Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Nejstarší smích (06)

22. 02. 2018
2
5
1024
Autor
Solstic

(Pokračování)

Slunce zapadlo a obloha v červenošedém županu začala potají rozsvěcovat v duši důvěrnost. Odložil jsem tužku a dolil sklenice. Vzal jsem do ruky skicák a díval se na hotovou kresbu. Podoba docela seděla, ale bylo to takové ušmudlané. Příliš tápajících čar. Moji levačku čeká ještě velká drezura.

„Co tomu říkáš,“ ukázal jsem Karlovi kresbu.

„Jo, jsi fakt umělec. Kdo je ten krásnej chlap?“

„Takovej bezvýznamnej trouba,“ vzal jsem si skicák zpět.

„Aha, to je autoportrét. Kde se tam vzaly ty ušlechtilý rysy?“ šklebil se. Vytrhl jsem kresbu z náčrtníku a podal mu ji.

„Kluci se ptali, co s tebou je. Měl jsi teď párkrát áčko,“ pokračoval Karel.

Kluci. Všichni kolem pětašedesáti. Od nepaměti jsme se, každý čtvrtek, scházeli v pivnici U Rudolfína. Kamarádi z vejšky, ale za ten čas už se to promíchalo.

„Mrzelo mě to, ale asi bych tam byl jen do počtu.“

„To jsi snad vždycky, tak co ty strachy?“

„Ale, ještě jsem nedokončil takovou svou malou dekompresi,“ nevšímal jsem si jeho útoku.

„To je dobře, ne? Co vím, tyhle dekomprese člověk dokončí, až když ho nesou nohama napřed. Řekneš mi konečně, co se děje?“

„Ne. Nechci, aby mi to zítra všichni vyprávěli.“

„Ty dobře víš, že mi přezdívají Trezor. No dobře, tak buď tajemnej. Řekni alespoň, jestli je to už lepší?“

„No, když mi Alice oznámila, že jedeme do Chorvatska, bylo to určitě horší. To jsem fakt zpanikařil. Měl jsem dojem, že to bude moje zážitková eutanazie. Ale teď už jsem rád, že jedu,“ protáhl jsem se a zkřížil ruce za hlavou.

Ticho odcházejícího dne náhle ukončily reproduktory z karavanu, kde Dag posnídala. Byl to jasný pokus stereofonně dobýt chorvatský vzdušný prostor. Dokonce snad stejným cédéčkem Jarka Nohavici, co jsem si pouštěl v noci. Měl jsem pocit, jakoby si někdo pouštěl státní hymnu k tanci. Když jsem se otočil ve směru zdroje toho militantního zvuku, zavadil jsem o stůl a hladina v druhé lahvi vína se nebezpečně rozhoupala.

„To ti nevadí, že teď budu pořád přemýšlet, co s tebou je?“ dotíral znovu Karel. „Navíc, jsem tvůj kamarád se siderickým kyvadlem, tvoje naděje.“ šklebil se, asi aby rozptýlil naši záhrobní nevázanost.

„Kdybych to chtěl vyžvanit, vyberu si někoho chytřejšího a spolehlivějšího.“

„Ty máš genetickej dar, posrat každej projev lidskosti.“ Tahle věta byla důkazem, že jsme to s pitím přehnali. Karel mluvil vulgárně jedině tehdy, když se picnul.

„Proč sis nevzal kytaru?“ řekl jsem.

„Už jsem ji nedokázal pobrat.“

„To je škoda. Kytara byla to první, co sis dříve sebou bral. Vzpomeneš si vůbec, kdy jsme spolu byli poprvé pod stanem?“

„Jo, to byla doba,“ povzdechnul si. „Svět ještě táhly vlaky na páru a překotnost života se dala brzdit torpédem bicyklu.“

„Teď už nespí pod celtou snad ani vojáci. Proč taky, už jim za vojnu platí, můžou si koupit postel v hotelu.“

„Všechno se mění. I my se měníme.“

„Dokud to s námi definitivně nesekne,“ přidal jsem větu, kterou mi zrovna přihrály reproduktory od vedle.

„Svět je jiný, než býval. Zatěžuje nás sice spoustou zbytečnejch věcí. Ale zato nám chce odlehčit duši. Chce z ní odstranit hřích. Z pýchy udělal zdravé sebevědomí, z lakomství zákon ekonomiky, z nestřídmosti vyšší životní úroveň a ze závisti boj za spravedlnost,“ řekl Karel.

„Smilstvo doporučil jako prevenci proti neurózám, z hulvátství udělal svobodu projevu, okrádání prměnil na svobodný trh a zanedbanou výchovu dětí prohlásil za tvorbu vlastního názoru. Neúctu k tradičním hodnotám oslavuje jako vítězství zdravého rozumu nad předsudky,“ pokračoval jsem ve výčtu zase já.

„Máš s tím problém, máš smůlu. Prostě nestačíš době.“

„Něco se porouchá? Neopravuj! Vyhoď to a kup si nové. To vlastně platí i o nás, starejch,“ střídali jsme se ve výčtu.

„Svět úžasně postupuje vpřed. Neustále aktualizuje, upgraduje a inovuje, aby nás mohl zaplavovat ještě větší spoustou kravin,“ usmál jsem se.

„Ale musíš uznat, že tahle doba podněcuje v člověku i lásku. Lidi nikdy nemilovali peníze tak jako teď. Je divný, že se penězům ještě nestaví kostely,“ divil se Karel.

 „To fakt není náš svět. Tahle doba nás má ráda asi tak, jako pes nároží,“ řekl jsem.

„Náš svět to sice není, ale pořad je docela hodnej. Zatím nevyhlásil na naše starý hlavy odměnu.“

„Myslíš, že se do týdle doby vejde ještě trochu naší starobylý srandy?“ zvedl jsem furiantsky číší.

„Pokud ne, je to její škoda,“ řekl Karel.

Postavil jsem se a obrátil tvář k pohasínajícímu nebi. Překvapilo mě, že jsem se nezapotácel.

„Bože,“ zahulákal jsem, „který si zvolna bereš zpět schopnosti všech našich pěti smyslů. Pouze našemu jazyku, neztenčuješ chuť a učíš ho dokonce větší touze.“ V souboji s blízkými reproduktory jsem se musel zhluboka nadechnout.

„Bože,“ řval jsem dál ze všech sil, „děkuji ti, žes nás obdaroval i šestým smyslem, který prozářuje naše vadnoucí dny a vyjádřuje smutek naší duše tím nejdůstojnějším způsobem. Bože, z celého srdce prosím, neber nám smysl pro humor ani neoslabuj jeho schopnosti,“ ukončil jsem ochraptělým hlasem svojí supliku.

„Bože, nebuď suchar a nech žít naši srandu! Amen.“ přidal Karel svou modlitbou. Naše číše zazvonily, zatímco hladina mikulovského se dotkla dna druhé lahve.  

„Aleši, ty vole, myslíš, že Bůh má smysl pro humor?“ Karel zvedl tvář k nebi. „Co když ne. Co když se nasere, že jsme si z něj utahovali,“ dokončil tiše větu a pokřižoval se.

„V tom případě jsme vsadili naše duše,“ řekl jsem.

„Jo duše, to není žádná sranda. Co myslíš, plýtvá Bůh, nebo duše recykluje?“

„Dobrá otázka. Co na to říká tvoje kyvadlo?“

„No, když o tom tak přemýšlím, asi začnu důsledně třídit odpad.“

„Karle, myslím, že tvé obavy se naplnily, Bůh se nasral,“ ukázal jsem na cestu, kde se objevily siluety dvou cyklistek.

„Tak jakpak dělá slepička?“ slyšeli jsme z dálky.

Karel se ztěžka zvedl, vzal virguli a nejistým krokem odešel do šera. Asi šel hledat naftu. I já se vztyčil, vzal jsem prázdné lahve a vydal se opačným směrem. Minul jsem popelnici všeobecného odpadu a zamířil ke vzdálenému kontejneru na sklo.

Když jsem se vracel ke karavanu, tak se to stalo. Nejprve jsem pocítil zase ten tlak na prsou. Opřel jsem se o strom, protože mi trochu zavířilo v hlavě.

Když jsem se probral, skláněly se nade mnou dvě hlavy. Ta dívčí mlčela, zatímco ta vousatá mi něco říkala. Přihlouple jsem se usmál a namáhavě se posadil. Pomoc té dvojice mi připadala poněkud zdrženlivá a já si uvědomil, že je ze mne cítit alkohol. Věděl jsem však, že moje mdloba má jiný původ. Opřel jsem se o hrubou kůru stromu a vztyčil se. Když jsem se opět vrávoravě vydal tmou do postele, ta dvojice mě stále pozorovala. Zřejmě se ti dobří lidé utvrzovali v názoru, že alkohol je strašná metla lidstva. 

(Pokračování)

 


5 názorů

Solstic
24. 02. 2018
Dát tip

:)


agáta5
23. 02. 2018
Dát tip

njn, někdy by to chtělo koupit novej (ten šejkr) :))


Gora
22. 02. 2018
Dát tip

Tak to mne zajímá, kdo bude dál řídit:-)


Solstic
22. 02. 2018
Dát tip

Chtěl jsem, aby to kolísalo mezi srandou, nadsázkou a vážným konfliktem. Připadalo mi zajímavé zkusit to namíchat. Možná mi ten šejkr funguje blbě. :)


agáta5
22. 02. 2018
Dát tip

trošku se to začíná točit kolem tebe... chělo by to kapku jiný pohled - ale vím, že je to těžký, taky píšu jen z vlastního úhlu - proto dávám do příběhů víc nadhledu a srandiček. občas se i odkopu :)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru