Zpátky v čase

Přiznám, že občas toužím po odloučení.

Odloučení, které vede k pochopení,

že jsme tu společně, když se věci mění.

Jeden bez dvou a jsem bez lidí,

o samotě, s vizí miliónů v jednotě,

jak si pomáhají, ne na škodu planetě.

Neztrácím víru, že spatřím lidi v míru,

že nám srdce rozkvete a zacelí tu díru.

Dobro vytryskne, jen přilož ruce k dílu

a vyšleme světlo napříč světadílům.

Lásku projevíme skrze srdce

a srdce projevíme skrze ruce.

Pomoci lidem, pohladit, utěšit,

usínat s klidem a nic neřešit.

Poznat svatý klid ve vodním toku,

spatřit svůj odraz ve zvířecím oku.

Máme možnosti, máme schopnosti,

žít v pospolitosti, žít přítomností.

Tak věř, že jsou věci nevyhnutelný,

taky jsou věci nedotknutelný.

Vím, že to cítíš, vše je propojený,

a bez překážek je všechno dovolený.

Je marný marnit, čas se projevuje,

vesmír se vyjevuje, stojí, leží, pluje.

Hýří elementy, ekvivalenty děje.

Zrození, dětství, člověk jednou dospěje.

Občas se všechno před očima ztrácí

v nadlidském přílivu kosmických vibrací.

Občas se někdo, jen tak potácí

v komickém příběhu lidských variací.

Modrá planeta, všichni patříme sem,

tak proč si někdy tak ubližujeme?

Miliardy herců, svět je kulisárna.

Milióny bezvěrců, mysl je kulišárna.

Tisíce řetězců propojených do neznáma.

Stovky vesmírů, duchové jsou s náma.

Desítky otázek na každý den.

Trojice svatá světí nám sen.

Dvojice ruku v ruce blázni jen.

Jedna láska, vím, ale jak je to se světem?

Jsem zasažená bytost, přímo do srdce.

Hledám cesty, hlavně mimo silnice.

Ach ten smog, mám zanesený plíce

a před městem utíkám, někam na kopce.

Snad není pozdě a byla to jen lekce,

otočíme nepřízeň situace lehce.

Snad už s ohledem na planetu Zem

a její dokonalý systém.

Objevíme krásu, nejen materiální.

Vystoupíme z role oběti s pramáti v objetí

a se svátostí hor vylezeme ze svých nor.

To až člověk zjistí, že je láskyplný tvor.

Země se otáčí ve slunečním světle,

pohyby rotační, světe div se.

Jsme odkojený mléčnou dráhou

a galaxie je nám společnou dělohou.

Jsme tu spolu, taková je úloha.

Životů nespočet, Bhagavadgíta.

Odloučení od přírody způsobuje nemoc.

Viděl jsem svůj rodný kraj, když byla noc

a placentu hvězd vystřídala zář neonů.

Přitom já vždycky věřil ve svobodu občanů

a po lásce toužil, ve světě doteků.

Jak orel kroužil, nad slovy proroků.

Kudy kráčí anděl, tam všude je ráj,

louky planou životem a stromy rozkvétaj.

Po stopách předků, ke kořenům kráčej,

po stopách světců, jen se neotáčej.

I když cesta, zdá se blátem,

chodidly spočineš v písku zlatém

a prsty prosíš zrnka znamenajíc svět.

Cestou vpřed je i žíti zpět.