Mnoho povyku pro nic…

Ne, žádnej Šejkspír…

To jen já, starej suk, si  občas vystřihnu nějaký lišej, nebo strup...

Jako  před asi pěti dny, kdy se mi na obrazovce objevil obrázek uprostřed  s výzvou: Pošli na účet číslo blablabla 4000 (ani jsem se nevšiml čeho) hrábl jsem levou po vypínači, kdežto pravou jsem mimoděk nechal spadnout na klávesnici, klepl do několika kláves najednou a nevím do kterých. Na monitoru se rozprostřela únorová noc. 

Randomware… to mi tak scházelo…

Restart.

Obrazovka svítí, ale nereaguje…

Restart doprovázený Obnovením systému…

Fajn…

Svítí.  Je to nějaké líné…

Další restart.

Hm, už to… tak si nabrnknu Písmoně… a hele! Neplatné heslo… tak znova: jméno, heslo…

Nic.

Najedu Liter… jak by smet. Heslo není platné…

Nechám si vygenerovat nové.

Nepomohlo.

Rozhodil jsem problém po známých lidech. Nějaké rady se sešly, ale čpěla z nich pochybnost:

Tak to je zlé, ono tě bohužel fakt čeká další přeinstalování počítače, snad ten tvůj ajťák si s tím poradí…

Tři dny bádám, zkouším, koumám a chytám rozumy z okolí, nic nezabírá. Počítač sice běží, ale jen texty, malé obrázky a jednoduché karetní hry.

Až dnes…  Zase jsem dělal moc kraválu pro nic... a chtělo to jen maličkost: sedláka s nezatíženým rozumem. Nebo chytrou horákyni...

Já, když jsem jen tro-šič-ku otrávenej, nebo skoro nešťastnej, tak se tvářim, že by ukáp slzu i Chovanec, Zaorálek nebo některej z Fialů. Jarka - má choťka - jen tak u oběda prohodí: třebas to máš v koši jako to bylo v tom filmu v úterý, když ten sígr měl tu veš (asi spíš řekla věc... no... ) uloženou v tom koši... Veš, věc, nebo virus - ono je to tak jedno. Trochu jsem prásknul pravým koutkem, ale takticky jsem držel to kousavý.

Jak sem dojedl, a hned - jen tak, abych mohl dělat machra tam, kde se mi to ještě trpí (kvůli stabilitě 56 let existující rodiny) - jsem ten koš skutečně vysypal. Ani jsem nečekal na výsledek a jen jako mimochodem povídám - hele, Jári - tak jsem to vysypal - a nic.

To by bylo moóóc jednoduchý...

Joóó? opáčila lepší půlka rodiny - a jak to, že tam máš toho svýho Písmáka (dost jedovatě, má totiž dojem, že jsem na tom webu častěji, než vedle ní... což je možná i pravda, nebť již roků dvacet spíme odděleně... já šíleně chrápu). Páni na mou duši - ťuknu a už tam byla úvodní strana, kterou jsem neviděl čtyři dny. Hop a už jsem to mastil... nakonec ani nevím, co v tom koši bylo, ale všechno nasvědčuje tomu, že to tam bylo. Samozřejmě, že to nebyl randomware, ten by asi byl spíš v kořenovém adresáři, nebo prostě někde, kam se těžko dostává i odborník, nicméně však jedu a a řval bych jak Franta Venclovský:

Lidi! Já su tak šťastné!!