Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Nerváci
datum / id14.01.2018 / 484662Vytisknout |
autorLerak12
kategoriePovídky
témaKaždodenní
upřesnění kategoriePro úsměv
zobrazeno235x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Mým cílem je také pobavit. Místy ať pánové prominou. Děkuji Vám předem za zájem a trpělivost.

Nerváci

~~

 

 

V čekárně psychologické poradny je dnes pusto. Sedím zde sám se starší dámou a její vyzáblou holčinou. Obě mlčí a civí rybím pohledem před sebe s jejich na lavici v úsporném režimu, letargicky pohozeným tělem. Za to mé tělo pracovalo s konkrétními zvuky v žaludku, ve kterém mě do okolního ticha nemožně nahlas a nezvládnutelně kručelo!
„Babi, ten pán je břichomluvec?“
Promluvila holčina naivně hlasitým „diskrétním“ šepotem, zakrývajíc si dlaní ústa.
„To ne, Baruško. To asi pán jen něco nedobrého spapal, víš?“
Pronesla bezostyšně dáma a počalo jí podivně škubat ve tváři.
Konečně přišlo osvobozující vytržení. Dveře ordinace psychologa Jerolíma Tika se otevřely a objevila se jeho mladá půvabná asistentka. Oči se jí rozlétly po čekárně a zašveholila.
„Tak prosím. Pan Chřástal!“
Dáma s děvčetem, které předem bleskově vyrazily z lavice, se zklamaně opět usadily nazpět. Já vklouzl pohotově do dveří.
Uvnitř seděl ke mně zády v otočném křesle psycholog a přehraboval se v kupě listin, které měl navršené na příručním stolečku.
„Dobrý den, pane Chřástale, dlouho jsme se neviděli. Dáte si instantní nebo zrnkovou kávu?“
„Dobrý den pane Magistře! Instantní bych neodmítl. A když, tak s mlékem a bez cukru, prosím!“
Mgr. Tik se energicky otočil na křesle a pohlédl zběžně na svoji asistentku.
„Miluško, prosííím!“
„Jistě, hned to bude!“ vlídně zareagovala a prohnula se v pase, čímž dala vyniknout svému bujarému poprsí. Doktor si jí se zalíbením očima odměřil a tiše mlaskl. Miluška – teď už nám oběma, věnovala líbezný úsměv a zablikala svými huňatými řasami očí.  Zmizela ve dveřích přilehlé kuchyňky.
„No tak, už si u nás přece sedněte a udělejte si maximální pohodlí! Hned si vás najdu.“
Prohlásil a rutinně vnořil prsty do klávesnice svého počítače.
„No už vás tady mám, Chřástale. Tak se pěkně uvolněte a povězte, co je u vás nového, co vás trápí?“
Usedl jsem do rozložitého křesla. V zápětí – nežli jsem stačil otevřít ústa, mezi nás vplula asistentka. S hravou elegancí na stolek postavila blankytně modrý šálek s vonící kávou a přistrčila dávkovač mléka i cukřenku.
„Ne, opravdu již necukruji!“ pronesl jsem téměř provinile.
Miluška se omluvně zatvářila. Svůj neprofesionální kiks refundovala zhoupnutím se v pase v téměř baletně vytrénovaném kyčelním kloubu a vyzubila svůj běloskvoucí úsměv.
„Budete mít ještě nějaká přání?“
Tik na ni se zalíbením pohlédl a opět tiše mlaskl.
„Ne! Děkuji, Miluško.“
„Já si na chvíli odskočím, pane Magistře. Mohu?“
Doktor kývl a Miluška se vytratila.
„Nuže?“ zvídavě na mně pohlédl a sledoval, jak chvějící se rukou nekonečně míchám kávu.
„Promiňte, ale dnes jsem předem zformuloval dva nejpodstatnější důvody, proč mám hluboké deprese.“
„Hm, zajisté. Tak sem s nimi, ať je probereme!“


„Tak tím prvním důvodem jsou ženy. Rozuměno, pěkné baby!“ udělal jsem rukou pohyb, jako bych hladil ňadro ženy. Pozorně  sledující psycholog obrátil zrak ke stropu a pousmál se.
„No, klasika. Kouzlo ženy. Někdy se to chlapovi vymkne kontrole a psyché je v ruinách!“
„No jo, doktore. Ale přestože pracuji v čokoládovně Orion a jako vedoucí provozu jsem obklopen výhradně samými ženami, žiji jako vlk samotář!“
„Bezvadné, tak jděte do toho a nějakou tu sladkou panenku si tam ulovte!“ významně se Tik zatvářil a tiše mlaskl.
„To by snad problém nebyl. Ale víte, pane Magistře, já bych chtěl všechny!! Úplně všechny – tedy, až na jednu, dvě, důchodkyně. A tak lavíruju. Tu a tam dobývám, ale mám tak nějak rád bez rozdílu úplně všechny! Když se konečně rozhodnu a nastane kýžený čas se s některou pomilovat, v tu chvíli se mě před očima klipově předvádějí, ty ženy ostatní.  Buď vyčítavě, nebo až nenávistně, na mně hledí a cedí mezi zuby. ´S tebou, Pepo? S tebou, impotente, si to nikdy nerozdám!‘ A právě v té chvíli opravdu selhávám jako muž. Moji žerď by nedokázala pozvednout a vztyčit svůj prapor ani pomyslná kráska, hlasatelka TV Borhyová!“
„Borhyová!“ povzdychl Tik a tiše mlaskl. „I pro mne, by byla možná tvrdým oříškem!“ prohlásil sebevědomě.
 „A ten druhý váš důvod k depresi?“
„To je taková záhada, která mě nedá spát. Nebudete mi možná věřit, pane Magistře, taková hloupost. Obyčejný makaron!!“
„Cože? Makaron? Hm, zajisté, proč ne makaron! Takže…“
„Víte, každý den chodím ráno chodníčkem lemovaným malými lipkami do práce a před týdnem koukám, že na jedné z nich – přehnuta na spodní větvi, visí obrovitá housenka. Ale nebyla to housenka! Při bližším ohledání jsem zjistil, že je to předlouhý makaron! Tak co na to, pane magistře říkáte? Na větvi a mimo dosah blízké civilizace si tam jen tak visí. Zázrak!! Pomyslel jsem si a pokračoval k zastávce kvapem, aby mě neujel autobus. Snad bych na vše záhy zapomněl, ale představte si, že se mi o té těstovině následně v noci zdálo. Že v Orionu ‚moje‘ hořkomléčné krásky měly místo štíhlých lýtek až po vnadná stehna makarony! Mě v tom snu nenapadla větší pitomost, nežli ta, že jsem jim po pracovišti roznášel písemné výpovědi. Lakonickým  důvodem bylo, že fyzické části těla z makaronů jsou v naší čokoládovně ženám eticky zcela nepřípustné!“
Mgr. Tik se zájmem naslouchal. Promnul si bradu a pohlédl mi starostlivě do očí.
„To je ale vážná věc! A ten makaron přes tu větev, tam pořád ještě visí?“
„Právě, že ano! A k tomu jsem předevčírem zjistil, že vedle ní teď visí ještě druhý, ale už o něco menší. Jestli se to množí – či co? Jsem z toho blázen, Magistře. Ani neosychají, ani ptáci si jich nepovšimnou… Jen si tam spolu čerstvě visí a lelkují si ve větru. Přece se tam nedoplazily někomu z talíře? No,, řekněte sám, kterej blbec to tam pověsil? To je záhada! Já se těm makaronům neubráním a musím na ně pořád myslet.“

Ozvalo se klepání na dveře. Chvíli Tik otálel, ale potom vstal a přistoupil ke dveřím. Za dveřmi stála pošťačka a v ruce držela několik dopisů. Převzal je a podepsal doručenku. Poštu položil na pracovní stůl a prstem ukazováčku začal dopisy ledabyle z hromádky rozhrnovat. Zpozorněl, a jednu podlouhlou obálku s logem telekomunikační společnosti vzal do ruky.
„Tak jen pokračujte, pane Chřástale!“
„To je všechno, Magistře. To vám snad nestačí? Snad ještě ta moje samomluva, kterou se stále trápím.  Od poslední návštěvy u vás, vůbec, ale vůbec neztratila na intenzitě.“
„Ale pane Chřástale. Skoro každý člověk si – sem a tam, něco pro sebe nahlas řekne. To i já se někdy přistihnu. Chce to trpělivost! Ta četnost se ustálí, až pomine.“
„Pomine, pomine. To se vám lehce řekne! Nevím, co si nahlas říkáte vy, ale já už ty svoje blbý kecy nemohu ani slyšet!“
„Tak si zkuste dát špunty do uší!“
„A co v práci? To si myslíte, že tam jako komunikuji s ženami ve znakové řeči?“
Zareagoval jsem a udiveně pohlédl na Tika.
„Hm, pane Chřástale, tak abychom to nějak shrnuli. Co se týče těch žen, tak vám schází konstruktivní základ sebevědomí. Musíte si věřit! Musíte ženu emociálně uchopit. Být k ní i k sobě tolerantní. Pochopit její rozmary. A hlavně. Být k ní důvěřivý, člověče!“

Naslouchal jsem Tikovi a pozoroval, jak roztrhl podlouhlou obálku a vysunuje neobratně psaní – dle hustě posázených numer, výpis telefonních služeb.
„Jděte do toho! Sebevědomí a dů-vě-ru!“ artikuloval větu zpola začtený a soustředěně několikrát energicky cosi perem podškrtal. Přistoupil k telefonu a vytočil číslo. Chvíli naslouchal a bezduchým pohybem v zápětí zavěsil. Zadíval se na hodinky. Poté na mně, jak ho pozoruji. Napřímil svá pokleslá ramena a pokračoval.
„Tak, kde jsme to přestali?“
„Sebevědomí, důvěra.“ napověděl jsem.
„Aha, no jistě.“ zkontroloval znovu hodinky a zadíval se z okna dolů, do ulice.
Zlehka se otevřely dveře. Vně „vtančila“ asistentka Miluška. V ruce držela papírovou taštičku s povědomě známým logem spodního prádla a v ruce druhé, alobalový sáček nadívaný voňavým grilovaným kuřetem.
„Už jsem tady!“ chvatně pronesla a chystala se proklouznout kolem mne směrem do kuchyňky. Ale Tik jí vstoupil nečekaně do cesty.
„Moment, Miluško! Mohla by si – jste mi vysvětlit, zde na vyúčtování ty nekonečně se opakující telefonní hovory s číslem čtyři sta osmnáct, dvě sta čtyřicet jedna? No nic…“ nečekal dál na odpověď, při pohledu na překvapenou Milušku. Ta notně vyvedena z míry, stála s plnýma rukama a zírala na chvějící se papír, který jí Tik téměř podstrčil až pod nos.
„Prostudujte si to a potom mě to vysvětlíte!“ chladně pokračoval a vsunul jí tiskopis do podpaží ruky.
„Ale Magistře… To si snad Lumíre, trošičku přehnal…!“
On však zbrunátnělé Milušce pokynul hlavou směrem ke kuchyňce. Miluška zavadila pohledem o strop a pohodila uraženě hlavou. S potměšilým úsměvem nám zmizela z očí.
„Omlouvám se, pane Chřástale, ale budeme už muset končit! Uplynula hodina terapie a v čekárně již čeká další objednaný klient.
„Co ale uděláme s těmi makarony?“
„S makarony to musíte do příštího sezení nějak vydržet! Dost možná, že tělo si říká o přísun obilovin, kterých se vašemu organizmu nějak nedostává a je to více, či méně, reflexivní halucinace! Zkuste si dát někde v restauraci porci spaget! Mohu jen doporučit – třeba „a la Neapolitána.“ Makarony ale raději nikoliv, když jich máte plnou hlavu! Možná se vaše mysl pročistí i ty makarony z větve zmizí. A teď už opravdu promiňte! Čas se naplnil a dostanu od vás osm set padesát korun!“
Poněkud zklamaný neurčitým závěrem dnešní terapie, jsem neochotně vysoukal z peněženky příslušný obnos a prošel čekárnou ven, kolem nasupené čekající dámy a její „bystré“ vnučky.

Před domem po krátkém váhání jsem zamířil přes ulici směrem do vinárny, abych si vyjednotil v „regálech“ své hlavy nakupené dojmy. Při jednocení, které již trvalo čtyři deci bílého ryzlinku, vstoupil do lokálu Mgr. Tik. Zamával jsem a rukou naznačil, aby u mě vzal volné místo. Tik vteřinu váhal. Jako by se chtěl ubezpečit, jestli jsem si ho nepopletl s číšníkem. Ale už volným krokem se blížil k mému stolu. Až z blízka jsem si povšiml jeho pojednou nedbalého vzhledu! Vázanku měl u krku do široka uvolněnou a vypadal jako odsouzený, kterému tři vteřiny před exekucí bylo oznámeno, že dostal právě milost. Vystresovaný výraz s hlubokou vráskou vykřičníku napříč jeho čela. Vlasy rozježené a na tváři šrám s kapičkou krve. Na jednom rukávu košile vyčnívajícím spod saka chyběl knoflík i s kouskem vytržené látky. Přisedl ke stolu a já se na něho co nejpřívětivěji usmál. On zareagoval jen poněkud nakyslým kontrem.
„Co to pijete?“
„Ryzlink. Je německý a není tak prosluněný. Ale mně chutná, i když je značně suchý – řekl bych, až natrpklý.
„Dám  si stejné!“ poručil si u vrchního, ale v okamžení mi položil otázku.
„Pospícháte někam?“
„Ne, času mám dost.“
„Tak víte co, dáme si rovnou celou láhev! Na můj účet – samozřejmě. Suchý ryzlink, jako suchý život. Až natrpklý!“ dodal. „Nemám pravdu?“
Byl jsem z jeho chování zmatený, ale zřejmě nezbývá, nežli jít naproti lidskému osudu. Přikývl jsem! Když jsme spolu rozlili poslední deci z třetí naší „lahve osudů“, zaslechl jsem v útrobách příjemné vrnění jistoty, spokojenosti a štěstí. Zato psycholog Tik se preferoval výhradně na kamaráda Lumíra a počal mně oslovovat Pepíku.
„Ty Pepo. Hele, co ti vlastně schází? Podívej se na mně!  No, jen se na mně podívej, jak mně ta Miluš – ta bestie, zrychtovala! Nejenom, že mám rozškrábaný ksicht, ale bodla mě rovnou do srdce, kterého si ani nezaslouží. Rozumíš?!“ vzkřikl, až se hosté u vedlejšího stolu otočili.
„Nekřičte, Magistře! Dívají se na nás.“
„Už jsem ti jednou řekl, abys mě tykal, vole! Teda promiň, Pepo. Já jsem tak zoufalý. Vona Miluš – hele, mimochodem, to je kočka, viď? No, vona je hezká, to jo. Ale je to mstivá mrcha! Nevím, jak se to dozvěděla, že mám ještě jednu projistovku. No, rozumíš? Bokovku Maruš, přece! Ta není tak hezká, ale je fantasticky tak blbá, že mě doma uklízí. Tedy občas! Tak aby neřekla, tak jí převrátím, taky občas do postele a vrazím jí nějaký to pětikilo. Tedy taky občas! Ve srovnání se mnou je to bezvýznamná nula. To ti snad nemusím ani povídat. Jo, a umí bezvadně uvařit španělský ptáčky. A to ne občas, ale dost často. Jinak by u mne měla – šlus!‘  Španělský ptáčky já rád. Ty je taky rád?“
„To víš, že jo, Magistře – tedy Lumíre.“  Kývnul jsem a plácnul ho přátelsky po ramenou. Asi bych už měl s tím pitím přibrzdit! Měl jsem dojem, že vrnění se mi vrazilo do jazyka a poněkud moderuje moji češtinu.
„Fakt Pepo, ty mladý čůzy dnes umí lautr nic! Nebejt těch všelijakých glut-glut-glutamanů, sóji a ták, víš? Pošly by děti hlady nebo chlapi museli skákat po stromech a lovit jako Tarzani! Jo, Maruška. Ta vařit umí. Ale je úplně blbá a vrchol kultury je pro ni kdejakej připrdlej seriál, nebo bulvární krby."
„Drby Lumíre. Drby!“
„Drby, prdy, krby, to je jedno! Stejně, nevděčná Miluška mně neocenila…nedocenila. Mě inteligentního, bohatýho a pohlednýho spermena. No řekni, co ještě jinýho by ode mne ty ženský chtěly? Miluše si cukruje po telefonu celé hodiny s nějakým mladým volem a já jim mám platit účet za telefon?“
Poslouchal jsem ten jeho monolog, který dirigoval pažemi tak ze široka, že jsem pro jistotu posunul jeho sklenku stranou, aby ji nepřevrhl.
„Jo, všechno platit! Byt jsem jí koupil, pyramidy chtěla vidět, oblečení – co myslíš, Chrastile…“
„Chřástale, Lumíre. Chřástale!“ důrazněji jsem ho opravil.
„Co myslíš, Pepo? Kdo platil to její prádýlko, který si přinesla v tý taštičce do ordinace? Já, Já, Já! Když si odešel, tak jsem na ni vyjel, že jí ty její hřebce trpět nebudu! A ona na to, že ode mne to tedy sedí a že s tím svým pygmejským „fluktuantem“ mezi nohama, ať si prý ohromuji tu svoji krasavici Marušku. Že o ní dobře ví a není žádná blbka. Řekni Chrostíku sám, to je přece úplně něco jinýho u chlapa jako jsem já, když nesporně ve všech směrech na to mám, že jo?!
Pomyslel jsem si, že už je na čase dopít a tady to ukončit. Ani dál zkomolené oslovení nekomentovat.
„Ona mně bude ještě omezovat!!  Vyrval jsem jí z ruky tu tašku a vysypal to její zakoupený prádýlko. Pche! Černou podprsenku a kalhotky. Celkem dva kusy! Dva decimetry krajky! S tou šňůrkou vzadu, co jen snad může fungovat, jako větrolam jejích andělských větrů. A to ještě bude tvrdit, že to koupila kvůli mně. V černé barvě, ve které by vypadala jako kominík? Bože, jak já ji nenávidím! Jak já jenom nenávidím kominíky!!“
Tik dopil ze sklenice zbytek ryzlinku a z očí se mu naráz začaly hrnout slzy. Můj společenský respekt k jeho profesi i důstojnosti psychologa, se ve zdejší „vinární ordinaci“ začal hroutit do lidského škvarku malosti. Zavolal jsem číšníka a sledoval Lumíra, zdali vytáhne svoji peněženku a útratu – jak slíbil, uhradí. Však bezcílně šmátral a bloudil po kapsách! Jen drmolil, že je zamilovaný, z čehož u stolu postávající číšník s diskrétním posunkem účasti usuzoval, že ta slova patří mě, a já, jeho „milenec“ mu dávám na věky vale! A tak mě už jiného nezbývalo, nežli si nechat vyplenit obsah celé své peněženky a zaplatit. Ve slalomovém stylu jsme se konečně vypotáceli z vinárny ven na ulici!

„Hele, bydlím tady kousek. Půjdeme ke mně a dorazíme se poslední lahvinkou? To budeš hotovej, až to tam vyzíráš! Super poslední trendy dizajnu, no Amerika! A nikde žádná slídivá kudlanka, ani žádná nevděčnice!“ Na chvíli se odmlčel, ale nežli jsem se nadechl k odpovědi, vzal si hlavu do dlaní a smutně pokračoval.
„Ani Miluška s baculatými malíčky u nohou a čudlíkama s prsními dvorci, jako špunty do vany. Zajíkavě drmolil Tik a nekoordinovanými pohyby se snažil povytáhnout stále klesající kalhoty, nad jeho mohutné břicho. Musím se doznat, že i já jsem toho měl v sobě „naváto“, tak akorát do své špičky! Byl jsem rozhodnutý Tika dopravit k jeho domu a zmizet! Ale začalo mi ho být líto. Plačky lamentoval a provolával, že chce – a to okamžitě, alespoň milimetr Milušky, kterou ale znovu a v zápětí deset metrů zakopával pod zemský povrch!
„Pepo, co mám proboha dělat, aby se ke mně zase vrátila? Nechce se mi už žít a sežeru nějaký prášky! Nějak těm babám už nerozumím a nevím už, jak na ně.
Hele Pepo, máš mě rád…? No, počkej, řekni mi to up…upřímně. Máš mě kam-kamaráde opravdu rád?“
„Jóó. To víš, že jo, Lumíre!“
„Tak mi poraď, jak mám žít?“
„Jsi psycholog, Lumíre. Já myslel, že si umíš sám poradit a jsi v pohodě.“
„Aha, bezcitnej klient? Jděte už konečně všichni do hajzlu. Už mě pěkně všichni štvete! Co vy víte o našich trápeních, o našich úchylkách, o mindrácích? To si můj kama-kamarád, když mě tady necháš se čvachtat v depresích?  Jak já ty nadřazený klienty nemohu ani cítit!  To ti mám za to tvoje konejšení jako ještě zaplatit? Nebo co jako?“
Míjíme právě autobusovou zastávku a Lumír se zdrceně posadil na lavici. Lokty se opřel o kolena a dlaněmi zakryl pokřivenou grimasu tváře.
„No táák, Lumíre! Vždyť víš, že taky já mám problémy s ženskýma v tý fabrice. A to nemluvím o tom makaronu!“ Lumír se probral a zamžikal očima.
„ No jo, ten makaron!“
 Chci sdílet s tebou tu jistotu – rozumíš?  Tu jistotu, že tam pořád ještě visí. Kolik lidí dnes má jistotu? Prakticky vzato, je to nesmysl! Ale psychologicky tu teorii lze uchopit. Proč by tam nemohl viset, navzdory větru a dešti? Navzdory logické úvaze lidí, kteří nemají aliment…element-tární fantazii. Já jen vlastním nejistotu, že Milušku, byť alespoň v teo…orii fantasie, ještě někdy uchopím! Ale jako makaron si taky opuštěně viset? To je tedy smutný!“
„Ale vždyť jsem ti říkal, Lumíre, že už k němu přibyl makaron druhý. Takže tam není sám!“
„Máš pravdu, Pepo, už vím! To bude šťastná těstovina, to je dobře. To je fakt dobře…!“ zahuhlal a upadl do hlubokého spánku. Cloumal jsem s ním a snažil jej marně zvednout. U domu nad našimi hlavami se otevřelo domovní okno a objevila se tvář neznámé mladé ženy, která řízným hlasem zvolala. „Jen Magistra klidně nechte spát! On si tam hodinku schrupne a odejde si po svých v klidu domů. To nám tady takhle od-po-čí-vá každý týden, když jde z vinárny.“ formálně jsem ženě pokynul na pozdrav.
 Začalo se rozsvěcet veřejné osvětlení a já v sobě cítil ovíněnou letargii. Vydal jsem se loudavě s rukama v kapsách směrem k domovu. Ulice ještě „žila“ zvuky. Na chodníku štěkal pes na lhostejně vyhlížející kočku, sedící za pletivem plotu. Od Vietnamské večerky hlučela unaveně klimatizace a zarostlý bezdomovec u kontejnerů, se skřípěním páčil trubkou hliníkový plech z vyhozené chladničky. U odbočky k parku znělo duo-grandiozo. Fistule ženy a basem muže. Přeli se, kdo více utratí za blbosti ze společného rodinného rozpočtu. Respektive, kdo z koho dělá doma jenom vola!
Zaktivovala se ve mně panika z pomyšlení na potměšilé makarony. Však to všichni dobře známe. Jakoby nám šplouchla vlnka úzkosti pod žaludek. Jestlipak se splazí z mého pohledu do své původní určenosti? Nebo zítra si tam budou opět přehnuté viset, ve své nevinné podivnosti? Ale teď je to už zřejmě passé!
„Z nebes už padá tma, ale ve mně konečně svítá – Lumíre Tiku. Jdi už do Prčic, člověče!  Jen si na světě normálně lícujeme s vládou bankovek a naší mužskou ješitností. Na světě je vcelku dobře a vše funguje tak, jak má!“ pomyslel jsem si nadšeně. Makarony jsem v hlavě pro dnes strávil. Zítra je sobota a zajdu si na oběd na Tikem doporučenou terapii. K Vietnamcovi do jeho "italského restaurantu Mafiózo" a špagety "a la Neapolitano."
  

          

                                                     


 
  

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

28.01.2018 19:10:41Lerak12

Jejdy, moc si mne potěšil Lastgaspe.  A považuji si !  Děkuji.

28.01.2018 07:43:32lastgasp

Leraku, není třeba se omlouvat. Je to brilantní případ, jak si představuji povídku, která chytne a nepustí, dokáže "vucnout" čtenáře do postavy, zde do obou postav, a drží, drží. . .

Velký tip/

 

16.01.2018 15:57:36Lerak12

Díky za otázku, Aleši. Už jsem to autorizoval a mám to pod kontrolou. Jen to zatracený CNN si to chce bez povolení přidat jako znělku. Drž mi palec - bojuji.

16.01.2018 09:28:25aleš-novák

a je ten rap někde na youtube? :o)

15.01.2018 19:28:33Lerak12

To ano, Upupo. Chřástal je pták. To popisované prostředí je opravdu smutné. Je to ale živné prostředí pro "černý humor." Zedník si v práci časem oddělá klouby, manažeři si uženou vředy a  psychologové ujíždí s nervama. Tak to chodí... a pak tu běží. 

Vztahy ON a ONA je nevyčerpatelný literatní zdroj. Ženy se vyznají a chlapi nepoznají!  Rád o tom píši a baví mě to - fakt. Foto její nemám a Tikovy po ní zbyly jen vzpomínky a dluhy. Vím jen, že dělá letuškuku na lince Franfurt-Tokio. Tak s tou krásou, toho v tom nebeským fofru asi stihne hodně. Díky za koment a kritiku.

15.01.2018 12:34:24Kočkodan
Já jsem se nemohl zbavit nesmírne trýznivého pocitu, ze byly babicka s vnuckou drze predbehnuty. Tímto bylo moje ctení tvé povídky velmi negativne ovlivneno, soustredení silne utrpelo. Nejsem tedy schopný se k dílku objektivne vyjádrit. ;-)
15.01.2018 07:18:46upupa

Chřástal je nejaký vták, nie?

Tieto príbehy z psycho a psychiatrie sa tešia vždy obľube, akoby išlo o blázninec. Aj tá zámena doktora a pacienta, vždy vďačná téma na humorný príbeh. Ale v skutočnosti je toto prostredie veľmi smutné. (Ako svojho času právnik Jahelka stvoril nádherné humoristické dielo, ale sám pripomenul, že prostredie súdu je často až tragické.)

No je to fajn, ale na môj vkus je tam priveľa odbočiek a slov, najmä začiatok je ťažkopádny. Cením si najmä humor, tie dobré repliky, humoru je dnes veľmi málo. No a baby-potvory, to je tiež na psycho! (Nemáš jej fotku? Mohol si ju tu zavesiť.)

15.01.2018 00:20:24Lerak12

 Oba mužové mně dali docela zabrat ! Jsem z nich sám vynervovaný! Velmi - opravdu, vždy velmi  šetřím vulgarizmem. A nanejvýš balancuji na jeho hranici, Goro. Ale přesto jsem vyčistil studánku a poopravil. I ten konec desinfikoval. Diky za Tvůj svěží fičák. 

14.01.2018 21:32:06Gora

Povídka je pro tebe typicky "pábitelská" - inu, příliš mnoho zajíčků kolem by porazilo lecjakého playboye:-)

Moc se mi nezdají některé výrazy - socka, kráva a tak podobně:-(

Vynechala bych poslední dvě věty. Jinak odpočinkové vtipné čtení...

14.01.2018 18:48:22Lerak12

Děkuji za přečtení. Cimanade. No, delší snad neznamená nekonečná nuda. Dlouhýýýý pěkný večer přeji.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.