Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+16 neviditelných
Nejstarší smích (15)
datum / id27.02.2018 / 485724Vytisknout |
autorSolstic
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno189x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Nejstarší smích (15)

 

(Pokračování)

9. Hloubka netušení

Náš předposlední den v Chorvatsku už se dávno přehoupl do své poslední čtvrtiny. Bylo dobře, že naše cesta již končila. Už jsem chtěl být doma. Tam, kde je chladnější počasí, tam, kde jsou mé malířské štafle i barvy, tam, kde můžu zkusit pohnout svým tajemstvím, ale hlavně tam, kde budu daleko od Dagmary.

Byl sice podvečer, ale dusno zpomalovalo i západ slunce. Alice si pár hodin po obědě vzala auto, aby vyrazila na poslední nákup a kupodivu mne k tomu nepotřebovala. Ještě před tím Karel osaměl na dlouhé chvíle se siderickým kyvadlem a pak opatrně vyjmul z obalu své ramínko na šaty a vyšel před karavan. Tam výmluvně ukázal prostředníček všem členským státům OPEC a vydal se pod žhnoucím sluncem k utajeným ložiskům nafty. Před chvílí se už vrátil. Naftu se mu podařilo objevit sedm kilometrů odsud, v obrovské zaparkované autocisterně. Teď ležel, fyzicky i psychicky zcela vyčerpán, v síti natažené mezi piniemi. Dag jako jediná zůstávala uvnitř karavanu a užívala si klimatizaci.

Výheň odcházejícího dne mi vzala většinu energie. Zavřel jsem oči a pochopení mysteria vesmíru, které mi nabízela kniha Stručná historie času, jsem odložil na zimu. Dřímota, která se mi jindy vyhýbala, mi vysmekla čtečku z ruky i s Hawkingem a jeho invalidním vozíkem a dopadla na kamenitou zem. Nelitoval jsem ho. Bylo mi jedno, že si ten genius právě díky mně rozbil hubu, litoval jsem jenom toho, že nemám po ruce studené pivo.

Nakonec jsem přeci jen otevřel oči a zvedl tu mrňavou, divnou věc, do které se dají nacpat tisícovky knih. Nade mnou se něco pohnulo. Pohlédl jsem vzhůru a spatřil veverku poskakující ve větvích. Zřejmě vyhlížela, jestli pro ni nemám něco na zub. Žebrala, ale překvapivě se přitom nevzdávala své důstojnosti. Někoho mi připomínala. I když téhle mršce by kafíčko asi nechutnalo. I v pražských parcích jsou veverky, proč vlastně nejsou v našem státním znaku. A co vůbec dělá v českém znaku lev z německé báje o Jindřichu Lvovi z Braunschweigu?

Šéf ležel ve stínu kousek ode mne. Jeho jazyk se podobal dlouhé, nevkusné kravatě. Otráveně mě pozoroval a jeho oči říkaly: Čím to je, Aleši, že dokážeš myslet pořád jenom na takový kraviny.

Z karavanu vyšla Dag. V ruce držela lahev sektu jako protitankový granát. Prošla kolem mne a zamířila na pláž.

„Čekám tě u moře,“ řekla, aniž by se na mne podívala, „nezapomeň skleničky.“

To pozvání mě hodně překvapilo. Ale Šéf se zvedl a tak jsem opustil myšlenku na studené pivo. Pobral jsem sklo a následoval psa k vodě.

Pláž byla téměř prázdná. Na obzoru v červáncích mizelo slunce a klid toho krvavého zániku se kupodivu pozitivně zabydloval na duši. Jen kousek ode mne stáli nějací milenci a nechali si klimbajícími vlnami olizovat nohy. Dagmara plavala kousek od břehu a její hlavu pohlcovaly oslnivé záblesky vodní hladiny. Její plavky ležely nedbale odhozené na skále, hned vedle orosené lahve šampaňského.

Byl jsem již po prsa ve vodě, když se Šéf, kterého zřejmě mezi karavany zdržela velká toaleta, přiřítil k moři. Zběsile se rozštěkal a mohutnými skoky začal radostně křižovat mělčinu. V gejzírech vody a kamení, jak už bylo jeho zvykem, těsně minul dvojici, zcela pohlcenou velebností večera.

Překvapila mě rychlost, s jakou se dá poklidný podvečer proměnit na divoký čurbes. Klid a mír rozvalil nejen pes, ale i následné detonace slov v ústech obou milenců. Ty výbuchy zcela odstranily z jejich angličtiny zvukomalebnost a poezii nedávných chvil v těch explozích připomínal snad jen těžkopádný rým slov „crap“ a „fuck“.

Poté, co se muž odpoutal od ženy a nebezpečně se k nám začal přibližovat, jsem zavřel oči a napůl slastně, a napůl zbaběle, se na dobu, která plně využila mohutného nádechu, ponořil pod hladinu chladivé vody.

Když jsem se vynořil a zalapal po vzduchu, první co jsem spatřil, byla Dag. Vybíhala z moře jako ztepilá najáda a za bojového tance svých obnažených prsou házela překvapivě přesně šutry za prchajícími potomky hrdého Albionu.

Chvíli jsem ještě předstíral radost z plavání a teprve potom vyšel na břeh. Dagmara se zrovna zbavovala na pláži slané vody pod sprchou. Byla v naprosté pohodě a dokonce se na mne usmála. Po očku jsem pozoroval její snědou postavu i sebevědomou tvář, z které si odhrnovala mokrou hřívu ebenových vlasů. Uvědomil jsem si, že díky nepřátelství mi dosud ještě zcela nedošlo, jak mimořádně je hezká. Znovu mě napadlo, že mi někoho silně připomíná, ale pořád jsem si nemohl vzpomenout koho. Pocítil jsem obdiv ke Karlovi, že tak krásnou ženu dokázal ve svých letech ještě upoutat.

Než Dag usedla na teplou skálu vedle mne, oblékla si kupodivu plavky. Asi mi chtěla usnadnit konverzaci. I já jsem se posadil a otevřel lahev. Mlčky jsme si připili.

Byl jsem zpanikařený. Co to mělo být? Usmíření? Mírný začátek nějakého mého strašného konce? Něco to určitě znamenalo, ale netušil jsem co?

„Dneska bylo strašný vedro. Jak to snášíš?“ překvapila mě starostlivostí.

„Na svý léta docela dobře. Blbě se cítím, jenom tehdy, když se mnou mluvíš ty,“ odpověděl jsem zcela upřímně a oba jsme se zasmáli.

Pořád mi nešlo do hlavy, že se chová najednou tak mírumilovně, téměř přátelsky. Proč mě sem vůbec pozvala?

„Chtěla jsem si s tebou promluvit a taky se ti omluvit. Za ten táborák. Však víš. Promiň.“

„Všichni jsme toho dost vypili. Fakt nevím, o čem mluvíš,“ usmál jsem se.

„Díky,“ řekla a oba jsme se odmlčeli. Zvedl jsem hlavu, jako bych pozoroval mořský obzor, ale moje oči byly obráceny dovnitř, kde uprostřed napětí vířily zmatené  otázky.

„U moře jsem si takhle s někým naposledy připíjela předloni. Ale nebylo takový horko. Byl  prosinec,“ odložila skleničku na skálu.

„S polární výpravou?“ pokusil jsem se zvítězit v soutěži Vtip pro doktora Chochlouška.

„Ne,“ usmála se, „Bydlím ve Vancouveru. K moři to je kousek. Matka milovala jedno místo na pobřeží. Chtěla tam oslavit narozeniny.“

„Loni na podzim zemřela,“ dodala tiše.

„To je mi líto,“ šeptl jsem.

„Byl to tenkrát šílený nápad. Byla strašná kosa. Děti jsme raději nechali doma.“

„Děti?“ podíval jsem se na ni udiveně.

„Co je na tom divnýho, že mám v pětatřiceti dvě děti. “ zvedla číši a napila se.

„No určitě nic, pokud se nejmenují Kain a Abel,“ pokusil jsem se zpitoměle zase o vtip, který jsem sám nechápal.

„Kolik je jim let?“ snažil jsem se rychle zamaskovat svou hloupost.

„Williamovi je devět, Olívii dvanáct.“

„Kdo se teď o ně v Kanadě stará?“

„Nejsou v Kanadě.“

„Kde tedy?“

„V Praze.“

„V Praze?… Ví o tom Karel?“ vyhrkl jsem.

„Ptáš se jako policajt. Mám snad zavolat svému právníkovi?“ ušklíbla se.

„Promiň. Nic mi do toho není,“ omlouval jsem se.

„Samozřejmě, že o tom Karel ví. Konec konců, ví o tom i Alice.“

„Alice?... Já byl jediný, komu jsi to neřekla?“ byl jsem víc uražený než ohromený.

„To bych si nedovolila. Šéf neví taky nic,“ zasmála se.

Šéf, který se chladil na mokré pláži, zvedl hlavu.

„Tak poslouchej. Willík i Oluška teď bydlí v Praze na Smíchově u Karla. A úžasně se o ně stará Karlova Monika. Spolu s mým manželem. Před chvílí jsem jim z karavanu volala. Byli zrovna v ZOO a zamilovali se do lachtanů,“ řekla klidně.

„Cože?“ napadlo mě, že jsem možná zase uprostřed svého snu.

Rozhostilo se ticho. Dag mi dávala čas, abych si v hlavě nasadil spadlý řemen.

„Myslel jsem… No, že jste s Karlem…“ blekotal jsem. Dagmara se rozesmála.

„Karel je úžasnej chlap. Ale je to mámin starý kamarád. A můj taky. Psali si s mámou od doby, co odešla z republiky.“

Před touhle cestou jsem si myslel, že vím o Karlovi téměř všechno.

„Nevím, proč mi o ní Karel nikdy neřekl?“ zeptal jsem se.

„Protože to máma nechtěla.“

„Nechtěla, aby o ní Karel někomu říkal?“

„Ne, chtěla, aby Karel o ní neříkal tobě.“

„Mně?... Proč?... Jak se jmenovala tvá matka?“ zeptal jsem se zmateně.

„Lumbermanová.“

To jméno mi nic neříkalo.

„Eva Lumbermanová. Za svobodna Olmerová.“ 

Byl jsem ohromen.

„Cože?… Tvá matka…“

„Máma se mnou v Kanadě nikdy nemluvila jinak než česky. Vždycky se chtěla vrátit.“

Mlčel jsem. Srdce se mi rozbušilo jako o závod.

„Pramínek vlasů, to byla její zamilovaná písnička. Téměř vždy, když v Kanadě vzpomínala na domov v Čechách, tak si ji zpívala,“ zajíkla se.

„Když mi bylo třináct,“ pokračovala po chvíli, „řekla mi o tobě. Ona tě měla do konce života ráda. Já ne. Já jsem tě nenáviděla, protože jsi ji opustil. Říkala jsem si, že jenom hnusnej hajzl mohl odejít od mé mámy. Jenom odpornej grázl mohl zradit tu nejlepší ženskou na světě,“ řekla nevzrušeně s pohledem upřeným na moře. Já neříkal nic. Nedokázal jsem to.

„Po mámině smrti jsem tě chtěla poznat. Chtěla jsem vědět, jak je možný milovat celý život takovýho ničemu. Karel se tě zastával. Pak přišel s tím, že jsi ho pozval na tuhle cestu. Zeptal se mě, jestli nechci jet s ním. Bylo to trochu šílený, ale uvědomila jsem si, že tě tak nejlíp poznám a hlavně, že ti to všechno můžu dát konečně pořádně sežrat,“ opět se odmlčela.

„Jenomže…“ vzdychla a podívala se na mne.

„Jenomže já už se nedivím, že tě máma měla ráda,“ řekla a v očích se jí zaleskly slzy.

Konečně mě to napadlo: „Říkala jsi, že je ti pětatřicet?...“

Jako vždy to Šéfovi zapálilo dřív. Pomalu se zvedl, došel k nám a olízl mé dceři tvář. 

(Pokračování)

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

27.02.2018 23:07:23Solstic

No, už bych se měl konečně naučit ZLOBIT SE. Ale na tobě se to fakt učit nechci.  :)

27.02.2018 22:55:04Gora
redaktor poezie a prózy

Možná jsem ostrá, ale na tyhle záležitosti jsem vždycky...je to o moc lepší, a nezlob se, člověče:-)

27.02.2018 22:47:42Solstic

Ireno, přiznám se, nenapadlo mě, že by to mohlo být urážející. Ale máš pravdu, už jsem to zmírnil. Díky.

27.02.2018 22:45:36Solstic

Gabi, skoro bych ti uvěřil, že se těšíš. :)

(Děkuji za skvělé skryté redigování po všechny ty dny)

27.02.2018 21:06:26Gora
redaktor poezie a prózy

Myslela jsem na Olmerku...

trochu /dost / mi zde vadí nadvakrát za sebou  - nejprve invalidní vozík, a hned

 geniální invalida 

proč ne - ten geniální člověk? Invalidita není poznávací znamení. To mi narozdíl od jiných špílců nepřipadá vtipné.

27.02.2018 17:24:13gabi tá istá

fíha...toto vyzerá na bodku a bude pokračovanie? tak sem s ním, honem! :)*


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.