Moderní

Pokoušela jsem se trochu upravit, ale mnoho krásy z téhle výpovědi vykřesat neumím... Možná by to bylo spíš na prozaickou miniaturu, nevím.

Ledový vzduch mihotá světlem hvězd,

které by nás chtěly vést,

ale samy jsou neodvratně posouvány nenávratnem

kolem černých děr barevných jak lentilky.

Bílé světlo mobilů nás oslňuje ze tmy

a stálý hluk kolejí, tramvají a děr

unesou jen prachem zšedlé túje.

Můj věčně bolavý krk a rozškrábané ruce

- moderní bytí s bity bacilů.

I přehlušený měsíc je bezvýznamný,

jako všechno živoucí.

Alespoň na chvíli chci utéct do parku,

poslouchat zvuk vody

z betonové cesty,

nechat se vzít kolem pasu

a najít někde spásu.

 

---