Empyreum

"Střed nebes když se ztrácí do hlubiny,
a taký jest, že mnohou hvězdu schvátí,
svit kteréž k nám až neproniká siný"

Dante Alighieri, Komedie

Janě

Všechny touhy z noci,

jsou do rána zapomenuty -

Probudím se včas

a vyrazím do světa, poutník s tichým přáním,

ať je opět večer -

budu doufat; budu si přát; vzpomenout si.

 

Mé hvězdné Empyreum,

kam od tebe dál?

Co počít si s tvým neměnným svitem?

kterým strážíš sebe sama.

Jako oválnou věž ze slonoviny.

Jako oválnou věž z křišťálu a zlata,

na jejímž stropu protínají se všechna zvířecí souhvězdí; než pohasnou.

Kdekdo se musí smát nad tou tvou blyštivostí a okázalostí,

ba i někdy já; však jakými jinými slovy lze vyjádřit navždy?

 

Mé hvězdné Empyreum,

říká se, že pod svícnem největší tma.

Kdo z odvážných, dokáže pohlédnout do tvého stínu?

Jsem to já?

A nebo ty - průvodče můj; Portinari? Kdo další zůstává?

 

Mé hvězdné Empyreum,

kam od tebe dál -

můžeme se ještě více rozhlédnout?

A z hluboka se nadechnout, do posledního plicního sklípku svých plic.

---