Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+7 neviditelných
Nejstarší smích (12)
datum / id26.02.2018 / 485687Vytisknout |
autorSolstic
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno105x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Nejstarší smích (12)

 

(Pokračování)

7. Kompas akordů

Dosud každý večer si odskočila Dag s Alicí na kus řeči ke Kafkům. Ale Karla ani mne už to nepřekvapilo. Nikdy jsem nesnědl tolik chleba jako v těchto dnech.

„Víš, že Dana Kafková dnes dělá k večeři škubánky?“ povzdechla si Dagmara, když jsme se vrátili z výletu, který nás zavedl na hradby nedalekého Šibeniku.

„Vážně?“ řekla zklamaně Alice a pohotově navrhla: „Co si dát taky jednou véčeři v hospodě?“

Co je to za blbej nápad? Vždyť zrovna včera nakoupily ženský tolik proviantu, jakoby zapomněly, že se stravují u Kafků, děsila se moje spořivost. Ale kupodivu nikdo nic nenamítal a tak jsem se rozhodl, že po zbytek dne sehraji obtížnou roli marnotratného bonvivána s dobrou náladou.

Zahradní restaurace byla jen několik stovek metrů vzdálená. Šli jsme pomalu a užívali si atmosféru sklonku dne. Dusno, jako každý večer, vyneslo život z karavanů pod koruny pinií, do ráje, který vymezovaly prádelní šňůry s fíkovými listy mokrých plavek. Večer už měsíčním úplňkem rozehrával své subtilní stínové divadlo, ke kterému se přidávaly plameny ohňů i důvěrné světlo lamp. Smích i vůně grilovacího koření stoupaly jehličím borovic k obloze a probouzely svou vábivostí hvězdy.

Zůstával jsem pozadu a kráčel několik metrů za ostatními. Alice cosi zaujatě vykládala a její vyprávění občas přerušoval bouřlivý smích Dagmary i Karla. Málokdo by věřil, že ta lehkonohá silueta, která si při hovoru tak energicky pomáhala rukama, patří téměř šedesátileté ženě. Mohla vlastně být i prababičkou. Nemohl jsem z ní spustit oči. Zdravá, energická, sebevědomá, mladistvě působící žena. Dalo by se říci: Můj pravý opak.

Šéf v dobrém rozmaru obíhal skupinky usměvavých lidí usazených kolem prostřených stolů osvětlených romantikou svíček. K mému překvapení, ti, co v něm poznali fantóma pláže, ho radostně oslavovali, dávali mu pamlsky a pořizovali si s ním selfíčka.

Zvolna jsme stoupali mírným svahem jedné z mnoha uliček té mobilní kolonie, která připomínala Babylon, nebo spíš městečko zlatokopů z dob Divokého západu, kde sice osadníci nehledali valouny drahého kovu, ale pídili se vlastně po tomtéž. Všichni hledali éterické tělíčko té mušky jenom zlaté. Věděl jsem, že ta muška tu asi opravdu někde létá, ale zdálo se, že jsem jediný, kdo ji dosud neobjevil.

Skrze cizojazyčné prostředí, zněla odněkud povědomá píseň podbarvená akordy kytary. Všichni jsme zvědavě změnili směr a vydali se za zvukem. Jak jsme zkracovali vzdálenost a rozeznávali nejen melodii, ale i slova, začalo se moje nitro bezděčně k těm tónům připojovat, jakoby to byly nějaké akumulátory. Konečně jsme vešli do prostoru mihotavě osvětleného plameny táboráku a já si teprve později uvědomil, že moje tajemství nemělo sílu doprovodit mě až sem a zůstalo ve tmě. Stanuli jsme na území, které pro sebe anektovali naši krajané českými písničkami.

„Chlapci z Rikatáda ženou svoje stáda přes mexickou hranici,“ burácel mnohohlasý smíšený chór, uprostřed karavanů s německými, rakouskými a holandskými poznávacími značkami.

„Každý má svou krásku, v srdci nosí lásku, pistol nízko u boku,“ hřímaly šiky srocené kolem táboráku a vítězně zvedaly kalichy českého piva. Najednou jsem věděl, jak se cítili husité u Sudoměře.

„Karle, ty vole, co tady děláš,“ hnal se k nám vousatý chlap s břichem rodičky trojčat v devátém měsíci. Popadl v šeru Karla do náruče a málem mu srazil z nosu sluneční brýle.

„Pojďte si k nám sednout!“ řval na Karla zblízka, jak mu to jen jeho pivní gravidita dovolila, aby přehlušil sbor, který zrovna oznamoval kempu Adriatic, že: „Rikatádo, jak tornádo, hýří dobrou náladou.“

„Ne, díky. Vyrazili jsme na večeři do hospody. Jen jsme se tu zastavili. Chtěli jsme vidět barbary, co tak brutálně vraždí českou muziku,“ smál se Karel.

„Kámo, jen blbec utrácí, když nemusí. Naše pašovaný klobásy i pivo jsou špičkový a hlavně gratis,“ řekl rozjařeně vousáč. A protože se Karel nehýbal, vzal svou chlupatou tlapou Dagmaru kolem ramen a vláčel ji k ohni. Už dlouho neznělo mé spořivosti nic tak příjemně jako tlouštíkova slova.

Za chvíli Karel seděl u táboráku, uprostřed svých přátel od Berounky. Duch totemu jejich osady už léta ochraňoval Karla před pouty žen, které si občas přivedl do jejich srubů. Ti kamarádi, které jsem znal jen z vyprávění, mu na jeho velkou hlavu nasadili malý širák, a do rukou mu dali kytaru, která mu byla akorát, jak se ukazovalo po celý zbytek večera.

Lidé se sesedli a nabídli nám s Alicí místa na lavici kousek od ohně. Bylo mi dobře, pobrukoval jsem si s ostatními písničky, popíjel pivo a nechal se unášet atmosférou. Budoucnost tu nebyla, byla tu jen přítomnost. Odvrátil jsem oči od ohně a zahleděl se na noční Primošten. Jeho světla se magicky zrcadlila v mořských vlnách, ale já najednou myslel na jiný kopec. Na Medník nad Sázavou, kam jsem kdysi jezdíval trampovat. K těm vzpomínkám patřil hlavně zvuk kytary. Byl jsem tehdy kluk a nasával život všemi póry. Takže promiň, Primoštene, ale ani tvoje kouzlo nemá takovou sílu, aby mě dokázalo vyhnat z toho sázavského ráje.

Od prvního dne nebylo Šéfovi proti mysli, trávit čas v blízkosti Dag. Zřejmě vycítil autoritu a usoudil, že jsou podobného rodu. I teď to vypadalo, že mohutný briard a Dagmara tvoří pár. Takže když Šéf logicky zamířil rovnou k opečeným klobásám, celkem snadno jsem předstíral, že se s tím zvířetem vidím poprvé.

Šéf rozvážně došel ke stolu s hromadou uzenin a usoudil, že není náhoda, když to královské občerstvení je nachystané ve výši jeho jazyka. Mírumilovně vycenil zuby, aby si nespálil pysky a se samozřejmostí, ke které ho opravňovalo vědomí, že jeho předci tvořili historii po boku Karla Velikého, Napoleona, Thomase Jeffersona a dalších, si vybral tu největší klobásu. Dag, která si pravděpodobně uvědomila psí faux pas, si s okázalou nenasytností vzala rovnou dvě klobásy, zřejmě aby odpoutala pozornost od Šéfa. To se jí povedlo víc, nežli očekávala, protože v příštích okamžicích bylo možné sledovat, jak žongluje s vařící uzeninou a přitom opakovaně překládá anglický výraz Fuck do češtiny a zase zpět.

Zdálo se však, že společenské přestupky nikdo neřešil. Naopak, Wampe, jak přezdívali vousáče, postavil před Šéfa ještě půllitr plzeňského na zapití. Tento projev respektu pes neodmítl, několika hlty pivo vyžahl a rázem se stal hvězdou večera.

Ale tou hlavní hvězdou večera byl Karel. Když ho kamarádi posadili doprostřed svého kruhu, myslel jsem zprvu, že tam prostě usadili jeho přátelství, ale netušil jsem, že právě proběhla korunovace jeho talentu a umění. Samozřejmě, už od dob studií jsem věděl, že Karel hraje na kytaru i zpívá. Ale netušil jsem, jak na sobě od těch dob zapracoval. Občas sáhl do strun i v posledních letech, když jsme se sešli s přáteli, ale nikdy nám zcela nepředvedl svoje schopnosti. Jestli to bylo ze skromnosti, z nedostatku správné příležitosti, nevím, ale nejspíš to bylo proto, že tam nebyly ty správný ženský, ušklíbl jsem se.

Karel zcela přirozeně přebíral otěže zábavy a ostatní zpěváci i hudebníci se s chutí přidávali. Hrál, zpíval, žertoval, moderoval a okouzloval. Nikomu zřejmě nevadilo, že v té tmě, se slunečními brýlemi na nose, připomínal spíš slepce než trampského barda. Většina pohledů na něm obdivně ulpívala, samozřejmě, obzvláště oči něžného pohlaví. Pochopil jsem, proč před pár lety na mou otázku, jak to dělá, že má takový úspěch u žen, řekl s úsměvem: „To je jednoduchý, stačí se jen nebránit.“

Wabi Daněk, Walda Matuška, Nedvědi, bratři Ryvolové, Mottl, ale i Jiří Suchý, Jarek Nohavica a Wykrent. Ti všichni a nejen oni tu díky svým písničkám dnešní večer byli s námi. A velkou zásluhu na tom měl Karel. Všechny písničky, co prošly jeho hlasivkami, sahaly nějak po duši. A nebyl to jen jeho zajímavý, lehce křáplý baryton se slušným rozsahem i dobrou technikou. Byla to i jeho přirozenost nejen ve zpěvu, ale i ve chvílích, kdy si slovem stavěl úsměvné oslí můstky mezi písničkami. Asi mu pomáhalo i to, že jsme byli v cizině.

Hudba prostupovala nocí a navozovala iluzi věčnosti až do chvíle, kdy moje hlava nečekaně odněkud ze svého smetiště vyhrabala citát: Hudba má schopnost uzdravovat. Ta prolhaná slova, rázem přeťala mé příjemné pocity, sevřela mi žaludek a zastavila na chvíli srdce. Najednou si pro mne ze tmy opět přišlo moje tajemství.

„Je ti něco?“ Alice ke mně obrátila svou tvář a položila mi ruku na zaťatou pěst. Její oči odrážely mihotavé světlo ohně.

„Ne, je mi dobře,“ usmál jsem se a vzal ji kolem ramen. Marně jsem vzpomínal, kdy jsme se naposledy takhle dotkli. Tak, aby to ve mně vyvolalo podobně velký a hřejivý pocit sounáležitosti jako nyní. Uvědomil jsem si, jak zvláštně pravdivý byl můj nedávný sen.

(Pokračování)

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

26.02.2018 19:00:20Solstic

Je to hodně zážitkové, jít se správným psem na pivo. Vím, o čem mluvím. :)

26.02.2018 15:59:05Gora
redaktor poezie a prózy

Šéf pil i pivo?

Jsem zvědavá na tajemství...

26.02.2018 12:00:04Solstic

Vidím, že máš smysl pro nadsázku, ale děkuju.  :)

26.02.2018 09:09:39gabi tá istá

radosť čítať...umíš*


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.