Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Nejstarší smích (14)

26. 02. 2018
3
6
946
Autor
Solstic

 

(Pokračování)

8. Osamělost oharku

Příští dny plynuly zdánlivě příjemně. Povalovali jsme se u moře a vyráželi bez karavanu na výlety. Plavili jsme se lodí do národního parku Krka, připíjeli si v nočním Splitu, bloudili starobylými uličkami Trogiru, prošli se i po hradbách Dubrovníku. A já jsem dokázal splnit svoje předsevzetí. Za svých bezesných nocí jsem znovu opakovaně vystoupal na vrcholek Primoštenu a trávil dlouhé hodiny v křišťálovém klidu mezi náhrobky, které nepřipomínaly smutek smrti, ale dávaly šťastný příslib věčnosti.

Ty chvíle tam jsem prožíval opět uprostřed andělů. Seděli kolem mne na kamenné zdi hřbitůvku, s křídly složenými do blaženého ticha a počítávali se mnou bezpočet stříbrných příčlí měsíčního žebříku na hladině moře. Nevzdálili se ode mne celý ten čas a poslouchali moje vzpomínky. Nikdo by nevěřil, kolik toho ta okřídlená cháska vydrží, protože pokaždé jsem do těch rajských chvil přinesl lahev rakije.

Bylo jasné, že i v Alici a Karlovi se během těchto dnů příměří kupilo napětí z našeho vztahu s Dagmarou. Všichni tři jsme tušili, že doutnák již hoří, jen jsme nevěděli jak je dlouhý. Myslím, že nikdo z nás by v té době neoznačil naše cestování za relaxační. V tom čase jsem si navíc uvědomil svou parciální závislost na doutníkovém dýmu.

Na první pohled se zdálo, že s Dag máme standardní vztah. Už na mne neútočila a dokonce se mnou normálně komunikovala. Ale já byl přesvědčen, že ten mír je pouze čas, kdy znovu nabíjí svoje zbraně, aby dokončila svůj děsivý záměr. Ten prodlužující se klid jen umocňoval mou představu ďábelského konce její hry.

Na druhou stranu jsem musel uznat, že mi Dag vyháněla z hlavy to mé tajemství líp, než renomovaný psycholog. No, možná spíš psychiatr. Ale bylo to jen vytloukání klínu klínem, takže na výplatu dividend z akcií mého štěstí to určitě nebylo.

Měl jsem Dagmary plnou hlavu. Často jsem myslel na její nenávistný pohled u ohně a snažil se najít jeho důvod. Říká se, že nenávist je opačným pólem lásky. Také se říká, že nenávist bývá dokonce silnější než láska. Vypadalo to, že Karel by na mne mohl žárlit, protože Dag mi zřejmě věnovala víc emocí nežli jemu.

Bral jsem jako jistotu, že Dagmara bude ve své agresivitě pokračovat. Počítal jsem s tím, že vymýšlí strategii, jak mi co nejvíc ublížit. A bylo nepochybné, že Dagmara nebude váhat realizovat jakýkoliv svůj nápad, pokud ho uzná za dostatečně efektivní. V tomto ohledu překonávala snad i Jirotkova Saturnina. Ale já myslel na jiné literární postavy, jako byla Senecova démonická Medea, nebo alespoň Natelyho děvka z Hlavy XXII. Ty postavy prahly po krvi. 

Od toho večera, kdy jsme seděli u táboráku, se náš večerní režim změnil. Dagmara s Alicí sice dál chodily každý večer na kafíčko ke Kafkům, ale hned po večeři se obě vracely do karavanu. Dobu po večerním jídle totiž pani Kafková věnovala vzdělání. V tom čase odcházela do noci, kde ji očekával Karel a dvorně ji doprovázel do světa mimosmyslového poznání. V těch chvílích, kdy splynula jejich touha po vědění, se oba nořili do mysteria karmy, numerologie, astrologie i chiromantie. Usedali na břehu moře, v učebně, kterou vymezovaly jen hvězdy, mořské vlny a tolerance pana Kafky.

Nevěděl jsem, jaký byl vztah pana Kafky ke vzdělávání a vědecké erudici vůbec, ale Dag tu Karlovu pedagogickou činnost přijímala překvapivě lhostejně. Někdy to vypadalo, že se tím jejich výhonkem školství dokonce baví. Bylo zvláštní, pozorovat toho silně prošedivělého motýla, který měl šedesátku dávno za sebou, jak úspěšně přelétá z jedné, o desítky let mladší, květinky na druhou. Vzpomněl jsem si na písničku, která zazněla u táboráku a jejíž slova se mi uhnízdila v hlavě: Včera mi bylo málo, dneska je mi moc. S Karlem jsme byli stejně staří, ale zdálo se, že ten text se týkal pouze mne.

Pomalu jsme završovali svůj turistický itinerář. Když jsme se vraceli ze starobylého Trogiru, závěrečné mety našich chorvatských expedic, bylo v zakouřené kabině mikrobusu překvapivě veselo. Ani únava z celodenního výletu to nedokázala změnit. Možná to bylo i tím, že všichni už měli po krk toho nevyřčeného napětí posledních dnů mezi mnou a Dag. Možná už byli všichni rádi, stejně jako já, že se blíží konec našeho cestování a náš rozchod.

Tou příčinou smíchu byl Karel. Alice si totiž všimla, že pod jeho slunečními brýlemi se ukrývá nová informace a tak mu je sejmula z očí.

„Představuji vám nového člena naši výpravy,“ řekla s přehnaným akcentem a pak dodala: „Pandu Karla,“ ukazovala přitom teatrálně na jeho velkou hlavu.

Rozesmál jsem se. Už i jeho druhé oko bylo orámované tmavnoucí podlitinou. Opravdu připomínal srandovní pandu.

„To bylo nedorozumění,“ vysvětloval rozpačitě Karel, „paní Kafková měla v oku smítko a pan Kafka si to špatně vysvětlil.“

„Pan Kafka má dvě děti a jen těžko se spletl. Určitě ví, jak se vytahuje potmě smítko,“ řekl jsem a uvědomil si, že se mi v poslední době vtipy moc nedaří.

„No, Karle, určitě si dej bacha. Ráno jsem raději zrušila návštěvu u Dany. Bylo tam dost nebezpečno. Někdo v jejich karavanu řval: Já toho prasáka zabiju,“ chechtala se Dagmara. Pak naposledy zabafala z doutníku a jako obvykle vyhodila vajgl za jízdy z okna. Nedopalek letěl dlouhým obloukem, který ještě prodloužil silný vítr od moře. Zapadl do širokého pruhu křovin a suché trávy, prorůstající až do piniového háje na úbočí kopce. Lepší troud asi neexistuje.

„Doufám, že hasiči přijedou včas,“ řekl jsem spíš sám pro sebe.

Hned po návratu do kempu si Dag odskočila na kafíčko, ale obratem se vrátila.

„Kafkovi jsou pryč!“ oznámila zdrceně.

„To je od nich fakt sprostý, ani se nerozloučili,“ neodpustil jsem si jízlivost. Konečně dobrá zpráva, pomyslel jsem si a s chutí si otevřel studené pivo, na které jsem se těšil celý den. Alespoň na konec toho cestovního martyria trochu radosti pro jazyk i žaludek. Dnes to však ještě znamenalo, že všichni povečeříme studenou obloženou mísu.

Před západem slunce se od moře ozval silný, násobený zvuk leteckých motorů. Přiznám se, že první co mi proběhlo hlavou, byla nedávná válka mezi Srby a Chorvaty. Zvědavě jsem vyšel na skalisko za pláží, odkud se dalo nejlépe pozorovat nejen moře, ale i celé okolí. Naskytl se mi nečekaný a fascinující pohled. Okamžitě jsem se rozběhl zpět do karavanu pro kameru. Teprve když jsem se celý uřícený postavil opět na vrchol skály, došlo mi, že jsem nemusel spěchat. Tahle velkolepá show velkých, dvoumotorových, požárních hydroavionů bude trvat určitě ještě dlouho.

V optice hledáčku jsem dychtivě zaměřoval letouny, které se znovu a znovu bravurně spouštěly na hladinu, aby naplnily obrovské nádrže tunami vody. Žlutě natřené stroje při tom manévru tečovaly mořské vlny a nechávaly za sebou obrovské, transcendentní chvosty vodní tříště, které zlatilo nízké slunce. Ta magická exhibice probíhala v těsné blízkosti kempu, takže ztěžklá letadla přelétala s ohlušujícím hukotem těsně nad mou hlavou, aby pak v odvážném náklonu křídel zamířila k požáru. Plameny sice nebylo vidět, ale temná mračna, vystřelovaná výhní ohně, rychle narůstala vysoko nad obrys nejbližšího kopce. Ten zlověstný dým stoupal v turbulencích přesně tam, kde se silnice z Trogíru dotýkala širokého pruhu křovin a suché trávy, který prorůstal až do piniového háje. Až do noci nalétávaly stroje na ohnisko požáru. Celou tu dobu jsem, spolu s desítkami turistů, vzrušeně sledoval heroický boj pilotů až do vítězného konce.

Nedaleko mne seděla ve své typické pozici i Dagmara a v zaujetí kouřila jeden doutník za druhým. Zamyšleně se dívala na rojení letadel a naslouchala síle motorů, které konzumovaly hektolitry leteckého benzínu. Napadlo mě, zda ji trápí svědomí, že ten požár možná opravdu způsobila ona, nebo zda se zadostiučiněním sleduje výsledek své obchodní mise, která měla za úkol nedopalky doutníků přinutit chorvatskou vládu, aby nakoupila další kanadské protipožární letouny Canadair CL-415.

Ale samozřejmě jsem se mýlil a opět, jako už mnohokrát předtím, jsem se musel sklonit před nečekaným potencionálem lidské logiky. Nebeské představení skončilo a Dag se zvedla, aby zamířila ke karavanu. Když mě míjela, mrštila mi k nohám vajgl doutníku a řekla: „Do prdele, umíš si vůbec představit, jaký prachy stálo Chorvaty, že nemáš v autě popelník?“

(Pokračování)

 


6 názorů

Solstic
27. 02. 2018
Dát tip

Gabi, takový postavy jsou fajn. Člověk si přes ně vyřeší svoje dluhy. :)


Gora
27. 02. 2018
Dát tip

Kdepak:-)), ukázalo se, že není takový ťunťa, jak zpočátku vypadal:-)


Solstic
27. 02. 2018
Dát tip

Ireno, mám výčitky, že jsem panu Kafkovi příliš ublížil. :)


Dag si stvárnil neskutočne...je tak živá, vidím ju, počujem*


Gora
26. 02. 2018
Dát tip

Smítko v oku paní Kafkové mne rozesmálo:-)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru