Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Thomas Pynchon – Výkřik techniky
datum / id16.02.2018 / 485451Vytisknout |
autorFruhling
kategorieKritiky (lit. kritiky díla)
zobrazeno287x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Thomas Pynchon – Výkřik techniky

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nespočet psychologů vypracovalo nespočet teorií přijetí traumatu. Od vzteku, přes lítost až po smutek. Ve všech nicméně chybí to nejpodstatnější: vtip. Jak my Češi totiž dobře víme, sranda musí být, i kdyby fotra věšeli, a neexistuje katastrofa, která by se nedala převrátit v anekdotu. S radostí v srdci vám tak mohu oznámit, že jedenácté září je konečně vtipné. Myslí si to alespoň mytický americký spisovatel Thomas Pynchon, který na rumišti věží vystavěl komický epos plný paranoidních postav a konspiračních teorií. Pravda, trvalo to sice dvanáct let a další tři roky českého překladu, ale to na faktu nic nemění.

 

Maxine Tarnowová pracuje jako účetní auditorka. To znamená, že každý den přichází do kontaktu se zlodějíčky, kteří si myslí, že lepší než ukrást flašku vodky, je připsat pár nul do účetní knihy. Ideálně tolik, aby se nechali chytit. Jednoho dne ji však kontaktuje známý Reg, filmař, který právě točí dokument o počítačovém vizionáři Gabrielu Iceovi, s tím, že při obhlídce zaměstnavatelova pracoviště narazil na místnost plnou Arabů pájecích elektronické serepetičky. Když se k tomu připočtou podezřelé platby do Saudské Arábie, ruská mafie, CIA, klesající akcie aerodopravců, FBI, dotcomová bublina a NSA, je zaděláno minimálně na…pořádnou komedii.

 

Kapitolu po kapitole narůstá nejprapodivnější propletenec konspiračních teorií a paranoie, v němž se tajní agenti, mafiáni a počítačoví geeokové objevují, mizí, jsou milováni, zavražděni a oživeni, až není jisté, co představuje skutečnost, co blamáž nebo virtuální realitu. Paranoia je sdílená a třeštící New York směřuje k jedinému možnému exploznímu okamžiku, který Maxine, coby poslední racionální (a značně ironický) hlas, nedokáže odvrátit. Mezi řádky zůstává otázkou, nakolik zasáhne i její rodinu.

 

Pynchon pokračuje v knize, kterou psal celý život, byť ji střídavě zasazoval do různých míst a využíval různé postavy. Ve Výkřiku techniky je ale právě to „kolem“ podstatnější než dříve. V porovnání s famózní Duhou gravitace, působí Výkřik techniky mnohem intimnější, zaměřuje se víc prokreslení svých hrdinů a jejich rodinných vztahů. Má to svůj důvod. Předmětem knihy není jen rozkrytí světa coby šíleného klubka vzájemně propletených, iracionálních činů, ale nalezení autentického prostoru, v němž by jedinec nezešílel.

 

Maxine během svého vyšetřování vystřídá nejrůznější prostředí. Od konspiračního světa tajných služeb, přes geekovské univerzum temného webu, trendy bary gentrifikujícího se New Yorku, až po poloopuštěné podzemí atomového krytu ze studené války (ne náhodou je tento historický relikt propojen se sídlem počítačového guru Gabriela Ice). Všechna místa však skrývají nebezpečí. Oživená monstra tajných experimentů představují jinou obdobu reklamního banneru, který naznačí, že i ten nejtemnější web může být komercializován. Na rozdíl od Duhy gravitace, která se odehrávala v živelné době po druhé světové válce, kdy mezi vznikajícími řády přežíval svobodný prostor, na přelomu tisíciletí už neexistuje místo, magie a tajemství, které by vezdejší autority nemohly zabalit a prodat – přinejmenším jako hackerský prográmek na oblbnutí registrační pokladny, lépe však jako konspirační teorii na otupení občana.

 

Nakonec Maxine nalézá oporu v kruhu rodiny. Velkou část knihy tak zabírají civilní pasáže rodinných večeří, sledování televize, školních besídek nebo společného hraní videoher. Výsledek je na Pynchona až překvapivě konzervativní – a to nejen tematicky, ale i formálně. Výkřik techniky postrádá bouřlivost Duhy gravitace a chvílemi by neuškodilo i trochu více napětí, ale z výsledné naléhavosti se nic neztrácí. Pointou totiž není rozplývat se nad komercializovaným konspiračním drámem alá Parlamentní listy, ale možnost zavřít v prohlížeči záložku a vychutnat si společný večer. S knihou nebo bez ní. 

 

 

 

autor: Thomas Pynchon / přeložil: Martin Svoboda / vydáno: 2017 / nakladatelství: Argo

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

25.02.2018 18:08:55Fruhling

S tou koverzačkou / pynchonovinou je to tak půl na půl.

Nad tím zasazením do kontextu jiných autorů jsem taky přemýšlel. Problém je, že, jak sám říkáš, Pynchon je svět sám pro sebe. Nejrelevantnější se mi jeví porovnat to jako corssover Duhy gravitace (tu miluju) a Dražby s. 49 (ta je taková rodinná) - což má pro člověka asi takovou vypovídající hodnotu jako říct, že noví Pacino zní jako pozdní Polvo říznutí Gagarinem :D. Nejzajímavější na té knize mi vlastně přišlo, jak Pynchon nově hledá bezpečná místa, to před tím moc nedělal.

Jinak pod to tvé shrnutí Pynchonovy tvorby bych se podepsal. 

Dík za čtení.

25.02.2018 17:04:16reka
redaktor prózy

Z té recenze jsem trochu bezradný. V první polovině to vypadá, že je to typický Pynchon, což i nějak tak sám zmíníš, potom ale ten poslední odstavec ukazuje, že by to mohlo být jinak a Pynchon napsal rodinnou konverzačku. Jak to teda je?

Ono je asi těžké přinést náladu Pynchonových knih čtenáři, který je nezná, tím, že shrneš jen (nesmyslný?) děj, to vypadá spíš jak spatlanina než regulérní kniha, jako by ji napsal blázen (tu knihu, ne tu recenzi). Ale jak jinak to udělat? Možná si pomoci srovnáním s nějakými jinými díly, co lidé mohou znát. Šílenější Vonnegut, třeba. Popravdě si nedokážu představit, jak bych napsal recenzi na Pynchona já, sotva bych se s tím vyrovnal líp. Vlastně ani nevím, co si o jeho knihách myslet. Když se mu daří, tak je to jízda a úlet, když ne, tak mi přijde, že čtu text blázna a grafomana.

19.02.2018 10:33:16vk
redaktor poezie
dobre napísané, znie to zaujímavo
17.02.2018 11:17:36Vigan

A on to, Fruhling, stejně nikde vytrubovat nebude.

17.02.2018 11:10:30Vigan

He, mně to docvaklo, až už jsem to vypustila z huby..Co už fčíl..:-))

17.02.2018 11:02:01Zdenda

No jo, mě právě velký drámo a formální náročnost moc nelákají.

A ta příhoda se zubama je fajn, nechápu tě, Vigane, že to tady takhle šíříš, já na podobných hitorkách sedím.

17.02.2018 10:41:09Fruhling

Dík za čtení.

Zdendo - osobně si myslím, že pokud jsi od Pynchona nic nečetl, tak Duha gravitace je asi lepší vstupenka do jeho konspiračního světa. Byť je formálně mohem náročnější, je i větší drámo. Výkřik techniky bych asi doporučil jako její volné pokračování.

Vigan fajn historka, Ulrich Siedl by z ní vymáčkl krásně suchou vtipnou a zlou scénku :D

 

17.02.2018 10:19:06Vigan

To je tak zajímavě zrecenzováno, že si knížku aji koupím..:-)

(S tím českým hunorem..jen taková vsuvka..nedávno jsem čekala u svého známého doktora, ortopeda v čekárně plné lidí a u stolu seděli čtyři lidé různého věku a shodou okolností od nás z vesnice. Jeden byl po bouračce, bez nohy, druhý po třetí operaci s meniskem, pajdal, mladší žena nevím a čtvrtá nad hrobem čekala na operaci kyčlí. Tož takový průměrný vzorek společnosti průměrné moravské obce. A všichni se celou dobu bavili o svých chrupech, které si i názorně ukazovali a starší paní nechala dokonce protézu kolovat! Tím chci říci, že nic není tak hrozné, jak to vypadá.)

17.02.2018 10:13:37Zdenda

Aha, nejdřív mi přišlo, že to asi nebude nic pro mě, ale závěrečná informace, že je to až překvapivě konzervativní, mě navnadila, že bych si to mohl přečíst. Zařadím to na seznam, díky za doporučení.

Překlep: Přichází do kontaktů.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.