Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+17 neviditelných
dědičný hříchy
datum / id22.02.2018 / 485616Vytisknout |
autoragáta5
kategorieJen tak pro radost
upřesnění kategoriea trochu úvaha :)
zobrazeno332x
počet tipů12
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
dědičný hříchy

S chutí jsem si přečetla pohádku od křesťanskýho státu (co to je za nick?) Babička. Spíš bych dala název Dědeček, ale nakonec z toho vylezlo, že Babička je příhodnější. Ona byla koneckonců ten hybatel tyranskýho krku, že jo?


Četla jsem se zájmem, protože co člověka posílí nejvíc? No přece, když má někdo podobnej osud. Kdyby si ten křesťan dal se psaním větší práci a nenechal za příběhem tři tečky, bylo by to o fous lepší. Samozřejmě, že tam ty tři tečky nemá, ale pro mě jako by tam byly. Odešla jsem z příběhu nakrklá na všechny ty despoty v rodinách a neuspokojená z konce. Protože já mám ráda dobrý konce. Jako třeba vysvlečení se z dědičných hříchů, zabouchnutí dveří, otočení všeho toho špatného na dobrý zítřky atakdále.


A aby toho nebylo málo, přečetla jsem si Quo vadis od Haijina. Většinou zanechám jen stopu v podobě tipu, protože sedím na jedné z vln, které haijin umí famózně dělat a tam jsou všechna slova již zbytečná. Jenže se stala zvláštní věc. Tyhle dva příběhy, které se sobě nepodobají ani náhodou, se propojily. Dětství, dospělost, život.


Kam dítě uteče, když neví kudy kam?


Já se topila v knížkách, hledala odpovědi, utíkala do jiných světů. Přečetla jsem i tři knihy týdně. Můj Petronius potkával v parku hodnou maminku, která měla v kabelce vždycky nějakou dobrotu, voněla po třešních a byla hrdá na své potomky. Cesta z parku vedla kolem bílého plotu z vytvarovaných draků, hadů a skřítků, kteří se různě kroutili a občas mi některý z nich skočil do kapsy a šel se mnou domů. A doma se děly věci. Skřítci jsou darebáčci, občas rozbijí vázu, vylijí mléko. Draci plivou oheň…


A najednou jste dospělí…
Dopíšu konec za křesťanský stát, protože jsem pokřtěná (mimochodem mé druhé jméno je Johanna) a vím,  co se sluší a patří.

 

Z dědičných hříchů se nedá úplně vymanit. Nejde to přeprogramovat, resetovat nebo změnit příkladným životem. Ten šotek je tam pořád. Je možný ho potlačit, jenže on vyleze, když to člověk nejmíň čeká a jste zase malí a úplně v prdeli. Návod na, pro vás, skvělej život, prostě nikde není. Tím si člověk musí projít, a když si nehrábne úplně dovnitř až na dno duše a nevytahá všechny ty kostlivce, návyky a dědičný dispozice, všechno je zbytečný. A když už je vytáhnete na světlo boží, zjistíte, že jsou věci, které vám sice vadí, ale jsou součástí vašeho já a bez nich byste byli někdo úplně jinej. A tady je možná zakopanej pes.

Kdo chcete být? Říká se, že život je divadlo, hra.. jenže, kdo chce celej život hrát divadlo…


Tak vám nezbývá, než se smířit. Jo, smíření s negativní stránkou vaší povahy, to je věc… někdy se s tím člověk smiřuje i padesát let…


Potkávám spoustu lidí, kteří tvrdí, že měli krásné dětství a že jsou v životě velmi spokojeni. Mě to přijde jako fikce a nebo už tihle lidi prošli očistcem a fakt jsou spokojeni. To vždycky jen tak pozoruju jejich chování a světe div se, občas tam ten čertík vystrčí nenápadně kousek růžku.

Netrpělivost, neschopnost naslouchat, zlost, ublíženost, výčitky… to nejsou rysy spokojeného člověka. Za svůj život jsem potkala jen dva tři lidi opravdu spokojené. Tak buď žiju v určité uzavřené bublině nebo je všechno jinak.


Nemám na to patent a možná mi bude někdo odporovat, ale spokojenýho člověka poznám. Většinou je sám (to aby ho nikdo nevysával)nebo hodně uzavřený do sebe (když už je nějaký vysávač na obzoru). Umí říkat ne a neřeší v reálu neřešitelný jako třeba protivnou maminku, despotickýho tátu a blbýho bráchu.


Spokojený člověk je vlastně napůl flegmatik se zděděnými vlastnostmi, který vůbec nechtěl, ale který prostě přijal, protože jinak by spokojenej nikdy v tomhle životě nebyl.


Spokojenější je ještě víc ten, který věří na duši, reinkarnaci a v něco vyššího – jako třeba čáry a kouzla. Umí si přivolat lepší den, vidí zvláštní souvislosti…  Trošku přízemní člověk by mohl říct, že to hraničí s bláznovstvím, ale co, nemá se ten blázen vlastně nejlíp?

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

26.02.2018 09:36:34agáta5

:) nakrklá se ti líbí :))

jj, spokojenost se sviňa a měla by se projednávat i v Unii :)))

dikes za zastávku, upupo :)

26.02.2018 06:52:34upupa

"nakrklá" - milujem češtinu!

"spokojeni" - na konci Švejka, v tej scéne, ako Baloun(?), ten žrút, čo všetko zožerie, hovorí o civilnom živote: Já byl tak spokojenej!

Ohromná úvaha. Čo je to spokojnosť (spokojenost)?

Nemalo by sa to prejednávať v OSN?

Je to úžasná krásna vec od agáty, ako po stránke literárnej, ale aj tej filozofickej. Je poctivá! To sa dnes príliš nenosí. 

23.02.2018 12:02:36agáta5

kočko, ale ty nemůžeš být svině, když si kočka... to by byla hodně velká změna.. a navíc je tu africká chřipka, v Německu je můžou střílet celoročně a bůhví jak to dopadne tady... to bys tutově nechtěl :)

a co ty víš, co cítí ty svině...

23.02.2018 11:33:13Kočkodan
Se zájmem jsem si vsechno precetl, respektive nechal moderní technikou precíst.
S obrovskou spetkou eufemismu jen spitnu, ze já ze sebe zrovna moc nadsený nejsem. A asi bych byl radejí sviní (vycházím z toho, ze jí prece jen nejsem), která o tom do posledního dechu nebude vedet. (nelehko definovatelný smajlík)

A za rozvírení tématu dík.
23.02.2018 10:19:20lastgasp

Nic se nemá přehánět, ani hříchy. Ještě by to vnoučata odkoukala.

23.02.2018 10:17:07agáta5

no jasně, vlastně jsem to tam chtěla i dopsat, ale pak jsem měla lepší věci na práci :))  ambice, ego.. to, co nás hnalo vpřed, je dnes tak nějak bez motoru :))))  a dědictví čehokoli jsme pohřbila spolu s rodiči... a už jen tak pokukuju po vnoučatech... vypadají nezatíženě :)

díky, budu si dávat na hřešení pozor :))  jen trošku

23.02.2018 10:09:36lastgasp

Spokojenost v životě roste ztrátou ambic (hergot, to jsem napsal dobře), ale zúžují se pocity dědičných hříchů. Nakonec je člověku cosi fuk. Agy, jsi nejen chytrá, ale i velmi sensitivní. Moc nehřeš. 

23.02.2018 08:53:53agáta5

Evžo, jj, přesně :)

lyrae, spokojená pipina jsem docela ráda :) protože se pak člověk může soustředit na úplně nejlepší věci ... kvokat umím :)

smířit by se měl člověk jen s tím, co nemůže změnit, aby ho to nesemlelo.. ty vado, jsem dneska chytrá jako rádio!

22.02.2018 20:01:41Lyrae

teď to tady taky okomentuju! :-) ráda čtu věci od lidí, kterým se případně líbí něco mého, páč tam někde prostě musí ta kontinuita být ukrytá. Je. Třeba toto mě teda parádně provedlo zpět do teroru mého dětství, uf uf...ani neví jestli říct dík, ale trefné to je velmi.

Líbí se mi ta nadsázka. A ta myšlenka předposledního odstavce o spokojenosti flegmatiků. Já se s tím už smířila, že spoko nikdy nebudu. Ale jak předjímáš - bez toho bych to nebyla já. Jsem víc spoko nespoko. Hrdě se rvát za pravdu jako silné ženy! (ha ha) Lepší než být spokojené pipinky:-)

 

22.02.2018 19:50:11Evženie Brambůrková

Vzpomínky na dětství jsou jedna věc,  druhá pak jak se z toho mladý člověk poučil pro život. Nenést s sebou stejné chyby, být jiný? Lepší?

To se musí každý naučit cestou. A co nechce nést dál, musí prostě odhodit.

Pak může být i šťastnější. Já si nestěžuji. Odhodila jsem toho hodně, ale něco se drží jak h.... košile. :-))) /T 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.