Jak jsem si koupil motocykl

                                                               Jak jsem si koupil motocykl.

 

Původně to vypadalo, že jediná cesta jak vlastnit ten motorový zázrak bude vykrást banku. Ovšem potají aby to má milovaná nepostřehla a nepoužila peníze z lupu k nafouknutí šatních skříní. Ale pánbůh asi nevydržel koukat na mou trýzeň a dobře věděl, že až jednou k němu přijdu, jízdy na chopperu si v nebi neužiji. Nečekaně jen tak mezi řečí, když jsem mluvil s jednou známou, mi ta dotyčná sdělila, že vlastní motorku a dokonce motorku – choppera. A je prý v blbé finanční situaci a potřebovala by ho prodat. A to značně pod cenou. Jen se dostanu domů, pustím se do mé drahé polovičky. Nekoupíme motocykl pro nějakou zhýralou zábavu, ale jako skvělý obchodní tah. Prostě začneme kapitalisticky žít tak jako ministři a jiní státní podnikatelé. Lacino nakoupit – draho prodat. Tak alespoň všichni z nich začínali, než dospěli do další vývojové fáze – ukrást a prodat ještě dráž. Žena sice nejdříve nevěřila, že jsem schopen obchodního tahu, ale když jsem jí na internetu ukázal, kolik tento stroj stojí a znovu zopakoval, za kolik ho pořídíme, její vrozené vlastnosti zvítězily a ke koupi svolila. Ovšem nejdříve jsem s ní musel onu známou navštívit, aby se o byznysu osobně přesvědčila. V této chvíli musím přiznat, nebýt mé nejmilovanější, nikdy bych motocykl nevlastnil. Bránila by tomu jedna z mála chybiček, která se na mě najde. Smysl pro orientaci. Tedy orientaci terénní. Jinak mám orientaci heterosexuální a držím se jí pevně a neměně. Když jsme jeli na obhlídku budoucího člena rodiny, zbloudili jsme i pod vedením manželky, což se v životě nestalo. Kdybych jel sám, možná bych sjel někde ze zemského okraje a touto dobou padal někam hluboko do vesmíru. Po třech hodinách jsme byli konečně u cíle cesty a já dosáhl konečného stupně zablouzenosti. I když trochu představy o tom, kde jsme, ve mně bylo. Jsem totiž technik – badatel a tak jsem si mazaně po cestě počítal odbočky a zatáčky. Zahnuli jsme tři sta dvacetkrát doprava a dvě stě devadesát třikrát do leva. Takže jsme byli dvacet sedmkrát vpravo. Když uvážíme, že třikrát vpravo znamená být tam, odkud jste vyjeli a vydělíme-li dvacet sedm třemi, zjistíte, že jsem vlastně devětkrát doma. Jenom je divný, že tohle doma kde právě jsme je úplně jiné doma, než odkud jsme vyjeli.

 Známá, co prodávala ten motorový zázrak, nás přivítala a odvedla na zahradu, kde byl náš budoucí miláček zaparkovaný. Teda jedno se té paní prodávající upřít nedalo. Takové ty praktiky kdy si jdete koupit automobil či motocykl a vše je napucováno do bezkonkurenčního lesku a třpytu na nás nezkoušela. Pořekadlo většiny bazarových strojů – navrch huj, uvnitř fuj – zde opravdu neplatilo. Na první pohled fuj. Motocykl stál během roku zaparkovaný venku pod přístřeškem a vodu viděl jen ve formě deště. Někdo ho kdysi dávno napatlal něčím mastným a to ho bohudík uchránilo od koroze. Paní nám půjčila přilby, které byly z doby těsně pohusitské. Kdybychom se v takovéto ochranné pomůcce někde zabili, nebudou projíždějící řidiči volat záchranku ale archeology. Mysleli by, že našli u silnice křižácké rytíře. Ale to nám popravdě nehrozilo. Jsem skvělý řidič a ještě skvělejší motocyklista. Sice jsem nějakých dvacet let na motocyklu nejezdil, ale copak se za tu dobu asi na motorkách mohlo změnit. Navíc můj poslední stroj byla Jawa 250 české výroby a toto byl stroj japonský. O Jawě je známo že její tradice sahá až do dob mistra Jana Husa a je to výrobek, který nemá ve světě konkurenci. Alespoň to nás ve škole učili. Český motocykl a sovětský tank jsou nesmrtelné.         A když jsem zvládl tak složitý mechanismus jako je Jawa, nějací orientálci a jejich zaostalé technologie mě nemohou překvapit. Jasně, od dob mého motocyklového mládí se maličkosti pohnuly dopředu. Startuje se malým čudlíkem na řídítkách a né pákou dole, ale to je jen estetická změna která na můj výkon jezdce nemůže mít pražádný vliv. Vyjel jsem s moji milovanou od zahrad na vozovku. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že rychlosti se řadí obráceně – zdola nahoru. Logicky jsem si to zdůvodnil, ti malí žlutí kluci co motorky vyrábí, žijí na opačné straně zeměkoule a tak mají všechno obráceně. Dolů je u nich nahoru a naopak. Když jsem asi po pěti minutách přeřadil a přidal plyn, má milovaná za mnou mi začala trhat oděv. Je to tady, muž na chopperu je tak silné afrodiziakum že i má žena po patnácti letech manželství to nemůže vydržet a vyžaduje okamžitý sex.         Při každém přeřazení se mi její nehty zarývají hlouběji do kůže.       Asi budu muset opravdu zastavit, jinak si prožije orgasmus jen díky mé přítomnosti a já z toho nic mít nebudu. Hledám si nějakou odbočku do lesa a připravuji se psychicky k páření. Je mi to jasné, jak zastavíme, má milovaná se na mě vrhne a neodkladně mě znásilní. Třikrát. Efektně přeskočím mez a smykem zastavuji na lesní cestě.  Jak jsem si myslel, dlouholetá manželka rozdrážděná mužem – choppristou se na mě vrhá a já ještě ani nemám erekci. Abych se nakonec nějak neblamoval……

 Dostávám facku přes celou hubu a dochází mi to, je tak našťavená, že se dožaduje hrubého sexu, takzvané sado-maso. No proč by ne, experimentovat se má neustále a jestli chce erotický nářez, rád jí ho poskytnu. Napřáhnu ruku, abych se zapojil do erotické hry ale druhá facka od ní je ještě rychlejší a bohužel i ještě silnější. Nechci se nějak podceňovat ale ten orgán dole je spíše vystrašený než nabuzený.        A spíše než orgasmus cítím, že se počůrám bolestí. Uskočím od ní a zařvu:

 „Co blbneš, mám rád novinky, ale nechtěla by ses raději svléknout, než mi vyděsíš celý organismus a nic nebude?!“

 Trochu zaváhá. Asi ji to dochází, dvě facky jako předehra stačí. Ale ať si nemyslí, že ne to zapomenu, až prožiji i já svoji slastnou chvilku na závěr dovádění jí facky vrátím.

 „ Ty hovado, jak to jedeš?!“ začne z ničehož nic křičet. „ a proč bych se měla svlékat? Svlíknu tebe, až tě umlátím a budu tě zakopávat. Aby tě nemohli podle šatů identifikovat!  Jedeš jak magor, sotva se držím. Jestli pojedeš takhle i zpátky tak si uvědom, že hrábnu po cestě tam dolů na ten tvůj vyděšený organismus, urvu ho a zahodím do lesa!“

 Tak teď se předvedla. Od začátku jsem měl pochyby, o spojení manželka – motocykl a důkaz je tady. Kde jiná děvčata dostávají slastné představy, ona pociťuje naštvání. Zpátky jedeme jak důchodci s vozíkem sena za sebou. Ale i přes tuto malou neshodu se dohadujeme na cenně a koupi uzavíráme. Příští víkend si pro našeho mazlíka jedeme.

 Celý týden jsem riskoval smrt v manželském loži, protože sny v noci dostoupily vrcholu. Budil jsem se pětkrát za noc s imaginárními řídítky v ruce. A kdyby jenom řídítky. Za těch pár dní jsem se ve snech stal odborníkem na dívčí ňadra a na usazování nahaté slečny na chopper. Tedy né úplně nahaté, měla na sobě vysoké boty na štíhlém podpatku a tanga s nápisem: chci tě. Má milovaná začínala něco tušit, protože si vedle postele pokládala paličku od starodávného hmoždíře. Když jsem se vzbudil a zjistil, že se mi začíná z peřiny stávat stan, duchapřítomně jsem, jakoby ze snu, počal vykřikovat:

 „Drahá kde jsi, ach jak mě těch patnáct let manželství vzrušuje….!“

 Bez ztráty příslušenství jsem se dožil dne, kdy nová láska měla obohatit můj život. Helmu jsem si zakoupil již v týdnu. Nevím proč, ale helmu si koupila i má žena. Představa jak sedím na motorce já, za mnou dlouhovlasá otangovaná blondýna a za ní má manželka mě zrovna neuchvacuje. Navíc to sedadélko za mnou je fakt malinkaté a jak se na něj holky vměstnají je nepředstavitelné. Je dělané akorát pro štíhlou krásku aby jí nezakrývalo nic z krásného pozadí, né o moc širší než ty prťavoučké kalhotky co bude mít na sobě.

 Já jsem si vybral helmu vkusnou a dle svých dlouholetých zkušeností. Celou černou s malým štítkem a úzkým plexi před očima. Abych si užil čerstvého vzduchu a aby mi nic nebránilo při líbání náhodných stopařek. Má žena, jako absolutní laik si koupila helmu sice hezkou, ale plexi před obličejem zatočené před ústa ji předem vyřazovalo z erotických hrátek při jízdě. Když jsme dorazili k místu prodeje, byl jsem tentokrát absolutně ztracený, protože jsem v rozrušení zapomněl počítat zatáčky a odbočky. Paní, co mou lásku prodávala, byla na místě. Smlouva byla sepsána a já šel nastartovat krásku, aby se ohřála a já mohl vyrazit na zpáteční cestu s plným výkonem. Bohužel nedostavil se ani plný, ani prázdný výkon. Ticho. Motocykl nehodlal předvést nic z první návštěvy a po hodinovém hledání jsem odborně zjistil, že se ani nic dít nebude, protože v něm není benzín. Palivo jsme od blízké pumpy přivezli, ale to už nic na stavu stroje nezměnilo. Po telefonátu do servisu nám bylo oznámeno, že když už jsme udělali takovou hloupost a vyjeli benzin do sucha, nemáme dál pokračovat v trápení motoru, naložit ho na vozík a odvézt na vyčištění karburátoru. Paní byla moc ochotná a slíbila vše do příštího víkendu obstarat, ale co chudák já. Jak přežiji sedm dní s paličkou od hmoždíře nad sebou?

 Ten týden byl noční můra. Sny plné krásně tvarovaných roztleskávaček stopujících na silnicích se prolínaly se sny o ropné krizi a docházení veškerých benzinových produktů. Koncem týdne, když jsem se v noci orosený potem probudil, uviděl jsem ve světle měsíce nad sebou paličku. Sice jsem vykřikl:

 „Já tu práci miluju, už abych byl v pracovním procesu!“ ale to úder nezastavilo. Hodně ztlumila peřina a trochu jsem se odvalil, takže obrovská modřina se udělala na stehně a né mezi nimi. A co, kašlu na nohu. Sovětský letec brázdil vzduch bez obou nohou, tak co by český motorkář musel mít obě. Když nastal kýžený den, nejdříve jsem se telefonicky ujistil, že chopper je připravený a po potvrzení bezchybnosti stroje jsem pro něj vyrazil. Tentokráte jen do servisu v nedalekém městě. Má žena pojede přede mnou autem, já za ní na té kráse. Vyrazili jsme. Přes město jsem jel opravdu za ní, protože orientace na silnici mezi automobily byla takřka nemožná. Navíc jsem u okolních aut nahlížel do okének, jestli neuvidím nějakou krásku, abych si vyzkoušel nové sexuální charisma. Jen jsem se dostal na známou silnici, vzal jsem za rukojeť akcelerátoru a pustil se vstříc novým požitkům. Když jsem dosáhl osmdesáti kilometrové rychlosti, začaly mě nové požitky zmáhat. Jak jsem správně doufal, helma byla střižená pro plný kontakt s přírodou. Ovšem vítr co se uvnitř tvořil, mi buď zamačkával oční víčka, což byla ještě ta lepší varianta, protože jako druhá možnost bylo, že mi pod ně foukal a nafukoval je jako malé balónky. Bolelo to a navíc mi začaly zamrzat oči uvnitř hlavy. Nakonec jsem zjistil, že když skloním hlavu, sice musím sledovat vozovku s očima až u čela, ale pekelný průvan zmizí. No nic, jde jen o zvyk, hlavně když eroticky vypadám. U benzínové pumpy jsem zastavil na dočerpání paliva. Přeci jenom jistota je jistota a nechtěl bych opět zažít hrozné sny o ropné globální krizi. Po doplnění nádrže jsem nastartoval, zařadil jedničku a motocykl s podivnou ránou chcípl. Benzínu má v sobě až po okraj, vedle sebe stojan na palivo a pod sebou nádrže na zásobení benzínové pumpy. Pocit hladu mít rozhodně nemůže tak co blbne? Pokus jsem opakoval třikrát a pokaždé se stejným výsledkem. Začal jsem si uvědomovat hrůzný fakt. Patrně jsem naletěl prohnaným podvodníkům a stroj je uvnitř kazový. Obsluha benzínové stanice vyšla ven. Tedy vyšel, byl to starší muž.

 „Stojánek“ povídá.

 Jak můžou u benzínky zaměstnávat mentálně retardovaného občana, nechápu. Je tu výbušné prostředí a na místě by měla být vysoká zodpovědnost. Pokusím se o nový odjezd s tím samým úspěchem. Rána a nic.

 „Stojánek“ opakuje chlápek.

 Je mi trapné dělat že ho nevidím a když má takový zájem o můj chopper, odpovím mu:

 „Já vím, líbí se ti stojánek a taky to dělá brrrum-brrrum,víš.“

 Jsem totiž v jádru lidumil a neodsuzuji někoho jen proto, že je blbec. Navíc na těchto lidičkách co mají radost z každé maličkosti, navzdory jejich malé mozkové kapacitě, je něco upřímně milého.

 „Stojánek!“ osočí se na mě zvýšeným hlasem.

 Teda nic proti mentálně nemocným, ale před ním stojí krásná motorka, krásný já a on se zaměří na stojánek pod motocyklem. Od čeho máme ústavy, když můžou takovéto jelita okupovat benzinová čerpadla? S předstíraným úsměvem se na něj otočím a říkám:

 „Já vím, moc se ti líbí stojánek, až budeš velký, třeba ti Ježíšek přinese taky takový.“ Jsem prostě rozený psycholog. Hlavně aby chlap už přestal prudit.

 „Nemáš zvedlej stojánek debile, takhle ti to nepojede!“ povídá chlapík.

 Zvednu stojánek, nastartuji a zařadím jedničku. Motocykl se rozjede a já vyrážím na silnici. Je to k neuvěření. Ti malí zákeřní Japonci, když už nás nemohou dostihnout kvalitou, alespoň nacpou na své výrobky takovéto blbůstky. To kdysi s mojí Jawou jsem táhl stojánek za sebou třeba pět kilometrů a kvůli takové malichernosti se nezastavila. Konečně přijíždím do dílny, kde bude naše chlouba parkovat. 

---