Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+3 neviditelných
DVOJÍ KREV 14. kapitola
datum / id01.04.2018 / 485853Vytisknout |
autorŠumavka
kategoriePróza na pokračování
témaFantasy
zobrazeno229x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
DVOJÍ KREV 14. kapitola

                                                         14.kapitola

 

         Rodrigo kmital zavřenými víčky. Děsily ho noční přízraky přicházející z hlubin země. Kvílení, vytí, troubení mufloního rohu. Zářivé žluté oči se míhaly ve tmě, číhaly, mizely a opět se zjevovaly, jako zářivé skvrny na noční obloze. Viděl tváře mrtvých. Plačtivý obličej dívky ze stájí, bezhlavého muže před zdí, vrásčitou tvář biskupa, modré oči stopaře.

       Meč, co ležel na trojnožce, zářil ledovým třpytem. Vlnité rytiny se mihotaly v plamenech od krbu. Dřevo zapraskalo, zaprskalo pekelnými jazyky, které se rozlétly po kamenném schůdku před krbem.

      Ledové chvění vibrovalo ostřím, pod kterým se utvářela na látkovém polštářku jinovatka. Jiskry prskaly až do prostřed pokoje. Jedna z nich poskočila na ledové ostří, zaprskala a téměř neslyšně zhasla. Pokojem se rozlila záře. Ornamenty vyryté na čepely se zavlnily jako háďata, písmena vyrytá na záštitě žhnula krvavou září, zlatá slza královské armády zčernala.

       Rodrigo se hlasitě nadechl, vztyčil se do sedu, prudce rozevřel oči. Vstal, vábený silou meče, a přistoupil k trojnožce. Jednou rukou opatrně uchopil jílec, druhou vsunul pod čepel, zvedl ho do výše očí a ústy začal lehce pohybovat. ,,Ve víře, věrnosti, pokoře, následuji tvou sílu do sněhem pokrytých končin. Silou tvou udeřím do krvavé černoty. Pokorně se oddám věrnosti. Bolest, krutost, nenávist, ponechám tvému osudu. Důstojně, čestně, poslušně, předstoupím před tebe. Démon zla se vytratí. Bohové vzkřísí duši mou. Pohltí vše, co kletbou jest. Má je víra, věrnost, čest."

     Záře potemněla, ledový třpyt pohasl, černá slza zezlátla. Dvě písmena W a A ztratila svou krvavou záři. V rukou svíral zcela normální meč. Rodrigo pozvedl oči ke dveřím, do kterých bušili pěstmi oba strážní. Západka povolila a dveře se otevřely. 

       ,,Jsi v pořádku, lorde?"

       ,,Je mi dobře," odpověděl klidným hlasem. Bylo v něm cosi zvláštního. Meč položil na trojnožku a otočil se k mužům. ,,Chtěl bych být sám."

       Po odchodu obou střážných se zadíval na vyrytá písmena. ,,Winter Aragone, vítám tě příteli," usmál se. Vděčně uchopil jílec, pevně ho sevřel oběma rukama, které zvedl nad hlavu a švihem rozťal dřevěnou trojnožku na dva kusy. Ostří se zablyštilo v plameni. Rodrigo zkoumavě pozoroval rýhy, bezchybné ostří, záštitu s písmeny a slzou, své ruce pevně stisknuté v sevření, hrot vztyčený vzhůru. Byl oslněn dokonalostí a leskem. Tvář měl nezvykle klidnou. Udělal několik kroků ke stolu, kde ležel Dračí srdce schovaný v pochvě. Kolem něho byl jako had smotaný kožený opasek se zlatou sponou a tepanými vzory. Vzácný a honosný meč vytáhl z pochvy a položil ho na stůl. Zahleděl se na vytepané obrazce erbových znaků všech předků a letmo přejel svými prsty po drahokamu vsazeném do jílce. Pak položil Winter Aragon vedle Dračího srdce, ale dlaněmi ho stále svíral. ,,Jsi můj, jen můj," řekl s úlevou. Váhavě přistoupil k oknu. První paprsky nastávajícího dne se pokoušely proniknout mezi špičkami hor. ,,Tam někde v horách se střetnu se svým osudem. Jsem někým jiným, vyrovnaným, rozvážným, hrdým. Dýchám cizími rty, dokonce i myšlenky mám cizí. Srdce mi zběsile buší, staré rány se ozývají, duše má se mění. Kdo je mým osudem? Kdo dřímá v tomto těle? Kdo rozděluje mysl od rozumu? Kdo?!" vykřikl bolestí, přitiskl si dlaně na spánky a zhroutil se na podlahu. Slepě zíral do stropu. Před očima se mu mihotalo plno tváří zoufale prosící o odpuštění. Byl to otec, matka, sir Gregor, strýc Janisch a mnoho dalších. Ucítil nepřirozenou bolest na prsou. Vnímal úzkost a žal nad tvorem bez tváře. Nad něčím neposkvrněným, nenarozeným, nenáviděným. Bylo to dítě z lásky počaté, ale nenávistí zabité. Jeho tělem projel zvláštní pocit smutku. ,,Co to má znamenat?! Zemřou snad všichni? Ne! To ne! Nemohou! Nesmějí!" Žalostně se opřel o dlaně a pokusil se vstát. Nohy měl slabé pod tíhou vlastního těla. Dobelhal se až k posteli. Opatrně se schoulil pod kožešinu a začal se modlit. Potem orosené čelo se lesklo v šeru vycházejícího Slunce. Tolik se mu chtělo spát. Bál se zavřít oči, ale nakonec podlehl únavě. Poklidně oddychoval bez žádného děsivého snu ani nepříjemných pocitů. Pevně semknutá víčka se jen nepatrně chvěla a lehké oddychování ševelilo tichem pokoje. Winter Aragon, meč bájných Zimních lidí, tiše odpočíval na stole vedle Dračího srdce.

       Legenda praví, že Winter Aragon ukul sám mocný vládce zimy a sněhu, posel všech vánicí i sněhových vloček, tak krásných a precizně tvarovaných jako ta nejdražší krajka. Tehdy prý bůh zimy seslal na hory mrazivé šípy a kopí, aby ukončily válku mezi dvěma bratry, tak mocnými, ale zároveň tak citově chudými, že jeden druhého k smrti nenáviděli. Vládci severu vsobě ukrývali nenávist zakořeněnou daleko v minulosti. Zuřivost, která je rozdělila na dva bratrovražedné tábory. Rhodus byl o dva roky starší, zkušenější válečník obohacený vítězstvími, zato Rhodes vlídnější k lidem a zkušený řečník. Uměl přesvědčit kohokolik k čemukoliv, aniž by musel použít hrubou sílu. Uměl ovládat svůj jazyk stejně hbitě jako bratr svůj meč. Říkalo se, že jejich otcem byl sám bůh zimy, který se musel rozhodnout, kdo bude vládcem severu a kdo zemře. Oba bratři měli neuvěřitelnou blankytnost v očích, která se podobala horskému ledopádu mezi skalami, pod kterými se lehce vlnilo horské jezero zvané Lach. Vlasy měli sněhově bílé a sílu svého otce. Srdce však jejich otec z ledu neměl, proto spojil magii a nejtvrdší kus ledu, rozžhnul ledový oheň, tloukl do něho železným kladivem, ztvrdil mrazivým dechem a ostřil holomrazem. Dva dny a dvě noci nepřetržitě zdokonaloval, už tak bezchybný meč. Kdo z bratrů bude lepším králem? Kdo si zaslouží vládu, moc a právo na život? Vládce zimy na okamžik zaváhal. Hleděl na své syny z vrcholku té nejvyšší hory, jak spolu zápolí v boji o trůn. Řinčení oceli o sebe znělo horami jako hromové burácení. Pak jeden z mečů pukl ohlušujícím křupnutím a ocel se v půli rozlomila. Oči bratrů se setkaly v dlouhém strnulém pohledu. Poražený Rhodes klečel nad svým roztříštěným mečem, vzhlížel k bratrovi a očima ho prosil, aby ho nechal žít. Rhodusovi se nezželelo klečícího bratra. Pozvedl ostří svého meče nad hlavu. Zavřel oči, pevně sevřel dlaně kolem jílce, ale když švihl, ozvala se tříštivá rána ocele o ocel. Spatřil záblesk pronikající jako šíp jeho očima. Zařval bolestí, meč upustil na zem, zakryl si dlaněmi oči. Když je odkryl, tyčil se nad ním Rhodes, v rukou svíral ledem ukutý meč, honosný a nezvykle tvarovaný, lesklý v barvě ledu a ostrý jako žádný jiný. Rhodes neučinil žádný další pohyb. Nechal svého bratra odejít poražen svou vlastní krutostí. 

        Vládce zimy sestoupil na zem a prohlásil Rhodese králem severu, vládcem všech lidí, zvířat i hor. Rhodus nepřestal nenávidět svého bratra. Proklel jeho srdce i srdce všech z jeho rodu. Pomsta byla vším, po čem toužil. Svou duši upsal démonům a stal se jedním z Prokletých. Černý rytíř putující bažinami. Winter Aragon se mu stal osudným. On jediný mohl probodnout srdce nesmrtelného. Když se bratři měli spolu opět utkat, byl Rhodes již stár, proto se tohoto souboje ujal jeho syn Ghodes. Mladý, hbitý, plný sil a odhodlání se vrhl proti démonovi temné tváře, ale s rysy stále mladého Rhoduse. Boj to byl dlouhý a vysilující, ale v jednom okamžiku nepozornosti mladý Ghodes švihl ledovým mečem tak prudce, že jeho ostří přeťalo ocel a hrot Winter Aragona pronikl temným srdcem jeho strýce. Rhodus klesl na kolena, zachrčel a v oblaku šedého prachu se rozptýlil mezi stromy.

 

                                           ***

 

      Nebe bylo jasné s oparem mrazivého dechu. Worhan seděl na svém koni zahalený v kožešině s kapucí na hlavě a bedlivě vzhlížel k horám. Vzdalovaly se s každou mílí, s každým krokem i nádechem. Prošli úžinou mezi skalisky, hromovým lesem a blížili se k jezeru. Worhan se zastavil, zavřel oči, vzpomínal.

         ,,Vím, na co myslíš. Nemusel tě zachraňovat, ale učinil tak. Byl hnaný svou vírou a nenávistí. Byl něčím výjimečný. Cítila jsem cizí sílu v jeho blízkosti. Mocnou magii dávnověku. Znáš legendu o Ledových lidech? Zajisté ti matka vyprávěla...."

       ,,Matka zemřela krátce po mém narození," okřikl ji, ,,ale znám ty báchorky. Ledem ukutý meč propojený magií. Souboj dvou bratrů. I naše dýky jsou spojené s magií. I moje Záže dokáže zabít nesmrtelného. Nechápu, kam tím míříš!" obořil se na stařenu.

       Morgana si povzdechla. ,,Ten meč se kmenuje Winter Aragon. Když jsem byla mladá, napadli náš kmen zloději dobytka. Nežila jsem vždy tady na severu v mrazem promrzlé půdě. Tam odkud pocházím, bylo stále teplo. Slunce žhnulo na pastviny, voda vysychala, půda praskala, ale nikdy nevyschla úplně. Deště byly prudké a dlouhé. Pak se koryta opět naplnila, tráva se zbarvila a půda zvlhčila. Ach....trochu jsem se zasnila," usmála se. ,,Ach ano, přepadli nás ve spánku, zapálili naše chýše a povraždili nečisté. Tehdy se objevil cizinec. Vysoký světlovlasý muž se zářivě modrýma očima. V ruce svíral meč barvy ledu. Slunce se opíralo do jeho lesku a rytiny po celé délce čepele se vlnily jako hadi. Nikdo z nich nepokořil toto ostří. Řinčení čepelí o sebe znělo jako dunění zvonu. Každý výpad tohoto meče našel svůj cíl. Vidím to před očima, jako by to bylo před nedávnem. Když jsem spatřila stopaře, jako bych viděla onoho rytíře v rudé tunice, šedých plátěných nohavicích, černých jezdeckých botách  s Winter Aragonem zastrčeným v pochvě u pasu. Ta tvář, vlasy, ale hlavně nádherně blankytně modré oči zářící upřímností."

        ,,Co byl zač?" Upřeně se zadíval na stařenu. V jejich očích viděl zasnění.

      Tvář jí pookřála a na rtech se objevil úsměv. ,,Cizinec," odpověděla. Víc už neřekla, zakryla si ramena kožešinou, přitáhla si její konec ke krku, popošla před koně a zaváhala. Pozvedla oči k nebi. ,,Stopař byl jeho krví. Věděla jsem to hned, jak jsem ho poprvé spatřila. Musela jsem mu pomoct."

      Worhan slyšel v jejím hlase úzkost. Po tváři jí stékala slza, chvěla se jí brada, oči měla mokré od slz. Toužil vědět pravdu. ,,Je vážně mrtvý? Nebo se jeho duše může vrátit, pověz!"

       Na chvíli se zamyslela. Nadechla se, ale pak zavrtěla hlavou. ,,Je už příliš pozdě. Snad kdyby byl na pokraji smrti, dal by se osud zvrátit, ale mrtvého k životu nepřivede nikdo. Bohové tak rozhodli a my se musíme podřídit." Měla podivný výraz ve tváři, jako by si nebyla jistá svými vlastními slovy. 

     Worhan pohlédl k ledové ploše před nimi. První jezdci již vstupovali na pevný, kluzký povrch zamrzlého jezera. ,,Dnes se dá přejít bezpečně, kéž by tomu tak bylo i tehdy."

       ,,Váš osud se propojil krátkým setkáním, které vám oběma pomohlo vyřešit mnoho otázek. Cizinec pochopil vše, čemu nevěřil, čeho se bál, co nenáviděl. Nevědomost je zrádná, Worhane, vládce Vlků. Mám strach, že se Winter Aragona zmocnilo zlo, které jsem viděla ve snu. Opeřenec se zlatou korunou se blíží. Bude lepší vyhnout se planině. Své kroky musíme vést do Černých skal, do míst našich předků. Dnes jsem měla další sen. V něm se utkal vlk s opeřencem. V mém rodišti na jihu země tomu ptákovi říkají kohout. Vlk skrytý v kamenech zaútočil na kohouta. Svými tesáky trhal peří, drtil drobné kostičky, cupoval maso na hrudi. Už téměř boj končil, když ledové ostří proniklo vlčí kůží, probodlo chundelatý bok a projel srdcem šelmy. Kohout zamával křídly a vznesl se k oblakům. Ten, kdo vlastní Winter Aragon netuší, jakou silou vládne. Cizince se mi podařilo ovládnout, ale démon v těle lorda s kohoutem na prsou je silnější. Mám zlé tušení. Snažím se dostat do jeho mysli, zviklat děsivé rozhodnutí, ale cosi mi v tom brání." Morgana se zachvěla zimou, možná strachem, možná to byl důsledek předtuchy, ale stařecké rty, brada i ruce se chvěly mrazivou křečí.

        ,,Nemohu to takhle nechat! Nejsme žádní žoldnéři ani lordové! Jsme jenom kočovníci, páni lesa, skal a hor. Jsme pouze lovci ne bojovníci. Morgano, pověz zda je možné zvrátit tento boj v náš prospěch? Je možné, abychom se vyhnuli vojsku? Nemohu vést svůj lid do záhuby. Pokud Winter Aragon dokáže zabít Prokletého, pak dokáže zabít i nás. Za žádnou cenu k tomu nesmí dojít. Burhanské mince jsou silné. Proudí v nich energie ohně. Každým dnem jsou zářivější."

      ,,Pak tedy učiň, co je tvou povinností," odvážně promluvila žena.

      ,,Musím?!" zeptal se podrážděně a ukryl mince do dlaní. Váhavě koukl do tváře stařeny. Měl nepříjemný pocit v žaludku. Mince ho pálily do prstů, ale přesto je pevně tiskl k sobě, zavřel oči a šepotem odříkával modlitbu. Záře pronikala skrz prsty, ozařovala je a zbarvovala do ruda. ,,Ik im wulfs in riqiza, ik im wulfs in liuhada, This hvaruh sokja...." Vyčerpaně klesl na kolena. Slova se mu vytrácela ze rtů, měnila se v šepot a mizela kdesi ve vzduchu. Záře Burhanských mincí pronikala jeho dlaněmi, které se zdály být průhledné. Žíly měl napnuté k prasknutí. ,,Bohové světla, bohové stříbrné Luny, promluvte ke mně skrze magii Burhanských srdcí deseti nesmrtelných. Povstaň bohyně Iner, vládkyně ohně, povstaň a zasvěť mě do žhnoucí magie." Oslňující záře vycházející z jeho dlaní, pevně semknutých k sobě, lehce ustoupila a změnila barvu v indigovou, hned zase zlatou, měděnou, mahagonovou, nebesky modrou a nakonec potemněla purpurově planoucím plamínkem mihotajícím se mezi prsty. Worhan rozevřel dlaně a místo zářivých mincí svíral mezi prsty jeden jediný zlatem tepaný Burhanský Grut s ornamentem tří hadích hlav uprostřed plamenů. Oválný, hladce obroušený, velmi lehký, ale přesto nejtvrdší kov vytvořený Burhanskou magií nesmrtelných, se leskl v zarudlých dlaních popálených od žáru mincí. Worhan zavřel oči, přitiskl si Grut hadími hlavami na odhalený hrudník a začal odříkávat slova modlitby. Klečel na promrzlé zasněžené cestě, šeptal slova, oči měl stále zavřené, Grut pevně tiskl k hrudi. Cítil zápach spálené kůže, bolest na prsou, divoce bušící srdce, sucho v ústech. Grut jasně zářil. Propaloval mu kůži, pronikal ke kostem na hrudi a pálil jako sto ohňů v železných koších. Před očima spatřil tváře bohů. Nádherné siluety vlnící se v mlze. Viděl válečníky v kožešinách, jak se vrhají do víru boje. Cítil sílu, odvahu a statečnost. Nyní se stává Burhanským bojovníkem nesmrtelných. Poslední slova moditby již šeptal. ,,Bohové noci a hvězd buďte milosrdní. Bohové Slunce a nebes, hor a zimy, ohně a ledu bojujte skrze mě se zlem v podobě člověka."

       Morgana stála opodál a kolem ní se shromažďovali ostatní z rodu. Nevěřícně hleděli na záři v jeho dlaních. Nebe se zatáhlo hutnými mraky. Vítr zesílil a s ním začaly poletovat i sněhové vločky. Z nebe se snesl za ohlušujícího rámusu ohnivý bič, práskl do stromu takovou silou, až z něho začaly odletovat planoucí třísky, které utvořily kolem Worhana ohnivý kruh. ,,Oheň uprostřed ohně," promluvila Morgana sledujíc záři vycházející z mladíkovy hrudi. 

       Další záblesk na obloze přiměl všechny přihlížející, pozvednout hlavy. Nebe potemnělo, Slunce zmizelo za mraky, vítr se měnil v orkán. Lidé poklekli, přehodili si přes hlavy kožešinové kapuce a schoulili se k sobě. Worhan stále odříkával modlitbu, dlaně tiskl k holé kůži zčernalé od žhnoucího Grutu, který pomalu vyhasínal pod vlivem vyvoleného. Veškerá jeho moc pronikla do Worhanova těla. Světlo zaniklo, kov chladl a Worhan vyslovil poslední slovo modlitby. Burhanský Grut mu vypadl z bezvládných prstů a zmizel ve sněhové závěji. Vyčerpaně zabořil dlaně do sněhu, zapřel se pažemi a hlavu sklonil mezi ramena. Jinovatkou pokryté vlasy mu sklouzly do strhané tváře. Oči měl stále zavřené, z úst mu vycházela pára ledového dechu. Nastalo ticho.

 

                                                     ***

 

       Breden stál na zdi. Strnule sledoval jev na obloze a v myšlenkách se modlil, aby nepřišel Ledový dech. Tak lidé ze severu říkali prudkému bolestivému větru přicházejícímu od hor. Bez mrknutí pozoroval hutné šedé mraky, jak zahalují Slunce, štíty hor i celé nebe. Blížily se k městu. Záblesk a rána přiměly Bredena cuknout hlavou a zakrýt si oči dlaní. Měl by se jít schovat, ale nohy měl jako přikované k podlaze. Něco takového ještě neviděl. Opodál stáli dva muži na hlídce. Náhle si dřepli, schovali se za zeď, přetáhli si přes hlavu kápi, čelo přitiskli ke kolenům, pláště ovinuli kolem těla a čekali. Breden se opět zahleděl k mrakům. Razily si cestu přes hory a rychle se blížily ke zdi. Další ohlušující rána a Breden se v podřepu schoval za zeď. Koutkem oka sledoval muže. Odhodil helmici, přetáhl si přes hlavu kápi a čelo sklonil ke kolenům. Plášť měl kratší než oni, ale přesto se snažil pod ním schovat, tak aby mu vítr neublížil. Kožené rukavice jen málo chránily zimou promrzlé prsty, které se třásly, brněly a pálily najednou. Náraz větru do zdi byl nečekaně tvrdý. Převalil se přes okraj kamenné zdi, vhrnul se mezi schody a sebou za dunivého hřmotu hnal Bredenovu helmici. Další prudký náraz zaburácel o zeď, nadzvedl se, převalil se přes okraj a rychlým spádem se zaryl do Bredenových zad. Jen s obtížemi se udržel v podřepu a nepraštil se hlavou o zem. Sykl bolestí, když ramenem nepříjemně narazil do kamenné zdi, ale přesto zůstal klidný. Nenáviděl tuhle věčně zmrzlou část severu. Raději by usínal při cvrlikání cikád než poslouchat kvílící ledová vítr, jak se prohání mezi zdmi Havraní tvrze. ,,Zatracení bohové zimy! Zatracení barbaři! Zatracený Rodrigo!" klel v myšlenkách, ale nahlas nepromluvil. Nemohl, protože by mu dech zamrznul v krku. Na chvíli zavřel oči. Vzpomínal na slunné léto v jížní provincii. Slunce plující po modré obloze, zpěv ptáků, úsměv Izabely. Snad ji ještě někdy uvidím, pomyslel si. Tělo mu pomalu ochabovalo pod mrazem vnikajícím jako ostří meče pod plášť, kabátec i tuniku, až na holou kůži.

      ,,Zvedni se! Vstaň!" slyšel vzdálený povel odněkud ze tmy. Nechtěl odejít od své milé. Měla dlouhé, vlnité, černé vlasy sepnuté sponou, spanilý obličej, hnědé oči, svůdné rty. ,,Izabel," šeptal se zavřenými víčky.

      ,,U všech bohů! Vstaň!" kdosi s ním zacloumal a přetrhl tak jeho snění. Pootevřel oči, ale viděl jen mlhavý obrys těla. ,,Prober se, chlapče! Slyšíš mě? Musíš vstát, jinak zmrzneš."

      Konečně se mu podařilo zaostřit postavu, co klečela vedle něho. ,,Lorde Janischi, já - já - nemám helmici. Musel jsem ji odhodit. Musel jsem se schovat."

      ,,Musíš vstát a prokrvit tělo. Jsi snad blázen? Málem jsi zmrznul. Kdybych tě nezahlédl ze strážné věže, umrznul bys!" Podepřel Bredena v podpaždí a pomohl mu vstát. ,,Něco podivného prochází těmito zdmi. Podívej se mi do očí!" křikl a opět s ním zatřásl. 

       Breden se pokusil o soustředěný pohled. Víčka měl těžká, neudržitelná, přivírající, ale přesto na malou chvičku upřel svůj zrak do vráskami lemujících hnědých očí lorda Janische. Pevný, nebojácný, důrazný pohled muže ho přinutil zamrkat.

     ,,Něco se děje s Rodrigem. Jeho smýšlení je jiné. Od té doby, co zemřel stopař, od doby, co má ten zatracený ledový meč, se chová jinak, mluví jinak, přemýšlí jinak. Co znamenají ty dvě písmena na záštitě? W a A lemující zlatou slzu? Co znamená ten chlad vycházející z útrob ocely?" ptal se roztřeseným hlasem. 

       ,,Já nevím," zašeptal. Prožil mnoho bitev, utržil plno ran, zabil mnoho vojáků, ale zmatený výraz lorda ho překvapil. Neměl tušení, co se odehrává v mozku lorda Rodrga, ani jakou mocí disponuje ledový meč. ,,Co bude dál?" zachroptěl, když se snažil mluvit hlasitěji než předtím.

      ,,To nevím," odpověděl. Pevně sevřel ochablé tělo a přitiskl ho k sobě. Bredenovi se podlamovala kolena. Cítil brnění v konečcích prstů. Janisch mu pomohl do temné chodby a po točitém schodišti dolů. Pod strážnou věží byly vojenské cely, stáje a jídelna. Janisch vytáhl louč z kovového úchytu a posvítil do tmy. Schody byly úzké a kluzké od jinovatky. Oba se přidržovali zdí a opatrně postupovali krok za krokem, schod po schodu do tmavé hlubiny. Větracími otvory, které tvořily průduchy klikatící se útrobami zdí, proudil studený vzduch. Bylo zde vlhko a chladno, ale vítr zde nefoukal, ani mráz neprostoupil skrze kámen. Pouhé tlumené funění v průduchu hlásilo, že kdesi venku vládne krutá zima. 

      Janisch otevřel dveře. Prudký náraz větru jimi zacloumal, až se oba zapotáceli. ,,U všech bohů!" zaklel Janisch a předloktím si chránil oči před přívalem sněhových vloček. Breden sklonil hlavu, omotal plášť kolem těla a s pomocí Janische vykročil k jídelně.

      ,,Zima začíná být krutá. Dlouhé a mrazivé noci nejsou dobré pro moje staré kosti a bude ještě hůř. Zima teprve přichází. Podle předpovědí mnichů nás čeká velmi dlouhá a krutá zima."

      ,,Podle čeho tak usuzují?"

      ,,Prý cibule se zahalila do teplých vrstev slupky. Zvěř se stahuje v údolích. Kůže lasiček, lišek a kun se vlní tukem. Srst prý mají nezvykle hustou a nepropustnou."

      ,,Jen mi lidé, si to nechceme přiznat."

      ,,Protože se bojíme."

      Janisch usedl naproti Bredenovi, který se konečně vzpamatoval z mrazu a mnul si bolavé prsty. Jídelna byla plná. Každý se toužil ohřát u kamenného ohniště nebo alespoň ukořistit svařené víno vonící po hřebíčku. Hlahol kolem nich začínal být pronikavý.

      ,,Jak dlouho trvá zíma tady na severu?" zašeptal s náklonem k Janischovi.

     ,,Dlouho," odpověděl se staženým obočím. ,,Není radno pokoušet mráz. Měli bychom zůstat zde a vyčkat na příznivější počasí, ale Rodrigo velí k odchodu. Zavolal si mě k sobě a přikázal, abych svolal malou radu. Z rána chce vyrazit."

     ,,Ty znáš cestu? Ví Rodrigo kudy se vydat?"

     ,,Znám spoustu cest. Nezapomeň, že jsem byl ještě nedávno zvěděm. Pod nátlakem ti každý řekne víc, než doopravdy ví. Říkám ti předem, že ti lovci nebudou naším hlavním nepřítelem. Tam venku budou lidé umírat zimou. Seveřané jsou na zimu zvyklí, mají tuhou kůži," usmál se nepatrným cuknutím koutků. ,,Oni mají studenou krev."

       ,,Pokud Rodrigo rozhodne o střetu s lovci, půjdu s ním. Musím se řídit jeho rozkazy. Je mým lordem velitelem a mojí povinností je uposlechnout jakémukoliv rozkazu. Nikdy jsem se nebál žádného boje a nebojím se ani teď. Jestli je mým osudem zemřít rukou barbara nebo umrznout někde v horách přijmu výzvu a hrdě se postavím tváří v tvář smrti."

       ,,Jsi pošetilý mladý bojovník oplývající vítězstvím. Kéž by ti tvé nadšení pro boj zůstalo i tam venku za branou města. Posilni se sladkým vínem, užij si rozkoše s nějakou zdejší dívkou a dobře se vyspi. Zítra už nebudeš myslet na nic jiného než na boj. Veď se mými radami," vstřícně se usmál, přátelsky ho poplácal po rameni a odešel z jídelny.

       Breden chvíli strnule sledoval dveře, které se za mužem zabouchly. Černé vlasy mu pod náporem větru spadaly do obličeje, zvlnily se a dodávaly opálenému obličeji temný výraz. Jizva táhnoucí se obličejem ho začala pálit. Teplo sálající z ohniště bodalo do jeho promrzlé kůže jako tisíc jehliček. Mravenčení v konečcích prstů ustalo, za to uši a celou tvář měl jako v ohni. Stáhl si rukavice a dlaněmi se dotkl lící. Bolest se měnila v nepříjemné chvění. Rozhlédl se po jídelně.

        ,,Sire? Lord Rodrigo si tě žádá. Máš ihned přijít do domu sira Harttela. Očekává tě tam," ozval se hlas za jeho zády. Breden nervózně zavrčel. Věděl, že bude svolána malá rada. Chtěl zůstat v teple, v klidu si vypít víno, ohřát se u ohniště a možná pojíst i kus upečeného masa. Vsteky bouchl pohárem o stůl, až víno vycáklo na desku. Prudce vstal a beze slova rázoval ke dveřím. Jeho černý plášť se zavlnil pod pohybem ruky, kterou odstrčil mladíka, co mu stál v cestě. Chlapec zavrávoral, máchl rukama do prázdna a plácl sebou na zem. Breden se ani neohlédl a zmizel za dveřmi.

      Zima, sníh a mrazivý vítr olizoval zdi okolních domků. Vítr se přehnal ulicí a bral sebou vše, co nebylo přikováno řetězem nebo zapuštěno do země. Breden se zachvěl zimou. Stáhl si kápí do čela, sklonil hlavu a spěchal na určené místo. Dům, před kterým se zastavil, byl obrovský. Nepodobal se žádnému z těch ubohých stavení plnící město. Ulice byly špinavé, plné výkalů a zbytků jídel, ale před domem sira Harttela bylo čisto a prázdno. Lidé se tomuto místu vyhýbali. Strážní u vchodových dveří se pohnuli a ochotně vpustili Bredena dovnitř. Služebná proběhla kolem něho, aniž by pozvedla oči a spěchala do kuchyně. Rychle si stáhl kápí a pokračoval dlouhou chodbou do zadní části honosného domu. Strážný u dveří do sálu pokorně sklonil hlavu. Breden jen letmo pohlédl na staršího muže, asi padesátiletého, v rudé tunice s černým havranem vyšitým na hrudi, přepásanou opaskem s mečem v pochvě a v hnědém plášti sepnutém na pravém rameni. Prošedivělý muž se nepohnul. Breden věděl, kdo ho čeká za dveřmi a bez váhání je otevřel. Dlouhý masivní stůl ze vzácného severského smrku byl obsazený sirem Gregorem, lordem Janischem, sirem Harttelem a v čele sedícím Rodrigem. Mladý lord se posunul na židli a pokynul, aby si přisedl vedle staršího z Marschellů. 

       ,,Vítám tě, Bredene, jsi nějak zmrzlý. Prý jsi měl nepříjemný zážitek na zdi. Jsem rád, že jsi v pořádku. Posaď se na volné místo."

      Breden mlčel, ale v tváři se mu zračil vztek. Takhle mě zahanbit před všemi přítomnými. Dunění jeho okovaných bot se rozléhalo při každém rázovitém kroku. V prošívaném teplém kabátci, černých kamaších, vysokých jezdeckých botách, s dlouhým mečem a dvěma dýkami za opaskem, ale hlavně vzhledem a výškou budil respekt. Válečná hrdost mu sršela z očí. Válečník srdcem i duší se usadil vedle prošedivělého téměř padesátiletého, čerstvě oholeného, upraveného a čistě oblečeného lorda Janische a pohrdavě se ušklíbl. 

       Strýc není tím, kdo našeptává. Vím to od muže z věže," odpověděl Rodrigo s úšklebkem. ,,Lorde Janischi?" oslovil strýce a pohlédl mu do tváře. ,,Tví zvědi již dorazili?"

       ,,Nikdo se nevrátil. Mám obavy, že jsou již mrtví. Znám všechny cesty Vlků, ale copak víme, kde se právě nacházejí? Nemohu s jistotou určit ani cestu ani vzdálenost. V této situaci neshledávám tvé rozhodnutí tím správným. Skály jsou zrádné a lesy plné tajemna. Znám místa odkud se jen málokdo vrátil živý. Temné bytosti, co obývají močály a vřesoviště jsou velmi nevyzpytatelní."

     ,,Já ale vím, kde se schovávají. Mají strach z útoku. Vede je mladý Vlk. Vědí o nás a právem se obávají," ušklíbl se Rodrigo. Opřel se zády o opěradlo židle a napil se vína.

      ,,Od koho to víš?" podivil se Janisch. Breden se udiveně podíval na mladého lorda. Sir Gregor nereagoval nijak a sir Harttel klidným protažením koutků zafuněl.

    ,,Zítra, moji věrní přátelé, vyrazíme a přemůžeme divoké Vlky a jejich démony. Rozcupujeme poslední vzdor jejich srdcí. Pokoříme nesmrtelné jejich vlastní zbraní."

      ,,To není rozumné!" vykřikl Janisch a vstal ze židle.

       ,,Já nehodlám ztrácet čas čekáním. Za svítání vyrážíme s tebou nebo bez tebe, strýci. Vidina se nemýlí."

      ,,Vidina?" zaševelilo mezi muži.

      ,,V noci jsem měl sen. Viděl jsem cestu, zamrzlé jezero, les a hory. Poutní cesta vedla mezi skalními masivy, končící u jednoho břehu jezera a pokračující na druhém. Zástup jezdců, chodců a smečky vlků táhnoucí se přes ledový most. Viděl jsem tvář mladého Vlka. Byl jsem jedním z nich," ztišil hlas. ,,Zítra je překvapíme na okraji rozlehlé planiny. Nebudou mít šanci."

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.