Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+2 neviditelných
Nejstarší smích (11)
datum / id26.02.2018 / 485686Vytisknout |
autorSolstic
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno241x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Nejstarší smích (11)

(Pokračování)

Následující den byl nádherný. Slunce se s nikým nepáralo a vyhnalo celý kemp na mořskou pláž. Karlův ani můj žaludek nevykazoval po včerejší večeři žádnou újmu a tak jsme si pod plátěnou střechou předsíně vychutnali snídani, ale hlavně tu boží kávu, co uměla jenom Alice. Pak jsme si navlékli plavky a šli se vykoupat. Protože Dag, usazená před karavanem v tureckém sedu, už dlouhé minuty vylepšovala rentabilitu svého mobilního operátora a bylo jasné, že s tím hned tak nepřestane, vyrazili jsme pouze ve třech.

„Zůstaň!“ řekla Alice Šéfovi ležícímu s vyplazeným jazykem vedle Dagmary. Byl to zbytečný příkaz, protože pes by jistě zůstal ležet i při povelu: Ke mně. Jasně nám dával najevo, koho považuje za vůdce smečky.

Mořský břeh byl teď jiný, než když jsem tu seděl včera večer, Slunce už vysušilo slzy. Vítr teď nepřinášel v šumění vln ticho plné temných přeludů, ale oslavoval přítomnost zbavenou fatálnosti, naplněnou radostným povykováním turistů a triumfálním jekotem rychlosti i síly vodních skútrů.

Vystoupil jsem ze stínu pinií na rozlehlou pláž a nechal se objímat hřejivým povětřím. Oslněným zrakem jsem si prohlížel nekonečné panorama plné slunečních odlesků. Vše se shodovalo s tvrzením cestovních kanceláří. Jemný štěrk omývaný příbojem, průzračné vlny, pěna tříštící se o skalní výstupky, bezoblačné nebe, příjemný vítr zmírňující palčivost slunce, na obzoru romantika vzdutých plachet. Nebylo co reklamovat. Snad jen lidí tu bylo o pár tisíc víc, než na osamělosti reklamních fotografiích.

Můj pocit se však nechtěl rozvinout do rajské košatosti. Nějaké podivné tušení odmítalo otevřít dveře bezstarostnému pocitu štěstí. Příčina se objevila vzápětí. Mezi karavany stojícími na kraji pláže se ze stínu stromů vynořila štíhlá ženská postava a vedle ní velký rezavý pes. Dag a Šéf. Dvojice, kterou cestovní kanceláře zapomněly zahrnout mezi svá rizika podnikání. Jak by mohl Dagmařin útlocit připravit Šéfa o radost z mořských vln a proč mu to potěšení nedopřát zrovna tam, kde se to nejvíc hemží lidmi. Zachvátila mě panika. Pouze Alice a já jsme věděli, že by bylo mnohem rozumnější, vzít si na pláž místo Šéfa odjištěný granát.

Oba prokličkovali mezi nahými těly a nedočkavě se vrhli mezi plavce. Pes si okamžitě žíznivě chlemtnul dva obrovské doušky vody. V tu ránu mu to došlo. Strnul a jeho duševní činnost se rozběhla na plné obrátky. Jak dokázal nějakej blbec přesolit takovou spoustu vody? Jeho hlava mu nedávala odpověď a navíc se přes ni přelila mohutná vlna. Ta vlna i sůl se okamžitě sečetly do kinetického šílenství. Šéf se vyřítil z vody a začal zběsile lítat mezi masou sluncem zarudlých těl. V běhu štěkal, vrčel, zatímco jeho dlouhá srst kropila okolí. Převracel slunečníky a zasypával lidi na dekách i v lehačkách kilogramy štěrku a písku. Zvrhával lahve i kelímky s nápoji a vyrážel z rukou jídlo. Jako zázrakem se mi v paměti vynořila školní tabule a na ní vzorec napsaný před půl stoletím rukou soudruha učitele Jelínka: Kinetická energie se rovná polovině hmotnosti krát rychlost na druhou.

Šéf se trochu uklidnil, až když si všiml velkého sendviče, který dopadl těsně vedle něj. Klid a blaženost opustily pláž a nahradil je hněv, bědování, zvědavost a zlomyslný smích. Široké okolí bylo na nohou.

Jakýsi tělnatý muž se rozhořčeně rozeběhl k Dagmaře. Před chvílí mu rázová vlna při těsném průletu psa vytrhla z rukou deku, za kterou ukrýval při převlékání svou metrákovou ženu před zvědavými pohledy. Jeho choť dosud stála zkoprnělá šokem uprostřed přeplněné a škodolibé pláže, oděna jen do své přetékající nahoty. Podobala se vyděšenému požárníkovi, který ztratil kontrolu nad dvěma rozvinutými hadicemi.

Obrovitý tlusťoch doběhl k Dagmaře, probodl ji divokým pohledem a pak mlčky funěl do její tváře, protože na slova byl zřejmě příliš zadýchán svým cvalem i rozčilením. Dag trpělivě čekala, až se jeho plíce uklidní. Když muž konečně rozezvučel přerývaně svoje hlasivky, překvapil posluchače nejen intenzitou, ale i výškou hlasu. Jeho fistule navozovala pocit, že ten obr promlouvá píšťalou přetopeného kotle. Zdálo se, že Dagmara alespoň z části té nespisovné němčině rozumí, protože pozorně naslouchala. Konec konců byl to jazyk, s kterým se seznámila již na břehu Plitvického jezera. Když německé plíce opět zkolabovaly, pokusila se Dag s úsměvem cosi mírotvorného říci. Z mé vzdálenosti jsem některým slovům nerozuměl, ale myslím, že to byla stejná omluva, kterou nedávno použila při explozi klobásy. Ani tentokrát nebyla její zdvořilost akceptována.

Ještě chvíli Dag odevzdaně naslouchala. Pak jsem si ale všiml, jak pozvolna, krok za krokem, ustupuje. Vzpomněl jsem si na výjev, který následoval po bojovném obědě u Plitvických jezer. Alice tehdy položila Dagmaře ruce na ramena, hleděla jí do očí a hlasem, jemuž se zřejmě pokoušela dát hypnotický účinek, opakovala: „Moudřejší vždy ustoupí. Dagmaro, moudřejší ustoupí.“ Zhluboka jsem si oddechl, protože se zdálo, že slova mé ženy padla tehdy přeci jen na úrodnou zemi.

Na dlouho jsem se však nezklidnil. Brzy jsem poznal, jak totálně jsem se mýlil. Dag ani tentokrát nehodlala opustit svou zásadu: Vítěz bere všechno. Tedy i moudrost.

Těch pár kroků zpět nebyl totiž ústup, ale rozběh. Dag nečekaně vystartovala a přesným pohybem zkušeného fotbalového snajpra zasáhla bosou nohou Němce do rozkroku. Ten okamžitě přestal šermovat rukama, neboť je potřeboval k rychlé inventuře a současně začal v hlubokém předklonu předvádět jakýsi podivný bavorský odzemek.

„Doufám, Adolfe, že teď budeš mít ještě lepší hlas než samotný  Farinelli,“ řekla Dagmara a odplivla si na zem, jak to dělají opravdoví chlapi po vydařené akci.

Viděl jsem Karla, jak vyrazil rozvážným krokem, aby dal incident do pořádku. Spatřil jsem i Šéfa, jak si o kus dál s gustem láduje břicho pod opuštěnými slunečníky. Na rozdíl od Alice jsem usoudil, že nemusím být u všeho a nenápadně jsem se vytratil zpět ke karavanu. Smutně jsem si uvědomil, že mě neosvěžila ani jedna jediná mořská vlna.

Chtěl jsem se uklidnit a tak jsem vzal tužku, sedl jsem si pod plátěný přístřešek a začal kreslit do skicáku výhled na Primošten, který byl zarámován z jedné strany pokroucenými borovicemi a z druhé členitou skálou. Ta scenérie mě však přitahovala hlavně tím, že to nebyl výhled na válečnou zónu turistické pláže.

Asi za hodinu se všichni vrátili. K mému překvapení je nedoprovázela policie ani ochranka. Byli mokří a zdálo se, že si dokonce užívali mořský příboj. Vypadali naprosto vyrovnaně, jakoby se neodehrálo nic dramatického. Jen Karel zkoumal v zrcátku s velkým zájmem svůj ánfas. Nejspokojeněji však vypadal Šéf, který konečně mohl sladkou vodou zapít všechny lahůdky toho plážového banketu.

„Jak to dopadlo?“ zeptal jsem se a přitom pozoroval Karla, jak si opatrně osahává podlitinu na pravém oku.

„Docela dobře. Ten obr mi dal pecku, já se složil a předstíral, že jsem grogy. Nakonec se nám ještě omluvil. Mohlo to dopadnout i líp, kdybych si, já blbec, nezapomněl říct vo prachy za bolestný,“ šklebil se Karel.

Dagmara se zastavila za mými zády a prohlížela si kresbu.

„Linka je hrozná, ale oko máš dobrý. Šmrdláš detaily a nehlídáš si celek. Nefotografuj, ale kresli duši. Jestli žádnou nemáš, tak radši lušti křížovky,“ řekla lhostejně a pak odešla do karavanu.

(Pokračování)

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

26.02.2018 18:52:41Solstic

Ireno, díky. Něco s tím udělám.

26.02.2018 15:49:54Gora
redaktor poezie a prózy

Dag je "hustá"...

Říkám si, že se na "kritická" slova vybodnu, ale nějak mi to nedá...od Jakýsi tělnatý muž jsem se ve dvou odstavečcích setkala s vyjádřením, jak moc byli on a jeho žena tlustí /sádelnatý, břicháč, obr atdatd.../  a to bych trochu zredukovala, je to vlastně stejnými slovy mnohonásobně - cca 9x - vyjádřeno...a to bych se ježila, i kdybych byla hubená:-) a moc humoristicky už to nepůsobí.

No nic, jdu na další díl...baví mne to, jinak bych nečetla

26.02.2018 14:01:18Solstic

Gabi, to je na povídku.

26.02.2018 12:51:51gabi tá istá

mne sa o ňom snívalo...taký veľký pes, dcéra mi ho priviedla na tri dni, vraj kamoška niekde odchádza, ani ona nemôže, s obavami, nemám skúsenosť so zvieratami a on bol taký úžasný, prítulný, hneď sme si padli do oka...nevedela som ako sa volá, tak som premýšľala, čo urobím, keď ho pôjdem venčiť, on odbehne, ako na neho zavolám

26.02.2018 11:56:14Solstic

Šéf i já máme radost (leží teď vedle mne, jen se jmenuje jinak).  :)

26.02.2018 08:47:02gabi tá istá

bavilo, veľmi *


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.