Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
Poutnice krajinou potěšení
datum / id07.02.2018 / 485222Vytisknout |
autorkvaj
kategorieMiniatury prozaické
zobrazeno78x
počet tipů5
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Možná je to spíš surrealistická báseň v próze na cestě domů. Ale co já vím.

Poutnice krajinou potěšení

     Jedu do rychle zapadajícího zimního slunce a rozbitá okreska před volantem je nesnesitelně rovná a lesklá. Pak nesmyslně prudká zatáčka uprostřed polí. Jedu kouskem pusté země uprostřed hustě obydlené krajiny. Jedu tou pustinou, kde každé dva reflektory protijedoucích aut jsou jako přízrak. Jedu tou pustinou měkkým světlem. Jedu tou pustinou měkkým světlem, tmavohnědou hlínou a špinavou žlutí uschlé trávy za svou láskou, jako už tolikrát, jako vždy. Žijeme spolu tak šťastně, až to nudí.
     Po pravé straně remízek a v něm ruina usedlosti. Zastavím, neboť se mi chce zastavit. Dám vůz na blikačky a už jsem v tom houští, holé větvičky mi bodavě olizují tvář a paže. A tam u jedné nahé zdi stojí na pozadí ztmavlých rudých cihel poutnice krajinou potěšení. Život se s ní nemazlil a obdařil ji krásou, byla jejím prokletím. Jak to vím? To nevím, ale proč by tu jinak na mě čekala? Tady v té pustině, v sychravém soumraku u staré zdi?
     Má nádhernou tvář a vlasy jako měď a je strašně vyzáblá. Říkám jí – pojď. A ona beze slova nastoupí. Za chvíli je tu vesnice, ostrá levotočivá zatáčka, půl kilometru táhlým obloukem a vjíždím do města. Doma říkám své lásce – lásko, vedu ti hosta, je to poutnice krajinou potěšení. Ale má láska nikoho nevidí. Ohlédnu se za sebe a nikdo tam není. Má láska mi říká – jsi blázen, víš to? Přikyvuji – vím. Pak se políbíme a když s tím skončíme, kouknu se na laminátovou podlahu. Je tak nesnesitelně lesklá a já na ní náhle vidím malé šlápoty poutnice krajinou potěšení.
     Ptám se své lásky – milujeme se? Má láska odpovídá – ano, ty blázne. Říkám jí – máš pravdu, ale trvá to už moc dlouho, ta poutnice byla hrozně hubená a měla vlasy jako měď.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

08.02.2018 22:48:25kvaj

Ta slova, jakož i některé celé větné pasáže, se opakuji zcela záměrně.

08.02.2018 17:58:30agáta5

pravidla? Tak havně by se neměla opakovat slova a když ano, měla by znít... tahle nezní, nevytvářejí další představy - tedy pro mě

08.02.2018 16:33:54kvaj

Obávám se, Agáto, že se mi nejspíš nepodaří rozptýlit tvou rozpačitost. Asi tě ani nepřesvědčím, aby se ti líbilo něco, co se ti nelíbí. A byl bych blázen, kdybych se o to pokušel. Chtěl jsem se tě však zeptat, jaká pravidla by měl mít záznam snů, představ, pocitů nebo i myšlenek?

No a čemu chceš rozumět na mědi? Měď je zvláštně červená, měkce červená, spíš jakoby rezavá, ale proti rzi je lesklá a měděnou barvu má někdy světlo při západu slunce, měď je tvárná a starověcí Egypťané měli meče z kalené mědi, takže je měď za určitých okolností i nebezpečná a také tajemná, neboť tajemství kalení mědi dosud neznáme. Stačí? Můžeš si vybrat.

Každopádně ti děkuji za tvůj zájem.

08.02.2018 13:26:23agáta5

surrealistická by taky měla mít asi určitá pravidla .. strašně se mi nelíbí spojení... pak se políbíme a když s tím skončíme, kouknu na laminátovou podlahu... to je tak nepoetický

ke konci máš pětkrát "lásku" .. a závěrečná věta mi nedává smysl .. trvalo to už moc dlouho, poutnice byla hubená.. to bych chápala, ale měla vlasy jako měď? to mi tam nesedí, ale třeba mám delší vedení a ta měď má nějaký význam... chápala bych šedivý, vybledlý..

nevím, nevím, z téhle miniaturky jsem rozpačitá

07.02.2018 18:29:20kvaj

To jsi řekl hezky. Děkuji.

07.02.2018 18:27:17upupa

To je presne ten ŽIVOT!, čo ho máme na krku.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.