Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+8 neviditelných
Připomenutí lidí zavražděných psychiatry v letech 1939 – 1948
datum / id27.01.2018 / 484989Vytisknout |
autorMatěj Dovala
kategoriePřeklady
témaHistorické
zobrazeno64x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Překlad textu z webu Association for Medical and Therapeutic Self-Determination.

Ke Dni památky obětí holocaustu.

Připomenutí lidí zavražděných psychiatry v letech 1939 – 1948

Připomenutí lidí zavražděných psychiatry v letech 1939 – 1948

Dámy a pánové.
Dnes jsou na různých místech po celém světě připomínáni lidé zavraždění psychiatry mezi lety 1939 a 1948.

V Nizozemsku si někteří z nás určitě povzdechnou: další připomínání? Musí být každá skupina zavražděných lidí připomínána? Odpověď zní ano, neboť nepamatovat si znamená opakovat.

Ale tahle skupina, co má společného s námi? Někteří lidé se budou divit. Zavraždění lidé byli většinou Němci. Vrazi byli většinou Němci.

Ano, zavraždění lidé byli většinou Němci, ale nebyli zavražděni proto, že byli Němci. Byli zavražděni proto, že se odchylovali od lékaři stanovených norem, norem pro chování, přesvědčení, inteligenci, sociální dovednosti, vzhled a ekonomické fungování. Když byli vražděni Židé, Romové, lidé s tmavou pletí nebo homosexuálové, někteří lidé si mohli myslet „Naštěstí nejsem Žid, Rom, homosexuál, nemám tmavou pleť“ atd. Ale nikdo si nemohl myslet „Naštěstí nejsem slabý“, protože slabým se může stát kdokoliv. Také se ideologie vrahů-lékařů nezastavila na hranicích německy mluvících zemí. My všichni bychom byli potencionálními oběťmi programu masových vražd. Proto také vraždy dnes připomínáme. Nepamatovat si znamená opakovat.

Kdo byli lidé, které dnes připomínáme? Jména většiny z nich neznáme. Kolik jich bylo? Fredric Wertham, sám německý psychiatr, který emigroval do Spojených států v roce 1922, udává, že jich bylo jen v Německu alespoň 275 000. Nepodařilo se mi najít zdroj, ze kterého bych zjistil, kolik jich bylo zavražděno v Rakousku, jen to, že celé psychiatrické nemocnice se vyprázdnily. Podle jiného zdroje také v okupované Francii bylo 40 000 lidí v ústavech zavražděno psychiatry. V Polsku byli chovanci ústavů okupanty stříleni. Snad 400 000 by byl střízlivý odhad. Romové a Sintové (nesprávně nazýváni Cikáni) a Židé, jejichž masové vraždění bylo nacisty považováno také za „hygienické opatření“, nejsou v tomto počtu obsaženi. Už zavraždění čtyř nebo osmi lidí najednou nazýváme „masová vražda“. Čísla jako 400 000 by nám mohla zastřít, že mluvíme o jedincích, lidských bytostech, oloupených o život protože tehdejší doktoři to považovali za lékařsky nezbytné. Tyto jedince dnes připomínáme, protože nepamatovat si znamená opakovat.

Kdo byli jejich vrahové? Spousta jejich jmen je známa. Byli to vážení vědci a doktoři, univerzitní profesoři, ředitelé psychiatrických nemocnic, muži a ženy. V soukromí byli pokládáni za laskavé, zdvořilé lidi. Měli ty nejlepší úmysly. Publikace mnohých z nich jsou dodnes citovány v učebnicích studovaných mladými ambiciózními lékaři. Nepamatovat si znamená opakovat.

O vraždách existuje několik omylů, často založených na tom, čemu chceme věřit. Jedním z takových omylů je, že psychiatři dělali to, co dělali, nedobrovolně, že k tomu byli nějak přinuceni Hitlerem pod hrozbou trestu. Opak je pravdou.

Psychiatři lobbovali u Hitlera o svolení provést svůj takzvaný „program eutanazií“. Byl to logický důsledek jejich sterilizačního programu, ve kterém bylo v Německu od roku 1934 násilně sterilizováno 400 000 mužů, žen a dětí, někdy z nejtriviálnějších důvodů. Sterilizace byly zastaveny v roce 1939. Byl jen krůček od masových sterilizací k masovým vraždám. Mimochodem, činnost předního lékaře ze sterilizačního programu, Ernsta Rüdina, nebyla sponzorována nacisty, ale americkou Rockefellerovou nadací. Většina sterilizovaných lidí byla později zavražděna.

I když se už o tom uvažovalo, obzvláště v Anglii a Spojených státech, program masových vražd byl navrhnut ve vědecké publikaci napsané v Německu, v Lipsku, v roce 1920. Autory byli právník Karl Binding a psychiatr Alfred Hoche, oba profesoři. Binding a Hoche zastávali názor, že lidská rasa by měla být pročištěna odstraněním deviantních lidí. Všechny druhy deviací byly pokládány za přenositelné geny do budoucích generací. Binding a Hoche si uvědomovali, že tu a tam by omylem mohla být takto odstraněna i nedeviantní osoba, ale měli za to, že riziko je ospravedlněno prospěchem budoucí společnosti bez deviantních jedinců.

Bindingův a Hocheho návrh se stal nesmírně populárním mezi stoupenci „eugeniky“ jak doma v Německu tak za hranicemi. Profesoři a vedoucí kateder lékařských fakult v Berlíně, Heidelbergu, Bonnu a Würzburgu pořádali kongresy, aby přesvědčili zákonodárce a soudce. Americká psychiatrická společnost navrhla přijetí programu ve Spojených státech, kde násilné sterilizace pokračovaly až do 70. let. Britská „Eugenická společnost“ byla založena před německými masovými vraždami. Příznivé ohlasy byly publikovány také ve Švýcarsku a dalších evropských zemích. Binding a Hoche ještě neslyšeli o Adolfu Hitlerovi, když psali svou knihu. Naopak byl to Hitler, kdo byl silně ovlivněn psychiatrickými názory, které byly v jeho době moderní.

Psychiatři nebyli k účasti nuceni. Jsou známy případy – ačkoliv velmi málo – lékařů, kteří odmítli. Nebyli obtěžování nacisty nebo jinými lékaři, pokud se veřejně nevyslovili proti programu.

Druhý omyl je, že vrahové byli výjimkou, menšinou lékařských gaunerů, a jejich zločiny sporadické nebo způsobené přehnanou horlivostí. V žádném případě. Pro každou zavražděnou osobu byly vyhotoveny všechny možné formality, záznamy, dotazníky ve čtyřech kopiích, tahle komise a tamta komise, tohle rozhodnutí a tamto rozhodnutí, razítko odtud a podpis odtamtud. Ani jeden ze zavražděných nebyl zabit bez rozmyslu. Aby se proces selekce nezvrhl, psychiatrům nebylo dovoleno rozhodovat o chovancích svých vlastních ústavů. Tato zásada je v této zemi stále používána. Říkáme tomu „nezávislý psychiatr“, který „není ošetřujícím lékařem“.

Masové vraždění bylo podloženo ideologií, „eugenickou“ ideologií. Doktoři věřili, že to, co dělají, je správné. V roce 1941 se v psychiatrické nemocnici Hadamar shromáždil personál, aby oslavil smrt 10tisící oběti. Nahé tělo bylo obřadně strčeno do spalovací pece. Zněla hudba, psychiatr oblečený jako kněz pronesl „smuteční řeč“ a každý ze zaměstnanců dostal na památku láhev piva.

Třetí omyl je, že většina psychiatrů o tom nevěděla a neúčastnila se toho. Ve skutečnosti pouze renomovaní psychiatři byli přizváni ke společnému dílu. Strůjci programu masových vražd byli uznávaní psychiatři. Výběr vhodných kandidátů na vraždu byl prováděn psychiatry, spousty z nich, ne-li stovkami, kteří zasedali ve všech těch komisích. Vraždy byly páchány osobně psychiatry. Psychiatři vymysleli a řídili vybudování plynových komor a krematorií v pěti velkých psychiatrických nemocnicích a v jednom dřívějším vězení, které byly používány pouze pro masové vraždění hospitalizovaných lidí. Psychiatři sami pouštěli plyn, zatímco další psychiatři pozorovali dusící se lidi okénkem ve stěně plynové komory. Psychiatři z ústavů, kde neměli plynovou komoru, se ochotně podíleli na převozu svých chovanců do ústavů, kde plynové komory byly. Nebo je zabili sami: injekcí, nebo jim zamíchali jed do jídla. Další chovanci byli úmyslně vyhladověni k smrti takzvanými vědeckými dietami. Zejména tisíce dětí byly zavražděny narkotiky a vyhladověním.

Čtvrtý omyl je, že masové vraždy byly páchány ze soucitu s údajným utrpením obětí. To se s úspěchem tvrdilo při několika procesech, které byly později vedeny proti některým z masových vrahů. Vedle skutečnosti, že vrazi ani zdaleka nebyli humánní, a skutečnosti, že chovanci nežádali o smrt, není pravda, že pouze těžce nemocní nebo postižení byli vražděni. Kritéria se neustále rozšiřovala a zahrnovala: děti s malformacemi uší, děti, které se pomočovaly, seniory, kteří nebyli tak fit jako kdysi, slepé a hluché, lidi s občasnými epileptickými záchvaty, veterány z První světové války, kteří při výkonu služby přišli o končetinu, a lidi bez objektivního postižení nazývané „schizofrenici“. Někteří lidé neměli vůbec žádné postižení, jenom byli uvězněni – ti dospělí z nich – kvůli bezdomovectví, nezaměstnanosti nebo drobné kriminalitě. Stávalo se, že poté, co byli zavražděni, dorazil soudní příkaz k jejich propuštění. Některé ze zavražděných dětí byly uvězněny kvůli problémům doma.

Když populace ústavů prořídla kvůli masovým vraždám a psychiatrům hrozila ztráta místa, psychiatři navštěvovali domácnosti a přesvědčovali rodiny, aby poslali babičku nebo dědečka do ústavu, kde o něj bude odborně pečováno. Vyhrožovali rodičům, kteří nechtěli dát své dítě hospitalizovat, že jim dítě bude odebráno, pokud mu nedopřejí nabízenou péči. Péčí byla vražda.

Vedou se spory, zda záměry psychiatrů byly čistě medicínské. Ve svých knihách, článcích, projevech a dopisech opakovaně zdůrazňovali hospodářský užitek programu masových vražd. Národ ušetří náklady na péči o neproduktivní lidi. Po zavražděných zůstanou jejich osobní věci, domy, šaty a nádobí. Sama těla mají ekonomickou hodnotu. Byly sbírány zlaté zuby. Z tuku by bylo možné vyrábět mýdlo, z kůže brašny, z vlasů matrace, a ovšem kolegové lékaři prahli po mozcích na vědecké výzkumy. Příjmy byly pod kontrolou Ústřední účetní kanceláře v Berlíně. Připomínám, že tohle byly psychiatrické nemocnice. Vyhlazovací tábory neexistovaly až do roku 1941. Já osobně jsem přesvědčen, že psychiatři nebyli motivováni hospodářským užitkem, jen ten argument používali pro propagandistické účely.

V roce 1941 byli někteří psychiatři odesláni z jejich psychiatrických nemocnic pracovat v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Během soudu s jedním takovým psychiatrem byl tento otázán: „Jak jste mohl přejít od selekcí psychiatrických pacientů k selekcím normálních lidí?“ Prokurátor zřejmě nerozuměl tomu, čemu obžalovaný ano. Odpověď zněla: „Není v tom žádný rozdíl“. Psychiatričtí pacienti jsou lidské bytosti tak jako my ostatní.

Pátý omyl je, že psychiatrické vraždění bylo zastaveno v roce 1941. V tom roce Hitler mluvil s manažerem programu masových vražd, Karlem Brandtem. Co přesně bylo řečeno, není zapsáno. Zdroje, na které jsem se obrátil, se neshodnou na tom, zda Hitler zcela stáhl svůj souhlas s programem, nebo jen požádal Brandta, aby ho zmírnil. Zdroje se rovněž neshodnou na důvodu Hitlerovy žádosti. Podle některých se Hitler podvolil nátlaku veřejnosti, především kněží, lidí bydlících poblíž ústavů s krematorii a opozičních psychiatrů. Jiní předpokládají, že Hitler byl znepokojen morálkou ve vojsku. Vojáci po návratu domů zjistili, že jejich malá sestra nebo babička záhadně zmizela, nebo se strachovali, že pokud by byli zraněni, mohli by oni sami být zařazeni do programu masových vražd. Třetí možností je, že Hitler měl pro plynové komory jiné využití. V roce 1941 byly rozebrány, poslány na východ a znovu postaveny v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Týmy doktorů a zdravotních sester cestovaly s nimi, aby velitele vyhlazovacích táborů naučili, jak je používat.

Ale masové vraždy psychiatrizovaných lidí pokračovaly i po roce 1941 i bez plynových komor. Narkotika a úmyslné vyhladovění už byly široce užívány a po roce 1941 se staly hlavními nástroji masového vraždění. Protože tyto masové vraždy už nebyly schválené vládou, a protože už nevyžadovaly tolik byrokracie, říká se jim „divoká eutanazie“. Většina historiků se shodne, že po roce 1941 bylo zavražděno dokonce ještě víc nemohoucích lidí než ve dvou předcházejících letech. V roce 1945 američtí vojáci zachránili 20 dětí osvobozením psychiatrické nemocnice Eglfing-Haar. Některé z těch 20 dětí jsou možná stále ještě na živu.

Známe jména mnoha koncentračních a vyhlazovacích táborů, protože si připomínáme lidi, kteří v nich byli zavražděni. Bez prostředků vytvořených psychiatry pro psychiatrické pacienty by historie vyhlazovacích táborů vypadala jinak. Je nejvyšší čas, abychom si připomněli lidi zavražděné v psychiatrických nemocnicích, protože nepamatovat si znamená opakovat.

Co se stalo s těmi tisíci psychiatry a dalšími pachateli masových vražd? Několik, mezi nimi manažer programu masových vražd Karl Brandt a jeho asistent Paul Nitsche, bylo popraveno v Norimberku. Mnoho dalších vysokých funkcionářů programu uniklo spravedlnosti sebevraždou. Werner Heyde, inspektor plynových komor, žil a pracoval dvanáct let pod změněným jménem, třebaže jeho totožnost byla jeho kolegům známa. Po odhalení také on spáchal sebevraždu. Někteří psychiatři si odpykali relativně krátké tresty, jako Valentin Faltlhauser, který nařídil vraždu alespoň 300 lidí. Dostal tři roky, o trochu víc než tři a půl dne za známou oběť. Jiný psychiatr, tlustý Hermann Pfannmüller, který vedle dospělých zabil 120 dětí ve věku jeden až pět let takzvaným přirozeným způsobem, totiž úmyslným vyhladověním, si odseděl za zavražděné dítě šest dní. Většina z psychiatrů, kteří nespáchali sebevraždu, byla zproštěna viny, pokud vůbec souzena, a pokračovala v kariérách, ať už v Evropě nebo ve Spojených státech. Mimo jiné školili novou generaci psychiatrů. Jeden z nejpřednějších psychiatrů v programu masových vražd, Werner Villinger, obdržel vyznamenání od západoněmecké vlády a v roce 1950 se účastnil konference Bílého domu o amerických dětech a mládeži. Jiný masový vrah, psychiatr Friedrich Mauz, se v roce 1948 podílel na založení Světové federace pro duševní zdraví. Na jejím webu tuto informaci nenajdete. V 80. letech jeden americký spisovatel dělal rozhovory se spoustou lékařů, kteří se podíleli na masových vraždách. Mohl to dělat, protože žili a pracovali na svobodě. Také další zaangažovaní lidé, zdravotní sestry, asistenti, administrativní pracovníci, studenti, farmaceuti, stavitelé, instalatéři a dodavatelé plynu vyvázli bez trestu.

Jedním z těch, kdo se podíleli na činnosti Norimberského tribunálu, byl Leo Alexander, psychiatr ze Spojených států. Byl to on, kdo přesvědčil žalobce, aby nepovažovali program násilných sterilizací za zločin, protože násilné sterilizace byly prováděny i v USA. V pozdějších procesech projevovali němečtí soudci k psychiatrickému programu masových vražd sympatie, což vedlo k mírným trestům nebo osvobozením. Nesmíme zapomínat, že německá justice byla do programu masových vražd přirozeně zapojena.

Když jsem psal tento projev, kladl jsem si otázku, zda publikace těchto masových vrahů můžou být v této zemi stále čteny. Obrátil jsem se na katalogy knihoven dvou amsterdamských univerzit. A je to tak. Karl Brandt, hlava programu masových vražd, jenž byl popraven v Norimberku, mnoho nálezů. A ano, počítal jsem jen nálezy týkající se toho správného Karla Brandta, neboť je opravdu hodně autorů toho jména. Paul Nitsche, také popraven, 5 nálezů. Diplomka od Pfannmüllera, mučitele capartů, také k dispozici. Max de Crinis, berlínský profesor, který konal inspekci plynové komory v nemocnici Sonnenstein tak, že pozoroval umírající skrz malé okénko, 6 nálezů. Werner Catel, expert na vraždění dětí, nálezy. Berthold Kihn, masový vrah od psacího stolu, nálezy. Už zmíněný Villinger, publikace z roku 1958, třináct let po konci nacistického režimu. Pokračoval jsem a našel nálezy u téměř všech jmen, která jsem zadal. Bindingova a Hocheho kniha, která byla základem pro masové vraždy, je také k dispozici. Kdo ví, kolik publikací psychiatrických masových vrahů je v naší nebo vaší zemi studováno mladými začínajícími lékaři.

Hitlerův Mein Kampf je také k mání. Neobhajuju cenzuru. Ale rozdíl mezi Hitlerem a psychiatrickými masovými vrahy je v tom, že každé dítě v této zemi ví, že Hitler byl masový vrah. Jména psychiatrických masových vrahů, kteří Hitlera inspirovali, jsou neznámá. Obhajuju to, abychom se poučili o událostech v psychiatrických nemocnicích v těch letech. Francouzi říkají l’histoire se répète. Historie se opakuje pouze tehdy, když se jí nenaučíme znát. Abychom se naučili znát tuto hanebnou historii, musíme si připomínat oběti. Nepamatovat si znamená opakovat.

Proč tyto vraždy nebyly v této zemi připomínány dříve? Proč jsou ututlané? Mohlo by to být proto, že také my dodnes spoléháme na psychiatry, že z našeho středu odstraní deviantní lidi?

Dnešní psychiatři nechtějí páchat masové vraždy. Ale jsou zde paralely. Dnes nemluvíme o „lidu“ (volk), ale o společnosti. Psychiatři jsou stále školeni vidět lidi jako těla a geny. Třebaže slabika „psych“ znamená duše, v moderní biopsychiatrii už duše nemá o nic větší roli, než jakou měla v psychiatrii třetí říše. Místo masové vraždy máme dnes masovou medikaci. Hranice mezi „nadrogovaný“ a „mrtvý“ byla poněkud posunuta. Tím mám na mysli výpověď jednoho z psychiatrů v Norimberku, že nebyl moc velký rozdíl mezi tím, zda někdo byl omámený nebo mrtvý. Nedokázané a nedokazatelné diagnózy nejsou dnes na úmrtních listech, ale v lékařských záznamech. Na rodiče je stále vyvíjen nátlak kvůli jejich dětem. Zamčené dveře mnoha ústavů stále drží uvězněné lidi uvnitř a zpravodaje venku. Opoziční psychiatři, kteří se nepřidali k víře a praktikám většiny, jsou stále znevažováni kolegy a je jim odpíráno zaměstnání.

Také pseudomedicínský žargon je stále součástí psychiatrie. Tehdy se násilí říkalo „péče“, vraždě „eutanazie“, smrt otravou léky byla „přirozená smrt“, osoba byla „pacient“ a nepochopené bylo „schizofrenní“. Dnes jsme přidali výrazy pro podrobení se psychiatrům jako „kompliance“ a „náhled na nemoc“.

Symbiotický vztah mezi medicínou a státem je silnější než kdy dřív, mariage de convenance mezi právem a vědou, lékařem a soudní mocí, které přebíjí sebeurčení zákonů dbalého jedince.

Dámy a pánové, plánujeme být zde opět za rok a připomínat, protože nepamatovat si znamená opakovat.

Vyzýváme psychiatry a ostatní lékaře, psychiatrické a ostatní sestry, profesory, učitele a studenty, všechny kdo jsou přímo nebo nepřímo zaangažováni v péči o lidi v ústavech, aby za rok přišli a připomínali s námi, protože nepamatovat si znamená opakovat.

Vyzýváme politiky, soudce, právníky, úředníky, poskytovatele zdravotního pojištění, představitele institucí a univerzit a všechny ostatní, kdo jsou přímo nebo nepřímo zaangažováni ve vykonávání rozhodnutí týkajících se osudů lidí nazývaných pacienti, aby za rok přišli a připomínali s námi, protože nepamatovat si znamená opakovat.

Vyzýváme vedoucí představitele a vyznavače všech náboženství, stoupence všech filosofií a občany všech povolání, aby za rok přišli a připomínali s námi, protože nepamatovat si znamená opakovat.

Vyzýváme psychiatrizované lidi, ty kdo stále ještě můžou chodit, mluvit, myslet, cítit, pamatovat si a samostatně fungovat, aby za rok přišli a připomínali s námi, protože nepamatovat si znamená opakovat.

Vyzýváme vlády, aby zveřejnili jména lidí zavražděných v psychiatrických ústavech. A u každého jména ať je uvedeno v jakém věku byla osoba zavražděna a diagnóza, která jí byla osudnou. Dejte nám příležitost utvořit si v mysli obraz těchto lidí tak, abychom si mohli pamatovat, že to opravdu byly lidské bytosti jako my, protože nepamatovat si znamená opakovat.

Jsme zde dnes proto, abychom si připomněli zhruba 400 000 mužů a žen, dětí a seniorů, těžce postižené, lehce postižené a bez postižení, oběti vědeckých hodnot jejich doby, oběti těch, kdo si mysleli, že můžou upravovat lidskou rasu, oběti, které byly vybrány a zavražděny psychiatry tvrdícími, že s nimi jednají v jejich nejlepším zájmu. Ať jejich duše dojdou pokoje.

Dámy a pánové, tento pietní akt zakončíme minutou ticha.

International Commemoration Committee on Eugenic Mass Murder
ve spolupráci s
Association for Medical and Therapeutic Self-Determination

 


Originál je zde: http://www.metzelf.info/memorium.html

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

31.01.2018 23:20:40Matěj Dovala

Řeč byla pronesena v roce 2003 v Amsterdamu.

http://www.freedom-of-thought.de/may2/may2_2003.htm

31.01.2018 08:35:47zvedavec

je to hrozivé čítanie, strašné...o tomto sa nehovorí -  a netýka sa to len Nemcov

zaujímal by ma dátum, kedy bol originál textu  zverejnený, aj keď pozerám link, nejako sa k tomu neviem dopátrať


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.