ho někdo sleduje. Prochází pomalu podél plotu areálu a dívá se poprvé zvenku dovnitř.

Přijde až ke starobohnickému kostelu, který je nedaleko autobusové zastávky. Obejde ho a vidí, že jsou dveře otevřené.

 

 

INT. KOSTEL V BOHNICÍCH - DEN

Vejde dovnitř, ale hlavní část chrámu odděluje kovová mříž. Jan zkouší, jestli je opravdu zavřená, a pak se dívá dovnitř přes ni. Podívá se na kropenku vedle - je ve tvaru mušle a svěcené vody je v ní jen co by se vešlo na kávovou lžičku. Jan do ní namočí prsty, na kterých mu ulpí taky mnoho soli vysrážené kolem zbytku vody. Jan nejdřív prsty jemně olízne, jako by zkoušel slanost mořské vody, a potom se stejnou rukou dotkne svého čela, rtů a srdce.

 

 

EXT. VESNICE - DEN

Jan vyjde zase ven na ulici a pokračuje zadumaný pomalu dál k zastávce. Trochu se mračí. Čte jízdní řád, pak zamíří k hospodě naproti. Dívá se přes okno mimoděk na muže sedící vevnitř u piva. Pak si všimne na dřevěné plakátovací ploše vedle dveří plakátu na film Kleopatra, překrytého částečně jiným nalepeným plakátem, takže jsou z tváře Elizabeth Taylorové vidět jen oči, čelo a vlasy. Zvláštně se usměje.

 

 

INT. SCHODIŠTĚ U JANOVA BYTU - DEN

Ve schránce pana Gennerta už nejsou nastrkané noviny. Jan stoupá po schodech ke svému bytu. Nahoře potká sousedku.

JAN

Dobrý den.

SOUSEDKA

Dobrý den. Tak jste se už vrátil?

JAN

Ano... Jak se má pan Gennert?

SOUSEDKA

Pan Gennert už tady nebydlí. Odstěhoval se.

 

 

INT. JANŮV BYT - DEN

Babička objímá Jana u vchodových dveří. Pak jdou oba do kuchyně.

JAN

Máma tady není?

BABIČKA

Ne, šla ke kadeřnici. Proč jsi nezavolal, že tě pustí?

JAN

Řekli mi to až dnes ráno. (pauza) Nehledal mě tu někdo?

BABIČKA

Jako kdo?

JAN

Nevím.

BABIČKA

Ne. Nikdo.

Jan vezme klíče od auta, které leží na poličce.

JAN

Potřebuju se projet, za chvíli se vrátím.

BABIČKA

Tak se snad aspoň najíš, ne?

JAN

Jedl jsem v blázinci.

BABIČKA

A nevzali ti náhodou řidičák?

JAN

Psst. Nikomu to neříkej...

 

 

EXT. U GARÁŽÍ - DEN

Když Jan vyjíždí Saabem z garáže a zavírá pak vrata, ostražitě se rozhlíží kolem, ale ne nějak ustrašeně. Zaujme ho auto zaparkované opodál. Nasedne pak do Saabu a schovaný za sklo se pak na auto znovu zadívá. Za volantem automobilu nikdo nesedí. Jan nastartuje a odjíždí.

 

 

INT. ZDEŇKŮV BYT - DEN

Jan klepe na dveře Zdeňkova bytu, otevře ZDEŇKŮV OTEC (45, ale vypadá na 60).

ZDEŇKŮV OTEC

Nazdar!

JAN

Dobrý den.

ZDEŇKŮV OTEC

Hledáš Zdeňka?

Jan nakoukne dovnitř.

ZDEŇKŮV OTEC

Pojď dál. Zdenda tady není. Spí asi s lufťákama v maringotce. Musíš za ním tam.

Starší pán jde k posteli, do které si hned vleze i s botama, v kalhotech a svetru, a přikryje se špinavou peřinou. Vezme si z popelníku na nočním stolku odloženou cigaretu a potáhne si, pak se rozkašle.

JAN

A kdy jste ho viděl naposled?

ZDEŇKŮV OTEC

Ani nepamatuju. Tak před tejdnem. (pauza) Fantazíroval, že jsme tu měli tajnou prohlídku. A pak už se neukázal.

JAN

Jakou tajnou prohlídku?

ZDEŇKŮV OTEC

Ale žádnou. Ségra mu trochu uklidí ten jeho bordel a on si hned myslí, že po něm jdou estébáci. Je blbej.

Zdeňkův otec se znovu rozkašle.

JAN

Jste nemocnej?

ZDEŇKŮV OTEC

Ne. To jsou průdušky. Nic novýho.

JAN

Nechcete přivézt krev?

ZDEŇKŮV OTEC

Vykašli se na to. Stejně to hovno pomáhá.

JAN

Tak já zas jdu.

ZDEŇKŮV OTEC

Až ho najdeš, řekni mu, ať neblbne. Ať nedělá žádný blbosti.

Jan asi tuší, co by mohl mít starý pán na mysli.

JAN

Vyřídím.

ZDEŇKŮV OTEC

Ahoj.

 

 

EXT. STAVBA – DEN

Jan na stavbě, kde před časem mluvil se Zdeňkem o spojce.

DĚLNÍK

To já nevím. Támhle je mistr. Zeptejte se jeho.

Jan jde za mužem, na kterého dělník ukázal.

MISTR

Dobrej. Co je?

JAN

Hledám Zdeňka. Není tady?

MISTR

Ten už tu nedělá, mladej pane.

JAN

Jak to?

MISTR

Protože jsem ho před tejdnem, takzvaně, poslal do hajzlu. Chodil pozdě anebo vůbec. Nastřídačku. Jestli ho uvidíte, vyřiďte mu, že má laskavě uvolnit skříňku.

Jan je překvapený.

 

 

EXT./INT. SAAB V ULICÍCH PRAHY - DEN

Jan projíždí ulicemi a přemýšlí. Zapne rádio a poslouchá zprávy.

 

 

INT. MARKŮV BYT, CHODBA U MARKOVA BYTU - VEČER

Marek Janovi otvírá se svým malým synem v náručí. Je trochu překvapený, že Jana vidí.

MAREK

Ahoj.

JAN

Nazdar.

MAREK

Už jsi doma...? (pauza) Jdeš dál?

Jan vejde dovnitř. Zpoza futer od kuchyně vykoukne Markova žena a když Jana uvidí, je taky překvapená.

MARKOVA ŽENA

Ahoj.

JAN

Ahoj.

Žena přijde ropačitě k nim, dítě vezme a jde zpátky do kuchyně. Marek se Zdeňkem vejdou do obývacího pokoje. Oba zatím mlčí.  Marek si zapálí cigaretu.

MAREK

Jaký to tam bylo?

JAN

Moc fajn. Doporučuju.

Z kuchyně se ozve křik synka, kterému se něco nelíbí.

JAN

Hledám Zdeňka. Neviděl´s ho v poslední době...?

MAREK

Ne. Proč?

JAN

Zmizel ze světa.

MAREK

Hm.

Marek si potáhne a bezelstně, trpělivě čeká, co z Jana vyleze.

JAN

Co ve škole...? Máš hodně problémů kvůli tomu... tý Heleně...?

MAREK

Né... né, vůbec. Nějak to vyšumělo.

Marek o tom mluví, jako by šlo o nějakou prkotinu. Jan se tváří trochu nedůvěřivě, i když se snaží nedát na sobě nic znát. Marek se přiblble usmívá.

JAN

Hele... Mluvil´s někdy s někým o těch novinách, co jsem ti nosil...?

MAREK

S kým jako...?

JAN

Víš, jak to myslím.

MAREK

Jak?

Marek se jemně usměje, je úplně klidný.

JAN

Chci jenom vědět - kdyby mě náhodou, zčistajasna sebrali policajti... jestli by to bylo kvůli tomu.

MAREK

Za co mě máš?

Oba si hledí navzájem do očí, Marek si znovu pomalu potáhne z cigarety. Jan se snaží v Markově tváři a slovech číst případný dvojí smysl, ale zdá se, že tam nic takového není.

MAREK

Seš v nějakým průseru?

Jan jemně zavrtí hlavou. Pak vyrazí pomalu ke dveřím, z kuchyně se zase ozývá dětský křik. Jan dveře otevře a otočí se ještě k Markovi.

JAN

Měj se.

MAREK

Ty taky.

Jan se jemně usměje, ale jeho pohled je vážný. Zavře za sebou dveře a chvíli jen tak stojí ve tmě u schodiště. Po chvíli se tlumeně přes dveře ozve hlas Markovy ženy.

MARKOVA ŽENA

Co tu zas chtěl?

 

 

EXT. U GARÁŽÍ - NOC

Janův Saab přijíždí noční ulicí ke svému domu, zastaví u garáží. Jan vystopí a chce odemknout svou garáž, v tu chvíli vyleze zpoza jednoho z vozů zaparkovaných na ulici Zdeněk a jde svižně k němu.

ZDENĚK

Nastup. Jedem.

Jan se překvapeně otočí.

JAN

Co tu děláš?

ZDENĚK

Čekám na tebe, vole.

Zdeněk rovnou otevře dveře a nasedne na sedadlo spolujezdce.

ZDENĚK

Jedem, rychle.

Jan nastoupí.

JAN

Kam chceš jet?

ZDENĚK

Pojď se někam projet. To je jedno kam.

Jan startuje a rozjíždí se.

 

 

INT./EXT. SAAB V PRAŽSKÝCH ULICÍCH - NOC

Jan řídí, podívá se na Zdeňka, který má unavený výraz a zároveň se zdá, jako by mu sednout si do měkké sedačky činilo obrovskou úlevu. Několik dní se neholil, má mastné vlasy. Na prsou má přitisknutý poloprázdný batoh.

JAN

Smrdíš jako prase. Kdy ses naposledy myl?

Zdeněk nic neodpoví, zývne a vypadá, že by klidně hned usnul. Pak se ale silně rozkašle.

JAN

Kam jedeme?

ZDENĚK

Jeď pryč z Prahy.

JAN

Kam pryč?

ZDENĚK

Jeď na východ. Do Brna nebo klidně do Bratislavy.

JAN

To je trochu z ruky, ne?

Zdeněk zavře oči a opře hlavu o opěradlo.

JAN

Slyšíš? Není Brno na spontánní noční projížďku trochu daleko?

ZDENĚK

Přestaň troškařit, člověče. Třeba je to poslední projížďka v životě.

JAN

Teď jsi mě navnadil...

Zdeněk nic neodpovídá.

JAN

Musím si někde koupit cigára, jestli chceš jet až do Brna.

Podívá se na Zdeňka - usnul. Jan se nevěřícně usměje.

 

 

EXT. U MOTORESTU - NAD RÁNEM

Jan stojí opřený o auto před budovou motorestu při silnici na Brno. Kouří a přemýšlí, je hodně ospalý. Zdeněk, který sedí na sedadle spolujezdce se zvrácenou hlavou, se vzbudí a vyleze ven.

JAN

Brý jitro.

ZDENĚK

Kde to jsme?

JAN

Kousek před Brnem.

Zdeněk zývne, pak se rozkašle.

JAN

Dál nemůžu. Musím se taky vyspat. Ubytujem se?

ZDENĚK

Není to riskantní?

JAN

Proč? Čekáš, že nás ve spánku okradou uklízečky?

ZDENĚK

Protože nás hledají.

Jan chvíli přemýšlí, co říct. Zdeněk znovu zývne.

JAN

Vypadáš jak loupežník, musíš se oholit a umejt. Neblbni a pojď.

Zdeněk chvíli váhá, pak vezme svůj ruksak z auta a vykročí směrem k motorestu. Jan zahodí cigaretu a zamkne vůz.

 

 

INT. POKOJ V MOTORESTU - DEN

Jan leží na posteli v pokoji motorestu. Probudí se a rozhlédne kolem, je tam sám. Zvedne se a promne si tvář. Po chvíli se otevřou dveře a vejde Zdeněk.

ZDENĚK

No sláva. Už je po poledni.

Zdeněk si sedne na postel naproti něj. Je okoupaný a oholený, nechal si jen knírek. Podívá se na Jana a po knírku přejede prsty.

ZDENĚK

Dobrý?

JAN

Vypadals jak loupežník... teď vypadáš jako sňatkový podvodník. Takže mírný pokrok tam je.

ZDENĚK

Musíme koupit nějaký žrádlo.

JAN

Můžeme jít na oběd tady dole.

ZDENĚK

Potřebujeme jídlo i na potom.

JAN

Tak mi už konečně prozraď ten svůj plán. Pořád nic nevím.

Zdeněk vstane, jde k oknu a podívá se ven.

ZDENĚK

Radši bych zmizel. Řeknu ti to v autě.

 

 

EXT./INT. SAAB V KRAJINĚ U BRNA - DEN

Jan se Zdeňkem v jedoucím Saabu. Za okny moravská krajina.

ZDENĚK

Jeden lufťák od nás má bráchu, kterej byl na vojně u pohraničníků. V nějakých Malých Levárech kousek nad Bratislavou. Je tam prej místo, u nějaký rekreační oblasti, kde je hraniční pásmo široký jen osmdesát metrů.

JAN

Co to znamená?

ZDENĚK

Hraniční pásmo je normálně široký třeba dva, tři kilometry i víc. Normální civilisti tam nesmí. Hned tě zastaví hlídka a prolustruje. Musíš vysvětlit, co tam děláš, jinak tě seberou. A lidi, co bydlí v pásmu jsou všichni práskači, co hned hlásej, když vidí někoho cizího. Ale v těch Levárech je to od cedule k drátům jenom osmdesát metrů. Je tam větší šance to stihnout.

JAN

Chceš přelézt dráty a prostě běžet?

ZDENĚK

Přestříhat.

JAN

Není tam náhodou řeka?

ZDENĚK

Tu budeme muset přeplavat. Není prej moc široká, taková trochu větší Čertovka. A aspoň víš, kdy už seš v Rakousku. Na suchý hranici můžeš zabloudit nebo po tobě vojáci můžou jít ještě na rakouským území.

JAN

A co když si nás všimnou?

ZDENĚK

To si piš, že si nás všimnou, když přestříháme dráty. Spustí to poplach. Musíš najít místo napůl cesty mezi dvěma strážníma věžema, aby to měly obě hlídky co nejdál. Pustí na tebe pak psy. Ty musíš zastřelit. Když se trefíš a zdrháš dál, vojáci už nemají mc šanci tě dohonit.

JAN

Čím chceš zastřelit psy?

ZDENĚK

Čím asi, vole? Pistolí.

Jan se na Zdeňka podívá překvapeně, pak zastaví.

JAN

Děláš si prdel?

ZDENĚK

Koupil jsem dva kvéry.

JAN

Zbláznil ses?

Jan na Zdeňka hledí, jako by mu právě oznámili invazi marťanů. Vystoupí z auta, Zdeněk pak taky. Jan s rukama v bok přemýšlí.

JAN

Máš je tady u sebe?

ZDENĚK

No jasně.

JAN

Kurva, kdyby nás teď zastavili jenom kvůli blbý běžný kontrole a našli by je, zavřeli by nás, až bysme zčernali třikrát. (pauza) Ukaž.

ZDENĚK

Tady?

Jan se rozhlédne kolem, po silnici k nim zrovna míří pár aut. Nasedne a startuje, Zdeněk taky nastoupí a jedou.

 

 

EXT. REMÍZEK U CESTY - DEN

Jan zastavil na neupravené cestě mezi poli, u remízku listnatých stromů. Sedí na pařezu s pistolí v ruce a prohlíží si ji, Zdeněk stojí vedle něj s druhou. Mezi stromy opodál se krčí zarostlá a rozbitá Boží muka.

JAN

Umíš s tím střílet?

ZDENĚK

Trochu jsem trénoval. Ale nechtěl jsem vyplýtvat moc nábojů, sehnal jsem jich málo.

Jan pistoli podá Zdeňkovi, zvláštně se šklebí.

JAN

Mám z toho blbej pocit. Zavání to průserem. Kvérů bych se zbavil.

ZDENĚK

Bez kvéru to nejde. Roztrhají tě psi.

Jan přemýšlí.

JAN

Ještě jsi mi neřekl nic o spojce. Proč jsi s nima přerušil kontakt?

ZDENĚK

Řekl jsem ti, že to byli fízlové.

JAN

Ale jak to víš?

ZDENĚK

Chovali se divně. Chtěli pořád víc peněz.

JAN

Na peníze by fízlové přece kašlali. A nepřemlouvali by mě, ať do toho nikoho jinýho nezatahuju, ne?

ZDENĚK

Nevěříš mi?

JAN

Kdyby to byli fízlové, musela by s nima péct i Helena.

ZDENĚK

Tak asi pekla.

JAN

To je blbost.

ZDENĚK

Pustili ji ven za cenu napráskání dalších lidí.

JAN

To je ujetý. Jsi paranoidní.

ZDENĚK

Myslíš, že jsem to posral? Že jsem zbytečně zkazil celej ten plán? Hm?

JAN

To už je teď asi jedno.

ZDENĚK

Jsem si naprosto jistej, že to byli fízlové. Měli jsme doma tajnou prohlídku, když tam nikdo nebyl.

JAN

Fakt?

Jan se na něj dívá skepticky, přemýšlí.

JAN

Ale kvůli čemu by po nás šli?

ZDENĚK

Není toho málo? Letáky, Svědectví, Listy, Le Monde. Možná to byla jen náhodná provokace po Helenině emigraci. (pauza) Nebo po nás jdou už od srpna devětašedesát... kvůli házení kostek na milicionáře.

JAN

Nebo je fízl ten tvůj lufťák i s bráchou pohraničníkem. A ten jeho plán je blbost. Nebo past.

ZDENĚK

Možný je všechno.

Jan přemýšlí s bradou v dlaních.

ZDENĚK

Co, budeme tady tvrdnout do večera?

JAN

Nejsou nějaký jiný možnosti? Co lodě na Dunaji? Neutekl tak někdo?

ZDENĚK

Chceš unést loď? To by bylo velký. Nějaký dva kluci nedávno unesli letadlo a přistáli v Německu.

JAN

Jo, a postřelili při tom pilota... Spíš bych se na ní jenom nějak schoval a vylezl až ve Vídni.

ZDENĚK

O týhle cestě nic nevím.

 

 

EXT./INT. SAAB V KRAJINĚ POD BRNEM - DEN

Zdeněk studuje malý autoatlas, Jan řídí a všimne si v dálce před nimi dvou mladých stopařek.

JAN

Hele. Berem je?

ZDENĚK

Ani náhodou.

JAN

Proč? (pauza) Co?

ZDENĚK

Máme na práci jiný věci.

Blíží se k nim, dívky urputně mávají zdviženými palci.

JAN

Začneme s nima nový život. Měl jsi někdy Slovenku?

ZDENĚK

Měl jsem jedný plný zuby, už na druhej den.

Projedou kolem dívek, které se na ně zklamaně mračí.

JAN

Mám pocit, že jsme teď udělali osudovou chybu, kamaráde...

ZDENĚK

Jestli byla osudová, tak to byl osud a nemusí tě to trápit.

 

 

EXT. VYHLÍDKA NA DUNAJ - VEČER

Jan se Zdeňkem stojí u zábradlí podél cesty, vedle zaparkovaného auta. Pozorují dopravní lodě směřující proti proudu Dunaje do Rakouska, ale hlavně patrolující čluny PS.

ZDENĚK

To nemá cenu.

JAN

Hm.

ZDENĚK

Jel bych omrknout ty Malý Leváre.

JAN

Za chvíli je tma.

ZDENĚK

Ráno ještě před svítáním vyjedem.

JAN

Hm. Jedem najít nějakej hotel?

ZDENĚK

Bezpečnější je přespat v autě. (pauza) Říkal jsi, že recepční v hotelech jsou všichni konfidenti.

JAN

Všichni snad ne. Například já.

ZDENĚK

Proč si pro tebe nikdy nepřišli?

JAN

Co já vím? Asi že jsem měl jít stejně brzo na vojnu. Nebo jsem pro ně byl prostě nevhodnej.

Zdeněk se na Jana mimoděk zvláštně podívá.

JAN

Opravdu chceš jít přes dráty?

ZDENĚK

Ty ne?

JAN

Já už ani nevím. Musím pořád myslet na mámu a na bábi.

ZDENĚK

To nesmíš.

JAN

Já vím. (pauza) Ani jsem se s mámou nerouzloučil.

ZDENĚK

To já taky ne.

Chvíli oba mlčí.

JAN

Co když nás zastřelí?

ZDENĚK

Máš strach?

JAN

Mám strach, že se chystáme udělat blbost.

ZDENĚK

Můžeš se vrátit, jestli chceš.

JAN

Nechci tě v tom nechat. Zatáhnul jsem tě do toho já.

ZDENĚK

Nezatáhnul. Šel bych takhle i sám.

 

 

EXT./INT. SAAB V KRAJINĚ U BRATISLAVY - NOC

Je ještě tma, jedou směrem k Malým Levárům. Zdeněk naviguje podle autoatlasu, svítí si zapalovačem. Na obzoru začíná jemně svítat. Kolem houstne mlha.

 

EXT./INT. SAAB V KRAJINĚ U M. LEVÁRŮ - RÁNO

Jan se Zdeňkem v Saabu projíždějí zšeřelou krajinou. Z opadající mlhy vystupují plochy vody z rozvodněné řeky. Zdeněk hledí do autoatlasu.

ZDENĚK

Sakra, žádný jezero tady není. Vůbec netuším, kde jsme.

JAN

Není to Morava?

ZDENĚK

Nemůže přece bejt tak široká.

Pár desítek metrů od nich se v mělké vodě brodí pár divokých prasat, vypadá to, jako by chodily po hladině. Jan je pozoruje. Cesta najednou končí ve vodě. Jan zastaví.

JAN

Mám to, vole. Jsou tady přece lužní lesy. Jsou to jarní záplavy.

Jan vyleze z auta a rozhlíží se kolem. Ustupující mlha se vznáší nad plochou vody, ze které místy trčí pár stromů nebo keřů.

JAN

Tudy to asi nepůjde, kamaráde.

Zdeněk taky vystoupí a rozhlíží se. Pak na ně z dálky někdo zavolá, oba se trochu vyděsí. V dálce v řídké mlze vidí siluetu muže v kabátě a s veslem na malé lodičce  (myslivec v čepici vypadá z dálky podobně jako důstojník armády).

ZDENĚK

Mizíme.

Nasednou rychle do auta, Jan nastartuje a protože se tu nemůže nikde otočit, couvá zpátky. Jedou takhle poměrně dlouho, třeba sto metrů, když si Jan všimne světel jiného vozu na cestě. Zpomalí. Druhý vůz se k nim blíží v protisměru dál.

ZDENĚK

Kurva. Kurva...!

JAN

Klid, vole.

ZDENĚK

Jakej klid? Co budeme dělat?

JAN

Prostě jsme zabloudili. Hledáme tu rekreační oblast. Jak se jmenuje?

Jan úplně zastaví. Vůz se k nim přibližuje, je to GAZ (jeep sovětské výroby).

JAN

Hoď ty pistole do vody.

Zdeněk se na Jana podívá, je vyděšený.

JAN

Dělej.

Zdeněk sáhne pro pistoli do batohu a sleduje GAZ, který zastavil asi deset metrů od nich. Jan vyleze z auta. Dveře GAZu se otevřou a vystupuje z něj muž v brigadýrce. Než se ale muž stihne postavit na obě nohy, Zdeněk po něm dvakrát vystřelí. Překvapený Jan se přikrčí a pak se na Zdeňka podívá s vytřeštěnýma očima. Zdeněk ještě jednou vypálí a pak na Jana zařve. 

ZDENĚK

Jedem!

Zdeněk rychle nastoupí, šokovaný Jan nasedne váhavě, šlápne na plyn a začne couvat. Když projíždí kolem GAZu, není tam dost místa a Jan sjede z cesty do mělké vody. Zpátky na cestu se Saab chvíli nemůže vyškrábat. Mezitím Jan nevidí, co se děje s mužem v druhém autě, protože to je na Zdeňkově straně a Saab je trochu nakloněný. Jan konečně najede zpátky na silnici, couvá rychle pryč, vzdaluje se od GAZu a na prvním širším místě se otočí. Dupne na plyn a uhání pryč.

JAN

Trefil jsi ho?!

ZDENĚK

Ne.

JAN

Opravdu?!

ZDENĚK

Nevím. Ne. Netrefil.

JAN

Nemůžeme ho tam tak nechat.

Přes to, co právě řekl, šlape Jan na plyn dál a uhání pryč.

ZDENĚK

Netrefil jsem ho.

JAN

Viděl jsi ho? Viděl jsi ho, když jsme jeli kolem něj?

ZDENĚK

Ležel schovaný v autě s rukama na hlavě. Třásl se strachy.

JAN

Co kdyžs ho trefil?

ZDENĚK

Netrefil, říkám...! Sakra! Kdyžtak ho najde ten druhej na loďce. Maj určitě vysílačku.

JAN

Myslíš, že mají myslivci vysílačky...?

ZDENĚK

Myslivci? Byl to voják.

JAN

Hovno, byl to myslivec. Neviděl jsi ho? Byl v mysliveckým. To auto nebylo vojenský.

ZDENĚK

Jak poznáš vojenský auto?

JAN

Nemělo žádný značení. Vůbec žádný.

Zdeněk mlčí, jemně se chvěje. V ruce stále drží zbraň.

JAN

Co teď, kurva...?

ZDENĚK

Jeď podél hranic. Na českou stranu. Znojmo. Někam tam. Tam jsou u hranic lesy. Přejdeme tam.

Jan naštvaně mlátí do volantu.

JAN

Kurva...! Do prdele!

Zdeněk mlčí s nepřítomným výrazem. Mlha už skoro není.

 

 

EXT./INT. SAAB V KRAJINĚ U BŘECLAVI - RÁNO

Jan se Zdeňkem v jedoucím Saabu, v krajině s vinohrady a zelenajícími se poli.

ZDENĚK

Zastav.

JAN

Proč?

ZDENĚK

Chci dozadu.

JAN

Proč?

Zdeněk neodpoví, Jan přesto zastaví a Zdeněk si přesedne na zadní sedačku. Jedou dál, dost rychle.

ZDENĚK

Myslíš, že nás už teď hledají?

JAN

Nevim.

ZDENĚK

Kdy budeme u Znojma?

JAN

Tak za půl hodiny.

Zdeněk přemýšlí, je v jakémsi útlumu.

JAN

Vykašlal bych se na to.

ZDENĚK

Na co?

JAN

Na všechno. Vraťme se do Prahy.

ZDENĚK

Vím jen jedno. Že se ve vězení oběsím.

Jan se na Zdeňka podívá přes zpětné zrcátko.

JAN

Zahoď aspoň ty pistole.

Zdeněk mlčí.

 

 

EXT./INT. SAAB V KRAJINĚ U ZNOJMA, VESNICEU ZNOJMA - DEN

Jan zastaví. Zdeněk mu podává autoatlas a ukazuje na jedno místo.

ZDENĚK

Tady...

Zdeněk působí čím dál unaveněji, v útlumu. Jan se znovu rozjede a Zdeněk apaticky hledí z okna.

Projíždí vesnicí, kde je na návsi nějaká slavnost, muzikanti v lidových krojích.

 

 

EXT. OKRAJ PODYJÍ, U ŘOPÍKU - DEN

Zdeněk a po chvíli i Jan vystupují z auta zaparkovaného na kraji silnice. Zdeněk rovnou vyrazí, Jan zamyká vůz.

Jdou pomalu po cestě mezi poli, Zdeněk má v ruce autoatlas a dívá se do něj, druhou ruku s pistolí má v kapse bundy. Všimne si malého řopíku v poli (opuštěné betonové pevnůstky budované kolem r. 1937, kterých jsou v pohraničí stovky), odbočí z cesty a jde pomalu k němu. Po chvíli tam přijde i Jan, z druhé strany stavby, která je zapuštěná do země a sahá jim jen po ramena. Zdeněk vytáhne z batohu půl tabulky čokolády a hodí ji po střeše řopíku Janovi. Sám si rozbalí druhou tabulku. Od vzdálené vesnice sem doléhá štěkání psa.

ZDENĚK

Počkal bych do setmění.

JAN

Jak myslíš. Ale to bude až za pár hodin. Měli bysme jít dál od auta.

Zdeněk hledí do země, zamyšlený. Ve vesnici znovu štěká pes.

ZDENĚK

Bojíš se?

Jan zavrtí hlavou.

ZDENĚK

Já strašně.

 

 

EXT. POLE a LES V PODYJÍ – VEČER

Zdeněk a po chvíli i Jan v odstupu několika metrů procházejí kolem cedule "POZOR! HRANIČNÍ PÁSMO. VSTUP JEN NA POVOLENÍ." Zamíří do listnatého lesa, v této době už krásně zeleného. Jak slunce zapadá, začíná být zase dost zima. Zdeněk se silně rozkašle.

JAN

Za chvíli neuvidíme na krok.

Jdou dál. Zdeněk se najednou zastaví a podívá se na Jana.

ZDENĚK

Nepřibližuj se ke mě na míň, než deset metrů.

JAN

Proč?

ZDENĚK

Protože jsem to řekl.

Jan nechápe. Zdeněk se otočí a jde dál.

 

 

EXT. LES V PODYJÍ – NOC

Zdeněk s Janem jdou lesem, není vidět skoro nic. Třesou se zimou. Když se Zdeněk rozkašle, snaží se to tlumit, aby nebyli hluční, ale moc to nepomáhá. Opodál něco zapraská. Oba se zastaví jako strnulí a poslouchají. Nic dál se neděje, přesto ještě chvíli trvá, než se odváží pohnout.

JAN

To bylo nějaký zvíře. Co by tu dělali vojáci v takový kose?

Jdou dál a zaslechnou z velké dálky psí štěkání. Znovu oba strnou.

 

EXT. LES V PODYJÍ, U ŘEKY – NOC

Zdeněk a Jan dál prochází lesem, terén se začíná svažovat a najednou jsou na kraji vysoké skály, která skoro kolno míří do řeky.

ZDENĚK

Řeka. (pauza) To nemůžeme slézt.

JAN

Ve tmě určitě ne.

Zdeněk zapálí zapalovač a dívá se do mapy.

ZDENĚK

Jak z toho máme poznat, že jsou tu takový skály...?

Zdeněk autoatlas vztekle zahodí. Pak si zapalovačem posvítí na hodinky.

JAN

Ztratili jsme se?

ZDENĚK

Už dávno.

JAN

Za tou řekou je Rakousko?

ZDENĚK

Podle toho, kde jsme. Třeba je to jenom meandr. (pauza) Musíme najít dráty. To je jediná jistota.

Dají se do chůze, paralelně s proudem řeky. Třesou se zimou.

 

 

EXT. LES V PODYJÍ – NOC

Jan se zdeňkem se dostali do takového terénu, že nemůžou pokračovat dál. Skály a křoviska kolem jsou neprostupná.

JAN

Musíme se vrátit a celý to nějak obejít. (pauza) Už jsem ale úplně promrzlej. Na kost.

Zdeněk neodpovídá, sedne si a nemůže se hnout. Silně kašle. Pak dál jen tak sedí, strnulý.

JAN

Co se děje? (pauza) Už nemůžeš?

Jan k němu jde o něco blíž, ale Zdeněk na něj štěkne.

ZDENĚK

Nechoď ke mně...!

Pak se zase pomalu zvedne.

JAN

Co blbneš, vole?

Zdeněk neodpovídá. Jdou zpátky. Jan se dívá nahoru na měsíc.

JAN

Zejtra bude úplněk. (pauza) Víš, že tam jsou teďka Američani? Říkali to v televizi. Zrovna teď tam zase někde špacírujou.

ZDENĚK

Tak jim zamávej, třeba se na tě zrovna dívaj.

 

EXT. U ZBOŘENÉHO DOMU LESE - NOC

Pokračují lesem dál. Jan, který jde teď první, najednou spadne do nějaké prohlubně. Zdeněk mu jde pomoct, tahá ho ven. Když se Jan vyškrábe nahoru, prohlíží si oba to místo.

JAN

Vypadá to jako zbořenej barák. Jenom základy.

ZDENĚK

To je určitě po Němčourech.

Jan si dřepne a schoulí se, přitiskne bradu ke kolenům a rukama je obejme. Třepe se zimou.

JAN

Myslím, že se odtud do svítání nevymotáme. Jsme dokonale ztracení.

Je neskutečně nahlas slyšet, jak Janovi cvakají zuby zimou. Zdeněk silně kašle. Vezme pak Jana za ruku a zvedne ho, obejmou se a navzájem se zahřívají. Pak si sednou ke kmeni jednoho stromu a snaží se zabalit se nějak navzájem do svých bund. Zahřívají se dál.

 

 

EXT. U ZBOŘENÉHO DOMU V LESE, SKÁLY POBLÍŽ - RÁNO

Začíná svítat. Jan se probudí, sedí dál u stromu přitisknutý ke Zdeňkovi, který ještě spí. Opatrně se zvedne, aby Zdeňka neprobudil.

Jde nahoru ke skalám ve svahu, z kterých by mohl být dobrý výhled. Když na ně vyleze, uvidí pár set metrů před sebou v jemné ranní mlze nad koruny stromů vyčnívat "špak" (strážní věž na železné oponě) a od něj vést po vykácené uličce mezi stromy dvojité ostnaté dráty. Má na dohled stále Zdeňka a průběžně se na něj dívá, jestli se nevzbudil. Svítá.

Jan se vrátí ke Zdeňkovi a všimne si, že teď drží pistoli velmi volně, skoro mu padá z ruky, a zároveň tvrdě spí. Chvíli váhá, pak se pokusí pistoli ze Zdeňkovy ruky opartně vytáhnout. Povede se mu to, Zdeněk se neprobudí. Jan vstane a zbraň strčí za opasek. Zdeněk dál tvrdě spí. Jan zkouší sáhnout do batohu na Zdeňkových zádech pro druhou pistoli, to jde ale mnohem hůř. Jemně táhne, ale pistole nechce ven. Zkouší ji opartně nějak uvolnit, jestli je třeba zamotaná do nějaké šňúrky vevnitř. Zatáhne silněji. Vtom Zdeněk otevře mírně oči. Hledí tak chvíli na sebe navzájem. Pak Jan zkusí trhnutím zbraň konečně dostat ven z batohu, ale nepovede se mu to a Zdeněk po něm skočí. Zápasí chvíli na zemi. Zdeňkovi se povede dát mu pěstí do obličeje. Otevřou se Janovy jizvy ve tváři, ze kterých mu jen před pár dny vytahali stehy. Je celý od krve a zůstane ležet na zemi. Pistole, kterou měl za opaskem, leží opodál na zemi. Zdeněk ji zvedne a má teď zas obě.

JAN

Viděl jsem dráty. Jsme blízko.

Jan Zdeňka pozoruje a čeká, co bude dál. Ten mlčí, dívá se na Jana nedůvěřivě. Jan se pak otočí ke skalám nad svahem.

JAN

Z těch skal nahoře je vidět strážní věž.

Jan se podívá znovu na Zdeňka, který na něj teď míří pistolí. Jan je překvapený.

ZDENĚK

Zalez do tý díry.

Zdeněk ukáže na základy zbořeného domu a část sklepa, která není zasypaná.

JAN

Proč?

ZDENĚK

Dělej!

JAN

Nemůžeš jít sám.

ZDENĚK

Drž hubu! Běž!

Jan s krvavou tváří se ale ani nepohne, hledí na Zdeňka. Ten je čím dál rozrušenější. Namíří do vzduchu, vystřelí a oba sebou trhnou, když jimi projede tak hlasitý zvuk. Pak Zdeněk zase namíří na Jana.

JAN

Zbláznil ses? Jsme strašně blízko! Slyšeli to...!

ZDENĚK

No a?!

Zdeněk znovu vystřelí, tentokrát do hlíny dva metry od Jana. Jan má vyděšené oči, ale rozhodně zakroutí hlavou.

ZDENĚK

Dělej!

Jan ale stále leží na stejném místě. Zdeněk se pak najednou otočí a běží, co jen může, pryč. Jan se zvedne a rozběhne se za ním, hned ale začne vrávorat a upadne do ostružiní, z kterého se vymotá, až když Zdeňka nevidí. Rozhlíží se kolem a hledá ho, jestli není jen schovaný někde za stromem, ale marně. Má zoufalý výraz.

 

EXT. LES V PODYJÍ, U ŘEKY – RÁNO

Jan bloudí lesem. Znovu se dostane ke skalám nad řekou. Jde po hřebeni. Kráčí trochu odevzdaně, už vůbec ne ostražitě. Otevírá se mu pohled na údolí Dyje s klikatými meandry. Vtom z lesa asi kilometr od něj vylétne do vzduchu barevná světlice. Jan ji pozoruje. Jde pomalu dál. Po dalších pár krocích uslyší z velké dálky štěkání psa, které se v údolí ozvěnou několikrát znásobí. Jan stojí a dívá se tím směrem. Ozve se výstřel (z pistole), znovu ozvěnou několikrát znásobený. A další. A další. Následuje salva ze samopalu. Jan stojí a ohromeně hledí tím směrem. Začínají mu téct po tvářích slzy. Pomalu si klekne a čeká, co ještě uslyší.

 

 

EXT. LES V PODYJÍ – DEN

Jan jde rychlým krokem dál, rozhlíží se kolem. Narazí na lesní cestu, po které jde jen pár metrů, pak zajde zase mezi stromy a snaží se jít s cestou paralelně.

 

 

EXT. VŘESOVIŠTĚ U HAVRANÍKŮ - DEN

Jan se dostal na vřesoviště, z kterého vystupují žulové balvany různých tvarů. Pomalu, vyčerpaně krokuje dál. Pak uvidí v dálce za okrajem vřesoviště a několika vinohrady vesničku s malým bílým kostelem. Přijde k malé omlácené a rozstřílené kapličce s rezavým křížkem na stříšce. Reliéfní výzdoba je celá oprýskaná, ale jde rozeznat motiv mušle. Jan pak udělá pár kroků dál a všimne si, že pod kapličkou je zabudovaný řopík. Zdá se, jako by byla barokní kaplička postavená na něm, i když tu musela být mnohem dřív. Jan si sedne na zem a opře se o kapličku. Mokvající jizvy na tváři mu začnou samovolně mírně krvácet. Všimne si toho a utírá si krev rukávem.

Slunce putuje po obloze, stíny se prodlužují. Jan jen sedí a pozoruje klidné okolní dění. Zajíc. Motýli. Ptáci. Vítr na chvíli rozhýbe listí stromů. Auta v dálce. Srnka. Ve vinici muž s motykou. Janova zamyšlená tvář. V dálce po silnici jede vojenský GAZ. Po zarostlé pěšince kolem Jana projíždí dva malí kluci na dospěláckých kolech a uctivě ho pozdraví.

KLUK NA KOLE

Dobrý den...

 

 

EXT. VŘESOVIŠTĚ U HAVRANÍKŮ - VEČER

Jan stále sedí na stejném místě. Zapadající slunce vše přibarvilo do oranžova, za chvíli bude tma. Jan se zvedne a jde pomalu dál, směrem k vesničce. Všimne si několika nízkých borovic, které na vřesovišti rostou. Jde k nim. Utrhne z borovicové větvičky pryskyřicový pupen, jemně si ho tře o chřípí nosu a jde dál.

 

 

KONEC

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

11.01.2018 12:42:20agáta5

moc pěkný scénář, přečetla jsem jedním dechem , smutný

vrátila se mi ta hnusná doba...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.