Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
DVOJÍ KREV 13.kapitola
datum / id30.03.2018 / 485313Vytisknout |
autorŠumavka
kategoriePróza na pokračování
témaFantasy
zobrazeno182x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
DVOJÍ KREV 13.kapitola

                           13.kapitola

 

      Janisch měl neklidné spaní. Děsil ho temný les, trnité keře, vlčí vytí. Po stezce jelo několik koní s jezdci. Byli to jeho lidé. On sám jel jako poslední. Slyšel ržání, dusot kopyt, hlasy mužů. Pak nastalo ticho. Opatrně zavedli své koně do houštin, dlaněmi tišili jejich frkání, očima bedlivě kmitali po okolí. Srdce jim zběsile tlouklo. Podivné zvuky připomínající kvílení se rozléhalo kolem jejich uší. Stezka se začala hemžit podivnými tvory. Bahení skřeti pobíhali po cestě. V rukách svírali stříbrné berle nebo to snad byly oštěpy? Bodce zapichovali do prašné cesty. Cáry oděvů jim vlály ve větru. Byli to snad kdysi lidé? Co je změnilo v tyhle stvůry? Byli to snad zbabělci, co utekli před bojem? Prokletí svými bohy? Bahenní mužíci pobíhající zmateně lesem. ,,Co nám tihle mohou udělat?" ušklíbl se jeden z mužů.

       ,,Máš pravdu, co nám mohou udělat trpaslíci," odplivl si druhý.

       ,,Jsou mrňaví a neškodní," zašeptal další.

       Janisch o krok couvl. Pocit neklidu ho zviklal. Bylo na nich cosi děsivého. Předtucha ho táhla zpět mezi houštiny z dosahu jejich démonicky vypouklých očí. Pokynul mužům, aby se stáhli zpět, ale chvění listí je prozradilo dřív, než předpokládali. Ticho se rozprostřelo lesem. Muži tasili meče. Divoce se rozhlíželi kolem sebe. ,,Jsou pryč?" zeptal se přidušeným hlasem jeden ze zvědů. 

        ,,Ne. Jsou tady všude. Na koně a pryč!" zavelel Janisch. Keře se rozpohybovaly šustivými pohyby. Pak se ze tmy vynořila tlupa skřetů cenící špičaté zuby. Vrhli se na ozbrojené muže svými bodci. Ty jejich černé vypouklé oči, rozšířený škleb a jako jehličky špičaté zuby byly jeho děsivou noční můrou už pět let. Žádný z nich neměl šanci, ale přeci jen tři z nich přežili. Uprostřed boje zazněl táhlý hluboký zvuk mufloního rohu. Skřeti se v okamžiku rozprchli po lese. Pouze dva muži na pokraji zhroucení svírali své meče, chraplavě dýchali, kolena se jim třásla a vlasy zešedivěly hrůzou. Janisch na tom byl stejně. Další z táhlých dunivých tónů mu prolétl ušima. ,,Nééé!" zařval do ticha pokoje. Udýchaně hleděl do tmy opřený o lokty, s oroseným čelem a staženým hrdlem úzkostí. Zapochyboval, jestli má dostatek sil, aby se mohl postavit démonům, ať to budou skřeti nebo barbaři. Nejsou nesmrtelní. Jeho meč přeťal několik z nich, ale jejich dravost je nad všechny meče.

      Srpek Měsíce zářil oknem do pokoje. Temná Luna se mění ve stříbrnou, pomyslel si. Bude při nás stát i v boji? Nebo se skryje a nepromluví svým jasem v náš prospěch. Za čím se to vlastně ženeme? Kdo pohřbí naše těla, až padneme za čest a víru? Bude vůbec někdo, kdo doručí zprávu lordu Marschellovi o naší smrti? Myšlenky mu kmitaly hlavou, ale nedodávaly žádné odpovědi. Pouze dva muži zbyli z dvaceti ozbrojenců a i ti padli při pronásledování těchto přeludů. ,,Nezbyl nikdo z Černé brány. Osud mě vede zpět do míst, odkud pro mě není návratu. Můj čas se chýlí ke konci. Bože, prosím!" šeptal do tmy. Jazykem si přejel po dásni, kde mu chyběly tři zuby, o které přišel v boji. ,,Ochraňuj Rodriga....," odmlčel se, .....,,ochraňuj Bredena a všechny muže z jeho družiny."

 

                                            ***

 

       Ozvalo se zaklepání na dveře, které přimělo Rodriga k ohlédnutí. Vstal od stolu a udělal několik kroků po místnosti ke krbu, ve kterém praskalo dřevo. Do pokoje vstoupil vysoký muž. ,,Lorde?" Poklekl před Rodriga. Měl na sobě černou koženou vestu, dlouhý černý plášť, hnědé kamaše a vysoké jezdecké boty špinavé od bláta. Vlasy měl smáčené sněhem, zarostlou tvář, ale mladistvý vzhled. 

       ,,Co se stalo?" překvapeně vzhlédl k muži.

       ,,Jsem posel lorda Dornella z Černé tvrze. Sir Thomas je mrtvý a celá jeho družina také. Podlehli démonům." Vstal a podal Rodrigovi zapečetěnou listinu.

     Mladý lord zachmuřeně převzal listinu a pokynul muži k odchodu. Zaváhal, ale přece jenom rozlomil pečeť a četl vzkaz psaný lordem Dornellem. ,,Co?!" zlostně vykřikl. ,,Z vůle mé a příkazu krále učiň, lorde Rodrigo, změnu plánu. Nelze za těchto podmínek pokračovat v cestě na sever do hor. Povolal jsem posily z východu. Vyčkej na další příkazy.....," přestal číst. ,,Zatracení zbabělci!" Rozzuřeně zmačkal listinu a vhodil ji do krbu. ,,Já nejsem ta stařešina! Nezaleknu se nějakých přeludů a nezastaví mě trocha sněhu!" Rozmrzele se zahleděl z okna. Modré nebe předpovídalo sice mrazivé, ale konečně klidnější ráno, než bývalo zvykem v několika uplynulých dnech. Vítr se utišil, sníh přestal padat a na obloze konečně zářilo zlatavé Slunce. ,,Bůh stojí při mně," usmál se. Rázně se otočil a vyšel na chodbu.

       V hostinci bylo ticho. Šenkýřka chystala stoly, starší z děvčat drhla podlahu a Anna, drobná dívenka, postávala u schodů do sklepa a čekala, až ji šenkýřka zahrne novými úkoly. Za stolem v rohu místnosti seděl Janisch. ,,Posaď se, synovče. Bylo mi řečeno, že dorazil posel od lorda Kirsche Dornella."

       ,,Ano, ale.....," odmlčel se, ....... ,,Chce, abychom okamžitě zaútočili. Vlci zemřou našimi meči."

        ,,Já slyšel něco jiného, Rodrigo."

        ,,Ty a ti tví zvědi! Na listině to bylo napsáno, tak jak jsem řekl," zklidnil hlas.

        ,,Tak proč se chvěješ, milý synovče."

        Rodrigo pohnul očima stranou. On čte v mých myšlenkách. Vidí pohyby těla, těkavé kmitání očí a snad i pot, co mi stéká po čele, prohnalo se mu hlavou. ,,Sir Thomas i celá jeho družina jsou mrtví. To mě znervózňuje," zalhal. ,,Proto máme ihned zaútočit."

       ,,Je nás málo. Sir Thomas měl čekat na rozcestí a s ním muži ve zbroji. Nemáme dostatek mužů k tak rozsáhlé bitvě. Nemáme...."

       .....,,Nemáme co! Já odmítám poslouchat ty tvoje věčné řeči o síle a převaze těch barbarů. S tebou nebo bez tebe, ale dnes opouštím i s vojskem tuhle tvrz a dokážu svému otci, že jsem hoden nosit jméno Marschell!"

       ,,Jak poroučíš, lorde Marschelli," pokynul hlavou, ale očima stále sledoval mladíka. Nevěřil jedinému slovu vyřčenému z jeho úst. Rodrigo byl ctižádostivý, tvrdohlavý a neuvážlivý. Nikdy nikoho neposlouchal snad jen Bredena. Možná právě on by mohl tuhle záležitost Rodrigovi rozmluvit. Jestli ovšem bude chtít.

       ,,Hejtman nám slíbil podporu. Je to vazal mého otce a je povinován pomoci při požádání. Požádám ho tedy o muže."

         ,,Je to tvé rozhodnutí. Promluv si s Bredenem a Gregorem." Janisch byl nyní zcela jiným člověkem. Tvář měl čerstvě oholenou, vlasy zkrácené, čistě oblečený, jen vrásčitá tvář zůstala památkou na léta prožitá v nelidských podmínkách. Napřímil se a za doprovodu dunění okovaných bot odešel z krčmy.

 

                                            ***

 

      William se blížil k opevněným hradbám města. U vstupní brány zpomalil a letmo sledoval ubožáky houfující se u zdi, žebrající o almužnu a pláčem zubožené děti natahující dlaně v naději, že se smiluje a hodí jim třeba jen kousek žitné placky. V zablácených, potrhaných šatech pobíhaly kolem koňských nohou a žadonily o cokoliv. Náhle se s pištěním rozutíkaly do všech stran. William pobídl koně a projel branou. Náměstí se hemžilo lidmi. Prodejci i kupci se shromažďovali kolem kašny. Po několika nepříznivých dnech bylo konečně jasno a lidé se vraceli ke svým povinnostem. Zahaleni v kožešinových kabátcích vyndávali své zboží z košů a vítali každého, kdo se mihl kolem jejich stánku. 

        Náhle zazněl výkřik, zděšení a pištění. Kolem jezdce se utvořilo místo. U nohou černého hřebce se mihl Šedý stín. ,,Je to vlk! Vlk!" křičely ženy a bázlivě prchaly pryč.

      Vlk zavrčel, ale poslušně usedl k předním nohám koně. Jeho žluté oči zářily Sluncem. ,,Má sebou vlka, je to Vlčí bojovník, přináší neštěstí do našeho města. Vlk znamená smrt," šeptali tichým vystrašeným hlasem přihlížející. ,,Kdo jsi a co zde pohledáváš s tímto zvířetem!" ozvalo se hlasitě ze shromáždění. Z davu vyšel hejtman Harttel v kožešinovém plášti a kožené vestě sešněrované přes bachraté břicho.

       ,,Jsem královským stopařem," promluvil William a seskočil z koně. Vlk pozvedl čenich a tiše se olízl. William ho jemně pohladil po hlavě. ,,Jeho se bát nemusíte. Nikomu neublíží, pokud nedostane pokyn."

       ,,Stopařem?" zamumlal Harttel a přihmouřil jedno oko. ,,Tak to tě budu muset s někým seznámit." Pokynul, aby se postarali o jeho koně. ,,Pojď semnou, ale to zvíře zůstane zavřené!"

      William zavedl vlka do stájí a pokynul rukou, aby zůstal. Šedý vlk poslušně ulehl na slámu, vložil čenich mezi tlapy a žlutýma očima sledoval muže, jak za sebou zavírá vrata.

        ,,Jestli jsi tím, koho myslím, tak zajisté znáš lorda Rodriga." Oba vstoupili do společenské místnosti měšťanského domu. Dlouhý masivní stůl obklopený křesly se táhl po celé délce místnosti. V jeho čele seděl Rodrigo. Za ním stáli dva muži ve zbroji. William nervózně zamrkal.

        ,,Kdo je to?" rozezněl se lordův hlas v ozvěně kamenných zdí.

        ,,Královský stopař. Jediný, kdo přežil. Podle mých informací se právě s ním měl setkat sir Thomas na Černé tvrzi."

         ,,Lorde Rodrigo," promluvil William a poklekl. ,,Je mi líto, že....."

         .....,,Povedeš nás!" přerušil ho mladý lord.

         ,,To nemohu!" vzdorovitě se napřímil. Jako hora se tyčil nad Harttelem, který byl o hlavu a půl menší, ale jednou tak široký.

         ,,Já se tě neptal na tvůj názor! Přikazuji ti to!" rozčíleně bouchl dlaněmi do desky stolu.

        ,,Má sebou vlka, lorde," zašeptal mu do ucha Harttel.

        ,,Vlka?!" zakřičel rozezleným hlasem. Obešel stůl a stanul tváří v tvář Williamovi. ,,Zabít!" poručil nelítostně Rodrigo.

       ,,Na to nemáte právo!" zařval William. V mžiku tasil meč, ale oba strážní udělali totéž. Rodrigo couvl dostatečně daleko z dosahu meče. William se nemohl utkat se šlechticem. Byl by za to potrestán a to si v čas uvědomil. Povolil křečovitý stisk dlaně na jílci, poklekl před lorda, meč položil k nohám a se skloněnou hlavou požádal o odpuštění. ,,To on vám může pomoci, ne já. Vlk pozná vlka," dodal se skloněnou hlavou.

      Jestli je to pravda, ušetřím ho, ale tvá opovážlivost musí být potrestána. Odveďte ho do sklepa a zbičujte ho!" poručil. Pokynul Harttelovi, aby ho následoval a ráznou chůzí odešel. William ucítil kopnutí do boku a vzápětí měl obě zápěstí svázané za zády. Bolest ve zraněném rameni putovala až k prstům.

      ,,Dělej! Zvedej se! No tak pohni zadkem!" zavrčel jeden ze strážných. Drapl ho za svázaná zápěstí a vší silou trhl provazem vzhůru. William jen zaťal zuby bolestí.

 

                                                ***

 

       V jeho uších zněly švihy bičem. Nápřah, švih, mlasknutí o kůži. Čím více ran, tím bolestivější byly vzdechy jeho pána. Věděl, že se něco děje, ale poslušnost mu velela zůstat na místě. Žluté oči upíral k zavřeným vratům. Slyšel kroky, neznámé hlasy, vrzání petlice. Zbystřil, vstal a vyčkával. Světlo se rozprostřelo celou stájí. Nyní měl cestu volnou. Pud krvelačné šelmy velela zaútočit, ale tichý hlas muže, kterého doprovázel a chránil, mu bodavě pronikal ušima a rozkmitával citlivé ušní bubínky. Naježil se, stáhl pysky a obnažil ostré tesáky. Muži před něho namířili kopí. Snažili se zachovat klid, ale byl to přece vlk, zabiják, šelma, co se nahrbila, připravila ke skoku, vrčela a cenila zuby. Největší vlk, kterého kdy viděli. Další prásknutí bičem a vlk zaútočil. Muži se ještě nestačili vzpamatovat ze skoku, kterým se nebojácně vrhl mezi ně, už cítili tesáky na svých rukou. Další skok a vlk byl volný. Vyřítil se mezi vyděšené lidi. Křik, rámus, rozbité džbány, vysypané zrní. Proběhl mezi stánkem s kůžemi a dvojkolákem s hliněnými vázami. Spoušť, kterou zanechal za sebou, ho nezajímala. Další rána bičem vlka nasměrovala do uliček mezi domy. Zvuk sílil a on věděl, že se blíží k místu, odkud vycházejí bolestivé vzdechy. Čenichem zašmátral ve škvíře mezi železnou mříží. Cítil krev, pot, kožený bič. Tlapou se snažil uvolnit mříž. Zuby zaťal do kovu. Byl tak blízko a přesto nemohl dovnitř. Řinčení okovů přehlušilo mlasknutí biče do zkrvavené kůže. Neznámí zvuk za jeho zády přiměl vlka k odtažení hlavy od mříže a zaujmout útočící postoj. 

      Nad ním se tyčil muž ve zbroji. Kovový zobák na helmici místo tváře. Železné okovy se houpaly na silném železném řetězu v jeho ruce. Vlk byl zmatený. Musel pomoci muži tam dole, ale zvuk železných okovů mu naháněl strach. Plechové brnění matné barvy zarachotilo a sir Gregor se pohnul vpřed. Řetěz zařinčel o rytířovu zbroj. Vlk neměl na vybranou. Toužil pomoct svému pánovi, ale být připoutaný k řetězu by ho zabilo. Váhavě trhl hlavou k zamřížovanému sklepnímu okénku. V nepatrném okamžiku uviděl siluetu připoutaného muže, svého pána a přítele Vlčího bojovníka. Pak uskočil stranou, tlapami se odrazil ke skoku a hbitě zmizel mezi domy.

        Sir Gregor poklekl k tmavé díře vedoucí do sklepení. Ticho se rozprostíralo tmou. Gregor věděl, koho tam dole vlk hledal. Věděl také, že trest byl nesmyslný. Rodrigo neměl právo trestat stopaře a on neměl právo tasit meč. V dalce bylo slyšet žalostné vytí.

 

                                         ***

 

        William pozvedl omdlévající hlavu. Po čele mu stékal pramínek potu. Záda měl jako v ohni, železné okovy se mu zarývaly do kůže na zápěstí, kamenná zem ho studila do kolen. ,,Húúúúú," zanělo po větru. Šedý stín o něm věděl a svým vytím dával najevo svou přítomnost. Pokusil se vstát, ale sotva se botou zapřel o zem, projela mu hrudníkem i zády ostrá bolest, tak silná a náhlá, že nebyl schopen pohybu. Žalostně sepnul ruce a začal se modlit.

       Dlouhé hodiny protrpěl v bolestech. Rány bičem nebyly až tak bolestivé jako sukovice, která mu svými údery zlomila několik žeber. Zešeřilo se, zapadlo Slunce za hory, nastala noc. Jeho duše pomalu opouštěla trýzněné tělo. ,,Je noc? Nebo jen nemohu otevřít oči? Jsem snad mrtvý a andělé tančí nad mým hrobem? Kdo jsi?" blábolil v horečce. Krůpěje potu se leskly po celé jeho tváři. Studená zem se proměnila v led. Nohy už téměř necítil, ruce měl stále ještě sepnuté a hlavu opřenou o kamennou zeď sklepení. Dýchání bylo stále obtížnější a bolestivější. Zavřenýma očima jen pomžikoval, suchými popraskanými rty neslyšně pohyboval k andělské bytosti vznášející se v zářivé mlze v jeho mysli. ,,Voláš mě snad k sobě? Bůh si mě žádá? Ne! To ne! Mám poslání, které musím splnit. Ta dívka si nezaslouží osud, který ji čeká. Bože prosím, dej mi ještě jednu šanci. Pater noster, qui es in caelis, ......"

         ,,Húúúúú! Húúúúúú!" opětovné vytí znělo městem jako hlas vichřice. Lidé vyděšeně prchali domů, zavírali na petlice a choulili se k sobě. ,,Vlk volá vlky. Bože, ochraňuj nás," modlili se. Vítr přihnal sněhovou vánici pokrývající nelítostně celé město. 

 

                                                   ***

 

        Šedý vlk, vůdce smečky, proběhl otevřenou brankou v polorozpadlé zdi. Zastavil se, zavětřil a opět hlasitě zavyl. Měsíc zmizel v hutných mracích. Hvízdání větru ve skulinách kamenné věže splývalo s vytím ženoucím se zasněženou plání. Holé větve zapraskaly pod nánosem ledovky. Vánice sílila každým jeho zavytím. Žluté oči mžikaly do bílé hrůzy. Cítil blížící se smrt. Nervózně naježil hřbet.

 

                                                   ***

 

            ,,Bože, odpusť jim, jelikož nevědí, co činí," zašeptal William. Nepatrně pootevřel oči, pozvedl hlavu k zamřížovanému otvoru, odkud se hrnul dovnitř sníh. Nevnímal prokřehlé prsty ani rozdrásaná záda ani ledový vítr pronikající otvorem. Slyšel vlka, který ho volal. Táhlý hlas přehlušující pištění větru. Těžká víčka už nemohl mít déle otevřená. V hlavě mu zněly hlasy. Volaly ho k sobě, ševelily a pluly sklepem jako mlhavé stíny věčnosti. Tváře lidí, které znal. ,,Anno Maria," zašeptal klidným, smířlivým hlasem. Její tvář se mihotala před jeho očima. Závoj mlhy linoucí se těsně nad zemí obklopoval jeho tělo.

       ,,Vítám tě, Williame. Konečně jsme opět spolu. Naše láska překonala hranici života a pokračuje věčností vysoko nad všemi mraky. Konečně se naplní náš osud a zpečetíme naší lásku svatou přísahou."

      Umytý, oholený, svěží, stál před oltářem, v bílé plátěné tunice přepásané vyběleným koženým opaskem se zlatou sponou, v hnědých kožených nohavicích a vysokých jezdeckých botách. Blankytně modrýma očima sledoval dívku v dlouhých bílých šatech, přepásaných na bocích koženou šňůrkou a vyšitými zlatavými ornamenty kolem kruhového výstřihu. V dlouhých tmavých vlasech měla, v jemné síťce, zapletené drobné bílé kvítí. Tiše se usmíval. Pohladil dívčinu jemnou pleť, prsty lehce přejel k jejím rtům a odříkal slova Svátosti manželské. ,,Já William Richard Hornwell si beru tebe, Anno Maria, nyní před Bohem za právoplatnou manželku a slibuji, že tě budu ctít a milovat na věky. Amen."

       ,,Já Anna Maria si beru tebe, Williame Richarde Hornwelle, nyní před Bohem za právoplatného manžela a slibuji, že tě budu ctít a milovat na věky. Amen." Něžně pozvedla bradu a dívala se do jeho tváře.

      Sklepením se prohnal větrný poryv. Ledový vítr mu pročísl vlasy. Zavřená víčka se nepohnula. Lesklá slza sklouzla po řasách na bledou ztuhlou tvář.

 

                                        ***

 

       Vytí ustalo. Vánice se prohnala ulicemi a se svým ledovým náručím laškovala s promrzlými muži na stráži. Oheň plápolal v železných koších. Muži z hlídky postávali u ohně a ohřívali si dlaně. 

       ,,Tahle zima je čím dál horší," stěžoval si muž a přitom drkotal zuby.

        ,,To vytí předznamenává něco děsivého. Nikdy jsem ještě neslyšel, tak tesknivé vytí vlků a to mi je už čtyřicet pět zim. Půlku života jsem prožil na tomhle ledovém místě, ale tahle noc mi nahání strach," řekl druhý muž a pozvedl hlavu ke zvonici.

      ,,Poslední dobou se tu dějí podivné věci," přikývl mladší teprve dvacetiletý muž z noční hlídky. 

       ,,Ten muž s vlkem tady už jednou byl. Pamatuji si ho. Je to jen několik dní," přikyvoval třetí. ,,Byl tu sám a ptal se po siru Johnovi z Kentu. Po tom muži s jizvou na tváři," domluvil a prstem v rukavici si přejel po líci. 

      ,,Ano, ano, to máš pravdu. Je to on," přitakal ten nejstarší. 

      Vánice ustala a po sněžné bouři nezůstal ani mráček. Obloha se začínala vyjasňovat. Záře vycházejícího Slunce ozařovala bílou planinu a měnila ji v mlhavý opar. ,,Vypadá zvláštně. Tak rudě zářící červánky jsem ještě neviděl." Všichni tři strnule hleděli k nebi. 

     ,,Jsou to krvavé červánky. Dnes v noci byla prolita krev nevinných," zaburácel hlas nejstaršího z hlídky. ,,Budiš proklet ten, kdo je příčinou té smrti.

      Rudě zalitá obloha zvěstovala mrazivý den. Muži z noční hlídky se připravovali k předání kopí denní hlídce a uložit se k vysněnému spánku. Život za železnou bránou města začínal ožívat. Náměstí se začínalo hemžit prodávajícími řemeslníky nabízející své zboží kupcům, měšťanům i obyčejným lidem líně se ploužících kolem kašny. Ze zvonice zazněl bronzový zvon. Při třetím nárazu železného srdce do těla obřího zvonu, který se rozezněl ohlušující ozvěnou do všech koutů a uliček vedoucí jako bludiště mezi domy až k polorozpadlému dřívějšímu opevnění, sir Gregor společně se dvěma muži z Rodrigovy stráže otevřel dveře do sklepení. ,,Odvažte ho!" poručil.

       Muži povolili řetěz, ke kterému byl připoutaný William. Bezvládné tělo sklouzlo na zem. Rozdrásaná záda byla pokryta zaschlou krví. Sir Gregor sklonil hlavu a pokřižoval se. ,,Žije?"

     ,,Ne sire, zřejmě umrzl nebo ho schvátila horkost," odpověděl voják. 

       Sir Gregor zaťal pěsti, ale nevydal rozkaz. Místo toho se otočil a ráznou chůzí v okovaných botách, které duněly po podlaze, odešel ze sklepení. Mířil za Rodrigem. Měl povinnost mu tuhle špatnou zprávu zvěstovat osobně. 

     Zaklepal na dveře. Čekal až ho hlas ze vnitř vyzve ke vstupu a pak teprve vešel. Mladý lord oblečený pouze v tunice rozhalené na hrudi a nohavicích vstal z lůžka a popošel ke krbu. Uchopil železné hrablo a zavrtal ho do žhavých uhlíků. Přihodil dvě polena a zaklel: ,,Třeba deset bohů na tuhle prokletou zimu!"

      ,,Lorde Rodrigo," oslovil ho.

      ,,Doufám, že mi neseš dobré zprávy. Nemám náladu ani chuť poslouchat něčí kňučení," přistoupil k siru Gregorovi. ,,Znáš to pořekadlo? První zpráva dne tě bude doprovázet celým dnem. Dnes chci mít skvělý den, tak se podle toho zachovej."

        ,,Ten stopař...."

        .....,,Ano," vykřikl Rodrigo, ,,Muž s vlkem. Chytil jsi toho vlka? Je pro mě velmi důležitý. Ukáže nám cestu k barbarům."

        ,,Vlk utekl."

       ,,Utekl?!" zařval. Vztekle mrštil hrablem do kouta.  ,,Nemohl utéct! Přiveď stopaře! Jenom jeho poslouchá. Jen on mu může dát rozkaz. Jen on ho může přivést zpět."

        ,,Stopař je mrtvý," konečně vyřkl slova dusící jeho hrdlo.

        Rodrigo sebou trhl.

       ,,Bičování a noční mráz byly příčinou jeho smrti. Kdybys počkal s trestem ....."

       ....,,Tak by možná v noci zabil on mě! Nebo by se o to alespoň pokusil!" rozkřikl se Rodrigo. ,,Ten vlk ho poslechl na slovo. Myslíš si snad, že by dobrovolně vedl naše vojsko? Zkusil jsem to a sám jsi viděl, jak reagoval. Nevěřím tomu, že by kdy měl v plánu uskutečnit slib o předání toho zvířete. Chtěl ho jen uchránit před smrtí a sám se nechal zbičovat. V noci by zajisté oba uprchli, aby varovali barbary. Ten rod je prokletý. Já to vím." Rty semkl do úzké linie. Očima mžikal po místnosti, jako by hledal u někoho pochopení. V místnosti však nikdo kromě nich nebyl.

        ,,Mám svolat malou radu?" otázal se Gregor.

        Mladý lord si prohrábl neupravené vlasy a tiše přikývl. Nebyl si jistý, k čemu to bude, ale musel rychle jednat. Snad mu někdo dokáže říct, kudy se mají vydat, co jsou zač Vlčí bojovníci a jakou taktikou je porazí. Má sice velmi početné vojsko, ale oni jsou jiní. Mají své démony v podobě vlků. Jsou to bojovníci z hor. Kdo může říct, že právě vojsko lorda Marschella bude vítězem. Může alespoň doufat, že je porazí? Náhle byl zmatený, bez své sebejistoty a odhodlání za každou cenu dostát slibu. Vzal z pelesti svého lůžka modro červený kabátec, navlékl si ho a k němu připnul zlatý plášť s kožešinovým límcem. Kožený opasek sepnul zlatou sponou a do pochvy zasunul meč se zlatou záštitou a hlavicí s nádherně vybroušeným safírem. Její modř doplňoval proužek rudého rubínu, zvaného Dračí srdce. Říkalo se, že jejich dvě části jsou propojené a jestliže se safír oddělí od rubínu, probudí se dračí srdce dřímající pod zemí a drak svým ohněm spálí celou zemi. Dračí srdce se dědil z generace na generaci od dob prvních dobyvatelů. Legenda praví, že první z rodu Marschellů ukořistil tento vzácný drahokam z krku samotného dračího démona, který se vynořil z hlubin močálů a chystal se zardousit všechny jeho muže. Jediným seknutím posvěceného meče mu uťal hlavu. Drahokam se zakousl do ocele a lord Marschell první toho jména vytrhl meč i s drahokamem z dračího krku žhavý a pokrytý sírou, která čpěla na míle daleko. Výřez byl dost široký a hluboký na to, aby mohl být zasazený do jílce a nahradit tak hlavici nepokořeného meče. Po návratu na svůj hrad lord Marschell první tohoto jména, slavnostně přijal hlavu draka do svého erbu. Nikdo jiný než Marschell nesměl na tento meč sáhnout. Věřit tomu, že každého z rodu ochrání, byla povinnost. Rodrigo byl jiného názoru, ale Dračí srdce se mu líbil. Honosnější meč ještě nikdy neviděl. Rytiny znázorňující dračí hlavu, Slunce, sokola a hada plazícího se mezi dvěma květy růží, což byly znaky rodů jeho předků, zakončené záštitou posetou zlatými krupkami a hlavicí s dračím srdcem, ho odjakživa přitahovaly. Pouze jílec byl omotán pevnou kůží, která časem ztratila svou bělost, ale stále pevně obepínala ocelovou část meče. Proto, když mu ho otec slavnostně předával, pokorně poklekl, předpažil a nechal si jeho chladnou ocel vložit do dlaní. Stalo se tomu deset dní před odjezdem ze Žlebu. 

 

                                              ***

 

        ,,Hory jsou nemilosrdné, ale člověk bývá krutější," řekl Janisch hledící k úpatí hor. Stál na zdi, dlaněmi v kožených rukavicích se opíral o kamennou, zledovatělou zídku táhnoucí se po celé délce městské zdi.

      Sir Gregor si stoupl vedle něj. I on upřel oči k zasněženým horám, nad kterými se tyčilo zlatavé Slunce. ,,Rodrigo chce svolat malou radu."

        ,,Bojí se vlků?" zavtipkoval Janisch.

        ,,Jednoho," dodal Gregor.

        Janisch na něho pohlédl. Mohutný urostlý muž nehybně hleděl před sebe. Dlouhé hnědé vlasy mu vlály ve větru. ,,On neměl zemřít. Byl to královský důstojník, stejně jako ty nebo já. Patřil králi ne Rodrigovi."

      ,,Jestli se bojí teď, co bude, až přijdou démoni. Je to jen zbabělý kluk. Musí poznat skutečný boj vojáka s temnotou, aby se mohl nazývat lordem."

       ,,Hlavně musí přežít, aby se dočkal pocty," zasmál se Breden přicházející ze schodiště na dřevěnou lávku kryjící hluboký průduch vedoucí do podzemních prostor pod zdí.

       ,,Odkdy posloucháš cizí rozhovory. Jsi snad zvěd našeho mladého lorda?" zavtipkoval Janisch. Po mnoha letech se konečně cítil být opět svobodným mužem. Čerstvě oholený, čistě oblečený, mladší snad o deset let.

      ,,Já jsem věrný jen jednomu lordu toho jména, tomu staršímu. Rodrigo je spíše mým mladším bratrem než lordem, který by mi měl velet."

       ,,V lesích na úpatí hor se skrývá děsivější hrozba, než jsou vlci. Viděl jsem je. Jsou to skřeti, malí mužíci neškodní svou velikostí, ale nebezpeční svou dravostí. Vrhnou se na tebe a vmžiku ti vydloubnou oči nebo vyrvou srdce, ještě bušící, z hrudi. Díváš se na své vlastní srdce v jejich špinavých zubech a vnímáš, jak ti vnitřnosti kloužou z rozpáraného břicha na studenou zem. Už chápeš, proti čemu se Rodrigo vrhá? Nemá ponětí, co se skrývá v těchto končinách."

      Breden ztichl. Přistoupil k zídce, dlaně zabořil do vrstvy sněhu na okraji a upřeně hleděl ke vzdáleným lesům. Vytí, co zaznělo po větru od hor, ho přinutilo zpozornět. Zima tu je krutá, nelítostná, ponurá. Málokdy zasvítí Slunce, tak hřejivě jako nyní. Nastavil tvář k paprskům dotýkajících se vrcholků a zkoumavě sledoval planinu táhnoucí se od zdi až k mlhavě černému odstínu několik mil daleko.

 

                                                      ***

 

        Vlci odpověděli táhlému vysokému zvuku, který se ozýval z dálky a rozkmitával jejich ušní bubínky. Worhan pozvedl hlavu ke špičkám jehličnanů, nad kterými kroužilo hejno havranů. ,,Číhají na kořist. Slyší vytí vlků," zašeptal. Věděl, že ho volá Šedý stín. Poznal ho po hlase. Pobídl koně, aby se přidal k muži jedoucímu v čele skupiny. ,,Něco se stalo. Šedý stín mě volá. Stopař je v nebezpečí."

       ,,Nemůžeme mu nijak pomoci. Je to jeho osud, nás se netýká. On sám se rozhodl vrátit do města. My máme své poslání, svůj život, své nepřátele, kterým musíme čelit. Vědma mi pověděla, že nás čeká útok od jihu. Ve snu prý viděla podivného opeřence s barevným peřím a se zlatou korunou na hlavě, jak útočí svým ostrým zobákem na oči černého vlka. Její sny se plní, to víš. Nesmíme sejít z cesty. V lesích na severu jsme v bezpečí, ale na planině by zvítězil nepřítel."

      ,,Musím najít Šedý stín. Měl bych naplnit stopařovo poslání," vzdorovitě odpověděl Worhan.

        ,,A ty víš, koho tam hledal? Kdo byl tím člověkem, za kterého se obětoval? Víš, kdo to je?" otázal se s pozvednutým obočím. Zatáhl za otěže a kůň se zastavil.

       Worhan sklonil hlavu. Neměl tušení, za kým se hnal. ,,Možná vědma by mohla vědět. Zeptám se jí." Stáhl koňskou hlavu vpravo a přinutil zvíře k otočce.

        V zadní části povozu seděla stará žena schoulená v kožešinách. Mladík seskočil z koně a šel vedle dřevěného povozu. Oblečený v kožešinovém kabátci, s chlupatou kapucí na hlavě, opatrně promluvil na ženu. ,,Morgano?"

       Žena pohnula vrásčitou tváří a zadívala se do jeho očí. ,,Vím, na co se chceš zeptat, chlapče. Není mu pomoci. Jeho duše již odpočívá na posvátném místě jeho Boha, ke kterému se modlil."

       Worhan sklonil hlavu. Černé vlnité vlasy skryté pod kožešinou mu spadaly do tváře. ,,Kdo je tím opeřencem se zlatou korunou na hlavě?" Prudce trhl hlavou vzhůru. Černé uhrančivé oči zabodl do jejích.

       Žena si povzdechla. ,,Není muže, který by prošel přes blata. Poznají to i ti, co mají v erbu opeřence se zlatou korunou.Vede je nezkušený mladý lord. On je ambiciosní, hrdý, nepokořený. V rukou svírá moc a sílu. V oceli uvězněné Dračí srdce mu dává odvahu vyjet proti Vlčím démonům, jak nás nazývá. Má silného spojence a početné vojsko. Jejich počet mnohokrát převyšuje tvé bojovníky, ale ty jsi Vlk!" Pozvedla k němu ruku, natáhla prsty, zavřela oči a promluvila: ,,Jsi bojovník zrozený za zimní bouře, jsi vlkem v lese, jsi vyvoleným vůdcem svého rodu, jsi pánem hor."

        Worhan stiskl kožený váček s Burhanskými mincemi. Vzácný poklad jejich srdcí. Nikdy předtím nesvíral všechny pohromadě. Jeho otec vlastnil pouze dvě vzácné mince. On jich má deset. ,,Ten muž byl něčím výjimečný. Měl v držení deset Burhanských srdcí. Nerozumím tomu, jak je získal, ani komu je měl předat. Bohové!" zaklel, vyšvihl se na hřbet koně a vztekle ho kopl do slabin. Ten se vzepjal, uskočil stranou a s odfrknutím se dal do cvalu. 

       Žena přivřela víčka. Se stařeckou tváří, posetou jizvičkami, pohlédla k nebi. ,,Bohové nejsou těmi, kdo rozhodují o našem osudu. On také věřil. Poslechl má slova. Poznal pravdu a nyní je konečně šťastný." Ve snu viděla mimo jiné i mladého urostlého cizince svírající v objetí mladou ženu a odříkající slova štěstí.  

      Vlčí vytí se blížilo. Worhan poznával hlas Šedého stínu. Byl už blízko. Pobídl koně a přitáhl pravou otěž. Nohy koně se zabořily do závěje. Mezi keři se cosi pohnulo. Zamířil tím směrem, aby zjistil, co ho zaujalo. Přitáhl otěže, zasedl a přinutil koně zastavit. Zvědavě seskočil z kožešinového sedla a rozhrnul větve hustého porostu. Světlo proniklo do útrob křoví. Blouzním snad? pomyslel si. Místo mezi keři bylo prázdné. Viděl ten pohyb, mlhavé tělo, které se mihlo mezi trnitými větévkami lesních keřů. Zmateně se napřímil, ale vtom ho uviděl znovu. Opodál mezi popadanými stromy, ten tvor, mizel do díry v kamenech. Je to člověk nebo zvíře? Worhan si uvědomil, že sešel z cesty. Kůň postával opodál, frkal a nervózně podupával. Kolem něho se rozprostřelo ticho. Očima sledoval balvany, polomy a keře před sebou. Jednou rukou svíral jílec své dýky a druhou se opíral o větev. Pozorně naslouchal v očekávání, co nastane, až ho spatří ve své blízkosti. Opatrně našlapoval ve zmrzlém sněhu, který pod nohami nepříjemně křupal. Blížil se k místu mezi balvany, k tmavému otvoru, kam zmizel temný přízrak. Zatajil dech, prodral se křovím, dotkl se ledem pokrytého kamene. Uviděl rytiny dávných bohů. Obrovský kámen byl celý posetý obrazci vyprávějící příběh. Jakmile se dotkl jednoho z nich, ucítil tříštivou bolest a oslňující zář v očích i v celé hlavě. Zařval bolestí, ale náhle světlo potemnělo, bolest ustoupila, hukot v uších odezněl. Vyčerpaně klesl na kolena, dlaněmi se opřel o ledovou zem, zhluboka dýchal, třásl se zimou, mhouřil oči. Rytiny zářily v bledém kameni jako Slunce samotné. Vystupovaly na povrch, planuly žárem a plynule se vznesly nad jeho hlavu. Worhan nemohl pohnout pažemi. Jako přikovaný klečel ve sněhu s hlavou vztyčenou k nebi. ,,Bohové," zašeptal při sledování zářivých kreseb vznášejících se nad ním. Magie, kouzla, proroctví. Proč? Honilo se mu hlavou. Začínal porozumívat významu rytin, četl v nich, jako kněží čtou ve své knize. ,,Co jest předurčeno nelze změnit. Dech tvůj je nádechem jezdce. Vlk pozná pravdu, až vyletí jestřáb k nebesům. Led pronikne srdcem nepřítele a zlomí jeho vzpurnost. Pouze duše bojovníka projde peklem, aby našla pravou cestu k pravdě." Kruh se uzavřel, záře pohasla, rytiny zmizely v kameni. Worhan zavřel oči.

       Když je opět otevřel, ležel přikrytý kožešinami na voze a vedle něho seděla stařena. Neřekla jediné slovo, jen přikývla a nepatrně se usmála. Zdálo se to být jen chvilička, jen mrknutí, ale slunce se blížilo k horizontu a nebe dostávalo barvu chrpy. ,,Jak dlouho jsem spal?" vyslovil tichým hlasem.

      ,,Ne tak dlouho, abys zapomněl slova vnuknutá do tvé mysli," odpověděla stařena.

      ,,A Šedý stín?"

      ,,Je blíž než bys čekal. Neboj se, chlapče, on je stále tvou součástí. Žiješ-li ty, žije i on," vlídně se usmála.

      Worhan se posadil a bedlivě se rozhlédl kolem sebe. Vlk se mihl kolem povozu a jedním odrazem vyskočil mezi kožešiny k jeho nohám. Čenich položil k jeho ruce a zářivě žluté oči nevině pozvedl vzhůru. S úsměvem mu zabořil prsty do husté srsti a lehce ho podrbal za uchem. ,,Kéž bys mi mohl říct, co se stalo. Proč jsi opustil stopaře. Co tě přinutilo utéct z města," mluvil na něho a přitom se díval do žlutých očí věrného přítele.

 

                                                        ***

 

         Rodrigo opatrně svíral Williamův meč. Pozorně si prohlížel vlnité rytiny na čepeli. Studil ho do dlaní, ale přesto nemohl odtrhnout oči z jeho dokonalé propracovanosti, lesku a síly. Zajisté byl použit v boji, ale jeho ostří bylo nedotčené. Když ho naklonil, tak se rytiny v lesku žhnoucích pochodní pohybovaly, pluly jako vlny po vodě a svíjely se jako klubka hadů. Na stříbrné záštitě byla vsazena zlatá slza a na každém z konců jedno písmeno. Na horní části W a na dolní A. Rodrigo si ještě víc naklonil meč, aby mohl detailně prozkoumat všechny rytiny. Oči upíral do lesklé oceli, ztrácel se v ní, cosi magického ho nutilo ke strnulému přetrvávajícímu pohledu do vlnícího se ostří.

       ,,Rodrigo?"

       Mladík se prudce otočil. Oči měl mdlé, zakalené strachem. ,,Já to viděl," hlesl sotva slyšitelným hlasem. Ocel zařinčela o podlahu, ale Rodrigo stále držel pokrčené ruce s dlaněmi otočenými vzhůru. Janisch ho v poslední chvíli zachytil pod pažemi a pomohl mu usednout na postel. Tělo měl studené, chvěl se zimou, oči nepřítomně upíral před sebe. Dlaně i prsty měl omrzlé. 

       ,,Já to viděl, viděl, viděl," mlel stále dokola tichým vystrašeným hlasem.

        ,,Co jsi viděl?" Janisch usedl vedle něho.

       Rodrigo pohyboval rty, ale slova z nich nevycházela. Janisch sevřel jeho ramena a silně s nimi zatřásl. ,,Co jsi viděl!" křikl. 

      ,,Nech mě!" Švihl prudce rukou a zhroutil se na kolena. Dlaněmi se opíral o zem, hlavu schoval mezi ramena a třesoucím se hlasem řekl. ,,Mrtvé duše těch, co jsem zabil. Jsem prokletý. Ty tváře, jejich oči, jeho oči!" Pozvedl hlavu v prosbě k Janischovi. ,,Bojím se, že si pro mě přijdnou. Ty modré oči! Áááááách!!!" zasténal a dlaněmi si zakryl tvář.

      ,,Pojď, ulehni do postele. Seženu spací lektvar. Uvidíš, že to bude lepší, až se prospíš. Rodrigo!" zatřásl zkřehlým tělem. Mladík nevnímal jeho hlas. Plačtivě se svíjel na zemi, dlaněmi si zakrýval oči a přerývaně dýchal. Janisch ho zvedl pod pažemi a uložil ho do postele. ,,Randolfe! Arene!" zvolal na strážné stojící na chodbě. Oba se ihned objevili v pokoji. ,,Buďte u něho!" poručil, než vyběhl na chodbu.

       Za dveřmi do krčmy bylo slyšet plno hlasů, smích i hulákání na šenkýřku či krčmáře. Kolem jeho ruky se mihlo děvče. Hbitě jí sevřel zápěstí, až sebou vylekaně trhla. ,,Sežeň spací lektvar. Rychle!"

        Anna zamrkala vytřeštěnýma očima a rychle přikývla. Vběhla do komory pod dřevěnými schody a během chviličky se vrátila s usušenými bylinkami v dlaních. ,,Svařím je a přinesu do tvého pokoje." Váhavě se podívala na vrásčitou pleť lorda Janische. Připadal jí docela milý, i když se zrovna teď nervózně mračil. Zachránil ji před výpraskem a zachránil by ji třeba i nyní, kdyby ji chtěl Prasečí rypák opět uhodit. Touto přezdívkou často nazývali krčmáře a on si na to brzy zvykl. Obtloustlá bledá tvář, malá očka a dva laloky pod bradou opravdu připomínaly spíše vepře než člověka. Jemně se usmála na muže v bledě modré tunice s rudým kohoutem vyšitým na hrudi. 

         ,,Počkám tady," pokusil se mluvit klidným hlasem.

        ,,Hned to bude, sire," koktala dívka a vběhla do vedlejší místnosti. Janisch se na ni nezlobil, že si pletla tituly lord a sir. Vždyť on sám se cítil nejistě, když ho Rodrigo opět nazval lordem. Za ty roky si zvykl na oslovení "sire" a dokonce mu to v uších znělo zvučněji než oslovení "lorde". Palce vsunul za opasek a trpělivě čekal.

      Za dveřmi se ozvalo zadunění hrnce o podlahu následováno klením. Chroptivý řev se rozléhal až na chodbu. Klení se proměnilo ve výhružky. Dívčin pláč pronikl až příliš bodavě do Janischových uší. Když vyšla se džbánem v rukách, na tváři a rukou měla červené skvrny od výprasku. Celá se chvěla. Natáhla ruce se džbánem před sebe, hlavu sklonila, tak aby nebyly vidět zarudlé pleskance, které pomalu začínaly natékat. Janisch převzal lektvar. Prsty měla kostnaté, na několika místech zjizvené spáleninami. ,,Je příliš horký, sire," zašeptala s obavami, že bude opět bita. 

       ,,Jsi v pořádku, děvče? Ukaž." Palcem pozvedl malou špičatou bradu. Tvář měla zarudlou a bolavou. Žalostně k němu upřela pohled. Bála se, že rytíř rozzlobeně vtrhne do šenku a Prasečí rypák ji vyhodí za zeď města,  do žebrácké spodiny plné vrahů, násilníků a zlodějů, kteří by jí byli schopni pro pár zlaťáků prodat komukoliv, kdo by si o ni řekl. Zde měla alespoň deku, na které spala a dvakrát denně jídlo. Někdy dokonce dostala i zbytky teplé polévky. ,,Omlouvám se, sire," špitla.

      ,,Jsi statečné děvče." Pohladil ji po líci. 

      ,,Je mi zde dobře, sire," zamumlala. Tvář jí mezi tím opuchla natolik, že sotva mohla mluvit. Prosebnýma očima hleděla na muže.

      V patře se ozval výkřik. Oba se otočili ke schodišti. Janisch beze slova vyběhl schody a spěchal ke svému synovci. Rodrigo se svíjel v bolestech. Oba strážní se snažili držet jeho končetiny, kterými mlátil a kopal kolem sebe. ,,Posedl ho ďábel!" křičel Randolf. 

     Janisch vložil ruku pod jeho hlavu, pevně přitiskl ke svému boku a prsty rozevřel ústa. Nemohu už déle čekat, uvědomil si. Raději spálený jazyk než zkrvavená ústa. Lektvar mu vytékal koutky úst na hedvábnou tuniku, kde zanechával tmavé skvrny. Doširoka rozevřenýma očima kmital po místnosti. Roztok z bylin bublavě mizel v ústech. Trvalo dalších několik dlouhých chvil dušení, chrchlání a zajíkání. Pak se konečně uklidnil, zavřel oči a bezvládně klesl hlavou do strýcova klína. ,,Jen odpočívej, Rodrigo. Zítra bude líp." Arenovi poručil držet stráž u jeho lůžka. Zadíval se na podlahu, kde ležela příčina Rodrigova záchvatu. Dlouhý lesklý meč se zlatou slzou a vlnitými rytinami po celé své délce. Opatrně ho uchopil do dlaní. Překvapila ho jeho lehkost. Co je to za ocel? Jaká síla proudí útrobami tepané čepele? Magie či osud zlomily Rodrigovu mysl? Kým vlastně byl stopař královské armády a kam se poděl vlk, který ho doprovázel? 

     ,,K čemu nám je pomatený lord. Měli bychom ho tady nechat a vyjet na barbary sami. Kdo nám zajistí, že se ho ďábel nezmocní znovu, až se probudí? Lorde Janischi, měl by ses rozhodnout rychle, dokud mají vojáci trpělivost. Dlouhé setrvání na jednom místě vojsko znervózňuje. Muži bývají podezíraví a trpělivost se vytrácí."

      Janisch položil meč na trojnožku u krbu a pohlédl na Arena. Pětatřicetiletý vysoký muž ve zbroji s helmicí v podpaždí přistoupil blíž k němu. ,,Deset let jsi velel řadě odsouzenců. Nyní můžeš velet řadě rytířů. Věř mi, že by za tebou šli všichni včetně sira Bredena."

      Janisch se zachmuřil. Jeho bratr by nesouhlasil s těmito slovy. Povolal vojáky, aby bojovali po boku jeho syna. Nemá nárok na pozici vůdce. Jediné, co mu přísluší je chránit mladého lorda i za cenu vlastního života. Otočil se k synovci nehybně ležícímu na lůžku. Neřekl nic, jen sklopil oči k meči na trojnožce. Zářivá ocel se leskla v odlesku plamenů olizující zbytky dřev. Bude spát až do rána, pomyslel si, pak se rozhodne. Beze slova se otočil ke dveřím a vyšel z pokoje.

        Mráz. Nic než štipalvý vítr nepříjemný do očí a mráz zalézající za nehty. Slunce již zapadlo za obzor, jen rudá záře splývala se hřebeny černých hor. Tahle zima bude dlouhá a krutá, pomyslel si při pohledu na větrnou fujavici pohrávající si se sněhen na střechách. Bílý závoj kroužil, vlnil se, prudce stoupal a líně klesal, hladil i pálil na tváři. Z dálky zaslechl hlasy, smích a frkání koní. Stáje byly plné válečných ořů, vojenské cely obsazeny vojáky. Janisch chvíli poslouchal zvuky nastávající noci, větrný nářek vanoucí kolem uší a krákání havranů kroužících vysoko nad střechami domů. ,,Bude jasná mrazivá noc." pozvedl oči k obloze, na které se třpytila první hvězda. ,,Snad bude alespoň klidná." Obavy o Rodrigovo zdraví mu nahlodávaly klidnou mysl. Strach, co měl v očích, omrzlé dlaně, dokonce i pozdější záchvat, byly příčinou něčeho nepřirozeného. Jako zvěd byl svědkem spousty nevysvětlitelných úkazů, ať to byli zakrslí mužíci nebo podivní vlci nořící se z blat, proměny Vlčích bojovníků nebo čarodějné uzdravování pomocí lektvarů, či zaříkávání. Barbarský kmen z jihu měl své bohy vytepané černou barvou na svých tělech a přesto byl poražen. Padl snad na Rodriga trest za to, čeho jsem byl svědkem? Za to, že jsem pomáhal k vraždění žen a dětí lovců? Za to, že jsem byl jedním z těch, co trýznivě nutil mučené k vyzrazení jejich stanoviště? Nebo za to, že jsem sloužil a doteď sloužím tyranovi?! Kmitalo mu hlavou bolestivé tepání. Kožešinový plášť, který měl hozený přes ramena, si těsněji přitáhl ke krku. Mráz mu nelítostně pronikal pod oděv. Myšlenky mu ožívaly před očima. ,,Nebo na něho padl jeho vlastní trest za smrt stopaře? Nevinný se stal obětí vinného."

      Kroky ho zavedly k domu sira Harttela. Zde v tmavém sklepení byl stopař odsouzen k smrti. Sklonil se nad černý výklenek s mříží. Vítr hučel v útrobách kamenného sklepení, kvílel a naříkal mrazivým sténáním. Nebe bylo jasné, poseté hvězdami, ale zde mezi zdmi foukal ledový vítr. Odkud se bral, neměl ponětí. Louč nahnul k okénku. Plápolající plamen jen nepatrně posvítil do tmy. Sklepení se zdálo být prázdné.

     ,,Hledáš něco nebo snad někoho, lorde Janischi?" ozval se známý lstivý hlas za jeho zády.

       ,,Sire Harttele," vydechl rozmrzele. Neměl tohoto muže zrovna v oblibě a v tuto chvíli byl tím posledním člověkem, kterého by vyhledával. Napřímil se s loučí v ruce a otočil se tváří k němu. Úsměv, co měl správce na rtech, vyzařoval opovržením.

     ,,Být tebou, tak mrtvé moc nevyhledávám. Mohly by se stát živými," pronesl se svým typickým úšklebkem. Rty se mu vždy nepatrně zachvěly a v očích se zaleskla třpytka prohnané lišky.

       ,,Své rady si nech pro krále, já si vystačím se svým rozumem, ale jednu otázku bys mi mohl zodpovědět."

       ,,Ptáš se na toho odsouzence v mém sklepení? Je to smutné, že právě zde došlo k té tragické události, ale byl to zrádce. Napadl lorda, tasil meč, odporoval jeho rozkazu. Není divu, že musel být potrestán." Opět se mu zachvěly koutky úst a úlisně se protáhly do nepatrného úsměvu. ,,Jestli tě zajímá, zda se nachází v temném sklepení, má odpověď zní ne. Nemám zapotřebí ponechávat si mrtvoly odsouzenců. Vlci se o to postarají za mě." Odkašlal si. ,,Omluv mě, lorde Janischi, ale mám neodkladnou práci. Rád jsem si s tebou pohovořil," usmál se, lehce se uklonil a prošel kolem něho do útrob domu. 

      Janisch naklonil louč k otvoru ve zdi. Světlo sice proniklo otvorem, ale  tma jej pohltila hned za zdí. Není v jeho silách zjistit pravdu. ,,Ten meč je tou pravou odpovědí," nahlas vyslovil svou myšlenku.

       V dálce zahoukal noční pták. Utichlo celé město, koně přestali ržát, muži znavení alkoholem usnuli, jen občasné zaštěkání zbloudilého psa zaznělo ulicemí a připomnělo Janischovi chmurnou dobu mrazivé noci. Noční hlídka obcházela po ochozu zdi, ulice byly prázdné a nebezpečné, ozářené světlem stříbrného Měsíce.

 

       

     

     

        

      

 

 

         

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.