Od té doby, co žiju opuštěná jako kůl v plotě, dochází u mě k určité periodě. Jednou za půl roku ze sebe sklepu domácí prach a hrábnu do klávesnice směrem k seznamce. Naivně prohlížím fotky a profily svých budoucích mazlíků a případných manželů. Co kdyby se nade mnou bůh přece jen slitoval a seslal mi někoho, kdo by zaplnil to příslovečné místo pod žebrem.
A začnu randit. Ne sice v nějakém měřítku podobném migraci, ale občas zajdu s Rudou, Honzou nebo Zdeňkem na kafe.

Ruda přijel vlakem. Neřídí auto, protože ho to prej už nebaví. Nádraží vyplivlo shrbeného muže, který se narovnal v okamžiku, když mě zahlédl. Přivezl tři krásné růže a povídal o modelářství a hlavně o bitevních lodích. Dozvěděla jsem se, kde všude nachází koše hub a že obývá malou garsonku někde, kam bych bez navigace netrefila. Byl vážně milý. Bohužel hodně za zenitem. Podle fotky to byl mužskej v nejlepších letech. Nejlepší léta ho minula tak před třiceti lety. Vrazila jsem mu do ruky hlavolam a on si s ním dvě hodiny hrál. Nepřišel na to. Nakonec jsem z téhle schůzky byla děsně smutná. Byla asi nejklidnější a nejnormálnější, kterou jsem zažila.

Honza přijel fárem, navoněnej tak, že jsem začala kýchat. Připadal mi jako by byl zrovna v nějaký manický fázi. Pořád sebou škubal.  Říkal, že mu je padesát, ale vypadal na lepších pětašedesát. Ale co, každej potřebujeme nějakou tu oblbovačku pro diváky, nedbala jsem a neuváženě ho pozvala do mého krásného domečku. (pro tyhle neuváženosti mám připravenýho syna v prvním patře. Kdyby cokoli, zařvu)
Pan Honza se rozvalil na gauči v obýváku a do půl jedný v noci se z něho nedal vyhnat. Postavil mi dva krby, opravil štíty, vzal na dovolenou na Karibik a sežral deset palačinek. Podrbal se v rozkroku a krknul.  Byla jsem okouzlena. Nakonec se mi ho podařilo vytlačit ze dveří. Po jeho „a pusinku mi nedáš?“, jsem kapku na seznamku zanevřela a dala si rok rekonvalescence.

Mirek přijel ve služebním voze s nálepkami Radegastu. Vyprávěl mi o manželce, jaká to byla běhna a jak ho vyhnala s „dvouma igelitkama“ (všimla jsem si, že takhle odchází většina chlapů) Docela jsem se bavila a nechala ho vykecat. Dokázal mluvit dvě hodiny o křivdách, které na něm napáchala za deset let manželství a ranách, které se nikdy nezacelí. Měla jsem chuť si říct o její telefonní číslo.  Když pronesl do ticha, že jsme všechny stejný, měla jsem chuť jednu ránu k těm nezaceleným přidat. K dobru mu mohu připsat, že nekrkal a nedrbal se v rozkroku.

David byl alkoholik. Přivezl si v tašce deset lahváčů, oznámil mi, že přespí a všechny ty lahve ztrestal. Je pravda, že byl děsně vtipnej, padaly z něho příběhy, že by mohl napsat knihu a já se smála, až mě bolela žebra.  Ráno byla káva na stole a míchaná vajíčka se špekem voněla až ven. Celej Hyde. Kupodivu se z nás stali přátelé. Přes den jsme pobíhali po lesích a polích s hledačkou, psali články pro muzeum o nalezených šípech, dokreslovali jsme střepy, obraceli haldy kamenů, abychom našli pár fosílií. A celý noci jsme popíjeli pivko z plechovek, kouřili jako indiáni a probírali všechno možný i nemožný… Naučil mě umět se dívat a milovat život.
David nic neměl, a když zmizel, bylo to takový normální, jako když kolem vás někdo projde, chvíli s vámi pobude a je zase pryč. Skončil v lesích Krušných hor, kde kácí stromy a nevidí živou duši jak je rok dlouhej. Občas zavolá. Prý mu lidi pořád nechyběj. 

Jindřich byl anděl, o kterých se píše v knížkách, a po kterém vzdychají všechny ženy světa. Nešlo mi do hlavy, že je sám. Krásnej chlap, vysportovanej, pracovitej, chytrej… jo, chytrej jako rádio s přesně naplánovanými dny až do smrti se svatou jedinou pravdou od boha (aby taky ne, když mu byl nejblíž, anděl jeden), což jsem pochopila ve chvíli, kdy mě měl pěkně na udičce. Ještě, že píšu a tak jsem spřádala plány jeho odstranění z pozemskýho světa aspoň na papír. Těch smrtí, co zažil. Ulevilo se mi.
Nakonec došlo k nejhoršímu a mě vyletěla z pusy sprostá věta. Tři dny nemluvil a pak si zabalil ty dvě igelitky a bylo po nebeským životě. 

Vyškrtla jsem se ze seznamky.  Jeden nebeskej život mi stačil.

Nebudete mi věřit, potkala jsem ho.
Ne, někde ve virtuálnu, ale venku před barákem. Jel na takový orvaný hapině a usmíval se jako sluníčko.
„Koukám, sousedko, že jste si pořídila slepičky.“ Mrkal přes uvolněnou plaňku.
A pak seskočil z kola, vytáhl z montérek šroubovák, srovnal plaňku a přišrouboval.
„Naschle,“ zamával a byl pryč.
Sakra, to je chlap!

V sobotu jsem ho pozvala na oběd. Bude slepice na paprice.