Adagio šeptané Bohu

Mráz hnal pozdní chodce domů, jen studenti postávali před podniky a nemilosrdní k svým tělům kouřili. Z výkladů dávno zavřených obchodů civěly figuríny, ve svátečních šatech, neboť večer. V automatu pár hladovců pořádalo italské žemle. A na náměstíčku u sv. Michala šel pootevřeným oknem zvuk houslí. Nešťastný kněz svým adagio šeptal Bohu, že touze uniknout nelze.

Olomouc přiznala večer

Olomouc už přiznala večer. Ulice utichají, zato zvony se mezi sebou začínají dohadovat podobné nervózním ptákům. Pod každým zvoník, kterému jak lano do dlaní samota vrostla do duše.

O dvojí pěně

Nároží obsypaná kuřáky. Tabák a družný hovor mezi nimi utváří pouto. A jak tak mluví a vydechují modrý dým, tam uvnitř jim padá pěna. Já nekouřím a nevedu družné hovory, ale tam někde uvnitř mi padá pěna.

Satén, krajky, pásky

Jako fetišista zastavuji se u krámku s delikátním dámským prádlem. Satén, krajky, pásky a špagátky, průsvitná štěstíčka. Ale úzká výloha má varovat muže: tady ti ještě bude úzko! A on se raduje.

Zima 2018 / léto 1306

Věže dómu se tyčí proti mrazem šedému nebi, zrovna bili devět. Tady kdysi dávno zabili mladičkého krále Václava. Bylo léto, poledne a obloha byla patrně blankytně modrá. Dívky chodily nalehko a kořalka stoupala do hlavy rychleji. Zrovna v čase malin a her se mu asi umřít nechtělo.

Dvé blaženců

Šli noční ulicí, kolem zbrojnice ke kolejím nad řekou. Student si vedl spolužačku na pokojíček. Usmívali se jak dvé blaženců. Tam za dveřmi s matným sklem, na palandě v erárních peřinách ona ho pak svede. A ráno budou vyhnáni programem svých seminářů. A vypravěč neví, zdali se ještě někdy potkají, neboť dny jsou jak vlny okeánu, co unášejí všemi směry..

Poetika hotelového pokoje

Poetika hotelového pokoje. Těžké závěsy a tlumená světla. Postel, co toho pamatuje.. Pestré lahvičky, opilý koráb ledničky. Samota, co by se dala krájet. Na stěně velkoformátová černobílá fotografie New Yorku, dvojčat, po kterých taky zůstala samota. A na pečlivě složených ručnících malý pytlíček s gumovými medvídky. Kdyby náhodou přijeli Japonci.

Kavárny

Tolik kaváren, jako jich je v Olomouci, snad ani na Sicílii nemají. A v každé vám kávu připraví na oba způsoby, nediskriminují; a taky namelou a zabalí, když je zájem. Teď už zavírají, protože chtějí lidem dopřát sny, i na vrub vlastní kasy. Zas až ráno babičkám připraví turka a světákům ristretto z kyselé arabiky. A filosofům, kterých je tu tolik, speciální: ze zrnka pravdy.

Poetika nádraží

Poetika vymrzlé nádražní haly. Je ráno; k nádraží patří ráno nebo večer, tehdy jsou svá. Muž s igelitkou se před automatem dlouho rozmýšlí, jestli šlehačíno, nebo čokačíno, protože dobrý start je zárukou úspěšného tažení do dne. Jiný muž prochází automaty a sahá do okýnek pro drobné, ale je neúspěšný. Hrozen lidí hledí k velké digitální tabuli s odjezdy vlaků, podobně jako brokeři hledí k tabulím s míhajícími se kurzy akcií. Každý potřebuje nasednout v pravý čas na správný vlak.