Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Den, kdy anděl zabil anděla
datum / id23.01.2018 / 484863Vytisknout |
autorLerak12
kategoriePovídky
témaRodinné
upřesnění kategorie Pronikat do neznáma
zobrazeno236x
počet tipů8
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Japonci obnažili své pudy sebezáchovy do té míry, že po letitých zkušenostech upravili základy - i samotné stavby tak, aby odolaly otřesům zemětřesení.



Obecně je škoda, že se tak obdobně neděje se základy dětské duše. Že se s tím jaksi předem nepočítá! Dost možná, by příběh Romana vyzněl úplně jinak. 

Den, kdy anděl zabil anděla

~~
 
Kecy, kecy, kecy!
Jsem přece normální chlap. Jen nepochopený a jiný – trochu, možná. Taky na to přišli, když mě po půlročním extempore ve cvokhausu propustili z oddělení úchyláků. Parchanti! Myslí si… Jo, myslet si mohou!  Nikdo z nich nemá tušení, neumí si představit bolest, která sžírá mé vnitřnosti.
Posledně ten cvokař v plášti až na zem.
„Co si myslíte o ženách?“ mlčel jsem.
„Líbí se vám ženy?“ mlčel jsem.
„Chtěl byste mít vztah se ženou?“ a to už jsem hodil jiskru!
„Taková blbá otázka!“ křikl jsem navztekaně.
Prý „ať se uklidním, jsem váš přítel. Je to jen pro vaše dobro a chci vám pomoci!“ zatokal.
„To se ví, že jo, pří-te-li“ vyplázl jsem na něho jedovatě, ale už v klidu. Hm. Křičet se nemá a to jsem fakt nemusel! Ale kdo by nějakou babu nechtěl? Jak jsem řekl, jsem normální chlap. Nebo snad mám kozy a nosím ty tangový nicotky s uzdičkou prdolamu mezi půlkami?
Doktůrek smířlivě pokračoval.
„Jste docela pohledný muž, jistě o vás ženy projevují zájem, že? Stačí jen dobrá taktika…“
Co jsem na to měl cvokařovi říci? Že ženy vždy očekávají a muži někdy můžou? Žvanit o mých problémech s matkou?Jen pro ilustraci.
Matka, kterou jsem kvůli bráškovi mazánkovi k smrti nenáviděl, si kdysi dávno zakoupila plavky. Bikiny! Ona, už obtloustlá se striemi a pětkami, které se jí houpaly proklatě nízko u pasu. Oblékla je a přišla v nich do obýváku, kde jsem se spolu s fotrem a mazánkem díval na telku. Co na to prý říkáme? Fotr se jen vyděšeně zatvářil a matka zrudla od hlavy k patě, když zahlídla jeho reakci.
Nastalo ticho, že bylo snad možné zaslechnout, jak nám hořkost odkapává ze žlučníku.
„Tak to teda nevím. Vypadáš v tom jako… jako červená cibule!“
„I né! Naše maminka je královna a není cibule, tatínku!“ prohlásil mazánek a běžel se k ní schoulit do náruče.
Já se jen s hnusem díval na tu červenou cibuli, jak tam se svěšenými rameny v ubohé karikatuře trapně stojí! Dal jsem fotrovi za pravdu. Opravdu vypadala jako červená cibule. Trefil to! Na hlavě měla ještě ke všemu vlasy utáhlé do trsu, který vypadal jako cibulové listy. Hlava na krátkém krku se propadala do trupu s výraznými boky. To vše podepíraly „ixky“ vyhublých nohou.
Znovu jsem si v té chvíli připomněl, jak jí z hloubi duše nenávidím a dokonce přeji smrt! Tu nejhorší! Rakovinu, která by chapadly svých metastáz rozkládala vnitřnosti. Aby ona, propojená v jedné bolesti s mojí, umírala pomalu a já krutou lhostejností splácel tu její.
A přitom já jí tak miloval a ona mi byla vždy nablízku. Chodili jsme spolu do cirkusu, do kina. Brávala si mě na klín, probírala se něžně mými vlasy a nechala je propadat mezi prsty na čelo. Hladila pěti něžnými bříšky prstů. Tiskla moji hlavu k měkkým prsům, které tak exoticky a záhadně voněly korkem.
Tenkrát jsem dospíval a cítil nutkání hrát si s přirozením. A byl tak vystrašený, když vystříklo prvé sperma, že jsem si nějak ublížil. Ale později už jsem chápal, co znamená to občasné hekání matky v ložnici. Že po ní leze fotr a dere se jí do klína. Věděl jsem předem, co hrozí a že nastal konec máminy lásky, když později ten fotrův hnus vypoulil to její zatracený břicho. Skrček v něm sežral všechnu máminu lásku a čas. Všechny společné krásné chvíle!
„Vždyť já tě mám pořád stejně ráda, Románku! To se ti jen zdá, protože Filípek je malý a vyžaduje více pozornosti a péče, víš?“
Kravina, kravina, mámo! Byl jsem pro tebe otravný vzduch. Nebo spíš nula? Chovala ses ke mně jako k potratu. Pro tebe už existoval jen Filípek, jen Filípek!
Všechno už je dávno pryč i s tím pitomým dětstvím. A ty taky - v tom rozmláceném autě, ve kterém jsi skončila s nákupem ze supermarketu. Zprvu jsem zoufal a obviňoval toho kamioňáka, později cítil nevýslovnou úlevu. Jako by mi z těla odpadlo několik bolestivých letorostů. Fotr s mazánkem to obrečeli za mne.
Uběhlo deset měsíců a fotr si narazil nějakou bulharskou šlapku. Byl pořád v lihu, protože na ní žárlil, debil!  Viděl jsem jí po prvé a chtělo se mi blejt. Obtloustlou se zadkem jako garáž na kolo a celou nateklou do legín. Vůbec nebyla soudná a nesla se jako sexbomba. Byli jsme doma v permanentní principiální válce. Nechtěla mi jít z cesty a intrikovaně na mně dělala před fotrem cukrbliky, až docílila, že na mne začal žárlit taky a já se radši odklidil z bytu na ubytovnu. Nakonec vystrnadili i mazánka, ale to za „odstupný“, na které dříve vydělala ta tátova cuchtle všemi svými dostupnými otvory. A on si za ty prachy koupil garsonku.


Musel jsem s tím svým životem něco udělat! Přes internet jsem se seznámil s několika babami a zjistil, že žádná z nich by mi nemohla nahradit to, co mi máma ukradla. Tu něhu. Jo, to je to správný slovo. Něhu!! Všechny se chovaly stylem: prachy – věci – prachy. Jo, láska taky, formálně! Sex? Samozřejmě. Ale nevypínej telku, ať můžu při tom zanďourovi koukat na seriály! A kde je něha? To mi jedna řekla.
„Chlapi jsou burani a samci. Tak na co potřebují něhu – jsi snad padlý na hlavu, Romane?“
Teď už bude všechno jinak! Seznámil jsem se v kavárně s Haničkou. Je skvělá. A má i mateřský rysy, jedna radost! Dokonce i ta vůně korku z ní byla trochu cítit. Třikrát jsme už měli spolu rande a mluvili dlouhé hodiny o životě. Líbil jsem se jí. Prý „jsem trochu zvláštní“, poznamenala a usmívala se. Určitě jsem se jí líbil! Došla řeč i na něhu. „Mám ráda něhu!“ řekla a netušila, jak mně ta věta potěšila. Já jí věřím. Měla jí v očích i v hlase.
Jsem tady u bráchy v bytě, od kterého mi půjčil klíč. Jo, správně, říkám bratra a ne mazánka. Matka je tam „nahoře“ a mazánek už není – má utrum!
Šel dnes s kámošema na koncert Kabátů a vrátí se někdy o půlnoci. Večer přijde Hanička. Alespoň slíbila, že přijde! Jsme domluveni, že mi předvede svou něhu. Těším se jako dítě! Udělám něco dobrého k jídlu. Vlastně vařit neumím, ale svedu dobře guláš. To je taková mužská záležitost. Knedlíky neumím a kupovat je nechci. „S chlebem je to taky fajn“ řekla Hanička a vše bylo vyřešeno.
Děsí mě jen ta cibule! To od té doby, co tak nechutně zaúčinkovala v mém dětství. Zrudlá matka v bikinách - při pohledu na cibuli mne jímá děsivá úzkost a třes po celém těle. Mám to pro tentokrát vyřešený. Koupil jsem jarní zelenou cibuli. Nemá téměř „boky“ a není červená ani žlutá. Je zkrátka jiná, jen má ten trs natě nahoře, ale to nějak zvládnu! Vše ostatní mám, včetně pořádné flákoty kližky.
Zamyslel jsem se, ale začínám vnímat okolí a probírám se do reality světa! Dívám se na hodinky a zapínám bráchův počítač. Zadávám heslo a pohledem na mail se ujišťuji o reálných faktech.
„Románku, přijdu za Tebou v úterý v devatenáct hodin. Těším se a vykrásním se jenom pro Tebe!“
Pohlédl jsem na lištu monitoru. Mám dvě hodiny čas. Jdu na to! Očistil jsem a nakrájel tu hromadu prokleté cibule – ať je to za mnou! Na prkénku jsem profesionálním a ostrým kuchyňským nožem rozřezával maso proti vláknu na kostičky tak, jak to má být.
Za hodinu a půl voněl celý byt. Vytáhl jsem z batohu láhev červeného vína a upravil stůl. 
Pět minut po sedmé zazvonil zvonek. Očekával jsem to a přesto…  Hrklo ve mně! Otevírám dveře a stála tam Hanička.
Nad bradou měla prověšený milý úsměv a chrup se jí bělal. „Tak jsem tady, Románku!“ pronesla mile.
Něco na ni ale nebylo v pořádku! Celá v červeném oblečení! Začala se mi rozpíjet do chomáče, ve kterém mizely její obrysy. V mém mozku nastalo pnutí, které jsem vší silou potlačoval. Na hlavě – to snad není možné, na temeni trčel trs vlasů. Ovládl jsem se a pozval jí dál. Stačil jsem ještě vnímat, jak si za dveřmi zula střevíce, a oslepen červeným chomáčem registroval, že má vlastně krátké nohy a vystouplé boky.
Přehodila si kabelku přes opěradlo židle a usedla. Konečně vidím zřetelně.  Tolik podobná červená cibuli, tolik podobná matce. Stále mluvila a hlas jí poskakoval jako po partituře. Co mi zbývalo?
Vstoupil jsem dveřmi do svého světa!
Ani se nedokázala přetvařovat. Zalykal jsem se bezbřehou nenávistí a třásl po celém těle. Hledal jsem její ústa, ale rozplizla se v  červeném hnusu.
Anděl zabil anděla! Ten červený byl mrtev a ten bílý, čistý mne uchopil za ruku a odváděl nádhernou krajinou vonící korkem. Ozval se výkřik a oba jsme polekaně zastavili.
Prošel jsem ven dveřmi otevřených očí!
Aha! Bráška je už doma. Běhal po pokoji a držel se za hlavu. Přistoupil k mé židli a s pitoreskní grimasou se mnou cloumal.
„Ty vole, probuď se! Co si to jen udělal? To snad není ani možný.“
Podivil jsem se. Co tak vyvádí? Narovnal jsem se na židli a rozhlížel kolem sebe. Na podlaze ležela naznak Hanička a vedle ní ležel můj parádní kuchyňský nůž. Roztržený svetřík i části krajkové podprsenky měla pomuchlané u boků, to vše nasáklé v louži krve. Z břicha trčely vnitřnosti a zakrývaly část stehen. Čelo i trs vlasů měla upatlané od krve, naduté tváře a pootevřená ústa napěchované masem z guláše, které jí velmi pozvolna opadávalo na bradu i krk.
Filip se konečně zastavil a v předklonu na mně začal křičet.
„Víš ty vůbec, že si jí zabil, že si vrah?!“
Nerozuměl jsem mu! Zadusila se jídlem, to se přece někdy stává. I když… Ten nůž, krev a rozkuchané břicho… Aha! Možná jo. Jsem ostražitý. Už se nestane, aby měla ve svém panděru dalšího mazánka – to bych nedovolil!
„Tys jí zabil, debile! Vnímáš to vůbec?“
Sám je debil a řve na mě bezdůvodně! Byla to jen preventivní kontrola. Opatrnost! O Haničku zase tak nejde. Vidím, že je čistá a potkám se s ní ve svém světě.
Filip se zastavil a koukal mi do očí. Dělá to schválně, protože ví, že to nesnáším! Vytáhl mobil a volal policii.
 
Někam mě vezli. Kam – neřekli. Vedle sedí Filip a je mi ho trochu líto, protože brečí. Je rozmazlený fracek – řve, ani neví proč. Podal jsem mu kapesník. Samozřejmě, že svůj neměl. Nemá ho pořád a neměl ho nikdy! Teď ho už mám rád, je to přece můj brácha a nikoho na světě už nemám – tedy mimo fotra, toho nepočítám.
Železnou bránou vjíždíme do komplexu bílých budov. Jsem opravdu zvědav, kde to jsme?  Jdeme dlouhou chodbou bez jediného živáčka. Na jejím konci stojí vysoký muž. Když jsme přišli blíž, tak mi tenhle cirkus došel a totálně otrávil. Hned jsem ho poznal! Měl dlouhý plášť až na zem a zkoumavě si mne prohlížel.  Zas bude mít ty idiotské otázky.
Vem ho čert! Nemusím se ničeho bát, jsem přece normální chlap.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

17.02.2018 09:01:32CHT

 

Tak jsem to přečetl manželce....

Na své kritice nemám co měnit, ten krkolomný střih.....přesto vsítils. není to sice trojbodový koš, ale třeba nemáš dva dvacet....

Za východisko beru, že jsme na amatérské půdě. Vzpomínám na tátovy kilometry detektivek z Magnetu. Spousta víceméně režimních pisálků vyráběla napínavé příběhy a jako perličku pro mne šokující vzpomínám na nějaký nějaký škvár o Pavlu Tigridovi. Natolik neuvěřitelný, že i když jsem naprosto netušil kdo to je, neuvěřil jsem. Že Pavel Tigrid je vrah, zločinec, agent trojitý a nadsuperman obcující c čirým Zlem. Holt americké tanky zaútočily na naše mírové kombajny a ty jim palbu opětovaly....Vzpomínáš?

Mohu přijat, že Roman byl psychotik, proč ne. Práci dušezpytců respektuji. Znáš prozaika Petra Měrku? Zde Měrka Out, jinde prostě Měrka. Počti si, přečti si, vygoogli......opačný konec republiky, zde, na Východě.

Jo, a víš, že Manson je po smrti? Víš, já vím. Měl logicky naprosto neprůstřelnou kvazifilofii: "pokud jedna část boha vnoří nůž do jiné časti boha, nic se neděje. Všichni jsme bůh...."

 

15.02.2018 22:57:44CHT

dobře, dobře. vim, že to není možný vyhovět všem. že vcítit se do někoho jen tak v povídce je těžký.

ale jestli jsem málo zdůraznil, že je to dobrý a že jsem pochopil ten afekt a vidiny, tak se omlouvám.

a omlouvám se i za trochu nepozornosti, když jsem ztotožnil červeného anděla s matkou. oidipův anděl, no.

ta trocha interpretace je vskutku dobrou licencí....

15.02.2018 22:03:43Lerak12

Moc díky za kritiku CHT.  Víš, jen mi trochu zlobí, když čtenář si chce autorovo licenci děje vtěsnat do své životní  představy. Vyslovený nesmysl, mizerně napsané dílo, špatný slovosled, mizerný sloh aj, bych klidně v kritice bral. Ale nemohu vyhovět dějem všem (romantikům, surrealistům, optimistům, pesimistům)  najednou! Jsem i trochu limitovaný délkou formátu povídky. Je to otevřená výseč jen jednoho nešťastného života, který jsem se snažil podat jako povídku s námětem k zamyšlení. K svému názoru čtenáře nemanipuluji a nechám přemýšlet  laskavého čtenáře. Viz mnou k tomu řečené i v odpovědích nade mnou.

Jsem sebekritický a opravdu respektuji v komentech kouzelně distancující  KDYBY, ALE, JENŽE. Pokud  nepostrádám čtenářovo respekt k tomu, jak a kam se dějem ubírám.

Jsem si vědom chyb a průměrností díla. Kritika je jistě nástroj k sebereflexi. Jsem rád i za Tvůj zájem a posouzení.          

15.02.2018 15:36:41CHT

Karle, Karle.....čistě z literárního hlediska jse m z 90% jásal. Nehledané a originální obraty, umění zkratky.....

Jenže od momentu "anděl zabil anděla" naskočil efekt "špatně čtený Freud". Jakoby se vypravěč snažil distancovat od svého postoje a jelikož je to ich forma, tak vzniká dojem - jak psal Stargazer - dezintegrace subjektu. Nepříjemné. Ale záměr chápu. Nikdo nechce být nenormální.

Tip jasný, hlasování v PM ne. 

15.02.2018 15:21:39CHT

Ty vole, Karle! Jsem teprve v půlce a už vím dvojí:

za prvé): že mne to baví

za druhé): že je tam spousta objevných, nehledaných obratů!

15.02.2018 15:04:36CHT

Nemám žádná traumata a vše je dovoleno.

Tak, a teď jsem zvědavý na text.

14.02.2018 15:55:51zvedavec

Niekedy mám pocit, že ak pridlho dovoľujeme nenávisti, nech v nás pôsobí, môže sa nám to vymknúť z rúk.

Neviem, nakoľko bol v tom nevinne Roman, neviem, nakoľko vinne v tom boli rodičia, ale ten koniec mi adekvátnym nepripadal. Zväčša každý rodič robí to najlepšie, čo vie, pre svoje deti. A navyše: ak považujeme Romana za obeť, potom rovnako môžeme považovať za obeť i rodičov - úmyselne asi neubližovali svojim deťom, robili najlepšie, čo vedeli.

Všetci máme svoje traumy, krivdy, možno každý iné, ale ak nie sme nepríčetní, môžeme sa pokúsiť poučiť sa z nich, zmeniť samého seba a svet k lepšiemu.  Iste, sú aj chorobné stavy, kedy môžeme stratiť  súdnosť, ale myslím si, že je to tak trochu ako s ohňom - kto nerobí opatrenia, môže napokon v afekte zbĺknuť takou nenávisťou, že ju neovládne.

Táto poviedka bola bravúrne spísaná. Obsahovo mi nesadla. Príliš veľa krvi, a uprednostňujem hľadanie riešení. Ľudia sú tak trochu "opice", potrebujú niečo, čo by mohli napodobňovať. Učia sa často príkladmi. Keď si predstavím, koľko podobne frustrovaných ľudí behá po svete...

A súhlasím, dávať deťom lásku - len ak sú už dvaja, obaja zvyčajne začnú žiarliť

13.02.2018 14:45:18Lerak12

Ano. Šokující je ten důsledek "krajnosti", kam až to došlo. Není to účel pro zviditelnění autora povídky, či prázdná póza. Je to poukázání na "krajnost" toho, kam až může narušená osobnost člověka dojít. Diskutabilní může být, nakolik naše rodina (je li vůbec nějaká) může dítě výchovou a empatickým chováním ovlivnit, a nakolik to může být dědičnou poruchou? Dětství je základem našeho života a v mnohem naší povahu utváří. Uzavírání se do "svého světa" není zase tak neobvyklé a všichni to děláme - více, či méně všichni. Ale děsivý je ten extrém, když už odmítáme žít v tom reálném. To ani nemluvím o stoupajícím virtuálním fenomenu, který se na nás valí ze všech stran! Kam až to dojde? Ta otázka lidi otravuje a berou to jako moralizování!!

Vážím si Tvého názoru! Já jsem k sobě povinován říci sdělení mého pohledu na svět. Nečekám žádné chvalospěvy. Každý má právo na svůj názor a vyjádření. Je to syrové s šokujícím koncem. Ale není to samoúčelné!  Jen snad provokace k zamyšlení.

 

13.02.2018 13:51:34Stargazer

Většinu povídky je to úžasně syrové a naturalistické. Projekce matky do přítelkyně a možného objektu lásky také skvělá. Ten konec však celou povídku totálně degraduje. Proč ta vražda? Zbytečně hyperbolizované, jako by tam chtěl autor uměle vložit něco šokujícího… něco, co tam však vůbec nepatří a nesedí. Skutečně konec by podle měl být jiný, nebo klidně i žádný. Psychologický popis je totiž výborný sám sobě.

05.02.2018 21:36:52Lerak12

Děkuji Ká trojko. Považuji si!


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.