Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+3 neviditelných
Nejstarší smích (02)
datum / id17.02.2018 / 485501Vytisknout |
autorSolstic
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno402x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Nejstarší smích (02)

(Pokračování)

Posádku jsem samozřejmě doplňoval já. K té expedici jsem měl protichůdný vztah. Bylo tu sice jakési infantilní očekávání, ale také ve mně byl i řidič, který už dávno ztratil sebevědomí a ten prohlašoval, že ta cesta je nebezpečná blbost. Každopádně se nadalo říci, že bych se těšil. Vlastně ani nevím, kdy jsem se naposledy na něco opravdu těšil. Tenhle druh hřejivé představivosti mi už dlouho chyběl. Asi to byl i jeden z důvodů, proč jsem tak rychle před pár měsíci ukončil podnikání a odešel do důchodu. Doufal jsem, že mi ta změna dokáže otevřít okna a vyměnit nábytek v mé duševní temnici. Chtěl jsem najít něco, z čeho bych zase mohl mít potěšení.

Čtvrt století jsem prodával brýle a nebyl to vůbec špatný nápad. První polovina devadesátých let znamenala pro velkoobchod s takzvanými čtecími brýlemi požehnaný zisk. Kdybych to dnes někomu vyprávěl, asi by mi neuvěřil, ale tenkrát tento výhonek podnikání neměl v české kotlině žádnou konkurenci. Ale už dávno se ze mne vytratil ten pocit pašáctví. Zmizela radost z odvahy a vynalézavosti, co člověk potřeboval, aby opustil bezpečně zaparkovaný stůl na ředitelství Metrostavu. To tam bylo opojné vzrušení z hledání úspěchu v záludném bludišti byznysu. Časem to všechno vonělo především stájí úředního šimla a měnilo se v omezující stereotyp. V duši mi zakořenila představa, že míjím sám sebe.

Jednou jsem se procházel Prahou a kroky mě zavedly k Platýzu. Najednou jsem stál před prodejnou výtvarných potřeb. Sevřel se mi žaludek z překotnosti, s jakou se ve mně probudila záliba mých studentských let. Rázem jsem věděl, že to hlavní, co budu do konce svého života dělat, bude malování.

Potom stačil jeden den, jeden krátký rozhovor a všechno bylo jinak. Když jsem se pak v noci díval oknem čtvrtého patra do ulice zalité měsíčním úplňkem, poprvé jsem si uvědomil, že výška může někdy znamenat i vysvobození. Vzal jsem do ruky paletu s barvami, ale nemaloval jsem. Poprvé od dětských let jsem cítil na tváři vlastní slzy.

O tom, co se stalo, jsem mlčel. Kupodivu ani jsem neměl chuť to někomu vyžvanit. Alici už vůbec ne. Nechtěl jsem, aby jí to sáhlo do života. Pak přišel ten návrh s Chorvatskem a ty přivřené dveře k tajemství dostaly pevný zámek.

„Cože? Ty maluješ?“ ptala se šokovaná Alice, když se vzbudila, šla se napít vody do kuchyně a našla mě v obýváku před stojanem s prázdným plátnem.

„Já nevím,“ řekl jsem.

„Ty stojíš ve tři ráno před malířským stojanem a nevíš? Proboha, co s tebou je?“

„Opravdu nevím,“ opakoval jsem.

„Ráno vstávám. Já,“ zdůraznila, „já musím jít do práce. Zítra si o tom promluvíme.“

Už jsme o tom nehovořili. Ostatně už dlouho jsme spolu vlastně nemluvili o všem. Neměla čas. Práce ve škole, práce v městském zastupitelstvu, práce v nadacích a v amatérském divadlu. Pořád tuhle a támhle. Nadzvuková manželka. Jakoby unikala nejen mně, ale i sobě. Já byl ostatně rád, že jsme o tom mlčeli. Alespoň jsem nemusel zatloukat. Vlastně to tak bylo nejlepší.

Tenkrát jsem si uvědomil, že se něco změnilo. V poslední době se vracela domů později. Jednou vystoupila z černého offroadu, který řídil nějaký šedovlasý muž. Láska nemá žádný věk, bylo jediné, co mě napadlo. Možná to nic neznamenalo, ale já překvapil sám sebe, jak mi to bylo jedno. Ale možná jsem si jen neuvědomoval, že to nedokážu plně domyslet.  

Dva dny po našem nočním setkání u malířského stojanu řekla: „Jedeme do Chorvatska.“ Možná to byla reakce na tu noc. Třeba mi šla vstříc. Snad něco tušila a podávala mi ruku. Ale možná to neznamenalo vůbec nic.

(Pokračování)

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

24.02.2018 23:47:53Solstic

Gabi, díky. Doufám, že tě nezklamu.  :)

24.02.2018 17:51:39gabi tá istá

trochu neskôr som sa pridala, ale dobehnem vás, snáď :)*

páči sa mi spôsob rozprávania, číta sa to samo a cítim isté napätie, čo ma láka čítať ďalej

19.02.2018 16:17:54Solstic

Zdendo, nezatahuj sem gender.

19.02.2018 11:45:02Zdenda
Sere mě to chybějící "e" ve tvém nicku.
18.02.2018 20:20:08Solstic

Zdendo, co se děje?

18.02.2018 14:25:13Zdenda

Tenhle díl je lepší, rptože nemá ten dementní prolog. Jen tak dále.

18.02.2018 13:29:58agáta5

je to tady méně sociální :) upředňostňuju kvalitnější komenáře, když už... to se na pp úplně ztratilo, každopádně je tu více kvalitních děl, ty říkanky na pp jsou únavné

 

18.02.2018 11:42:30Solstic

Jano, ty víš, že i kdybys jela jenom ty…

Snažím se pochopit rozdíl od PP. Je tu víc lidí a přitom jaksi mrtvolněji. Asi jsem špatný pozorovatel. :)

18.02.2018 08:05:16agáta5

jj, koukám název nový... nemusel jsi, celkově se tu povídky nečtou moc, ale to není důležité. důležitý je třeba i jediný čtenář, který s tebou vydrží po celou dobu a ty ho dokážeš do příběhu vcucnout... víc jak celé chorvatsko mě zajímá to prázdné plátno, ale myslím, že tuším... když jsem byla hodně prázdná, hledala jsem něco, co mi rozpumpuje krev... a našla... takže

píšeš dobře, čtenáři se ukážou... pustina je všude :)

17.02.2018 20:54:28Solstic

Mám velkou radost, že se mnou jedou do Primoštenu takové celebrity PP, jako jsi ty Jano i ty Ireno. Jinak je tu nečekaná pustina. Takže v zoufalství to zkusím „odpíárovat“ změnou názvu. Teď už tedy ne „Pouť…“ nýbrž „Do hajzlu...“. Uvidíme, co udělá reklamní štít. :)

Omlouvám se, doufám, že mě kvůli tomu neopustíte.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.