Dlaní

Sněží zas vločky nám jak pírka holubí 
padají pod nohy do očí polí
živí se stopami jití svých pochlubí
na mrtvé vzpomínka jako mráz bolí.

A co teprve za noci když ticho v závějích
přehluší temnotu i světlo v nás
a dveře zůstanou dokořán ve veřejích
na chvíli se zastaví srdce i čas.

V tu chvíli nastavím hvězdám svůj bok
jak Kristus na kříži římskému kopí
vteřina života světelný rok  
než věčnost ratiště rukou se chopí.

Mou krev, jež proliji, věnuji svítání
a také malíři, co první vstal
aby ten okamžik stínu tam ve skráních 
dlaní ti po těle namaloval.