Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+3 neviditelných
Dívka s horkou čokoládou
datum / id15.02.2018 / 485434Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno504x
počet tipů8
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Tento příběh navazuje na povídku Dívky jako Picassův sen.

Dívka s horkou čokoládou

     „Moc jsem se snažil, abych tě nemiloval, Lili, abych tě měl rád už jen jako svou neteř, ale nejde to,“ řekl a hleděl na ni fascinovaně a s vroucností, jak proti němu seděla u kavárenského stolku.
     „Já to vím, Filipe,“ řekla pomalu a neznatelně se usmála.
     Liliana ve žlutém klobouku sklopila víčka a zvedla hrnek s horkou čokoládou k ústům. V té chvíli vyhlížela úplně stejně jako žena z jednoho kubistického obrazu, který nedávno viděl. Zasněná, ostýchavá, tajemná, něžná a krásná, snad poněkud unylá, z půvabných linií jejího trojúhelníkového obličeje a dlouhého krku ho až bodalo u srdce, její malá našpulená ústa vypadala skutečně jako jahůdka. 
     Filip uždíbl dezertní vidličkou kousek kubistického věnečku, strčil si jej do pusy a koutkem oka zahlédl, jak si Lilianu dvě ženy u vedlejšího stolku nepřátelsky prohlížejí. Zřejmě je dráždila její smutně vznešená vizáž. Nejspíš se domnívaly, že si tady hraje na dámu, a proto má na hlavě ten klobouk. Jen Lili a on v této kubistické kavárně věděli, že kloboukem zakrývá následky chemoterapie.
     „Primář povídal, že to vypadá nadějně, že nádor skoro zmizel,“ oznámila pojednou.
     „To je moc dobře. Vidíš, věděl jsem, že se uzdravíš,“ usmál se.
     „Nevěděl jsi to. Naopak ses mě chtěl zbavit jako milenky, když jsem ti řekla, že mám rakovinu. Navrhoval jsi, že budeme zase jen neteř a strýc. Bál ses mě milovat, aby tě tolik nebolelo, až umřu. A kdybys mě už nemiloval, nemusel bys ani přiznat své ženě, že ji podvádíš, navíc se mnou. Bylo to od tebe hnusný, Filipe!“ ukončila svůj hořký monolog.
     Měla pravdu, tak nějak to bylo. Prohlížel si Lilianu, na pravou tvář jí dopadaly paprsky odpoledního zimního slunce, takže působila jako ze zlata, levá tvář se utápěla v modrém šeru a nad ní, na spodní straně krempy jejího klobouku, se usadil temně rudý stín a jemu se zdálo, že má půlku obličeje ponořenou do noci, nad kterou září z černé oblohy hvězdy. Jenže to byly pouhé odlesky z lustrů na stropě kavárny.
     „Odpusť, Lili, jestli to dokážeš,“ řekl. „Nevěděl jsem kudy kam, ale to není omluva, že jsem se zachoval sobecky. A stejně jsem tě nepřestal milovat a ženě jsem beztak přiznal, jak to s námi je.“
     Poslouchala stále se sklopenými víčky, takže měl dojem, že spí. Teď ale otevřela doširoka oči a upřeně se na něj zadívala.
     „Opravdu?“ nechtěla věřit.
     „Ano.“
     „A co na to teta?“ vyzvídala.
     „Rozešli jsme se. Odešla ode mě.“
     „Proč jsi to udělal?“ zeptala se udiveně Liliana.
     Nejdřív neodpověděl, ale ohlédl se za sebe a v mozaice zrcadel, které pokrývaly celou stěnu, spatřil své a Lilianiny několikanásobné odrazy, jež se mu začaly v mozku rychle skládat do živého kubistického obrazu. Rázem viděl sebe i ji z různých stran najednou, tak, jak to umí zobrazit jen tento výtvarný směr, ale člověk se musí umět dívat. Bylo to přízračné a ve zdejším prostředí zároveň příznačné. Vrátil pohled k Lilianě.
     „Nemohl jsem v té situaci ženě dál lhát. Musel bych se hanbou propadnout,“ vysvětlil.
     „Udělal jsi dobře, Filipe. Pravda je lepší, i když je těžké se s ní vyrovnat. Aspoň potom může člověk žít sám se sebou,“ řekla a znovu se napila čokolády.
     Uvědomil si, jak ta dívka ve žlutém klobouku naproti němu dospěla, jak vlivem své kruté nemoci zmoudřela, i když je o generaci mladší než on.
     „Lili!“ vyrazil ze sebe naléhavě.
     „Teď můžeme být spolu a nemusíme už nikomu lhát. Můžeme být doopravdy šťastní,“ řekla a usmála se, tentokrát se skutečně usmála.
     Pak už jen mlčeli, zamilovaně se na sebe dívali, jedli zákusky a pili víno. Nakonec odešli z té kavárny a na ulici se do sebe zavěsili. Ušli pár metrů podél velkých výloh restaurace v přízemí, odstoupili od sebe i od domu a vzhlédli vzhůru k Madoně s dítětem na rohu domu v zamřížovaném altánku v prvním patře, kde se nachází také kavárna a kde ještě před chvílí seděli. Vážné černé tváře matky a dítěte nad bílým rouchem s bohatými zlatými ornamenty na ně netečně shlížely a jejich hlavy zdobily zlaté koruny. Právě podle této barokní sošky dostal kubistický dům název U Černé Matky Boží.
     Obrátil hlavu k Lili a všiml si, že temně rudý stín na spodní straně krempy jejího klobouku nezmizel, i když byla teď natočená ke slunci právě touto stranou obličeje. Pochopil, že to není stín ale krev a konečně mu došlo, co symbolizovala. Prudce vrátil pohled k Madoně a pomyslel si, že její strnulý výraz přesně vyjadřuje boží podstatu – bůh shůry lhostejně sleduje trápení i radosti lidí. Bůh mlčel a neprojevil nejmenší zájem ani v nemocnici, když Filip svíral Lilianinu ruku, jež najednou ochabla a zůstala mu bezvládně v dlani jako kus neživé hmoty, kterou také v té chvíli byla.
     Marně se nyní rozhlížel po dívce v klobouku. Už vedle něj nestála. Krutou nemoc nedokázalo nic zastavit. A on byl sám a zoufalý. Opět se podíval na Madonu s dítětem a dostal z toho pohledu závrať, až zavrávoral.
     „Potřebujete pomoc, pane?“ ozval se mladý ženský hlas vedle něj.
     Ohlédl se a uviděl dívku a vedle ní mladíka, který ji držel za ruku. Vypadali tak šťastně.
     „Je vám špatně?“ zeptala se dívka.
     Filip na oba napřed mlčky zíral a potom řekl: „Je mi dobře, jen jsem asi zešílel.“

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

10.04.2018 14:37:12kvaj
redaktor prózy

Dost vysoká cena za zmoudření jednoho starého blázna, Lakrove. No, chystám ještě jedno "posmrtné" pokračování.

10.04.2018 14:03:15Lakrov
redaktor prózy

Na první část si matně pamatuji. Tahle druhá mi připadá víc sladkobolná,  ale na druhou stranu zas vede onoho starého blázna ke zmoudření,  což považuji za posun k lepšímu.  

21.02.2018 16:09:56kvaj
redaktor prózy

To nevadí, že jsi to nečetl. Až budeš mít čas a chuť. Já jsem si uvědomil, že jsem tuto svou neteř vlastně neznal. Až vlivem její nemoci jsme se víc sblížili a teď chodí se mnou a mou ženou na různé výstavy, koncerty a jiné akce.

Mimochodem, mám cukání napsat ještě jednu povídku o Filipovi a Lilianě, i když ona už nežije. Ještě musím konkrétně promyslet, jak to udělám.

21.02.2018 15:27:06lastgasp

Bohužel, předchozí příběh jsem nečetl (napravím), neumím se v PP příliš dobře pohybovat a dělám blbiny. Sdílím upřímnou radost, že je neteř v pořádku. To je velmi cenné, a je třeba si toho vážit.

 

20.02.2018 20:54:20kvaj
redaktor prózy

Díky. Četl jsi i předchozí příběh "Dívaka jako Picassův sen",  na který "Dívka s horkou čokoládou" navazuje? Podnětem k prvnímu bylo, že jsem jezdil autem kolem nově opravené kubistické zdi ďáblického hřbitova pro svou skutečnou neteř, která onemocněla na rakovinu, abych ji vozil do nemocnice na léčbu. V jednu chvíli se mi to všechno spojilo a příběh byl na světě. Samozřejmě prvek příběhu, že strýc a neteř byli milenci, nemá v mém životě reálný podklad, to je čistá fabulace. 

Na první povídku neměla už žádná druhá navazovat, ale nedávno jsem navštívil s manželkou o jejích narozeninách zmiňovanou kubistickou kavárnu, a tam mě napadlo pokračování příběhu. Původně neměla Lili umřít, ale dlouho jsem nevěděl, jak to ukončit, a pak mě napadlo tohle. Jinak moje neteř se zřejmě z té rakoviny uzdravila, pevně věřím, že je to trvalé (pokud lze v životě něco nazvat trvalým).

20.02.2018 20:40:02kvaj
redaktor prózy

Možná máš pravdu, že je slovo kubismus a jeho odvozeniny v textu nadužito. Spočítal jsem, že se tam vyskytuje celkem 7x a minimálně třikrát by se dalo vypustit.

20.02.2018 10:06:52lastgasp

Ponurý příběh zasazený do prostředí originálního ožívající stylu, kde skutečnost je jen představou, která mizí. Fantazie  místa mohla být v příhěhu využita více. Soška byla již na nároží předchozí zástavby. Je pravda, že v domě, respektive v kavárně je důsledně podřízeno stylu vše, včetně dezertů a příborů, ale adjektivum je zde nadbytečně zůrazňováno. Příběh je dojemný a dobře se čte. Autor má k němu asi blízko.

   

18.02.2018 15:56:55Fruhling

Kdybych řekl, že slovo kubismus je nadužívané, tak je to hodně mírný termín. Tlačíš ho do nás, jak kdybychom byli nahluchlí. A při tom je to takové pěkně zasazení.

16.02.2018 17:47:31kvaj
redaktor prózy

Děkuji. "Hmatatelná neskutečnost" se mi také jako formulace líbí.

16.02.2018 17:46:06kvaj
redaktor prózy

Díky a máš pravdu. Jen bych řekl, že život není šedý, ale má takovou škálu barev jako spektrum duhy. Bílá a černá jsou pouze otázkou aditivního nebo subtraktivního mísení barev. :-)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.