Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+5 neviditelných
Vladimír Nálevka: Studená válka
datum / id28.02.2018 / 485743Vytisknout |
autorkvaj
kategorieRecenze i neliterární
zobrazeno101x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Shrnutí problematiky soupeření o moc a ideje především mezi Spojenými státy americkými a Sovětským svazem, které po skončení II. světové války brzy dosáhlo globálních rozměrů, a pro něž se vžil název studená válka, poprvé použitý americkým novinářem H. B. Swopem, nabídl čtenářům ve stejnojmenném historickém spisu český historik, publicista a vysokoškolský pedagog Vladimír Nálevka. Studená válka Vladimíra Nálevky vyšla v roce 2003 v nakladatelství Triton jako 22. svazek edice "Dějiny do kapsy" a sleduje i mapuje vývoj studené války, která rozhodujícím způsobem poznamenala téměř celou druhou polovinu 20. století, od jejích začátků na přelomu let 1945 a 1946 až ke konci bipolarity na začátku 90. let minulého století.

Vladimír Nálevka: Studená válka

     Autor knihy Vladimír Nálevka miloval historii, kterou vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, po studiích na fakultě učil, ale v čase normalizace musel nuceně své působení na akademické půdě skončit. Teprve v roce 1989 se na Filozofickou fakultu UK vrátil a pracoval v jejím Ústavu světových dějin. Byl autorem mnoha publikací, v nichž zpracovával zejména nejnovější světové dějiny a dějiny Latinské Ameriky.
     Spis Studená válka publikoval v roce 2003 a v jejím úvodu charakterizoval tři interpretační stadia studené války v druhé polovině 20. století. V tom třetím se podle Nálevky pokusila postrevizionistická historiografie, která v 90. letech začala pracovat i se zpřístupněnými prameny jak ze Spojených států, tak ze Sovětského svazu, překonat dosavadní jednostranné soudy. Za vůdčí osobnost tohoto proudu označil Nálevka Johna L. Gaddise, historika z Yaleovy univerzity v USA, který uveřejnil svou knihu Studená válka v roce 2005. S tímto americkým „děkanem historiků studené války“, jak byl nazván v médiích, pojí Vladimíra Nálevku stejný rok narození 1941.  Zatímco na Gaddisovy další práce se stále můžeme těšit, Vladimír Nálevka v červnu roku 2010 ve věku 69 let bohužel zemřel. Mezi jeho nejvýznamnější tituly se řadí: „Světová politika ve 20. století“, „Kapitoly z dějin studené války“, „Karibská krize“ a poslední titul z roku 2010 „Horké krize studené války“.
     Základní chronologie studené války, kterou Nálevka ke své publikaci Studená válka připojil, poskytuje čtenáři jednak možnost rychle se orientovat v jejích hlavních událostech pomocí přehledně seřazených dat, a jednak naznačuje, jak metodicky autor téma pojednal. S vědomím, že hlavním tématem problematiky studené války je vztah, ideové a zejména mocenské soupeření a střetávání USA a SSSR, věnuje Nálevka významný prostor například také procesu evropské integrace na pozadí zmíněného soupeření. To mělo, jak už bylo řečeno, globální charakter, a tudíž se projevovalo prakticky ve všech citlivých geopolitických uzlech a místech, konfliktech či střetech světového dění. Nálevka to ve svém díle reflektuje tím způsobem, že každé z podstatných událostí, nebo souběhu událostí věnuje dostatečný prostor, aby ukázal její význam a vliv na vývoj studené války a postoje aktérů oněch událostí. Z této metody pak vyplynuly Nálevkovi kapitoly knihy „Předpoklady vzniku studené války“, „Horké války v Asii“, „Evropská integrace a německá otázka“, „Krize roku 1956“, „Od druhé berlínské krizi ke karibské krizi“, „Neklidný Blízký a Střední východ“, „Války v Indočíně“, „Mezi studenou válkou a détente“, „Agónie a rozpad sovětského bloku“, „Konec dějin nebo střet civilizací?“. Je z nich patrné, jakou důležitost v historii studené války přikládá autor vývoji v evropském prostoru, jak to ostatně činily rovněž samotné Spojené státy a Sovětský svaz. Zároveň ale nijak nepodceňuje vliv událostí v Asii a dalších kontinentech.
      Publikace, jejíž charakter je informativní a lze ji vnímat také coby uvedení do nejnovějších světových dějin, ukazuje, jak současnost vyrůstala z problémů včerejška a že ne všechno můžeme jednoduše vysvětlit. Nálevka sleduje vývoj studené války od jejích začátků na přelomu let 1945 a 1946, kdy se rozpadla původní představa prezidenta USA F. D. Roosevelta o společné odpovědnosti vítězné aliance vůči těžce vybojovanému míru, když narazila na geopolitickou konstantu zájmových sfér.  „Spojené státy a Velká Británie se znepokojením sledovaly teritoriální expanzi Sovětského svazu a jeho úsilí o výlučnou kontrolu východní Evropy,“ píše Nálevka v úvodní kapitole.
     Autor dále uvádí samozřejmě všechny obecně známé události a fakta formování sovětského bloku, zmiňuje souvislosti vyhlášení Trumanovy doktríny, první velké krize, horkou válku v Koreji a různé konflikty v rozvojovém světě, v nichž explodovalo napětí studeného válčení supervelmocí k horkému, ovšem vedenému konvenčními zbraněmi, mimo jiné proto, aby se supervelmoci vyhnuly přímému střetu s užitím nukleárních zbraní s fatálními ničivými účinky; a pokračuje až k bazální krizi sovětské totality a následnému rozkladu bipolárního světa na začátku 90. let minulého století.
     Naopak Nálevkovy postřehy, v nichž vyložil, jak Velká Británie ustoupila z pozice světové velmoci a předala odpovědnost, za situaci v řadě zemí a oblastí USA buď přímo nebo třeba prostřednictvím OSN, patří k nepříliš známým faktům. Pod Organizaci spojených národů se tak dostala správa Palestiny. Pomoc a podporu Řecku a Turecku převzaly od Velké Británie plně Spojené státy. Výrazem britského ústupu rovněž z Německa bylo vytvoření takzvané Bizonie, která vznikla v roce 1947 spojením americké a britské okupační zóny poté, co v britské zóně propukaly hladové nepokoje, a tak úkol nasytit a uživit obyvatelstvo přešel fakticky a plně na USA. Tady se uplatnil Marshallův plán, představený 5. června 1947, který vedle západních okupačních zón Německa přijala řada zemí západní Evropy, jenž znamenal pokračování a rozšíření politiky zadržování komunismu, formulované G. F.  Kennanem.
      „S pomocí Marshallova plánu se Spojeným státům podařilo stabilizovat západní Evropu,“ píše Vladimír Nálevka. Zároveň však uvádí, že to byl na druhé straně první krok k tomu, aby se na více než čtyři desítky let upevnilo bipolární rozdělení Evropy, kde Spojené státy nejdřív a nejvýrazněji akceptovaly koexistenci dvou protichůdných společenských systémů, když fakticky přijaly realitu sovětské sféry vlivu ve východní Evropě. S tím úzce souvisí německá otázka a proces evropské integrace, čemuž věnoval Nálevka významnou kapitolu své knihy. Na procesu vzniku dvou německých států, kdy byla ze všech západních okupačních zón přes Bizonii a pak Trizonii vytvořena nakonec Spolková republika Německo, známá jako Západní Německo a ze sovětské okupační zóny takzvaná Německá demokratické republika (Východní Německo) s rozdělením městem Berlínem, je nejlépe vidět, jak se evropská integrace rozštěpila na dva odlišné způsoby, což Nálevka přesně dokládá. Spolková republika Německo vznikla prostřednictvím teorie magnetu, kterou v době největší bídy, v roce 1947, formuloval předseda SPD Kurt Schumacher jako jedinou cestu, jak vybojovat německou jednotu pomocí hospodářské magnetizace Západem, která by působila na Východ tak přitažlivě, že pouhé fungování mocenského aparátu by přestalo být dostačujícím prostředkem k udržení vlády“. Přes Trizonii z roku 1948, kde se uskutečnila měnová reforma (na její rozšíření na Západní Berlín reagoval SSSR jeho blokádou, kterou USA překonaly leteckým mostem), vedla přímá cesta k rozdělení Německa. Západní německé zóny (v čele s Konradem Adenauerem) vypracovaly ústavu, která zajistila západoněmeckému státu kontinuitu, a sice formulací, že Německá říše jako stát a právní subjekt nezanikla, ale byla jen dezorganizována.  Válečný stav s Německem ukončili spojenci v červenci 1951, čímž SRN povolili uzavírat také diplomatické styky.
    V té době přišlo ke slovu také téma evropské integrace. Na základě zkušeností Jeana Monneta z Rady Evropy (1949) vedly k strategii etapové integrace pomocí ekonomického a technologického seskupování. Byla vytvořena Montánní unie – společný trh uhlí a oceli (1952), jejímiž signatáři byly Francie, Itálie, SRN a země Beneluxu. Dále přišlo na řadu „evropské obranné společenství" (EOS), které by umožnilo vytvoření německé armády, což byl důsledek Adenauerova naléhání a zároveň strachu z vývoje v Koreji, kde hrozil konflikt přerůst v atomovou válku. Francie ale smlouvu o EOS k překvapení USA odmítla. Náhradní britské řešení rozšířilo formální Bruselský pakt z března 1948 o SRN a Itálii, čímž vytvořilo Západoevropskou unii, která přebrala některé funkce plánovaného EOS. Hospodářský úspěch Montánní unie pak vyústil k podpisu Římských dohod v březnu 1957, kterými vzniklo Evropské hospodářské společenství a EURATOM (působnost od roku 1958). Velká Británie EHS nepřijala, založila Evropské společenství volného obchodu, jež nemělo ale úspěch. Do EHS se rozhodla vstoupit v roce 1961, ale Francie její vstup zablokovala, po dvou vetech nakonec GB vstoupila spolu s Dánskem a Irskem v roce 1973. V roce 1967 se Montánní unie, EHS a EURATOM sloučily v Evropské společenství, které se v roce 1986 rozšířilo podpisem Jednotného evropského paktu. 
     Naproti tomu ve východním sovětském bloku byly země plně podrobeny zájmům SSSR, v protikladu k západní ekonomické integraci vznikla Rada vzájemné hospodářské pomoci a v kontrastu k severoatlantickému obrannému paktu vzniklo vojenské uskupení Varšavská smlouva, rovněž plně podřízená sovětskému velení. Zcela konkrétním a hmatatelným dokladem oddělení komunistického bloku od zbytku Evropy byla výstavba berlínské zdi (1961), čímž byla definitivně spuštěna železná opona, zpoza níž pohlížel Sovětský svaz se svými východoevropskými satelity na kapitalistický (imperialistický) svět jako na úhlavního nepřítele. Spojené státy a jejich západní spojenci tento schizofrenní stav hlavně v Evropě v zájmu zachování míru akceptovaly, takže nijak výrazně nevystoupily proti potlačení maďarského povstání (1956), zadušení Pražského jara sovětskými tanky v srpnu 1968, ani na pomoc polskému nezávislému odborovému hnutí Solidarita (1980). Všechny tyto události Vladimír Nálevka ve své knize Studená válka přibližuje.
    V jejích dalších oddílech se pak věnuje i jiným částem světa. Na příkladu původně silného tlaku Moskvy na nepoddajného jugoslávského komunistického vůdce J. B. Tita, od něhož v důsledku eskalace korejské války SSSR nakonec upustil a Jugoslávii pouze vyobcoval ze socialistického společenství, ukazuje Nálevka přesun těžiště studené války z Evropy do Asie. Velkou pozornost věnuje potom autor válce ve Vietnamu a celé Indočíně, podobně vzniku karibské krize a následně zažehnání hrozícího jaderného konfliktu diplomatickou cestou jednání mezi sovětským vůdcem N. S. Chruščovem a prezidentem USA J. F. Kennedym.
     V poslední kapitole Nálevkovy „Studené války“ nazvané „Konec dějin nebo střet civilizaci?“ autor staví proti sobě dvě vize budoucnosti po zhroucení bipolarity a konci studené války. Jednu představil Američan japonského původu Francis Fukuyama, který uvažuje, že vítězným rozšířením západní liberální demokracie s jejím uznáním lidských práv a tržním blahobytem nastane liberálně kapitalistické bezčasí, a tedy konec dějin. Této tezi důrazně oponoval profesor Harvardovy university Samuel Huntington, který vidí budoucnost jako střet civilizací. Podle něj je současný svět rozdělen na sedm civilizací – euroatlantickou (Evropa, USA, Kanada), konfuciánskou, japonskou, islámskou, hinduistickou, latinskoamerickou, slovansko-ortodoxní a za osmou africkou klade velký otazník a v místech, kde se tyto civilizace dotýkají, vidí Huntington ohniska napětí. Vladimír Nálevka se k této tezi víceméně přiklání a současný fenomén mezinárodního terorismu a nejčerstvější migrační krizí dává jemu i americkému profesorovi za pravdu.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

01.03.2018 17:13:54kvaj
redaktor prózy

Jak Gaddis, tak Nálevka jsou významné osobnosti mopderní historické vědy. Gaddis je samozřejmě světově proslulejší. Velmi mě bavilo psát tyto dvě recenze, i když bylo obtížné vtěsnat na poměrně malou plochu charakteristiku a podstatu jejich obsáhlých děl. To dělení světa na sedm civilizací mě rovněž zaujalo. Takhle to formuloval Samuel Huntington, což je rovněž velmi zajímavá osobnost.

01.03.2018 17:13:54kvaj
redaktor prózy

Jak Gaddis, tak Nálevka jsou významné osobnosti mopderní historické vědy. Gaddis je samozřejmě světově proslulejší. Velmi mě bavilo psát tyto dvě recenze, i když bylo obtížné vtěsnat na poměrně malou plochu charakteristiku a podstatu jejich obsáhlých děl. To dělení světa na sedm civilizací mě rovněž zaujalo. Takhle to formuloval Samuel Huntington, což je rovněž velmi zajímavá osobnost.

01.03.2018 16:20:00Gora
redaktor poezie a prózy

Nijak náruživě se politice nevěnuji, ale tebou přiblížené skutečnosti v recenzi mne zaujaly, například i rok výstavby berlínské zdi - v tom roce jsem se narodila, ale hlavně rozdělení světa na sedm civilizací.

28.02.2018 23:27:15kvaj
redaktor prózy

Díky.

28.02.2018 22:49:28lastgasp

To mě chytlo a drží. Díky!


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.