Čas

A po noci černé jako parte
s řezníky, knězi i průvodčími 
rozlilo se slunce škvírou pode dveřmi
jakoby někdo převrátil kýbl s ránem  
je březen, který je cosi mezi plameny a zimou
a pulsar mého srdce vysílá záblesky tepu na oblohu tvého těla 
teď hodiny tikají jako podkovy krakovských koní
a víčka dopadají s hlukem jako poklopy srpnových tanků
přibít nás v tomto světě na turínská plátna postelí 
jen ticho, které je vlastní takové chvíli 
je hlasitější než umírající mráz v polích 
pak slyším hovořit mé anděly 
jak slovy čisté vody a větami touhy 
prosí pro mne o světlo i stín 
o sestry hvězd stát na hladině když Bůh otevírá krám 
o bratra oheň, kterým hoříme, když bloudíme jeden druhému v očích 
o zemi, která obrací nás v prach a hlínu  
o rosu, která padla jako krev na ostří trav, jako kdysi když jsem zabil rybu 
o děti, jež jsou zrcadly nás samých, a my se odmítáme spatřit 
o lásku bez níž bychom nepoznali výšky ani pád 
a o křídlech ani nehovořím 
v ten okamžik šel bych najít bar, ve kterém ještě nezavřeli
oslavit vteřinu osvícení i minutu zármutku 
podržet v ruce průzračnost lisovaného skla a pohlédnout ti skrze rum do tváře Bože
neboť přestože mé modlitby jsou o píchání, ženských a chlastu
pak jen proto, že jsi mi dal bolest, kterou si způsobuji zranění
a u tebe hledám, že ovážeš mi rány  
a i když takových jako já jsou plné galaxie 
že najdeš si pro mě čas