Podivný výlet

Cesta moderního člověka do tak trochu jiného středověku.

Raketoplán se otřásl a začal prudce klesat. Petr sevřel knipl a pravou rukou začal mlátit do ovladačů. Nepomáhalo to, motor zcela zhasl. Byl od Prahy ještě dobrých dvě stě kilometrů. Podíval se dolů a zesinal. Nepoznával tu krajinu. Jen samé lesy, sem tam pole, něco jako vesnička a zase les. Na obzoru uviděl věc, jež připomínala větší město. I když se červené kontrolky předháněly ve svém blikajícím reji a signalizace několika tóny naráz neodbytně pískala, vedl loď tím směrem, kde tušil civilizaci.

Pak narazil na vrcholky stromů a už s tím moc nadělat nemohl. Raketoplán prvního lidského hvězdoletu Kentaur I. se během pár sekund zřítil do lesního porostu.

1.

Ticho se jevilo být rušeno jen zpěvem ptáků. Petr se otřepal a vyhrabal se zpod sesypaného pilotního křesla. Vše bylo na maděru. Sykl bolestí. Na levé ruce měl šrám, z kterého kapala krev. A strašně ho bolela hlava.

Trvalo několik minut, než v tom binci našel lékárničku. Strhal ze sebe zničený oděv a jen ve spodním prádle začal prohlídku škod na svém těle. Pak ucítil kouř.

Popadl lékárničku a začal se hrabat ven z toho, co bylo ještě před chvílí pýchou kosmické techniky. Přelezl přes několik překážek a prošel venkovní stěnou. Byla totiž roztržena v jizvě velké přes tři čtverečné metry.

Seskočil na mechovou zem. Hlava jen lehce protestovala. Ohlédl se a zmerčil kouř vystupující z okruhu motorů. Rychle přiskočil k servisnímu otvoru, vyrval pojistku a vyndal hasicí přístroj. I když mu stále ještě tekla krev a v hlavě bušili skřítci, dohrabal se k motorové sekci. Požár naštěstí nebyl rozsáhlý, stačilo pět minut a než se obsah hasičáku spotřeboval, oheň zcela uhasl.

Vydechl a došoural se k nejbližšímu celému stromu. Pak si vzpomněl na lékárničku. Moc se mu nechtělo, ale vrátil se pro ni a teprve potom spočinul v jehličí.

Konečně ošetřený, s rukou obvázanou, seděl pak dlouhou dobu opřený o kmen mohutného smrku. Les šuměl, jako by nikdy k žádné havárii nedošlo. A ptáci zpívali. Slunce zářilo nad tím vším, mírumilovnější zjev by člověk pohledal. Petr pocítil žízeň.

Zpátky do vraku pro čutoru se mu moc nechtělo. Ale měl rozum a ještě jednou prolezl vzniklým otvorem. Pohledem se loučil s důvěrně známou technikou. Vzpomínal.

Intermezzo

Na hodinách svítilo datum pátého dubna 2141 a přestupní límec stanice Orbital zaplnila spousta hodnostářů a žurnalistů. Všude se míhala světla, šuměly kamery a prezident OSN kynul zúčastněným. Bylo už po projevech a posádka se chystala k přesunu na hvězdolet. Mohutná kostra Kentaura zářila za průzory v odrazech slunečního svitu. Sekční šéf ESA Maddock se prodral k Petrovi a chytil ho za ruku.

„Tak jdete na to, kapitáne Kleine, jak se cítíte?“

Petr pokrčil rameny: „Jako obvykle, pane.“

„Vás hned tak něco nerozhází, co?“ dotázal se Maddock, přičemž uhýbal dotěrnému kameramanovi, který si jich všiml a chtěl mít pěkný obrázek.

„Nemělo by,“ odvětil Petr.

Pak interkom zavelel a zapískal signál. Veřejnost se při pohledu na pár zjevně nervózních ozbrojenců ve skafandrech začala vytrácet. Petr zvedl ruku a vykročil. Čtrnáct jeho kolegů se vydalo za ním. Vstříc Proximě.

2.

Slunce se pohnulo k západu. Petr vytáhl mobil a přečetl si aktuální místní čas. Bylo po šesté hodině večerní 14.8.1463. Petr zatřepal přístrojem. Co je to za hovadinu?

Zvedl se a vyrazil k městu, jež viděl ze vzduchu. Po pár minutách už kráčel po vozové cestě a ještě trvalo denní světlo, když přišel k městské bráně. Ten zatracený mobil nakonec ještě bude mít pravdu, řekl si, když viděl pár historicky ustrojených lidí a dva biřice s halapartnami. Jeden ho bedlivě pozoroval.

„Hej, trhane, kampak?“

Kapitán Klein sebou trhl.

„To mluvíte se mnou?“ zeptal se nejistě.

„Ne, s biskupem Kocou. Jistěže s tebou. Jen tak procházíš nebo tu chceš zůstat?“

Petr pokrčil rameny.

„A kde to vlastně jsem?“

Strážný zakroutil hlavou.

„No přeci v Brně, ty chytráku.“

„A kdybych chtěl zůstat?“ ptal se rozpačitě Petr.

Chlap sáhl do kapsy a vytáhl hrst pomačkaných papírů. Jeden oddělil a podal příchozímu.
„Na, tohle si vezmi, máš tam plánek, jak se dostat do pazderny. No oni tomu teď říkají slum, ale je to ubytovna pro žebráky, takže pazderna. Ujme se tě tam paní Phalaenopsis. Ta ti už řekne, co je potřeba. Jo na druhé straně si můžeš přečíst... Umíš číst? Jaké úkoly musíš splnit, abys byl uznán městským beggarem, tedy řádným žebrákem. Rozuměls?“

Petr pokrčil rameny.

„Snad jo.“

„Tak mazej, už bude večer a mentorka se taky chce vyspat.“

Intermezzo

Kosmická loď Kentaur I. dlouze zrychlovala. Pomocí speciálního Jeffersenova motoru byla tlačena kupředu s takovým zrychlením, že na podlahách lodi vznikala příjemná přitažlivost v hodnotě 1 G. Cílem bylo dosáhnout poloviční rychlosti světla. Pak se měl hvězdolet obrátit a stejnou silou zase brzdit.

Kromě Petra, který automatický chod lodi kontroloval, bylo všech dalších 14 členů posádky uspáno v hibernačních komorách. Vznikala tak podivná atmosféra nicoty a samoty. Kapitán musel vydržet nejprve 6 let zrychlování a pak stejnou dobu zpomalování. Přestože byl na podobnou situaci trénovaný, žádný výcvik se nemohl rovnat skutečnosti.

3.

Docela pěkná mladá žena v pestrých dobře ušitých dobových šatech si Petra chvilku prohlížela, než mu přes stůl podala ruku.

“Tak dobrá, já jsem brněnská mentorka Phalaenopsis,” řekla tiše, “a ty?”

Nic si nevymýšlel.

“Petr Klein.”

“A odkud k nám přicházíš, malý Petře?” chtěla vědět žena. Poposedla na stoličce v tmavé kanceláři za stolem, jenž by mohl patřit jakémukoliv úředníkovi.

Petr před ní stál a jen pokrčil rameny a křivě se usmál.

“Že by ze souhvězdí Kentaura?” odpověděl a prohrábl si vlasy pravou rukou.

“Pán je vtipný. No podívej, Kentaure, tady ve slumu najdeš kout ukrytý mezi dřevěnými šraňky, kde budeš moci složit hlavu. Vyber si, který chceš. Volné poznáš snadno - jsou prázdné. Tuhle u dveří si vezmi slaměnou rohožku. Na ní můžeš spát. Jejím položením do vybraného kouta ho zabereš. Nic jiného nepotřebuješ. Ráno se seber a jdi do kostela. Přihlas se tam o práci. Dopoledne dostaneš pět grošů, odpoledne dalších pět. Za ty si na tržnici koupíš chleba, abys nám tu neumřel hlady. Pak se tu stav, dám ti ještě nějaké drobné. Když ti nebude něco jasné, zastav se u mě taky. Teď běž a dobře se vyspi. Nashle.”

Bývalý hvězdný kapitán pokrčil rameny. “Na shledanou,” řekl tiše, z hromady sebral jednu rohožku a šel do ratejny, kde mezi dřevěnými oddíly našel jedno prázdné místo. Tam rohožku položil a i když nebylo ještě nijak pozdě a v žaludku mu řádně kručelo, zkontroloval obvaz na levé ruce a položil se na tu tenkou rohož. Tlačilo to strašně.

Intermezzo

Konečně se zpomalování lodi Kentaur I. přiblížilo k cílové orbitální rychlosti kolem Proximy Centauri. Nastal čas probudit posádku. Petr zapojil všechny oživovací přístroje u hibernační kóje svého zástupce a spustil proceduru. Jenže ono se nic nestalo. Všechny postupy proběhly, ale postava v kóji byla stále nehybná, životní funkce se nevrátily. Něco bylo špatně, kapitán ale nevěděl ani v nejmenším, co se vlastně stalo.

Studoval ten problém ve všech zdrojích lodní databanky. Zkoušel probudit další kolegy. Vše marně. V průběhu hibernace se jejich životy ukončily. Strašlivá situace. Přitom při všech dřívějších pokusech oživení fungovalo. Jenže nikdo je zatím neprodělal po 12 letech kosmické cesty. Záhadu budou muset patrně vyřešit až specialisté po návratu na Zemi.

4.

Najít kostel nebyl velký problém. Věž nově postavené katedrály (jak se dozvěděl později), čněla nad všechny baráky ve městě. Měl strašlivý hlad, ale chyběly mu peníze. Tak si je šel vydělat.

Kostelník mu dal koště a nechal ho zametat podlahu v chrámové lodi. Byl zde klid, jen místy v některé lavici chvíli poseděla žena či muž v roztodivném odění. Někteří na tom nebyli o moc lépe než Petr.

Zametal a prohlížel si výzdobu. Něco mu přišlo jakési jiné. Třeba to, že na krucifixu nad hlavním oltářem neviselo žádné Kristovo tělo. Místo toho se po stranách rovnoramenného kříže vyskytovala čtyři písmena. URAC. Nic mu to neříkalo.

Když s prací skončil, kostelník mu bez řečí vyplatil pět malých stříbrných mincí. Proč by si vlastně nemohl koupit chleba už teď? Šel tedy hledat tržiště. Jenže ať chodil mezi stánky, jak chtěl, levněji než za 5 grošů a 80 haléřů chleba nikdo neprodával. S naprosto krutým hladem se tedy do katedrály vrátil. Tentokrát měl uklízet vosk od svíček na postranních oltářích a měnit ubrusy, které oltáře pokrývaly. Za dvě hodinky byl hotov. Konečně dostal dalších 5 grošů a spěchal pro chleba. Věděl, že jíst musí pomalu. Přesto v něm bochník zmizel, než by řekl švec.

Procházel se po městě. Domy nacházel různé. Malé i velké, honosné i zanedbané. Taky pár hospod se zatlučenými okny. Prosperity zjevně město opustila. Šel radši do pazderny.

Mentorka tam kupodivu seděla.

“Á, pan Kentaur. Tak co? Jak ti šla práce? Líbí se ti naše nová katedrála? Chleba chutnal? Máš nějaké dotazy?”

Někdejší kosmonaut pokrčil rameny: “Práce byla dobrá, máte vskutku pěknou katedrálu. I když, pokud si pamatuji, měla by být na kopci. Chleba byl skvostný, co taky říct, když jsem skoro dva dny nejedl.”

“Na kopci?” navázala Phalaenopsis na řeč o katedrále. “Vždycky stála tam na půlnoc od rynku. No trošku na kopci to je, to nemůžeš popřít.” Pak sáhla kamsi dozadu a vytáhla odtud měšec cinkající mincemi. “Tady máš dalších 25 grošů, podporu od města. Abys měl něco do začátků. Nemusíš je hned utratit, ale i tak si zajdi do hospody, dej si pivo a zkus s někým promluvit. Třeba ti poradí, jak dál si v městě počínat. Třebaže jsi stále žebrák, už víš, že se dá vzít za práci. Spát tady ve slumu můžeš, dokud si nevyděláš na domek u hradeb. Pak se prostě seber a jdi, tu rohožku si můžeš vzít s sebou. Zítra je neděle, to tu nebudu. V týdnu obvykle pracuji ve své krejčovské dílně a večer bývám tady. Když mě nenajdeš, pošli mi dopis. Seznámíš se aspoň s naší holubí poštou. Tady na tom papíru máš další úkoly. Když budeš pilný, můžeš se snadno vypracovat. Teď běž, přeji dobré pořízení.”

Intermezzo

Na orbitě kolem rudého trpaslíka Proximy se Petr pustil do průzkumu. Byl ale sám, bez specialistů, nemohl si troufnout na žádný složitější experiment. Někdy měl chuť vše ukončit, jindy mu roboty a sondy přinášely tolik podkladů, že jimi byl doslova unesený.

Jedna z objevených planet byla v obyvatelné zóně a zjevně nesla život. Na pochopení jeho povahy byl ale kapitán slabý. Proto vše shromáždil a zachoval pro rozbor na Zemi. Když bylo vše vykonatelné hotovo, Petr zamířil s lodí k domovu. Nemohl probudit svého zástupce, takže bude muset dalších 12 let vydržet sám. Nic jiné mu nezbývalo.

5.

Kousek od tržiště našel Petr hospodu Plný břich. Vstoupil dovnitř a prohlížel si lokál. Kromě halamy za šenkem tu kupodivu nikdo nebyl. Jen vzadu u zdi seděl jakýsi Aragorn v kápi. Když ho náš žebrák pozdravil, neráčil odpovědět.

Ale pivo měli dobré. Konečně se začali scházet hosté. Pár si jich přisedlo i k Petrovu stolu a za chvíli byl z něho zlatý hřeb večera. Neostýchal se totiž mluvit o svých dobrodružstvích v kosmu, nad čímž místní zůstávali sedět s otevřenou hubou. Kromě piva se zde dalo koupit i něco k jídlu. Petr ale už hlad neměl, tak to nechal na zítra.

Poněkud podroušen klopýtal pak Kentaur, jinak mu už nikdo neřekl, zpátky ke slumu. Něco si k tomu brebentil a občas vzteky zařval jako na lesy. Alkohol mu totiž vypláchl z hlavy kázeň, neuměl moc pít. V hospodě dostal od kohosi svíčku, prý ať trefí do svého kouta. Ale vypálit pazdernu údajně zrovna nemusí. Zapálil si svíčku od louče v předsíni a odnesl si ji ke své rohoži. Na tu se pak složil, sfoukl svíčkul a bylo mu všelijak.

Ráno se sebral a šel nejprve do kostela. V neděli se to patří, jak si pamatoval ze svého světa a doby. Už mu bylo zcela jasné, že uvízl v jiném vesmíru. Příliš se to tu lišilo od jeho představ středověku, aby se posunul jen v čase. Pořad bohoslužeb ho v tom utvrdil. Aristotela ani jiné filosofy obvykle v jeho domovské katolické církvi nikdo necitoval.

Pak šel na radnici a půjčil si sekeru. Nikdo se nedivil, že jde v neděli pracovat do lesa. Nebyl sám, asi se to tu tak s nedělním klidem moc vážně nebere. Docela moderní přístup.

Večer, když vracel sekeru, půjčil si na radnici seznamy občanů. Měl si totiž vyměnit se třemi z nich lístky důvěry, a tak chtěl zjistit, kdo má podobnou potřebu. Našel pár lidí s nízkou reputací, ale taky spousty záznamů o mrtvých a zmizelých. Hodně lidí se odebralo do kláštera, aby zde nabralo sil. Byl to tu jakýsi způsob dovolené.

Nakonec lidi hodné a potřebné důvěry našel v hospodě, s některými si napsal holubí poštou, fungovala opravdu zajímavě. Jako by ti holubi byli inteligentní, vždycky k adresátovi trefili.

Intermezzo

Zpáteční cesta byla zrcadlovou kopií letu k Proximě. Nejprve zrychlování, potom obrátka a brzdění. Pomocí výkonných počítačů se podařilo zpracovat některé výsledky. Bylo zjevné, že na obyvatelné planetě existoval rozumný život, což kapitán přehlédl. Možná to nebyla až tak velká chyba, šlo o bytosti poměrně primitivní, které by se snadno daly člověkem nepříznivě ovlivnit.

Země se přiblížila. Zatím všechno vypadalo dobře, i když nebylo možné navázat radiové spojení. Vzhledem k relativistickým rychlostem Kentaura I. se ale snadno mohlo stát, že za dlouhá desetiletí pozemšťané od používání radiových vln upustili. Nezbývalo než se nechat překvapit...

6.

Dny ubíhaly jako voda. Petr prodal nasekané dříví, chodil do hospod, posílal si s lidmi holuby a byl spokojený. Pracovat chodil na pole a pastviny místních rolníků, občas do lesa nebo do dolu. Nechápal, kam a proč lidé mizí a umírají, bylo tu tak pěkně.

V Poradním domě si vyžádal úkol, za který by mohl dostat dalších pár grošů. Bohužel to dopadlo tak, že po něm jakýsi bylinkář Floyd chtěl zasadit stromy a keře podle jakéhosi sudoku. Což odmítl, nějak se mu nedařilo zaostřit mysl, aby tak matematicky náročný úkol zvládl. Jenže pak mu posel přinesl dvacet grošů a bez řečí mu je předal. Tohle nemůže nechat jen tak, dostat peníze za neodvedenou práci bylo pod jeho úroveň. V Poradním domě mu ale vysvětlili, že ten nepříliš těžký měšec přibyl do jeho vlastnictví za správnou odpověď v soutěži Spoznaj Brno, do níž se během času přihlásil. Tak to by šlo.

A přišel pátek 21.8.1463, kdy Petr naspořil potřebných 90 grošů na pole a doškový domek. Pole mohl oželet a stát se tulákem. To ale nechtěl. Začal proto pěstovat - budete se divit - kukuřici. Který Kolumbus ji do Evropy přivezl tak brzo, netušil.

Závěrem

Petrovi se dařilo, kukuřici prodával na trhu, účastnil se veřejného života, byl dokonce zvolen do rady Markrabství moravského. Pak ale zahrozila válka a jemu se bojovat moc nechtělo. Začal se proto toulat. Nejprve po Moravě, později vyrazil do světa. Rakousko, německé země, Francie, Anglie, Skotsko, pak znovu lodí do Francie, Španělska a dnes bychom ho zastihli v Portugalsku. Byl jednou oloupen, ale nic si z toho nedělal. Stal se bylinkářem, kromě toho si vydělával prací v dolech, na polích i na cestách. Co s ním bude dál? Těžko říct, možná se vrátí do vlasti, koupí si řemeslnickou dílnu a začne studovat, možná se bude toulat až do smrti.

Nezbývá než dodat, že podobný osud můžete zažít i vy. Stačí, když se zaregistrujete do hry Renesanční království. Můžete tam potkat Petra Kleina a spoustu dalších zajímavých lidí. Čím vším můžete v této hře být, se dočtete na adrese http://rk.stripky.eu . Důležité je, že podstatná část hry probíhá na diskusním fóru jako textové RPG dobrodružství. Pro milovníky literatury jako dělané. S radostí vás přivítáme.

 

---