Den památky nesmyslného řešení společenského problému

Den památky nesmyslného řešení společenského problému

Žijeme bohužel v zemi, kde je fakt nežádoucího chování lidí řešen autokraticky násilně vnucenou „léčbou“ v psychiatrických nemocnicích a kde se tedy v masovém měřítku porušuje vláda zákona.
Je proti lidské přirozenosti, aby společnost připustila věznění lidí za něco naprosto žádoucího. Otázka tedy zní takto: Je to nežádoucí chování, které psychiatři „vysvětlují“ duševní nemocí, chování jako jakékoliv jiné, tj. má jedinec buď právo se tak chovat nebo aspoň právo na ochranu vládou zákona? Nebo je to, jak říkají psychiatři, jakási mentální obdoba somatických jevů jako je cukrovka nebo infarkt: něco, co nesouvisí s osobou jedince, jen se to projevuje v mysli a ne v těle, a společnost tedy jedná humánně, když lidi i proti jejich vůli těchto mentálních stavů zbavuje?
Na tuto otázku si každý z nás musí odpovědět.
A ze všech 365 dnů v roce, se asi žádný nehodí lépe pro připomenutí či „oslavu“ arbitrárnosti, vadnosti a nesmyslnosti odpovědi naší společnosti na tuto otázku, než den dnešní, Den památky Jana Palacha.

Sebeupálení je obecně považováno za důsledek duševní nemoci. Jak pěkně řekl psychiatr Cyril Höschl: Sebevražda je téměř vždy něčím nenormální, neboť normální je nevraždit se. ¹
V roce 2003 došlo v Česku k sérii sebeupálení a sebezapálení; vyjádřil se proti tomu tehdy i prezident Klaus (nápadně velkou část ze sebepaličů tvořili psychiatričtí pacienti). ² Jeden ze sebevrahů, Zdeněk Adamec, získal větší publicitu a byl o něm natočen i dokument. ^3,4 Známý kněz a profesor Tomáš Halík ho v kázání porovnal s Janem Palachem takto:
Smrt Jana Palacha byla pro mnohé lidi - zejména mé generace, neboť jsme tenkrát byli stejně mladí jako on - jednou z přelomových životních událostí. Mnozí jsme si v následujících dvaceti letech "normalizace", kdykoliv se nás snažili zastrašováním či sliby pohnout ke kolaboraci, vzpomněli na Palacha a dostali sílu říci NE. Pro mě osobně znamenala oběť Jana Palacha velmi mnoho.
Jistě je mnoho důvodů, abychom čin studenta z Humpolce, Zdeňka Adamce, nestavěli do stejné řady s činem Palachovým. Dnes žijeme ve zcela jiné době a situaci než v roce 1969. Jistě mnoho věcí v naší společnosti může být důvodem k tomu, abychom se dopálili, ne však upálili. ⁵
Halík má pravdu. Tedy až na to, že stejně přesvědčivě lze argumentovat pro opak: že situace v roce 1969 byl důvod pro dopálení, ne však upálení, kdežto dnes…

Lidé si arbitrárnost ohledně Palacha uvědomují a psychiatrů se na to ptají. Dotázán na to, jak to s tím Palachem vlastně bylo, Cyril Höschl odpověděl takto:
Sebevražda může být důsledkem choroby (depresivní poruchy, schizofrenie), může být spuštěna pod vlivem alkoholu či drog, může být projevem kolektivního fanatismu nějaké sekty nebo nábožensky a kulturně podmíněného sebeobětování, ale může být také bilanční.
Jestliže Jan Palach chtěl vyburcovat národ v samém zárodku celospolečenského otupění a kapitulace, pak to nemá nic společného ani s chorobou, ani s alkoholem či drogami, ani s náboženským fanatismem či sektářstvím. Vylučovací metodou Vám z toho zůstane prakticky jen ten hrdinský čin… ⁶
Höschl má pravdu: Když duševní nemoc vyloučíte, tak vám skutečně nezůstane. Ale proč ji vylučuje? Je za tím něco jiného než to, že lidé Palachovu sebevraždu hodnotí pozitivně, a co je pozitivně hodnocené, nemůže být duševní nemoc, byť by to bylo sebenenormálnější?

Vraťme se k dvěma možným odpovědím na otázku „Proč se jedinec chová nežádoucím způsobem“ ze začátku. Palachův příběh krásně ukazuje, že lidé si arbitrárně volí, do které ze dvou historicky daných kategorií jedince zařadí. Vyvstává otázka: Skutečně projevy chorob mozku tak dokonale odpovídají převládajícímu morálnímu cítění? Nebo je to tak, jak říkají szasziáni, že převládající morální cítění určuje, co je projev duševní nemoci a co ne?
Na to si každý z nás musí odpovědět.

Jenom si je třeba uvědomit, co se v Palachově případě vlastně stalo. Stalo se to, že se v kontextu doby arbitrárně změnilo morální hodnocení jeho nenormálního chování. Takový jev je jistě velmi vzácný.
Zkusme teď vzít vážně to, o čem Palachův případ svědčí: že lidé skutečně arbitrárně rozhodují, zda jedince zařadí mezi duševně zdravé nebo duševně nemocné. Z toho ovšem plyne, že není důvod si myslet, že ta druhá kategorie má jinou než subjektivní existenci (protože se nejedná o nic jiného než vyjádření něčích pocitů a na kategorii „nemít duševní nemoc“ subjektivnost soudu nic relevantního změnit nemůže, když se jí vypovídá jen o tom, jaký člověk není). Takže máme společnost, kde jsou jedinci arbitrárně děleni na duševně zdravé a duševně nemocné, což má obrovský dopad na jejich práva, a to dělení je determinováno – jak vidíme na případu Palacha – kontextem doby, historicky, kulturně a pochopitelně mírou psychiatrizace společnosti. Stejně jako Palachovo nenormální chování je z projevů duševně nemocných arbitrárně vyňato, tak nenormální chování někoho jiného je mezi projevy duševně nemocných arbitrárně zařazeno.
Jak už bylo řečeno, je zřejmé, že takové změnou kontextu způsobené „vyřazení z duševně nemocných“ je velmi vzácný jev, a že tedy skoro nikdo z masy současných, minulých a budoucích obětí psychiatrického násilí takto zachráněn nebude. Všechny je ale můžou zachránit lidé, kteří si například na případu Jana Palacha uvědomí, o jaké arbitrární posuzování a tudíž autokracii se jedná.

1) http://www.hoschl.cz/?text=3184&lang=cz

2) https://www.novinky.cz/domaci/5210-klaus-vyzval-mlade-lidi-aby-se-neupalovali.html

3) https://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_Adamec

4) http://www.ceskatelevize.cz/porady/10430569360-gottland/213562269910006-zdenek

5) http://halik.cz/cs/tvorba/proslovy-kazani/proslov/32/

6) http://www.hoschl.cz/?text=3950&lang=cz