Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+7 neviditelných
Zóna 21-A
datum / id10.02.2018 / 485308Vytisknout |
autorAlitoc
kategoriePovídky
zobrazeno108x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Můj první počin kdy jsem začínal s psaním. Je to dlouhé ale snad se mezi vámi najdou čtenáři delších textů.

Zóna 21-A

Siver sedí u ztrouchnivělého dřevěného stolu, který mu slouží jako odkládací pomocník, jídelní stůl a někdy i jako postel. Malou vlhkou místnost kromě opadané omítky a loupající se tapety s květinami zdobí jinak železná zrezivělá postel a na ní matrace co přežila snad výbuch atomovky. I když v tomhle světě je to i možný. Siver je vysoký, krátkovlasý sympaťák s širokými zády. Zastihneš ho nejčastěji v jeho zelené bundě s mnoha zipsy, kalhoty jsou uplé a doplňují je šedočerné chrániče kolen co zažily už mnoho pádů. Na nohou jsou pevné uhlovitě černé po holeň vysoké kanady. Siver sedí na kovové židli a levou nohou ztěžka a nervózně šlape na prkna ze dřeva, které pod tíhou kanad sténají. Útočná puška opřená o nohu stolu čeká, až jí zase vezme pán na lov. Ruská optika POSP na pušce dodává nepříteli nepříjemný pocit, že je snadno vidět. Tlumič naznačuje profesionalitu a kradmý pohyb střelce. Záložní pistole pro nečekané situace a samozřejmě armádní nůž s pilkou nesmí chybět. Siver se pomalu zvedá a do ruky bere opřenou padesátosmičku, popruh si přehodí přes hlavu a zbraň nechá pověšenou u pasu, aby se o ní mohl jednou rukou opřít. Po kamenných schodech a rezavém zábradlí schází dolů. Chudě osvětlenou chodbou, jejíž barva kdysi byla bíla a teď je z ní zaprášená, mazlavá stěna, pokračuje ven. Vzhlédne na své hodinky se svítícími modrými číslicemi. 13:30. Ještě je světlo. Tma v tomto ročním období bývá později ale za to je nebezpečnější. Díky výbuchu je nebe v noci zakryté temnou mlhou a vylézají ven prapodivné stvůry, bytosti i lidi. Do žluté bundy oděná bruneta volá na Sivra.

„Hej! Pojď sem, prosím tě!“

    Siver se zastaví, otočí hlavu směrem k dívce. Dívka stále mává aby si jí Siver všiml, i když jí musí být jasné, že se tak už stalo. Siver se otočí celý a s rukou na houpající se zbrani se vydává naproti dívce. Dívka má špinavé kolena od bahna a zaprášenou bundu s pořádnou trhlinou přes hruď. Vata jí trčí z bundy a odhaluje šedé tílko.

 „Stalo se něco?“ rozbředne Siverův hlas rušné okolí.

„Um… Jo! A-ano! Jistě. Nevím jestli mám tu drzost, nebo jsem tak zoufalá, ale můžu tě požádat o pomoc?“

„Otázkou je, co to bude.“ klidným hlasem se snaží usměrnit dívku.

„Můj malej bráška. Je tam venku. Šli jsme pro vodu do opuštěného baráku a byli v něm zmutovaní. Prosím pomoz mi!“

„Šli jste tam sami? Neměli jste průvodce?“

„Hmmm… Ne. Mysleli jsme, že to zvládneme jen my dva. Prosím tě, pomoz mi. Je tam v koupelně. Schoval se tam.“

„Kde to je? Támhleto?“ Siver ukáže prstem, který je schovaný v rukavicích.

„Jo,jo! To je ono! Jak jsi to…?“

„Je to jedinej barák mimo tábor…“

„Jasně, promiň. Musíš mu pomoct, rychle!! Má u sebe takovou dětskou vysílačku, funguje na 40 metrů. Vem si jí, spojíš se s ním.“

Siver vezme červenou vysílačku se samolepkou jednorožce a připne ji na pevnou neprůstřelnou vestu. „Okey, čekej mě tady tak za 15 minut, jasný?“ Oči mu zvážní a pokrčeným obočím se podívá na dívku. „Rozumím! Teď už prosím běž.“ Siver se vydá směrem k domu. Zbraň sevře v rukách a přejde do poklusu. Uhlovité kanady sešlapují vegetaci a pomalu přidávají. Siver se blíží k domu, když zachrčí vysílačka, zastaví se a vezme jí do ruky. „Hej, prcku, jsi tam?“ vysílačka je tichá. „Hej! Prcku, jsi tam?“ po chvilce odmlky se ozve neklidné a vystrašené „Ha-haló? Je tam někdo?“

„Ahoj, mladej. Jdu za tebou, buď v klidu. Buď tiše a já jsem za pár minut u tebe.“

„Dobře…. Jsem ve druhém patř…“ chlapec se utišil jakoby zmlkl schválně. „patře v koupelně., pospěš prosím“

„Počítej do 4 minut a pak zaklepu třikrát na tvoje dveře. A už ani nepípni..“

Siver zlehka našlapuje po prvních shnilých schodech a poslouchá, co se uvnitř děje. Postupuje pomalu a zbraní miří do nekrytých míst. Má přikrčená kolena a jde ve dřepu, aby vydával co nejméně zvuku, netuší, co je tam zač za nemocné, zmutované nebo bandity. Může to být i past, nevinná holka a tupej ochránce dětí, co se chytí do pasti a příjde o všechno. Vstupuje do domu. Velké skleněné dveře jsou rozbité a na zemi se válí střepy. Rozbitý nábytek a škrábance na zdi jsou znakem zmateného a rychlého boje. Siver uvidí schody do patra, snad je tam ten chlapec a nesetká se s olověnou trubkou v hlavě. Velmi pomalými pohyby v rukavicích sundá optiku, teď je mu k ničemu v uzavřeném prostoru. Krok na první schod. Zbraní míří nahoru, aby jej nic nepřekvapilo. Periferně sleduje své kroky. Vše probíhá neuvěřitelně pomalým tempem. Siver se podívá na své hodinky na levém zápěstí. 3 minuty. Čas má. To se ale nedá říct o klukovi v koupelně. Už je v půlce a vidí k bílým dveřím naproti. Druhé patro je rozvrstveno do dveří naproti, dveří po levé straně a nakonec odděleny rohem u bílých dveří. Jeho ruce začínají pociťovat tíhu zbraně. Míří na dveře. Stojí na nejvyšším schodě patra. Siver se přikrčí ještě více a klekne na levé koleno, chrániče nohou mu dělají pohodlí a oporu při míření. Slyší kroky. Těžké tažené kroky po podlaze domu. Siver přemýšlí a poslouchá kroky. Jsou v patře, přímo za rohem, kulhá na pravou nohu a levou táhne. Jde ztěžka, podle zvuku podlahy by to měl být muž silnější postavy. Pevně sevře zbraň a přivře levé oko, míří na roh.

Z rohu se vypotácí muž v triku, má opadané vlasy, plešatí, a hlavu má skleslou dole. Na pravou nohu kulhá a levou táhne za sebou, chybí mu kus tváře, nemá lícní kost a kus brady. Siver se podívá přes mířidla osmapadesátky. Zamíří. Muž se otočí a než stačí zařvat, Siverův pravý ukazováček pohybem dozadu zmáčkne kohoutek. Cukne to s ním. Kulka vyletí a rotuje přímo na hlavu cíle. Do čela. Krev vystříkne na stěnu a muž prudce zakloní hlavu a svalí se na zem. Zeď je oprýskaná od krve. Hluk spadnutí těla byl hlasitý. Siver otevírá první dveře. Špinavý, rezavý záchod s opadanou zdí. Nic. Třikrát zaťuká na bílé dveře za nimiž se nachází kluk s vysílačkou. „Jdeme, pojď!“ Popadne chlapce za límec a vede jej ze schodů. Neskutečný jekot rozrazí kroky Sivera a chlapce. „Já nechci, pane, prosím!“ dlaněmi si zakryje hlavu. „Neboj, když budeš dělat, co ti řeknu, nic se nestane, slibuju. Teď se postav za mě, a kdybys něco viděl, křič, ano?“ chlapec se drží nohavice střelce. Opatrné kroky po schodech dolů jsou nejisté a plné obav. Zbraní se rozhlíží po domě, pokračuje se svižnějším tempem. Z poza dveří vyběhne hubená žena v letních motýlkovaných šatech od krve. Celá její tvář je od krve jako kdyby jedla mršinu. Prsty má od hlíny, pravděpodobně se hrabala v zemi. Žena silně zaječí. A nadlidským sprintem se rozběhne proti Siverovi. Žena piští a rozhazuje rukama, zatímco její sliny a krev stříká všude kolem. Siver vypálí dvě střely. Obě do hrudi. Od tlumiče se žene kouř a žena padá skluzem k zemi. Chlapec kouká na ženu. Poslední rána jde do hlavy se ženou to cukne a už nevydá ani hlásku. Oba klusem běží k východu. „Běž! Utíkej do tábora!“ přikazuje chlapci. Ten se rozběhne a utíká jak nejvíce může. Siver míří na dveře domu. Ve dveří stojí další zmutovaný, tentokrát nic nedělá. Jen stojí. Siver běží za chlapcem a dovede ho do tábora.

 

Chlapec, zpocený během, objímá dívku a pláče jí v klíně. „Promiň mi to maličký, už to nikdy neudělám. Odpusť mi.“ Zahrbená dívka pusinkuje chlapcovu mastnou hlavu.

„Byl v koupelně, jak jsi říkala. Byli tam nakažení, ještě by tam měli být. Pošlu tam hlídku.“

„Ani nevíš jak moc jsem ti zavázána. Odměním se ti, slibuju ti to.“

„Jenom už nedělejte hlouposti, jasný?“

„O to se neboj. Spálila jsem se dost. Ještě jednou děkuju.“

„Není zač.“ Podívá se na chlapce ale už nic neřekne.

Otočí se v bahně a jde k urostlému muži v plynové masce.

„Co kdybys aspoň jednou ten ksicht ukázal, co?“ zasměje se od hrdla.

Muž v masce se nehýbe. Po chvilce z něj vypadne: „A co kdyby ty jsis ten ksicht někdy přeoperoval?“ Ještě mohutnější smích, který by se od takového velikána čekal.

„Ha,ha,ha. Nech těch keců, jo. Máš pro mě něco?“

„Siver... Něco bych měl, jestli si troufneš. Není to jako procházka v bordelu.“ tlumený hlas se drásá přes plynovou masku.

„Copak já jsem někdy chtěl něco snadného?“ zachechtne se Siver. Oči mu stále míří na sklíčka plynové masky.

„Jak chceš Siverku. Je to na tobě.“

„O co teda jde, plecháči?“

„Hnízdo zmutovaných vymaštěnců.“

„Není tak hrozný, ne?“

„To asi ne. Jak pro koho. Ale tohle je rodinný dům.“

Siver uhne pohledem dolů na svou zbraň. Přešlápne pravou nohou. Podívá se do masky a tiše řekne: „Děti?“

„Jo. Všechny čtyři.“

„Právě jsem vysekal jedno děcko ze zmutovaných kusadel a teď mám zastřelit čtyři?“

Mohutný muž v masce mlčí, jde slyšet jen jeho dech skrze masku.

„Zdá se, že tento svět si moc nevybírá. Co se dá dělat.“ chvilková odmlka je zahnána Siverovým jasným „Beru.“

Zbraň se kolíbá v rytmu chůze a Siver směřuje do své zatuchlé skrýše. Těžké kanady mají na svědomí prach, který se line po starých schodech. Odkládá osmapadesátku společně s pistolí. Vesta jemným hodem letí na postel. Kanady jsou uloženy pod stůl. Siverovi ruce se pokládají na jeho dřevěný stůl. „Ach jo..“ Vzdychne a projede si vlasy rukou. Oči plují po černobílé fotce. „Snad tam budu dřív než ty… Lovče…“

Siver se sbalí, vychází ven ze skladiště a zamíří k betonové silnici za táborem. Z vesty tahá mapu a kouká na svůj cíl. „Tady. Kolem obchodního centra a… Ne, tudyma ne. Tam je to zamořený. Takže kolem obchodu, pak doprava skrz továrnu a pořád rovně.“ V hlavě si po cestě promítá co musí udělat, jak postupovat, aby nezabil nevinného nebo sebe. Pár set metrů od obchodního centra se zastaví. Klekne na chrániče, pohybem zad a ramen si sundá batoh a z přední kapsy vytáhne dalekohled. Metry v dalekohledu začínají počítat. 350 metrů. Siver se schová do křoví u velkého smrku. Opět zaostří dalekohledem. Obchodní centrum je poměrně velké, opuštěná auta na parkovišti můžou značit cokoliv. Lidi, co chtěli zásoby před tím, než se to všechno stalo, nebo bandity. Ze střechy visící nápisy „Jídlo, oblečení, voda“ jsou děravé, takže bůhví jak dlouho tam už plápolají. Vymlácená okna znamenají jediné, že uvnitř budou vymaštěnci. Musí přemýšlet. Co když už tam nic nezbylo a mě tam při prohledávání někdo zabije nebo se o to starají teď banditi a vyvrcholí to v rychlou a brutální přestřelku. Na to nemám čas ani munici. A nebo v tom lepším případě to bude plné žrádla a kravin co se mi hodí. Siver se rozhodl. Pokračuje v kleku k obchoďáku. Jak se blíží k parkovišti slyší mručení mrtvých. „Do prdele….“ Zvolní krok a prochází mezi auty poklidně s namířenou zbraní. Obě oči má otevřené, dívá se skrze optiku pravým okem, ale pořád pozoruje co se děje kolem. Kamínky se drtí pod botami, a proto našlapuje jemněji. Zvedá hlavu u červeného auta, aby se podíval dovnitř. Díra v hlavě, poškrábaný obličej od nárazu a zlomený krvácející nos ženy za volantem spolu s jejíma mrtvýma očima. Žena zavrčí a vyčerpaně klapá zuby. „Ne, ne, ne….“ Okamžitě se sehne dolů. Siver se uklidňuje a ještě jednou nahlíží do auta. Žena stále klape zuby a její utržené ruce se sápou a líně klouzají po okně. Nesoustředí se na ženu, prozkoumává vnitřek auta. Palubka je vyklizená, na zemi nic není, vzadu je pohozená dětská sedačka jako by jí někdo strhl v rychlosti. V kufru by snad něco mohlo být, klíče ale nevidí. Zrak se zaměří na ženu. Klíče má na karabině za opaskem. „Musím jí tiše oddělat“. Siver obchází auto zezadu, aby nebyl viděn, zelenočerná rukavice s chrániči kloubů sahá po klice od dveří. Pomalým pohybem cvakne zámek. Siver se snaží o to, aby dveře moc nevrzly. Žena se otáčí. Chce Siverovo maso. Naštěstí pás auta jí drží. Siver tahá armádní nůž, který je ukryt u kotníku. Mručení, sýpání ženy s otevřenou pusou dává šanci jí pomalu vrazit nůž do úst. Nůž zajede přímo do patra pusy, poslední vydechnutí a ženě klesne hlava. Je ticho. Prudkým pohybem vytrhne nůž z úst. Čvachtavý zvuk nepatří mezi nejhezčí co slyšel. Klíče pověšené na pásku zachrastí a Siver otevírá kufr.

Autolékarnička, nářadí, hasáky, klíče, kladivo, béžová deka, prázdné lahve a oblečení, nic z toho kromě lékárničky nepotřebuje, v ní je jen obvaz a škrtidlo. To se hodí. Siver odchází od auta v pokleku. Nachází se u dveří obchodu. Nakoukne dovnitř, rozbité sklo, poházené nákupní vozíky, špína, bordel, rozházené věci, květiny a ozdoby obchodu jsou rozsypané na zemi, hlína z květin je suchá a tvrdá. Tady už někdo byl. Nevypadá to na úspěšný nález. Vkročí dovnitř a šlápne na pohozené sklo, to zaskřípe a drtí se. Pohled na velké prostory interiéru mu dodají pocit neklidu. Je hrobové ticho. Siver je připravený, míří osmapadesátkou před sebe a rychlejším tempem pokračuje vpřed. Dívá se kolem sebe, vyprázdněné police, poházené krabice, v niž bývalo zboží, vybité vitríny a smrad shnilého masa. Siver se dostane do středu obchodu, když se rozhlédne, spatří jen prázdné krámky a druhé patro. Sklopí zbraň, ta se líně sveze po vestě a visí jako ospalý tulák. Nohy ho nesou přímo k recepčnímu pultu. Poklekne, opře se o koženou vrásčitou židli a hledá v poličkách recepce. Po chvíli Siver zpozorní. Zkamení. Ani nedutá, dýchá velmi opatrně, skoro by se dal označit za mrtvého. Zbystřené čočky se pomalu linou na pravou stranu oka. Nosní nozdry se rozšíří a Siver se nadechne. Shnilé maso. Je hodně blízko. Levá noha klouže po podlaze, pravá se zatíná, obratným a zkušeným pohybem se vymrští do stoje a popadne zbraň jako vycvičený voják. Zbraň je připravena zabíjet, hlaveň se dívá vpřed. Pohled ho však překvapí. Několik mrtvých stojí pár metrů před ním. Jejich pohledy jsou koncentrované na hrací automat. Siverovi oči se zvětší a dech zrychlí a zmohutní. Všichni nehybně stojí. Je ticho. Mručení mrtvých není slyšet, jen hrací automat. Ruce pevně svírají podpažbí osmapadesátky a to pod náporem skřípe. Automat ztichne. Teď je už naprosté ticho. Zmutovaný chlapec s červenou bundou, bez ruky a s dírou v hrudi se otočí na Sivera. Siver nehybně stojí. Chlapec zamručí. Ostatní se otáčejí.

Ticho naruší prach, který se odvalí ze země, řidký kouř se táhne z tlumiče a kulka zasáhne cíl. Chlapec padá na kolena a rozbije si hlavu o podlahu. Krev z hlavy ostříkne mrtvé.

Jejich tváře se prodlouží, čelisti zatnou svaly, ruce zpevní a hlasivky vydají neskutečné šílený a uši drásající jekot. Mrtvý se prohnou v zádech a vypnou hruď. Jsou zakloněni a ječí hlasitěji a hlasitěji. Siver se bleskově otočí, pustí zbraň, která se jako bungee lano zhoupne na popruhu. Ruka práskne na stůl a nohy Sivera se vymrští do vzduchu, přeskočí stůl recepce a sprintem utíká směrem k východu. Zmutovaní vyběhnou okamžitým výbušným během za ním.

„Piče.. Piče.. Piče… Tohle nedám.“

Všechny svaly pracují na jeho těle, vycení zuby a přes ně prosívá těžký dech. Běží jak nejrychleji může. Cestou přeskakuje květináče, vozíky a shazuje za sebe různé stojany a židle. „Néééé….“ Intenzivně vydechuje vzduch z plic. Kanady se míhají a naráží na podlahu pořád dokola a dokola, mrtví křičí. Ječí jako smyslu zbavení padají přes sebe, jejich nohy jsou mrštné a cukají sebou za běhu, jsou hladoví, šílení a pramínky krve z úst šlehají do vzduchu, znetvořená těla, chybějící části jim nezabrání v běhu. Ti co nemají nohy se zběsile plazí po podlaze a zanechávají hustou, mazlavou skvrnu na zemi. Siver sprintuje, chce žít, na jeho tváři je poznat ukrutná snaha běžet. Na krku mu vystouply žíly „Áááááh!“ Siver zabere ještě víc. Překloní celé tělo a svalnaté nohy se odráží od země. Míří ke dveřím personálu…

Díky rabování jsou dveře otevřené dokořán, udýchaný Siver vběhne do místnosti a práskne za sebou dveřmi, zaklopí bezpečnostní tyč. Ovšem v bezpečí není, utíká stále dál. Mrtví buší na dveře, které vržou a víří prach z neudržovaných pantů. Boty buší do kachliček a pohání Sivera do bezpečí, ten míjí záchody z nich vyběhne tlustý muž z ochranky. „Nemám nikdy klid.“ Povzdechne si. Prudce zabrzdí až na krátkou chvíli klouže po podlaze. Ruce mu taktéž klouzají po stěně. Muž oblečený do bílé teď už bohužel krvavé košile s kravatou, roztrhanými kalhoty zakrývající jen ty nejdůležitější části muže, pomalu zrychluje. Jeho zlomený kotník se plazí po zemi, černá čepice mu zakrývá pleš a nohy mu stěží běží. Je pomalý. Siver tahá záložní zbraň 9mm s tlumičem. Výstřel. Tlouštík padá na podlahu, ale né výstřelem, ale díky kotníku. Kulka letí a trefí kovové dveře, kterými Siver přiběhl. Řev mrtvých ztichl. Podivil se. Hlavou mu naběhne myšlenka „Tohle je hodně divný. Přece jich tam byla spousta.“ Je ticho. Ani tlouštík se nehýbe. Dveře se jemně otevřou. Jako by nic. Jako by tam nebyla zábrana. V nich stojí horda mrtvých a dýchají, jejich hrudníky se nadzvedávají, krev a sliny z úst padají na podlahu. Tiše tam stojí. Siver nechápe co se děje. „Musí mě vidět. Tak proč mě nechají být?“ Všichni nehybně stojí. Siver má pořád namířenou zbraň ke dveřím. Hřbitovním tichem se line zvuk. Řetězy. Škrábou podlahu, pískají, chrastí o sebe. Mezi mrtvé přichází. Řetězy přestanou zpívat do ticha. Siverův pohled mluví za vše. Přes dva metry vysoký, svalnatý parchant. Řetěz má omotaný kolem levé ruky. Tak silně, že má otlačeniny a žíly mu nabíhají jako vrcholovému sportovci. Jsou obrovské. Z tlamy vyčnívají zuby až na horní ret. Mokrá, mazlavá tekutina mu kape na vypracované prsa. Dýchá ztěžka, jemně chrastí řetězem a červenýma očima kouká na Sivera. Ten udiveně stojí. Dvoumetrový silák zařve. Křik se line celou chodbou, ohluší Sivera. Svalovec vykročí. Ohne se. Do dveří se nevejde. Levá ruka omotaná řetězem se zatne a přisune řetěz před samotného svalovce. Siver nevěří vlastním očím, nic tak velkého a mohutného neviděl. Svalovec pomalu přidá do kroku, brní podlaha. „Tohle nedám“ otáčí se a utíká skrze chodbu ven. „Co to bylo?!“ popadá dech a zvedá unavené tělo. Rozhlíží se kudy teď. Je venku, mezi vysokou trávou a blízko stromů. „Musím do lesa, schovám se tam a přečkám noc, jídlo by mělo vydržet."

Siverovo hledání útočiště má konečný výsledek. Malý, jehličím zasypaný plác mezi stromy. Odhodí batoh. Vyčerpaně si sedne. „Kurva…“ shodí ze sebe stres. „Musím se uklidnit. Třepou se mi ruce, to není dobrý.“ Špinavé ruce se sápou po flašce vody. Cítí jak jeho rty a celé tělo přijímá vodu po tak těžkém dni. Musí odpočívat. Ví to. Na zem pokládá spací pytel a ztěžka si lehne. Rozvalí se únavou. Rukou si podloží hlavu a hledí na nebe.

Myšlenky mu nedají spát: Bože, co to bylo za hovado? Je to možné aby byl někdo tak velký a silný? Proč..proč tady jsou proboha tyhle věci. Tihle nemrtví nebo..co to vlastně je. Ach, jo. Kdysi mi jedna žena řekla, že za tohle všechno mohou naše pokusy o nesmrtelnost..Že nás takhle trestá Bůh a neskončí to dokud se nepřestaneme snažit. Blbost. A vtipné je, že lidé se přesně o to, snaží mnohem více. Paradox. Lidé chtějí nesmrtelnost, žít věčně, bojí se smrti. Mají strach, že něco nestihnou něco ztratí… V tomhle světě není co ztratit. Tenhle svět už je…ztracený. Ale ne pro mě. Pro mě určitě ne. Já se do tohohle narodil, to je můj svět. Ztracený, ale je. Oni hledají jak žít věčně, já hledám proč žít a proč umřít… Zachránil jsem malého kluka ze zamořeného domu. Teď mám jít a zabít čtyři děti. Tyhle věci tě donutí přemýšlet o životě. Opravdu je ten svět takhle nastavený? Zachráníš jednoho… umřou čtyři. Smrt má zvláštní způsob spravedlnosti. Za jeden, čtyři. Nespravedlivé, řekl bych.

Z myšlenek ho vytrhne pištivý křik. „Maminečkó! Prosím tě pomóc mi! Já nechci!“ Silné a zoufalé sténání nažene i tak otrlému muži jako je Siver husí kůži. Popadne svojí pistoli a sprintem vyrazí k holčičímu křiku. V dálce zahlédne o život utíkající drobonkou dívenku. Rychlosti se mu míhají stromy, přeskakuje větve. Kdyby by ho někdo viděl neřekl by, že se člověk dokáže pohybovat tak rychle a mrštně přitom poháněný nenávistí. Dívenka sletí na zem, praští se o strom do hlavy. Hnilobná osoba v zeleném triku dobíhá ležící tělo. „Áááá..!!“ Náraz kolena do měkké hlavy srazí toho šmejda na záda. Siver buší jednou pěstí za druhou. Krev stříká ze zubů, nepřítomný výraz značí, že už je po všem. Ovšem ne pro Sivera. „Áá..! Ty..! zkurvenčéé!“ Nemrtví už nemá zuby ani kus tváře. Siver ho dorazí ještě pár těžkými ranami do hlavy. Nakonec přestane. Rychle dýchá a stojí nad mrtvolou… Na kloubech má kusy masa. Krev stéká a kape na zem. Je jí víc než dost. Otře si ruce o jeho triko. Pomalu se otáčí. Dívenka leží nehybně. Bere jí do náruče. Nese jí ke svému stanovišti. Malinka ruka strnule dříme světlé korálky, které se bezmyšlenkovitě houpají s dalšími kroky. Položí jí na pokrývku. Sleduje její hrudník. Dýchá. „Ještě, že tak..“ dnes již druhý těžký oddech doprovází jeho psychiku. Posadí se na zem. V hlavě mu bleskne: Dýchá, je živá...  Zachránil jsem další dětský život… To jsou dva.. za cenu čtyř. Jestli mi nedáš ještě dva… Bože, Osude nebo co jsi… najdu si tě a zaškrtím tě, ty parchante…

 

Siver rozdělá oheň. Příjemně plápolá a odhaluje dívčinu jemnou tvář. Bambulatý nos krášlí ostré rysy brady. Odpočatý by její krásu ocenil, jenže teď je natolik unavený, že si lehá na druhou stranu ohniště. Usíná.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

11.02.2018 09:19:12Gora
redaktor poezie a prózy

bundě s mnoha zipsy, kalhoty jsou uplé a - zipy, upnuté

něco?“ rozbředne Siverův hlas rušné okolí. - prořízne Siverův hlas...

Mručení, sýpání ženy s otevřenou pusou  - hrubka - sípání

Chybí spousta čárek, třeba slovo drobonká dívenka čtu poprvé:-)) buď drobná, nebo drobounká..., jakož i hnilobná osoba...atdatd.

Beru to jako první dílko, jak jsi naznačil. Klady - psáno celkem normální plynulou češtinou bez přemnožených infinitivů, dialogy jakž takž psát umíš, připomíná mi námětově nějakou počítačovou hru. Nějaký nadějný závěr se ti povedlo do povídky vpravit.

Zápory - tématicky je to dle mne velmi slabé a obehraní mutanti to nezachrání.Popisy krvelačných scén nikoho nezaujmou ani neohromí.Je chvályhodné, že se snažíš psát, být tebou, čtu dobrou literaturu, i na Písmáku se dají najít např. dobré povídky, na přední straně je zrovna nyní vypsaných dvanáct nejlepších povídek - Próza roku 2017. Snažila bych se hledat pro tvorbu náměty, které jsi schopen dobře zpracovat, např. proto, že je dobře znáš - prostředí, hrdiny atd. Nemusí to být dlouhé, ale aby to bylo "o něčem". Dávej si pozor na složení vět - aby slova šla za sebou, tak, jak mají jít, než zveřejňuješ, ať ti někdo doplní interpunkci /čárky apod./, špatně se to po tobě čte. Tak se měj...

Také ti do začátku dám tip, s přimhouřením obou očí. Za snahu:-)

10.02.2018 21:15:31zvedavec

to bol krvák! predstava sveta plná beznádeje... a strašných riešení 

10.02.2018 21:14:52zvedavec

to bol krvák! predstava sveta plná beznádeje... a strašných riešení 

10.02.2018 21:12:46zvedavec

to bol krvák! predstava sveta plná beznádeje... a strašných riešení 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.