Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+2 neviditelných
Nejstarší smích (05)
datum / id21.02.2018 / 485599Vytisknout |
autorSolstic
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno318x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Nejstarší smích (05)

 

(Pokračování)

Umyli jsme nádobí a vyšli ven. Úlevně jsem si napřímil záda a zahleděl se na kemp. Slunce uléhalo do posekané trávy mezi dlouhé stíny pinií a bříz. V okolí stálo jen pár karavanů. Ticho rušily pouze cikády a vzdálený zvuk kytary. Najednou jakoby se vrátil ten dávno ztracený pocit, který jsem zažíval, když rodiče odešli na ples a my se starším bráchou zůstali doma sami. V duchu jsem se usmál tomu bizarnímu přemostění času.

„Nádhernej kemp,“ řekl Karel a uvelebil v lehačce. Sedl jsem si k němu a naplnil skleničky mikulovským tramínem.

„Nedáme si šachy?“ zeptal jsem se.

„Na snižování sebevědomí mi stačí Dag,“ usmál se Karel a sáhl po skleničce.

„Co mám říkat já? To po mně vyjíždí. Vždycky, když myslím, že dosáhla maxima, posune laťku výš. Řekneš mi vůbec, proč nejela Monika?“ vyslovil jsem jedním dechem.  

„Monika? Kolik malých štěstí bylo ztraceno hledáním toho velkého, řekla by možná tvoje Alice.“

„To by člověk musel vypít celej Mikulov, aby si spletl Dag s velkým štěstím.“ K našemu smíchu se přidal zvuk číší.

„Ale ne, vsadím se, že se ti ta holka bude nakonec líbit.“

„Obdivuji tvoji fantazii.“

„Opravdu, Dagmara je fajn,“ usmál se Karel.

„Snad, pokud bych byl hluchý, nebo ona němá.“

Vstal jsem, abych si přinesl z karavanu skicák. Uchopil jsem tužku a dlouze se zadíval na Karlův poloprofil.

„Můžeš mi dát pusu, jestli chceš,“ řekl, když si všiml, jak si ho prohlížím.

„Nekrofilie mi zatím nehrozí,“ usmál jsem se a začal kreslit jeho protáhlý obličej, štěrbiny bystrých očí, orlí nos, pevnou a rozeklanou bradu, i jeho prošedivělou kštici. Stále docela fešnej chlap. V portrétování jsem býval dobrý. Moje oko stále nebylo špatné, ale kam se ztratila lehkost mé studentské ruky?

„Víš, že je Dag designérka?“ sdělil mi Karel, asi v souvislosti s tím, že jsem se pokoušel o jeho podobiznu.

„Na to snad v Kanadě musí mít vysokou školu, ne?“ řekl jsem pochybovačně.

„To je pravda. Dagmara studovala na umělecké a designérské univerzitě v New Yorku. Absolvovala i dějiny umění. Knižně vydala i nějaké eseje o umění. Nesmíš dát moc na to, jak se chová,“ usmál se.

Udiveně jsem na Karla zvedl obočí. To tedy bylo překvápko.

„Kdes k tý holce vůbec přišel?“

„Znám ji už docela dlouho, přes jednu známou. Vždycky byla samorost. Nikdy nepoznala vlastního tátu. Narodila se sice v Čechách, ale ještě než šla do školy, tak se máma seznámila s nějakým Kanaďanem. To bylo za bolševika určitě terno pro každou ženskou, ale pro malou holku těžko. Najednou byla bez kamarádek v nějaké Britské Columbii, kde nerozuměla ani slovu. To se mohlo na tom capartovi docela blbě podepsat. Ale tohohle prcka to patrně spíš zocelilo. Asi i díky matce,“ zakončil Karel životopis. Mě se ale o Dag už nechtělo mluvit. Byla pro mne příliš adrenalinovou hádankou. Bylo mi teď dobře, moje tajemství spalo a já si to chtěl vychutnat.

„Přemýšlíš někdy o dětech?“ plácnul jsem bez rozmýšlení, abych změnil téma. „Myslím o těch svých, co nemáš,“ dodal jsem s úsměvem.

„Lidstvo degeneruje dost rychle i beze mne,“ uchechtl se.

„Život by mi připadal o dost nudnější, kdyby tvůj otec uvažoval stejně.“

„Můj otec…“ vzdychl. „Víš, že jsem měl starší ségru?“

„Vím. Před pár lety zemřela,“ už jsem tušil, že změnou tématu jsem si nepolepšil.

„Vyskočila z pátýho patra…“

„Cože?...“

„Otec se pokusil o sebevraždu dvakrát. Jedinej z rodiny, komu se líbilo na světě, byla máma.“

„Nikdy jsi mi o tom neřekl.“

„Třeba jsem se bál, že mě už nepozveš na návštěvu. Bydlíš přeci ve čtvrtým patře, ne,“ ušklíbl se.

Nevěděl jsem co odpovědět. Dědičné deprese? Karel - gurmán života. To by mě ani náhodou nenapadlo. Myslel jsem, že s depkou randím jenom já. Tenkrát, po té havári. Vlastně pořád po mně jede... Jak velké musí být to peříčko na misce vah, aby se člověk vyklonil z okna o trochu víc?

„Proč ses ptal na ty děti?"

„Jen mě to tak napadlo.“

„Ještě tě to trápí?“ řekl Karel s tváří obrácenou k obloze.

„Co?“

„Ta nehoda… Tenkrát…“

I já jsem zvedl oči a pozoroval velkého ptáka, který přelétal nad korunami stromů. Měl jsem dojem, že slyším proudění vzduchu pod jeho křídly.

„Pamatuješ, kde se nám to stalo?“ hlas mi trochu zaškobrtl.

„Jo, pamatuju.“

„Alice, na to místo pořád nosí kytky… naší Terezce…“ Opeřenec se majestátně vrátil a kroužil téměř nad našimi hlavami. Na jeho tmavé siluetě se odráželo slábnoucí slunce, které mu propůjčovalo pro tento okamžik šat vládce podnebesí. Asi ani netušil, že prožívá chvíli, která stojí za to…

„Když maminka Alice zemřela, nebyl nikdo, kdo by to léčil. Čas zas takový felčar zřejmě není,“ usmál jsem se smutně. Pták odlétl a zůstalo jen prázdné nebe, které škrtala čára bílé páry.

„Nedávno před námi někdo ve výtahu prohodil něco o svých vnoučatech. A Alice pak… ona pak doma plakala.“

Vzdálené akordy už nebylo slyšet. Cvrkot prohluboval ticho.

„Nevím, co říct…“

Díval jsem se do dna prázdné sklenice. Na dně vesmírného ticha, s ironií mi naskočil zasutý verš mého studentského básnění.   

„Měl jsem za to, že je to už za váma.“ Karel dopil číši a pak se mu jazyk zapletl do nepovedeného vtipu, možná chtěl jen naředit atmosféru: „Alice byla odjakživa pěkná ženská. Ale vždycky mi přišlo, že ji Bůh původně projektoval jako chlapa. Teda alespoň podle duševní stability. Asi jsem žil v bludu.“

„Ale ne, Alice je opravdu po čertech silná. Jen tu touhu po dětech, a teď po vnoučatech, se marně pokouší rozběhat,“ přidal jsem svůj úsměv k tomu Karlovu omluvnému.

„Aleši, tak se mi zdá, že jedinej, kdo tu nepotřebuje vysvobodit z vlastní hlavy, je Dagmara.“

„Vypadá to tak,“ přiznal jsem a znovu dolil sklenice.

Opět jsem viděl tu nenápadnou, deštěm zalitou křižovatku, která nám změnila život. Znovu jsem si vybavil ty dny prázdnoty. Dny, kdy jsem ztrácel Alici a taky sebe. Tu letargii, která mě pohltila jako mlha. Sebeobviňování, které se ani po dlouhých měsících neztrácelo, i když už nemělo tak ostré hrany. Poprvé jsem tehdy myslel na Boha. Chodil jsem i do kostela. Ale měl jsem smůlu, na lince musela být porucha. Vím, Alice na tom byla určitě mnohem hůř. Já prožíval apatii a smutek, ona osudové zoufalství. Mně chyběl jen důvod, proč myslet na budoucnost. Na sebevraždu to nebylo, vlastně jsem na ni nebyl nikdy stavěný, tak jsem začal pít.

Rozešli jsme se, na rozvod však nedošlo. Nebyla síla ani vůle něco řešit. Sestoupili jsme do sklepa svého vědomí. Připadalo mi to jako věčnost.

Našel jsem si podnájem v Praze. Malý byt ve Vysočanech. Mimo mne se do něj vešla jen samota a pár lahví alkoholu. Říká se, že zármutek je dobrý plavec a v alkoholu ho neutopíš. Někdy však stačí, aby se ten žal alespoň zalknul a na chvíli zmlkl.  Pak se stalo něco, co mě vrátilo do života. Zmizela otupělost a ztratil se i pocit, že budoucnost je už za mnou.

Poznal jsem ji v restauraci. Vlastně jsem tehdy jinam nechodil. Dělala tam servírku. Měla příjmení, které se nedalo zapomenout. Jmenovala se Olmerová. Eva Olmerová. O co hůř zpívala, než její populární jmenovkyně, o to líp vypadala. Osvobodila mě z minulosti. Možná mě tehdy zachránila. Líbila se mi, měl jsem ji opravdu rád. Ale pořád jsem miloval Alici.

Tvrdí se, že porážka není neuspět, porážka prý je nezkusit to znovu. Já bych tenkrát asi dal raději přednost pálení mostů, kdybych to dokázal. Takže jsem jednou zavolal Alici a zeptal se, zda by se mnou nejela na dovolenou. Nebyl jsem troškař. Měl jsem dva poukazy do bulharské Varny. Za bolševika vlastně maximum. Alice nakonec souhlasila. Začali jsme spolu opět žít. Ve mně však zůstala napořád výčitka a ona mi nikdy nedokázala odpustit. Eva mi nadobro zmizela ze života.

„Viděl jsi ji pak ještě někdy? Myslím Evu. Evu Olmerovou?“ probral jsem se ze zadumání. Karel věděl, že jsme spolu chodili. Párkrát jsme si tehdy vyrazili ve čtyřech.

„Naposledy? Někdy  na konci roku 1967. Zpívala v Semaforu,“ vzpomínal s předstíranou vážností.

„Nešaškuj. Víš přeci, koho myslím.“

„Co na tobě viděla, že tě tak milovala?“ popichoval Karel.

„Prachy to nebyly,“ usmál jsem se.

„Líbily se jí tvoje básně. Až od ní jsem se vlastně dozvěděl, že píšeš.“

„Jo, tenkrát mi párkrát něco otiskli, zkoušel jsem se z toho všeho vypsat.“

Karel se zakřenil a začal deklamovat: „V té zpropadené voliéře Čech, rozhazoval své básně s pohrdáním, jako kusy krvavého masa, ale ptáci se báli,“

„Tak nějak. Až na to, že jsem nikdy nebyl Holan a ty Seifert“

„Jo, Evu Olmerovou jsem pak ještě několikrát potkal. Potom odešla někam na Západ. Pokud vím. Snad do Německa“

„Já byl strašnej vůl,“ vzdychl jsem, „tehdy jsem to všechno ještě zkomplikoval.“

„Tomu, kdo jde ke dnu, se obyčejně neříká vůl, ale zoufalec.“

„No, já byl vlastně obojí,“ řekl jsem. Když jsme s bráchou bývali sami doma, bylo to o hodně zábavnější.

„Měl jsem radost, když jste se tenkrát dali s Alicí zase dohromady. Svýho času bych těžko hledal lepší dvojku, než jste byli vy dva.“

„Tou dvojkou vedle Alice jsem snad pořád, ne?“

„Spíš trojkou. Zapomínáš na Šéfa.“

Pes se na nás podíval a pak významně obrátil oči k miskám na žrádlo. Přinesl jsem z karavanu granule a naplnil ty jeho dva kotle žrádlem i vodou. Šéf k té maně čuchnul a vrhl na mne káravý pohled.

„Asi nejsi nejlepší kuchař,“ řekl Karel. Vypravil jsem se do lednice, nakrájel salám i sýr a zamíchal mu to do misky. Zdálo se, jakoby si pes vzdychnul, když si všiml, že mu tam zůstaly granule. Nakonec se přece jen začal s mlaskáním futrovat. To mi zase připomnělo Dag.

(Pokračování)

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

25.02.2018 07:37:52gabi tá istá

ak by som si mala vybrať z týchto dvoch názvov, vybrala by som si tretí - Gerontální puberta by ma chytila najviac :)

25.02.2018 00:09:15Solstic

Ten úplně první: Pouť do Primoštenu /pak mě přemohla gerontální puberta/.  :)

24.02.2018 18:57:26gabi tá istá

Aký bol pôvodný názov?

22.02.2018 13:27:33Solstic

Díky, holky. Ale kdo říká, že nemám občas sebevědomí (přezdívají mi Breaking Bad)  :)

22.02.2018 12:53:45agáta5

tak tak

22.02.2018 11:54:49Gora
redaktor poezie a prózy

Souhlas...a važ si svých čtenářů, ten název, cos jim nyní předložil, není hoden díla ani tebe!!

22.02.2018 11:52:44agáta5

trocha sebevědomí do toho psaní... hokus pokus, a kdo bude mít kecy, tomu přišlápnu krk! :)

22.02.2018 11:47:43Solstic

Jano i Ireno, tyky se mi moc nelíbí. Měnit to znovu nebudu. Těch pár lidí, co o to zavadí pohledem by poznalo, že jsem ve skutečnosti ještě daleko větší zoufalec, než jak to doteď vypadá. :)

22.02.2018 09:32:14Gora
redaktor poezie a prózy

Jsem pro vrácení - chtěla jsem to navrhnout, ale váhala jsem, aby Solstic nepůsobil tak, že si ze čtenářů dělá legraci!

22.02.2018 09:24:19agáta5

mě se ten nový název nelíbí, vůbec mi k tobě nejde... hlasuju pro vrácení na původní .. kdo je pro???????


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.