Taková blbost

Musí to všechno ven. Napíšu to úprostě jak mě to napadne a nebudu řešit nějaké zasrané gramatická pravidla. Všechno je k hovnu. Celý svět. Nic nemá cenu. Za čím se honíme když na konci stejně nic není. Jenom tma a strach. K čemu je všechen ten stres, všechny slzy všechno trápení když nás na konci stejně nic nečeká. K čemu tady jsme, co je naše poslání? Proč se nemůžem narodit s přímým cílem aniž bychom si ho sami museli vytvořit během života. Blbost a kravina.

Stres. A dost se třepu. A všechno k hovnu.

Je to láska doprdele? Když se sama sebe ptám jestli miluju nebo ne. A když by to láska byla, má to opravdu být tak prázdné jak mi to připadá.Přestaň se opravovat ty blbko. Jsi nemožná, všechno na poslední chvíli a pak chytáš amok. Jsi věčně nespokojená, bud se sebou nebo s okolím. Tak kdy budeš kurva konečně stastná? Co ještě potřebuješ k tomu býát štastná? Bezstarostnost. Přesně. Štěstí = beztarostnost nebo jak se tomu říká. Nic neřešit, jen ležet. Jen tak. Pro sebe. Ale celkem sobecké. Co třeba pomoct druhým nějak? Ale jak, to jsou zase jenom velké řeči a když pak na to přijde tak nic. Achjo. Jsem dost zmatená. Hlavně uvnitř sama sebe. Nevím co chci. Nevím jestli je vůbec něco co chci. Oukej dobře, chci zažít fakt opravdovou lásku, ne jen kýčovitý stereotypní vztah. Veřím v hloubější vazbu než to mít spolu sex a v noci spát vedle sebe. Věřím v duchovní spojení, fyzická láska přichází potom. Jenže já si to posrala sama. Jsem totiž úplně blbá kráva. Neschopná blbka která neví co chce, tak prostě udělá první hovadinu. Otočí se za prvním odleskem zájmu. Za maličkým znamením náklonosti. Za zamilovaným pohledem někoho, kdo je mi vlastně úplně jedno a všeho všudy k němu necítím nic jiného než přátelství. Jenže v tom je bod problému. Jak odmítnout a přitom nezranit. Odkdy se “ne” stalo automatickou zbraní která protihráče skolí na kolena. Proč je naše společnost tak strašně zaujatá proti obyčejnému odmítnutí. A taky proč jsem tak nemožná a nevím jak z toho. Možná jsem jenom trochu více empatická a měla bych se uklidnit a myslet trochu více na sebe. Jenže ono to nejde? Jak by mě potom přijali ostatní kdybych tohle udělala. Přátelé a tak, co by si o mě mysleli. A co jako?! Záleží na tom?! Nezáleží, tak se uklidni. Dát tomu čas? A protahovat to? Já nevím.. Má cenu zůstávat v něčem co mě nebaví jen proto, abych někoho neranila? A kdo mi kurva odpoví?? Štve mě to.. A dost. Nevím co dělat a navíc jsem nerozhodný člověk. A jak tu lásku poznat jako? Byla jsem někdy vůbec opravdově zamilovaná? Když já nevím? Jak to poznám? Motýli v břichu? Přehnaná žárlivost? Maximální vzrušení? Tak co teda! Vyberte si už konečně. Přece nemůžu být jediná kdo takhle přemýšlí. Musí buýt i jiní. Nejsem jediná co dělá chyby, že ne? A cože? Vážný vztah v tomhle věku? Měli to tak jiní, tak proč to nejde i mě? Jenže jak mám do háje vědět jestli miluji když ani nevím co chci v životě. Netuším.. Ale ten stres. Všechen ten stres, ta práce.. Všechno to padá jako jedna cihlová a pěkně hnusná komunistická budova. A přímo na mě. Na hlavu a ruce a já se nemůžu hýbat protože není cesty ven. Ty cihly se mi zarývají do masa a trhají mě na kusy. Už ani nejsem v jednom. Ted už můžu jenom brečet. Ale ne nad sebou, ale nad tou škodou kterou jsem nadělala. Vždyť ta budova nebyla zas tak ošklivá. Měla hezká okna a v nich záclony. Ale za sklem byly jen uschlé kytky. Žádné barevné rozkvetlé pokojové rostliny. Úplně suché. Mrtvé. A já příjdu a rozsekám je na kusy a udělám si z nich čaj protože nic jiného s něma dělat nejde. A vlezte mi na záda. Všichni.