Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+2 neviditelných
Nejstarší smích (09)
datum / id24.02.2018 / 485657Vytisknout |
autorSolstic
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno236x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Nejstarší smích (09)

(Pokračování)

5. Peří netopýra

Krátce před půlnocí jsme se sbalili a vyrazili do dalšího cíle naší expedice. Tím byl Primošten. Samozřejmě se mi ten čas zajídal, všem se totiž zdálo normální, že nepotřebuji spát. Ale uznal jsem, že to mělo i výhody. Volnější silnice, nižší teplota a vyšší pravděpodobnost, že se mi nebudou zdát špatné sny.

Při pohledu na přístrojovou desku jsem se vylekal. Nádrž auta byla téměř prázdná a vzápětí jsem zjistil, že rezervní kanystr na tom byl podobně. „Tomtom“ mi ukázal, že na nejbližší benzinku je to devatenáct kilometrů. V tom zádrhel nebude, ale problém bude možná v tom, jestli tam pracují stejně šlechetní lidé jako já. Pokud jsou normální, zamkli čerpadla a šli spát.

Motor spokojeně předl, aniž by tušil, že mu hrozí hladomor. Trasa nás brzy odvedla z hlavní silnice na štěrkovou vozovku plnou rigolů, strmého stoupání a klesání i ostrých serpentin. Jízda se nečekaně prodlužovala a já začal mít obavy, aby nám nedošla nafta někde uprostřed pustiny. V hlavě mi začala klíčit absurdní pochybnost, zda je technicky možné, aby navigace nepracovala správně.

Když už jsem podlehl skepsi, objevila se nečekaně benzinka. Stará barabizna s opadanými omítkami, kdesi uprostřed polí. Ve svitu měsíce vypadala téměř přízračně, ala já bych ty zdi s obnaženými cihlami ze samé radosti nejraději políbil. Už jsem se viděl, jak kráčím neznámou pustinou s prázdným kanystrem v ruce.

Nad jediným tankovacím stojanem sice blikala žárovka a skrz závěsy v oknech pronikalo slabé světlo, ale já byl připraven počkat do rána, až pumpa otevře. Nedávalo smysl, že by se na konci světa jelo na tři směny.

Pak jsem si všiml velké tabule. Stála na dřevěné trojnožce před vstupem do budovy a v jasném měsíčním světle jsem i na dálku rozeznal nápis: CONTINUOUS RUNNING. Je to možné? Tahle ztracená varta měla nepřetržitý provoz.

Vypnul jsem motor a posádka se začala budit. Vylezl jsem z auta a pokusil se natankovat u archaického, spoře osvětleného stojanu. Skoro mě překvapilo, že všechno správně fungovalo, i když se z čerpadla ozýval divný, kvílivý zvuk a počítadlo se klepalo, jako by se mělo rozpadnout.

Vytáhl jsem peněženku a vykročil do šera barabizny. Dlouhá chodba mě vedla někam do tmy a já najednou pocítil tíseň. Zažíval jsem něco divného, jako bych překročil čas a vkrádal se do nějakého jiného světa.

Konečně jsem vešel do malé místnosti, osvětlené pouze mdlým stropním světlem, které přesto odhalovalo v koutech pavučiny ztěžklé prachem. Za mechanickou pokladnou seděla tělnatá žena. Cítil jsem na sobě její pohled, i když oči měla schované ve štěrbinách pod těžkými víčky. V temném rohu seděl starý muž v dlouhém plášti. Jeho plnovous i vlasy zářily bělobou a zdálo se, že ta nápadná houština snad ještě nepoznala nůžky. Mlčky jsem zaplatil. Z nějakého důvodu mi připadalo nepřirozené, že zde mohu platit eury.

„Bůh s vámi,“ pozdravil jsem při odchodu. Sakra, co blbnu. Kde se v mých slovech vzala ta bigotnost?

„Mir s vama, dječak,“ odpověděla s úsměvem ta bizarní huspenina za pokladnou. Řekla mi opravdu chlapče? Byl to výraz nějaké nepochopitelné převahy, nebo prostě jen neviděla přes ta tučná víčka?

Vyšel jsem do tmy a nadechl se čerstvého vzduchu. Po několika krocích byla ta divná tíseň zase pryč. Otočil jsem klíčkem a nastartoval auto.

„Do prdele, zapomněla jsem si koupit doutníky,“ zaklela Dagmara a vyřítila se do tmy. Po několika minutách se vrátila a v ruce třímala tu svou zázračnou krabičku, co během chvíle dokáže proměnit vzduch na asfalt. Po jejím boku, k mému údivu, kráčela ta bělovlasá „mánička“ co seděla v koutu benzinky. Stařec měl přes rameno přehozenou brašnu z hrubé tkaniny a při chůzi si rukama zvedal dlouhý, ošuntělý plášť, jak to někdy dělají ženy s večerní róbou. Překvapilo mě, jak lehce se pohyboval, ačkoliv byl určitě o dost starší než já.

"Slíbila jsem tady pánovi, že ho svezeme. Nebudete tomu věřit, ale on umí česky," řekla rozzářená Dag. Bylo nezvyklé, vidět její ochotu a dokonce ještě vstřícnost k muži.

"Bůh vás provázej. Žil jsem dlouho v Čechách," vysvětloval s úsměvem starý muž překvapivě hlubokým a jasným hlasem. Jeho čeština byla opravdu dobrá. Jen důraz nekladl vždy na první slabiku a jeho výslovnost byla o trochu měkčí. Napadlo mě, zda to není pravoslavný kněz.

„Rád vám pomohu na vaší cestě,“ pokračoval. Ta věta mě rozladila. Ten chlap se chtěl zdarma svézt a přitom se tvářil, jakoby nám poskytoval službu. 

„Děkujeme, ale vaši pomoc nepotřebujeme, máme spolehlivou satelitní navigaci. Ale jestli jedete naším směrem, rádi vás svezeme,“ uvedl jsem věc na pravou míru.

Děda mě objal a řekl: „Děkuji, Aleši.“ Pak s podobnou obřadností objal i ostatní a stejně tak je oslovil jménem. Zdálo se, že Dag té podivné existenci vyžvanila i naše bydliště a rodná čísla.

Konečně jsme vyrazili do tmy. Spokojeně jsem pohlédl na rafičku ukazatele stavu nádrže, jak se ustálila na stovce procent. Ten člověk si sedl dozadu k Šéfovi. Když psa pohladil, ten proti mému očekávání nezavrčel. Naopak, vrátil mu dotek olíznutím jeho zarostlé tváře a pak mu položil hlavu do klína.

Navigace nás vedla dál po vedlejších cestách. Samá zatáčka a kopce, často jsem kvůli přívěsu musel zařazovat dvojku. Konečně se povrch silnice změnil. Opustili jsme kodrcavé výmoly štěrku a dostali se na rovný asfalt. Podmínky řízení se však příliš nezlepšily. Členitost terénu zůstala stejná a navíc začalo vydatně pršet. Mokrá vozovka hrozila smykem a překvapovala hlubokými kalužemi. Občas mě oslnily odlesky světel zářících vedle vozovky. Netrpělivě jsem čekal, kdy se znovu vrátíme na hlavní tah.

Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Trojici za mnou ovládal spánek. Pouze na zadním sedadle bděly dvě hlavy. Čtyři soustředěné oči, jakoby něco očekávaly. Znovu jsem obrátil pozornost na silnici před sebou, kde velký, lesklý had klikatě prchal do tmy před kužely reflektorů.

Déšť zhoustl a stěrače pracovaly naplno. Zdálky se přibližovalo světlo. Uvědomil jsem si, že to bylo první auto, které jsme dnes v noci potkali. Jeho světlomety se pomalu spojovaly do jednoho intenzivního zdroje a začaly mě oslepovat. Zablikal jsem dálkovými reflektory. Světlo nezesláblo. Naopak jas se spojil s odrazem v asfaltu. Pohltila mě záře a já zcela ztratil orientaci. V panice jsem brzdil a očekával každou chvíli náraz nebo smyk. Ovládl mě strach a žaludek se mi sevřel v křeči. Zdálo se mi, že to trvá věčnost.

Najednou to bylo pryč. Oslepení zmizelo. Měl jsem pocit, že se probírám z bezvědomí. Pociťoval jsem obrovskou úlevu. Cesta se narovnala a přestalo pršet. Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že liják ustal proto, že jsme vjeli do neosvětleného tunelu.

V dálce se objevilo nové světlo. Pomalu se přibližovalo a já si pomyslel, že je to další auto. Napadlo mě, že by se mohla opakovat situace, kterou jsem zažil před chvílí. Pokusil jsem se přibrzdit, ale auto nereagovalo. Překvapil jsem sám sebe, že jsem nepocítil strach, spíš se mě zmocňovala nepochopitelná zvědavost a tak jsem jen přimhouřil oči a pozorně hleděl před sebe.

Světlo, které se přibližovalo, nepatřilo automobilu. Byl to konec tunelu. Asi mi zalehlo v uších, protože jsem najednou neslyšel motor. Pohlédl jsem do zpětného zrcátka. Všichni byli vzhůru. Asi jsem je předtím vzbudil prudkým brzděním. Ta záře se stále přibližovala a já si uvědomil, že nejedeme do noci, ale do denního světla.

Až tento časový rozpor mi přivedl do nervových spojů elektřinu, ale nebyl to úlek a strach, spíš překvapení a údiv. Znovu jsem se podíval do zpětného zrcátka, protože teprve teď mi došla další nesrovnalost. Zadní sedadla byla prázdná.

Pohlédl jsem na zbytek osádky. Alice, Dag i Karel hleděli, předkloněni ve svých sedadlech, přes má ramena do oslňující záře před námi. Všichni tři měli ve tváři nepřítomný, ale šťastný výraz. To co bylo ještě před chvílí pouhým tušením, už bylo jistotou. Ale nebyl jsem vyděšený. Nepokoušel jsem se hádat, kdo byl ten podivný stařec. Napadlo mě jen, že Šéf byl jediný z nás, kdo přežil.

Připadalo mi, že všechno v kabině ztrácelo pevné obrysy. Jakoby vše v tom oslnivém jasu ztrácelo svou hmotnou podstatu. Také jsem pohledl skrze přední sklo, na kterém už dávno nepracovaly stěrače. Opustili jsme tunel a záře, která nás obklopila, mě přinutila téměř zavřít oči. Pocítil jsem zvláštní směs radosti i smutku. Ten smutek asi způsobovaly vzpomínky, které se teď o překot vynořovaly s nezlomnou jistotou, že mě zároveň navždy opouštějí. Napadl mě hloupý příměr - formátuje se mi paměť.

Vše začínalo být podivně neurčité, jakoby se kabina začala plnit jemnou, světélkující mlhou. Podíval jsem se do míst, kde seděla má žena. Naše pohledy se setkaly. Alice se usmála. Předklonila se a položila mi ruku na rameno. Pohladila mě po tváři a políbila mě. Ty jemné doteky jsem však necítil. Její rty se pohybovaly, ale slovům nebylo rozumět.

Znovu mě naplnil ten nesnesitelný smutek. Dusila mě vina za tu marnost, za její nenaplněnou touhu být matkou a babičkou. Za tu kletbu, kterou jsem přivolal já. Sledoval jsem mizející obraz ženy, jejíž život tak podivně splynul s mým. Ženy, která byla mým osudovým člověkem. Ženy, jejíž blízkost jsem ve své malicherné hlouposti propásl. Ženy, kterou jsem teď navždy ztrácel. Najednou jsem věděl: Největší lež života je pocit, že člověk má dost času.

Náhle se v mé hlavě začaly vynořovat nesrovnalosti. Ten hlavní rozpor nebyl v tom, že jsem slzel, ačkoliv Dag nekouřila, ani v tom, jak se mohl mikrobus, který mi provedl v životě tolik čertovin a navíc nemá duši ani v pneumatikách, dostat do nebe. Ten zásadní nesoulad byl v otázce: Co dělá v nebi Dag? Zdálo se, že můj chabý smysl pro humor zase funguje. Mohlo to znamenat jediné, probouzel jsem se.

Ještě než jsem otevřel oči, uslyšel jsem Alici, jak vedle mne hlasitě chrápe. Co blbneš, ty magore, pomyslel jsem si, do Primoštenu jedeme přeci až zítra. Utřel jsem si opravdové slzy, slastně se schoulil pod deku a znovu usnul. Naštěstí tak rychle, abych se nestačil leknout, že mé tajemství, kterého jsem se zbavil ve snu, stále žije.

(Pokračování)

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

25.02.2018 00:23:20Solstic

Gabi, jdeš dál? Pochváleno buď peří netopýra. :)

24.02.2018 19:31:16gabi tá istá

hovorím si, to čooo? nemohol upresniť kategóriu - že sci-fi? to by som ani nezačala čítať...pekne si ma dostal! :) tak idem ďalej*

24.02.2018 14:16:08Solstic

Díky, Ireno. Mívám dokonce i horší sny.  :)

24.02.2018 13:01:00Gora
redaktor poezie a prózy

Takže ta ošuntělá benzínka byla součástí toho snu?

Zajímavé čtení.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.